Kakho-Oto
komentáře u knih
Vysoké sázky
Dick Francis (p)
(SPOILER) V pořadí desátý román od Francise, který jsem přečetl. Nemohu říct, že by se mi kniha špatně četla, ale na druhé straně jsem četl několik výrazně lepších Francisových děl. Myslím, že prostředí dílny na výrobu hraček mělo být v románu využito lépe (a taky ta dílna mohla dopadnout lépe…). Celkově je příběh knihy dost přitažený za vlasy a nepůsobí moc realisticky. Nejsem sice koňák, avšak že by majitel nerozeznal svého koně od podobného exempláře? Uděluji čtyři hvězdičky, ale objektivně se jedná o 3,5 hvězdičky.
Kruté století
Bogusław Wołoszański
Obsáhlé dílo literatury faktu, které je rozděleno do 24 kapitol věnujících se různým důležitým a dramatickým událostem turbulentního 20. století. Velkou pozornost autor věnoval především dějinám Sovětského svazu a historii druhé světové války, respektive studené války. Jako „správný“ Polák nenechává nit suchou na žádném komunistovi či Rusovi. Některé kapitoly jsou sepsány seriózně, ale neplatí to o všech – zejména ty o atentátech na bratry Kennedyovy (1963, 1968) jsou značně konspirativní. Čtenář by měl brát rovněž v potaz rok vzniku díla (1998), poněvadž historická věda rozhodně nespí a leccos v knize uvedené by dnes bylo interpretováno jinak.
Lovci skalpů
Thomas Mayne-Reid
(SPOILER) Román o bojích mezi lovci skalpů (běloši, Mexičané, indiáni z kmene Delawarů a Šóniů) a Navaji a Apači. Lovci skalpů jsou v tomto románu z roku 1851 líčeni spíše kladně, obzvláště jejich velitel Seguin, jenž chce starší dceru osvobodit z rukou indiánů. Thomas Mayne-Reid byl jeden z literárních vzorů Karla Maye. Marikopský indián El Sol je zde popsán podobně jako May popsal Apače Vinnetoua, El Sol má navíc sličnou sestru Lunu (obdoba Nšo-či), v příběhu se vyskytuje také starý lovec skalpů, který híří vtipem a také má ošklivé oblečení i koně (postava připomíná Mayova Sama Hawkense nebo Sans-eara alias "muže bez uší"). Anabáze hlavního hrdiny navíc připomíná román Vinnetou I, kdy mladý Old Shatterhand poznával realitu amerického jihozápadu. Lovci skalpů mi místy připomínali také Mayovu novelu Old Firehand, případně jeho drsnou povídku Dva Shatterové. Lovci skalpů jsou poměrně čtivým dobrodružným románem, ačkoliv mají pochybné kladné hrdiny. Mayne-Reid napsal několik nesmyslů, jichž by se May nedopustil: údajně zkušení "zápaďáci" rozdělají v divočině několik velkých ohňů a navíc se u nich opíjejí kořalkou, Navajové rozhodně nectili boha Montezumu...Na rozdíl od Bezhlavého jezdce, kterého jsem nedokázal přečíst, mě však Lovci skalpů poměrně bavili a bylo pro mě zajímavé srovnat tuto indiánku s klasickými mayovkami z prostředí Divokého západu.
Boží mlýny
Pavel Hrdlička
Román inspirovaný protižidovskými bouřemi v Praze roku 1389, tj. za rané vlády Václava IV. Kniha se mi četla dobře a její příběh není špatný, ale zároveň mě ničím úplně nenadchl. Zároveň bych řekl, že mi děj tohoto románu v hlavě moc dlouho neutkví.
Mexické drama
Willi Meinck
(SPOILER) Delší dobrodružný román pro mládež, věnovaný tragickým událostem let 1519–1521, kdy španělský velitel Hernán Cortéz se svými vojáky a četnými indiánskými spojenci dobyl a zničil poměrně vyspělou (a zároveň krutou) aztéckou říši. Sympatie východoněmeckého autora jsou samozřejmě na straně poražených Aztéků, proti čemuž osobně nic nemám. V románu je hodně místa věnováno postupnému dobývání říše, jednotlivým bitvám a střetům apod. Aby byl příběh čtenářsky atraktivnější, přidal do něho autor několik smyšlených postav. Zejména se jedná o hlavního hrdinu Opeřeného jelena, jeho dívku Černou orchideu a tlaxcalského vyzvědače Obsidiánového hada. Při četbě románu jsem se rozhodně nenudil, ale trochu zklamán jsem byl tím, že proradný strýc Opeřeného jelena (Kouzelník hříchů) nebyl za zlé činy nijak potrestán.
Operace Stonewall
Jiří Šulc
Kvalitní beletristické (románové) zpracování velkého tématu II. čs. odboje, kdy se československá posádka bombardéru Liberator 311. čs. perutě podílela na konci roku 1943 v Biskajském zálivu na potopení německé lodi Alsterufer, která vezla do nacisty okupované Evropy 344 tun wolframu. Tento kov byl pro německé válečné hospodářství mimořádně důležitý, takže se jedná o velmi významný čin čs. protinacistického odboje, o kterém se však pohříchu mezi veřejností neví. Zásluha čs. posádky bombardéru na celé akci byla přitom zcela zásadní – přesné shození bomb na loď uskutečnil Zdeněk Hanuš, velitelem letounu byl Oldřich Doležal. Šulcova kniha je tedy velmi důležitou popularizací ještě důležitější historické události.
Pokoj bez dveří
Karolina Tůmová
(SPOILER) Čtivý román, který je spíše určen ženám než mužům, přesto mě celkem bavil. Stejně jako jiní se mi nejvíce líbil "hlavní" děj, jenž se "motá" kolem Emy (tento děj se týká zejména období druhé světové války a toho, co bylo bezprostředně před ní a pak také po roce 1948). Moc se mi ale nelíbí jednostranný názor autorky na sociální vrstvy společnosti. Na některých stránkách jednoznačně straní "úspěšným" lidem a smetánce. Autoři budovatelských románů používali naprosto opačné zjednodušování. Alespoň, že ten první manžel Emy neodpovídá autorčině náhledu.
Indiánův nugget
Julius King
Navzdory čtivosti spíše jen průměrný dobrodružný příběh. V dětském věku bych určitě hodnotil příznivěji, nyní uděluji slušné tři hvězdičky. Na druhé straně je určitě škoda, že dnešní děti už podobnou literaturu nečtou vůbec, nebo jen zcela výjimečně.
Byla jsem doktorkou v Osvětimi
Gisella Perl
(SPOILER) Dost drsné čtení, ale to se dalo podle tématiky jednoznačně čekat. Perlová zažila "organizované" peklo v Osvětimi-Březince a v závěru války "neorganizované" peklo v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Aby zachránila životy těhotným ženám (o jejichž těhotenství Němci nevěděli), prováděla v Osvětimi pokoutní porody, po nichž novorozeňata uškrtila. Po válce za to byla Perlová často odsuzována, ale ona to dělala proto, aby alespoň zachránila životy ženám. V opačném případě by nacisté povraždili ženy i jejich děti, případně nenarozené plody. Na rozdíl od smyšlených "pamětí" lhářky Sosnarové stojí za to číst memoáry osob, jež skutečně zažily peklo německých či jiných koncentračních táborů. Howgh!
Vražda v Mezopotámii
Agatha Christie
Čtivý detektivní román z prostředí archeologických vykopávek na území dnešního Iráku. Dokonce se mi podařilo dobře tipnout vraha, poněvadž jsem před pár měsíci četl jinou detektivku od Agathy, konkrétně Pět malých prasátek. Vrah tam byl podobně překvapivý jako u Vražd v Mezopotámii. Podobně jako v případě románů Deset malých černoušků, Pět malých prasátek a Vražda v Orient-expresu je i román Vražda v Mezopotámii vysoce kvalitní detektivka.
Případy z pátrací služby
Michal Dlouhý
(SPOILER) Tři desítky reálných kriminálních případů, na jejichž vyřešení se podílely četnické pátrací stanice. Pan Dlouhý opět zařadil případy ze všech částí ČSR: Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vybrané případy jsou různé, vedle vražd, znásilnění či nelegálního vyhánění plodů, se čtenář dozví o kuriózních kauzách, např. o zloději specializujícím se na kradení medu z včelínů, o mladíkovi, který ukradl několik mladých stromků nebo nelegálním obchodování s umělými sladidly. Kuriózní je také případ tří samostatně "pracujících" žhářů v Trhových Svinech v roce 1923. Tři z nemnoha vražd se udály na střední Moravě (31. 10. 1918 byl ve vinarském lese zastřelen četník ze stanice v Předmostí, nešťastné zabití školáka u Potštátu v roce 1931, v roce 1935 plumlovští četníci vyřešili vraždu hajného Bílka). Do pátrání po zločincích se na Podkarpatské Rusi v roce 1935 zapojilo i letadlo, další případ popisuje výraznou pomoc rozhlasu při pátrání a jiné dva demonstrují užitečnost pátracího psa. Všechny případy jsou velmi čtivé a rozhodně mě nenudily.
Poslední otroci
Karl May
(SPOILER) Čtvrtý svazek cyklu V zemi Mahdího (ve skutečnosti poslední dvě třetiny třetího svazku, alespoň podle původního Mayova dělení) představuje stále velmi kvalitní dobrodružné čtení, ale předchozí svazky jsou přece jen lepší. „Poslední otroci“ jsou tvořeni dvěma částmi: dějovou odbočkou do Kurdistánu a popisem posledního protiotrokářského tažení. V té první se setkáváme i s Hadžim Halefem Omarem, avšak na rozdíl od jiného komentujícího považuji tuto stať za vůbec nejslabší v rámci celého cyklu. Teprve druhá polovina tohoto dobrodružství mě začala skutečně bavit – nenasytná medvědice s třemi medvíďaty si měla pochutnat na dvou medem pomazaných a svázaných Kurdech (případně i na Karovi s Halefem), avšak vše skončilo smířením dvou znepřátelených kurdských stran a jedinými mrtvými byli tak čtyřnozí savci. Stalo se tak přirozeně zásluhou nepřekonatelně hrdinného a chytrého Kary ben Nemsího. Poté se děj znovu přenese do súdánské oblasti poblíž řeky Nil. Rozkol mezi Karou a nabubřelým Reisem efendim/efendinou vyvrcholil do úplného nepřátelství, na čemž se provinil jednoznačně druhý jmenovaný, který by bez Kary nedosáhl žádných úspěchů v boji proti otrokářům (jedině s jeho názorem, aby nebylo vojsko posilováno bývalými otrokáři, souhlasím). Kara ben Nemsí za pomoci věrných přátel na čele s Ben Nilem zničí další otrokářské bandy, konkrétně Abu rekvikovu a Jumrukovu, zatímco se Reis nachází v dočasném zajetí. Po boji s otrokáři se Kara s nejbližšími vydává na loďce po proudu Nilu. Doprovází ho také Kurd Sali ben Akvil, z něhož se stal opravdový křesťan. Dokonce odvážně čelil samozvanému Mahdímu alias Muhamadu Ahmadovi. Z toho důvodu měl být zlikvidován v otrokářské osadě, čemuž ovšem zabránil nepřemožitelný Kara ben Nemsí. V zemi Mahdího hodnotím jako velmi kvalitní dobrodružný cyklus, ale Ve stínu padišáha se mi líbí ještě o ždibec víc. Spolu s několika velmi povedenými povídkami jsou tyto cykly tím nejlepším z orientálních dobrodružství od Karla Maye. Hodnocení svazku Poslední otroci: 80 %, hodnocení celého cyklu: 90 %.
Paní smrt: Vzpomínky Stalinovy odstřelovačky
Ljudmila Michajlovna Pavličenkova
(SPOILER) Velmi čtivá publikace/memoáry legendární sovětské odstřelovačky, jež v jižních částech východní fronty zlikvidovala od podzimu 1941 do konce jara 1942 celkem 309 nepřátelských vojáků (jedná se skutečně o potvrzené sestřely, nikoliv o propagandu, jak i dnes občas drze a lživě napíše bulvár). Začnu tím, co se mi nelíbilo na autorčiných názorech: její démonizace rumunských vojáků, kteří určitě nebyli zdaleka tak krutí jako jejich němečtí spojenci (o pozdějších bojích stejných Rumunů po boku Sovětů proti Němcům od podzimu 1944 se vůbec nezmínila, mimochodem rumunští vojáci osvobodili stovky moravských obcí), absence zmínek o sovětských zločinech, což je však vzhledem k době vzniku pamětí (1967–1972) samozřejmé, otec Pavličenkové byl navíc členem příšerné NKVD (předchůdce KGB). V jedné zmínce však Pavličenková tento rámec porušila: během líčení příchodu dvou příslušníků NKVD do jejího bytu, kdy se bála zatčení (zmínila i velký strach, jaký scéna vyvolala v její matce), avšak Ljudmila byla tímto způsobem "pouze" vyzvána k návštěvě Stalina. Za nejlepší části považuji většinu kapitol o několikaměsíčních bojích v Oděse a Sevastopolu a kapitoly o propagandistické návštěvě USA na přelomu léta a podzimu 1942. Několik odstřelovačských akcí dost utkví: likvidace německého soka Bommela (Otto von Singer?!), který se ukrýval v konstrukci poničeného mostu, odstřel Rumunů u hřbitova, kdy Pavličenková zastřelila i Karagu, pobočníka rumunského diktátora Antonescua, postřílení většího množství Němců na bezejmenném kopci nebo podobná likvidace nepřátel, během kterých sovětským vojákům pomáhal starý obyvatel Krymu, jenž nedlouho předtím přišel o rodinu. Ljudmila měla i štěstí při dvou ošklivých střelných zraněních, ale na druhé straně byla přímým svědkem těžkého zranění a následně i smrti svého druha Kicenka. Zajímavé jsou i její popisy krytí či speciálních odstřelovačských pušek, avšak v tomto případě se často jedná o odborné záležitosti, kterým jako laik rozumím jen omezeně. Zajímavé je, že Pavličenková měla jen jednoho syna, který se narodil již v roce 1932, když měla Ljudmila sotva šestnáct let (!). Stejně jako jeho děda z matčiny stran spojil profesní život se sovětskými tajnými službami. V knize autorka opomněla zmínit, že americký zpěvák Woody Guthrie o ní složil skladbu (tento motiv nechybí v hraném filmu Bitva za Sevastopol, který rovněž doporučuji). Název českého vydání byl odvozen od britského, ruské vydání z roku 2015 nese "neemotivní" název "Já snajpr - v bojích za Oděsu a Sevastopol".
V ebenové zemi
Karl May
(SPOILER) Pokud by si čtenář myslel, že po dvou svazcích začne cyklus „ztrácet dech“, pak by byl, alespoň tedy podle mě, vyveden z omylu. Nejprve se kladní hrdinové setkají s vyslanci kmene, jenž má skutečně prapodivný zvyk, tj. prodávat vlastní příslušníky do otroctví. Z jejich držení se Karovi podaří osvobodit Hafída Sichara, po kterém léta neúspěšně pátral jeho bratr Ben Wasaka. Následuje seznámení Kary s tzv. Otcem pěti set, tedy novým mudirem (něco na způsob vládního zplnomocněnce) ve Fašodě. Osobně se mi tato samolibá postava, která ráda nechává druhé a to i zcela nevinné osoby vyplatit 500 ranami vůbec nelíbí, ale pro nelidské otrokáře se tak v ději objevuje další velká hrozba. Bohaté baštonády se dočkal také Amr el Makašef, strýc Mahdího a další historická postava v románu. Samozřejmě, že v tomto případě ho May nechal přežít, v opačném případě by se dopustil ahistorismu. Samotné vyprávění je strhující: Kara se s některými přáteli, většinou spolu s Ben Nilem a Selimem, dostane do zajetí různých pomahačů Ibn Asla a nakonec i přímo do jeho rukou. Ve všech případech logicky Kara ben Nemsí padouchům uniká, většinou dost rychle. Vždy se však útěk daří jiným způsobem, někdy i s pomocí jeho přátel. Čím dále tvrdší Reis efendi nechává otrokáře nemilosrdně popravovat, čímž se dostává do sporů s Karou. Ten se nakonec spolu s Ben Nilem a Selimem vydává vlastní cestou, poněvadž Reis efendi neschválil Karův plán na konečné potření otrokářů. Někteří čtenáři chválí v komentářích Reisovu tvrdost, avšak konečné vítězství dobra by nebylo možné bez Kary ben Nemsího. Bez jeho pomoci by Reis nedosáhl žádných velkých úspěchů v protiotrokářském tažení a navíc to byl zase Kara, kdo i za přispění štěstěny dokázal Ibn Asla porazit, aniž by v posledních bojích tekla krev vojáků a černochů. Bonus této skvělé dobrodružné knihy představuje scéna, kdy rozlícená hroší matka po ubití mláděte rozdupe několik černochů, dokud ji nezastřelí hrdinný Kara ben Nemsí. Pro mě se jedná o nejpovedenější svazek ze čtyřdílného vydání cyklu V zemi Mahdího. 90-95 %, tj. zcela zasloužených 5 hvězdiček Doplněk: od III. kapitoly knihy v Ebenové zemi (Seriba Aliab) se jedná o děj románu V Súdánu, což je v rámci třísvazkového vydání cyklu jeho závěrečný díl.
Otec pěti set
Karl May
(SPOILER) První kapitola Fessarské otrokyně tvoří při (správném) dělení cyklu do tří dílů poslední kapitolu prvního svazku. Kladným hrdinům se především zásluhou Kary ben Nemsího (přestože zde není takto jmenován) podaří osvobodit arabské otrokyně. Poté Reis efendi nechá bez Karova souhlasu postřílet otrokáře, zatímco dva z nich zabily ještě před tím fessarské ženy. Ty se vysmějí Selimovi, jenž byl před lety pro zbabělost vyloučen z jejich kmene. V další kapitole, která otevírá děj druhého svazku třídílného vydání, se setkáváme s historickou postavou. Muhamad Ahmad alias Mahdí několik let po ději této vymyšlené knihy vedl muslimy v oblasti části severní Afriky v boji proti upadající Osmanské říši. Jeho následovníci byli 13 let po jeho smrti smeteni britskou vojenskou expedicí. Mahdisté se dopouštěli zvěrstev a obchodování s černými otroky jim také nebylo proti srsti. May měl tohle všechno načteno a podle toho také Mahdího vykreslil. Celý cyklus obsahuje řadu zajímavých rozhovorů hlavní postavy s různými muslimy, rozhovor s Mahdím patří k těm nejlepším (May vmetl Mahdímu, že proti evropským mocnostem nebude mít šanci, poněvadž Britové dokázali za pomoci Francie porazit v Krymské válce Rusko, největší evropský stát, a jak by potom mohli islamisté ovládnout celou Evropu, či dokonce celý svět?). V ději se později objeví i Amr el Makašef, další historická postava a příbuzný Muhamada Ahmada. Nebyl by to ani Karel May, aby si nevymyslel, že jeho alter ego zachránilo život Mahdího před lvem. V knize dále pokračuje boj s otrokáři: hlavní hrdinové někoho zajmou, porazí, nebo jsou sami dočasně v zajetí, do děje vstupují stále další nohsledové a spolupracovníci Ibn Asla. S tímto vůdcem otrokářů se brzy seznámí i Kara ben Nemsí, vydávaje se za obchodníka otroky, a nedlouho poté uniká spolu s Ben Nilem i jeho dědečkem z jeho lodi. Nedlouho před tím Kara vypustil petrolej ze sudů do Nilu, čímž zabránil padouchům v zapálení lodi s Reisem efendim. V bažinaté zátočině Nilu dochází v závěru knihy k několikerým zajetím otrokářů, ale bohužel i k útěku Ibn Asla. Jeho ničemný otec Abd Asl se však stává potravou krokodýlů. Také svazek Otec pěti set hodnotím pěti hvězdičkami (90 procent).
313. stíhací peruť
Jiří Rajlich
(SPOILER) Čtivá publikace, navíc jistě velmi fundovaná, poněvadž historik Rajlich je uznávaným odborníkem na leteckou historii nejen u nás, ale i v zahraničí. 313. čs. stíhací peruť byla z našich čtyř perutí v rámci RAF tou nejmladší, což se podepsalo také na skutečnosti, že její personál byl téměř výhradně britský. Od roku 1943 byla také až polovina pilotů rovněž zahraničními příslušníky. Nejtěžší okamžiky zažila "313." v první polovině roku 1942, kdy často spolu s jinými stíhacími perutěmi doprovázela bombardéry směřující nad okupovanou Francii nebo Belgii. Letci RAF tehdy naráželi na velmi kvalitní německou protiletecku obranu a také na výborné německé piloty v ještě lepších stíhačkách Focke-wulf 190. 313. čs. peruť měla tehdy navíc ve výzbroji Spitfiry V (výrazně horší než Fw 190) a na mnohem kvalitnější Spitfiry IX musela nakonec čekat až do začátku roku 1944! Jedním z velitelů perutě byl Jaroslav Himr (narozen 1917 v hanáckých Věrovanech), jenž také jako jediný z devíti velitelů perutě padl v boji (proti přesile Němců dne 24. 9. 1943). Publikace kromě zajímavého textu obsahuje též řadu kvalitních obrazových příloh.
Na březích Nilu
Karl May
(SPOILER) První dvě kapitoly jsou spíše takové seznamovací, ale poté (po opuštění Káhiry) začne být děj velmi zajímavý a také dramatický. Nejvíce se mi líbí část, kde jsou Kara a Selim uvězněni v podzemí a tam se seznámí s dalším vězněm, Ben Nilem. V této části též do děje vstupuje jedna z nejzápornějších postav cyklu. V neposlední řadě je román skutečně dobře přeložen, takže si čtenář užije i řadu zajímavých i vtipných dialogů. V prvním dílu je i zbabělý "hrdina" Selim celkem snesitelný, ale v dalších dílech už tomu tak není. Knihu/celý cyklus čtu nyní na jaře 2024 už potřetí v životě, ale po dlouhých 23 letech (1997, 2001). Prvnímu svazku čtyřdílného vydání cyklu, tj. Na březích Nilu, uděluji 90 %.
Zapomenutí hrdinové 2. československého odboje
Milan Votava
Určitě záslužná publikace připomínající vybraných sto účastníků II. čs. odboje. Téměř vždy se však jedná o účastníky zahraničního odboje na západě, tedy čtenář čte řadu podobných osudů o účasti vybraných osob v řadách britské RAF (zejména čtyři čs. perutě, 310.-313.), ústupových bojích ve Francii na jaře 1940 nebo o bojích u Tobruku a Dunkerque. Kniha se nevěnuje těm, kdo bojovali v řadách východní armády a už vůbec ne účastníkům domácího odboje. Čekal jsem právě pestřejší knihu, kde by byli zastoupeni také vojáci z východní armády a příslušníci domácího odboje, proto uděluji jen tři hvězdičky.
Padáky nad Slovenskem
Jiří Šolc
(SPOILER) Kniha se podrobně věnuje vzniku, výcviku i bojovému nasazení 2. čs. paradesantní brigády, která byla paradoxně v boji vždy nasazena jako pěchota. Nejprve v karpatsko-dukelské operaci, poté v Slovenském národním povstání. Další bojovou kapitolou byl ústup do Nízkých Tater a pobyt v tomto prostředí přes zimu 1944/1945, kdy části brigády v rámci možností prováděli partyzánský odboj (spíše šlo o ústupové a obranné boje proti Němcům). Velmi zajímavé jsou kapitoly o ztrátě praporu brigády a osobnosti velitele brigády Vladimíru Přikrylovi. Osobně bych uvítal podrobnější popisy konkrétních bojů, do kterých se brigáda dostala. Jedna z mnoha Šolcových kvalitních knih, v tomto případě o části čs. odboje, která dnes nebývá příliš často vzpomínána. I vzhledem k tomu uděluji pět hvězdiček (objektivně 4,5 hvězdičky).
Pět malých prasátek
Agatha Christie
Mohu napsat totéž co u mého hodnocení románu Deset malých černoušků. Opět se totiž jedná o klenot beletristické literatury. V knize neustále někdo ze svědků či lidí "z vyšetřování a soudů" vzpomíná na šestnáct let starý případ, kdy byla mladší žena odsouzena za vraždu manžela. Netrvalo to dlouho a zemřela ve vězení, nicméně její dcera je přesvědčena o nevině matky a rozhodne se proto navštívit proslulého detektiva Hercula Poirota. Ten si vyslechne všechny relevantní osoby a na základě toho dojde k závěru, že vrahem byl někdo jiný a odsouzená žena byla skutečně nevinná. Román je však navzdory tomuto na první pohled snad fádnímu příběhu velmi napínavý a podle mého názoru nemá žádná hluchá místa. Detektivka Pět malých prasátek také obsahuje pravdivou "doušku", že (zvláště po tak dlouhé době) si bude každý ze svědků příběh pamatovat poněkud odlišně. Tohle by si měli uvědomovat také orální historikové a zejména amatéři, kteří sbírají různá svědectví starých lidí (rozuměj: srovnávat výpovědi pamětníků s archivními prameny nebo odbornou literaturou a teprve na základě toho dělat případné závěry).
