kap66 komentáře u knih

Čenž, to byla láska na první pohled. Mé obavy, že mladší podoba Oty Finka mé romantické okouzlení zmírní, se nenaplnily - a já tuším, že to bude vážná známost.
Černobílý svět 50. let v Čechách? Neřekla bych; Otovýma očima vidím barevnost, ke které přispívají např. i vtipné dialogy jeho kolegů (kteří jako by se tu stavili ze Skřivánků na niti) a zápletka naprosto NEbanální - vždyť udavačství za války bylo ještě bolavou a otevřenou ranou. A Ota, který toho v Tmavé Studnici řeší opravdu hodně, vidí tento svět ještě barevněji (a opět to vyjadřuje jazykem, který mě snad neomrzí, nespisovným a zároveň poetickým):
"... tam, kde se ztrácej poslední zvuky země, plný sprostejch paniček a smutnejch oběšenců, bláznivejch puberťaček a oplzlejch fotografů v limuzínách."
Zkrátka, je to výborné.

35 06.12.2018

Mám přečtených devět Goffových knížek, pod čtyři hvězdičky jsem nikdy nešla, většinou jsem dala pět. Troufnu si tedy bez uzardění a přehánění znovu konstatovat, že Martin Goffa umí vybudovat velice dobrou zápletku, nebojí se i netradičního vyřešení, umí pracovat s dialogy a s humorem, a opět (což je pro mě důležité) - píše stylisticky velice čistě; je to radost číst!
Tento díl řadím k nejlepším.

35 26.11.2018

To se mi fakt už dlouho nestalo. Ota Fink začal vyprávět - a já se zabouchla jako mladá holka:

"Udělalo se mi smutno, tak jsem strčil favouše do kůlničky na dvorku a šel ke dráze; na mrňavejch zapomenutejch políčkách se zelenalo osení, přejel nákladní vlak a začpěl krásnou parní vůní, semafor zarámusil a ukázal přes koleje k háječku, z akátů vylezli kluk s holkou, drželi se za ruce, a já dal ucho na dehtově kořeněnej sloup, zavřel oči a poslouchal šumění moře, jenže pořád nikdo nevolal země, země, tak jsem se sebral a šel pryč.
A ten pitomej háječek mi může bejt ukradenej i s osením a vlakama."

Poetická, nádherně plynoucí nespisovná čeština, plná vtipu, nadhledu a sebeironie. A ty dialogy... Svižné, nenásilně humorné, lehce navazující:

"To je pěkný jméno, Eliška."
"Jo," ušklíbla se. "Holky mi říkaj Přemyslovna. Jako kdyby nestačil ten blbej nos a brejle."
"No, já se jmenuju Otakar a ve škole mi říkali Fenykl," potěšil jsem ji a odstartoval.

Ještě k tomu detektivní zápletka není vůbec špatná a Ota Fink je kluk, do kterého bych se zamlada určitě zabouchla doopravdy - citlivý kluk, kterému to pálí, no teda...
Díky, Marlowe.

35 12.11.2018

Skvělé čtení.
Sympatický psycholog klade otázky a inteligentní zločinec, schopný sebereflexe, odpovídá tak, že ho chápeme a soucítíme s ním (tedy do chvíle, než se dozvíme konkrétní podrobnosti o vánoční zpovědi; někdo možná i potom). Ale on zřejmě - i díky těm posezením - naplní ono zmiňované "gnóthi seautón" (tak si já vykládám konec).
Příběh je i formálně výborně vystavěný, nikde nedrhne, letí dopředu díky dialogům (bez uvozovacích vět) probíhajícím v přítomnosti i díky pohledům do minulosti hlavní postavy.
Ještě dvě poznámky: zatím nemohu dostat z hlavy hledání odpovědi na to, kam až bych byla schopná zajít já; ale říkám si (a doufám), že do plného Adamova předvánočního finále ne. A komu zní "fair money" (a dejte si místo toho jakoukoliv jinou lichvářskou obměnu) jako "pomoc" či "záchrana", měl by si tuto knížku přečíst.
Goffu uznávám čím dál víc.

35 02.10.2018

Připravila jsem se na četbu plnou napětí a překvapení a zklamána jsem v tomto směru nebyla. Samozřejmě ale počítejte s tím, že je toho dosaženo událostmi a činy, které se běžně nedějí, a charaktery, které normálně nepotkáváte. Jednou za čas mi ale takovéto méně realistické detektivky a thrillery sednou.
Musím se ale zastavit u toho, co už jste tady někteří zmínili: překlad. Některé postavy používají obecnou češtinu - nikoliv slang, jak někdo píšete - upřesňuji to proto, že obecná čeština je nejobvyklejší podoba nespisovného jazyka, kterou používáme v rodině a se známými. Takže ji všichni známe - a co jde na tomhle zkazit?! Pěknej, s klukama, eště, vokno. Překladatelka ale ono "protetické v-" (vokno, vodešel, von) naplácala naprosto ke všem slovům začínajícím na o- (což v češtině nejde!). Proto se dočkáte i těchto slov: vokamžitě, vokolnosti, voceán, vočitý. A přitvrdím: vobézní, voficiální. A na špici řadím - vornitologie! Jediné slovo jí uniklo - vlastní jméno Odi na Vodi nepředělala. To by bylo teprve voriginální!

35 26.08.2018

Prohlédla jsem komentáře a měla pocit déjà vu. Proč? Byl to totiž můj několikátý Coben: zpočátku můj totální oblíbenec - a pak buch, zklamání (v mém případě u Nadobro ztraceného). Dala jsem si pauzu a po přečtení Cizince - kterého hodnotím zase jako výborného - jsem to asi pochopila. To moje déjà vu spočívá v tom, že se komentáře u jeho různých knih podobají: mnoho Cobenových příznivců najednou narazí na jeho "slabší" kus, jenže ten je pro každého jiný.
Coben má totiž recept a naprosto přesně dávkuje ingredience (nechci používat slovo "schéma", to má tady hanlivý význam): teď, přesně teď tam něco přidám, teď to osolím, teď to promíchám, opepřím,... Výsledkem je perfektní pokrm, který mně chutnal několikrát po sobě, ale pak se jednou zajedl; po čase jsem ho zkusila znovu - a zase mi chutná, opravdu hodně: tajemství, pocit zrady, postupné stupňování napětí,... Bezvadné.
A jak hodnotit to promyšlené "vaření"? Je to výborně zvládnuté řemeslo, nebo kalkul? Víte co, kašlu na to, tohle řešit. Funguje to a baví mě ho číst. Jen radši nebudu číst víc jeho knížek v jednom tahu.

35 31.05.2018

Pomůžu vám: kap66 je hnidopišská megera (vy, kteří milujete slovník Patrika Hartla, mě nazvete mnohem, mnohem hůř). Protrpěla jsem se do konce a vůbec jsem nevnímala, že to má být knížka vtipná a oddechová. Důvodem je autorův styl - napíšu odbytý a ledabylý, myslím si ale, že - jak to napsat mile? - autor neumí dobře česky.
Jednu hvězdičku dávám za dialogy. I za nimi má autor potřebu něco dovysvětlit: dva ajťáci mluví o Karlovi, který je tajně poslouchá, jednoznačně ho charakterizují, nazvou ho i jménem, ale autor pro jistotu dodá, že Karel neměl pochyby, o kom mluvili. I tak je škoda, že dialogy autor nevyužil víckrát; nejhorší jsou souvětí, ve kterých vše opisuje.
Na každé stránce je několik vět začínajících spojkou "a", někdy i ob jednu větu: "A že se neodvažuje vyjít do lékárny pro prášky. Těžce nesla, že ji opouští. A on to moc dobře věděl. Zároveň si ale... A tak matce jasně řekl,..."
Autor si opravdu hodně oblíbil přirovnání - vybírám: přilepila se k němu jako suchej zip, je jak osina v prdeli, držet se jak hovno košile, připadal si jako lízátko do prdele, jako hovno zabalený v atraktivním celofánu, jako kretén, zprcal by ji jak římskej voják,...
Použití obecné češtiny je v pořádku, ale vadí mi kombinace obecné a spisovné v jedné větě: "...aby se neztrapňoval DÝL, než bylo nezbytně NUTNÉ." "...jestli nechce jít s KLUKAMA raději do JINÉ hospody."
V některých větách něco přebývá: " Začala mu SPROSTĚ nadávat, co se jí sere do života." "Chtěla jít tančit, ale jak Karel, tak i Šampón se vymluvili, ŽE NEJDOU". Některé by potřebovaly překopat: "Saša je naprosto nepraktický expert na komplikace." (Tím je asi myšleno, že je nepraktická a ještě k tomu expert na komplikace.)
"Drobností" už jsou chyby v interpunkci a velkých písmenech.
Vy ani nevíte, jak ráda dávám hodně hvězdiček a jak ráda se vyjadřuji o knížkách kladně! Vůbec není pravda, co píšu na prvním řádku. Jsem laskavá a vděčná čtenářka. Tady to ale vážně nešlo.

35 04.03.2018

Jména znám, Zuzanu Dostálovou mám dokonce ráda a Pavla Horáková mě Teorií podivnosti zaskočila v dobrém slova smyslu. Jen úplně nechápu koncept téhle knížky. Je účelem přizpůsobit se jedna druhé? Nebo se naopak odlišit? Nebo je to jen hra, která nějak dopadne? Životní příběh hlavní postavy působil celistvě, takže asi platí první varianta. Vlastně mě zaujal a bavil. Jenom mě v první části rušilo „jej“ místo „ho“; ano, je to správně, ale Johana má být mladší než já a ze mě byste spojení „vidím jej“ nedostali ani pod hrozbou násilí. A trochu úsměvná je splácanina „ocitnout se v nebezpečí života“; koneckonců, bez ohledu na správnost, je to tak: život je nebezpečný :-).

34 13.11.2024

(SPOILER) Skvělá, jedinečná knížka a audioverze, která ji obalila hřejivou dekou dětské bezprostřednosti. A jako polštářek komentář od milary. Zachumlala jsem se do toho všeho a jenom si překvapeně říkala, jak přesně a uvěřitelně dokázal autor podat zásadní dva roky v životě mrňavého kluka, aniž by jedinkrát odbočil na dospělou, poučenou (nedejbože poučovatelskou) cestu. Stesk po mamince a přiznané slzy, ale zároveň schopnost na to zapomenout, když se vydaří dobrodružství s kamarády. Návštěva maminky ve vězení, kterou musí popsat jako cizí příběh, aby to vůbec dokázal. Čekání na vyprávění kamarádovy maminky o válce. A všechna nedůvěřivost a otřískanost životem, získané během těch dvou let, na povrch vyplouvající na návštěvě u tety a strýce; když vypráví o gumě v trenýrkách, hladí jablko na stromě a bojí se ho utrhnout a k jídlu si přeje chleba s maggi … Směju se a trne ve mně, tady nejvíc, ale spíš celou dobu. Tedy, co se čtenářského zážitku týká, začala jsem tenhle rok vážně dobře.

34 14.01.2021

(SPOILER) Asi pro mě nemělo být překvapením, jak blízko měl Ivan Vyskočil k Václavu Havlovi a Franzi Kafkovi, ale bylo. Malé hry (z roku 1967), byť označeny jako novely, jsou opravdu spíš převyprávěné scénáře divadelních her, založené na zachycení absurdity totality a všemocnosti byrokracie. Autor, před jehož záběrem smekám, se projevuje navíc jako skvělý psycholog (což vystudoval) a a znalec češtiny (jeho jazykové improvizace jsou jedinečné).
V postavách praktických vykonavatelů moci stále vidím samotného Ivana Vyskočila v roli hostitele ve výborném filmu O slavnosti a hostech; podobně jako on jsou to lidé laskaví, chtějící pro nás jen dobro, plnící naše přání. Proniknou do našeho domova a pomáhají („Bráškové“), slouží nám a chrání nás („Nejsem si jist“), a to vše tak důsledně, až nám jde o život. V „Návštěvě“ a „Tajném tajném“ dovádí autor vyznění k dokonalosti: lidé se svým absurdním počínáním dostanou sami k sobě. Tajný tajný se domnívá, že by mohl být tajný – jak podezřelé je tedy pro něho např. to, že mu mlékařka nabídne droždí, ačkoliv jindy to neudělala! Ve svém „případu“ dojde k jedinému logickému závěru: objektem jeho sledování je ... (viz výše).
Ivan Vyskočil je brilantní pozorovatel se schopností sdělit své postřehy neotřele, s humorem a kritičností. Malé hry jsou jednou z nejoriginálnějších knížek, jaké jsem četla.

34 04.10.2020

Když se autorka převtělila ve středním věku do uhratého Adriana, bavila jsem se bezvadně, když zůstala ve své kůži, byla jsem nějaká otrávená. Zřejmě jsem od názvu „Veřejná zpověď“ čekala přece jen víc než banální zážitky, navíc bohužel nepříliš vtipně podané. Přitom je život v menopauze tak vděčným zdrojem humoru! :-) (Nu což; aspoň mě to inspirovalo - zkusím si zase transplantovat mozek a oči mladého Adriana, protože od jeho „let v divočině“ jsem v sérii nepokračovala.)

34 03.09.2020

Vzpomínky člověka, který byl inteligentní, vzdělaný a ve svém oboru tvůrčí a pracovitý. Nic nového. Žil svůj osobní život a chtěl pracovat, což se mu - vzhledem k událostem – celkem dařilo, často za cenu kompromisů. Opět nic nového. A asi není neobvyklé ani to, jak, kdy a proč se režim definitivně zbavil takového talentu, který dosáhl uznání i v zahraničí.
Za hrozné považuji, že takových příběhů známe tucty a bereme je jako nezbytnou součást toho „zvláštního století“. Možná bychom tohle dělat neměli. Čas od času je dobré si pomocí vzpomínek pamětníků připomenout, že normální by byl pravý opak. Doktor Vanýsek byl po své sedmdesátce sice schopen nadhledu i vtipu, ale ve vzpomínkách na konec kariéry se přece jen neubránil hořkosti, zvlášť při zmínce o roli některých svých kolegů, dřívějších žáků. V profesní rovině je konkrétní, v osobní laskavý.
Je to velmi zajímavé a poutavé čtení.

34 23.08.2020

Všechny komentáře pod mým jsou od mých oblíbených, ale – nesouhlasím! Nikoliv s hodnocením, jednoznačně přiděluji pět hvězd za přijatelný počet postav, nezvyklou výměnu rolí, vtipnost a logické vyřešení. A to je právě to: přestože se Nero Wolfe zdá být z případu odsunut, je to nakonec on, pivař (!), kdo případ rozsekne. Takže já zůstanu věrná jemu i svému oblíbenému pití (a jen doufám, že nedosáhnu i Wolfova objemu :-) ).
Ne, vážně: souhlasím se všemi komentáři. Tenhle tandem Nero/Archie mě hodně bavil.

34 07.08.2020

Lence Reinerové v životě nikdo nic nedal zadarmo. Její autobiografické prózy mě znovu a znovu fascinují tím, co všechno se dá za jeden život stihnout (aniž by to sama tak chtěla), ale hlavně tím, jak se ke svým přinejmenším těžkým a často tragickým zážitkům staví a jak je zpodobňuje ve svých knížkách: s nadhledem, moudrostí a bez hořkosti.
Druhé přistání v Mexiku bude zajímavější pro ty, kteří četli autorčiny Všechny barvy slunce a noci a Bez adresy. Cesta do Mexika uskutečněná po mnoha letech v ní vyvolala vzpomínky na zemi, která jí za války zachránila život; v obavách z případného zklamání z nové podoby Mexika se brání často opakovaným „Všechno je jinak“, což naštěstí neplatí vždy.
Lodní lístek určitě obsahuje autobiografické prvky, ale je vyprávěn er-formou. Jeho vyznění – nalezení smyslu života v práci pro druhé – na mě působilo „velkoslovněji“ než předchozí vzpomínky.
Pro mě žádné zklamání, jen další dílek obrazu s názvem „Život Lenky Reinerové“, kterou mám hodně ráda.

34 16.07.2020

Rouška: šicí stroj zlobil a já musela vzít do ruky jehlu s nití a připomenout si stehy: bodnete, ale pak se vrátíte kousek zpátky, a pak znovu dopředu, zase zpátky, dopředu… Přibývají dost pomalu. Kapitoly Poslední vdovy jsou postavené na stejném principu, ale pomalost se knížce vyčíst opravdu nedá. Je to akční thriller s důrazem na „akční“. Kromě jednoho návratu v čase téměř na začátku, kdy stejnou situaci prožívají Will a Sára (kteří mají být a jsou naladěni na stejnou strunu) jsou další „zadní stehy“ funkční a odpichu a gradaci děje neškodí. Naopak; letí to tak rychle, až jsem si říkala, že ten úprk musí skončit přehnaně – a to víte, že jo. Informace o teroristech jsou z vyšších míst pouštěny uvážlivě, takže celou akci nesou na hřbetě tři postavy. Ale já si celkem ráda připomněla inteligenci a něhu ztělesněnou Sárou (i když při tom líbání nemocných dětí dalo to druhé prvnímu dost na frak), oddanost a odhodlání s tváří Willa a vtipnost s přizpůsobivostí jménem Faith. Nejen s ní je spojen humor, Willův handicap je někdy taky úsměvný:
Do kalendáře si dělal hvězdičky k datům, kdy Sára chodila ke kadeřníkovi, aby jí nezapomněl pochválit účes.
Čtyři hvězdy lepím téhle sérii nejčastěji, což není tak špatné.

34 17.05.2020

První polovina 80. let: středoškolačka kap66 četla Mladý svět od začátku do konce (a Rudolfa Křesťana měla ve svém žebříčku obliby hóódně vysoko) a na Myš v 11. patře si počkala v knihovně pár měsíců. A pak si ji vzala s sebou na brigádu - a nechala si ji ukrást ve vlaku.
Dodnes si říkám: který ze spolužáků byl sice s morálkou na štíru, ale měl tak dobrý vkus a cit pro jazykový humor? A jestlipak si taky dodnes, možná i poctivě (jako já), pořizuje další autorovy fejetony, protože kromě jazykových hříček má rád laskavost v pohledu na lidi, lehkou sebeironii, schopnost dívat se na otravnosti života z jiného úhlu a najít před i po (myslím rok ´89) spoustu věcí, kterým se dá smát?
Fejetony jako útvar ctím a obdivuji jejich autory pro schopnost vyjádřit se stručně a vtipně, respektuji všechny jeho klasiky. Rudolf Křesťan je mi ale jediný opravdu MILÝ.

34 19.04.2020

Zkusila jsem to, nemasírovaná komerčními tahy a neovlivněná komentáři, a došla téměř na čtyři hvězdičky a zapsání si této knížky do hlavy jako „normální“, což je u mě pochvala. Sedla mi především přehlednost, nepřekombinovanost děje. Vševědoucí autor vidí do hlavy jak Henningovi, tak policistům (ubrala bych sliny stékající z Bjarneho slizounských úst v přítomnosti krásné kolegyně). O novináři se dozvídáme (logicky) víc a má nejdůležitější roli, policie je dost upozaděná (a nebýt tajného „donašeče“, až zanedbatelná), ale jejich vyšetřování jsou Henningovou iniciativou spojena (jsem ráda, že si Henning výsledky vyšetřování nesyslil až do konce, jak jsem se bála). Jeho osobní příběh je postupně odhalován a bude hrát roli zřejmě dál. Dialogy plynuly nenásilně, až na výjimky (v jedné vyhrocené situaci mluví rozrušená a psychicky narušená postava jako kniha).
Fantomová bolest má o něco málo lepší hodnocení. Přečtu si ji, až budu mít chuť nikoliv na „severského autora“ , nikoliv na „senzaci mezi krimi“, ale na obyčejnou, nepřehnanou detektivku. Snad mi to Thomas Enger splní a nepustí se do přehnaných skopičin.

34 20.03.2020

Obdivovatelé Monty Pythona vědí, že relevantní komentář s láskou pojatý zcela jistě napsal DennisMoore :-).
Shoduji se tady s těsnou nadpoloviční většinou: Michael Palin je vzdělaný člověk se smyslem pro humor, cestovatel schopný předat přitažlivě svůj pohled a v Pravdě využívá všechen svůj talent. Román silně hraje na ekologickou strunu, uvěřitelně a nikoliv lacině. Hlavní hrdina Keith, laskavý a dobrý člověk, se pídí po pravdě a skutečně splní obtížné zadání. V okamžiku, kdy to vypadá jednak na konec románu, jednak na šťastnou a zabezpečenou Keithovu budoucnost, neděje se ani jedno a přichází nejnapínavější část s několika zvraty.
Je to laskavé, milé, chytré a hezké, jako Michael Palin sám. Navnadilo mě to na jeho psané cestopisy.

34 01.03.2020

Chvilku, chvilinečku mi to přišlo přehnané. Přistoupila jsem ale na tu nadsázku a začala se bavit.
"…úplný hodokvas smyslného vlnění a záchvěvů a tetelení, ta rozhoupaná prsa a míhající se pas a vlnící se boky, takže vypadala, jako by byla stvořená z více než tří rozměrů, očividně až k prasknutí nacpaná všemi obvyklými ženskými hormony, a navíc afrodiziakálními šťávami dříve neznámými."
Hodokvas požádá soukromého detektiva Shella Scotta, bělovlasého třicátníka, který svět glosuje ironicky a sebe směsí vytahování a sebeironie, o pomoc. A protože se ta čtyřrozměrná krasavice narvaná chemií jmenuje Lucrezia Brizante, ocitá se Shell v Sunrise Villas uprostřed italské mafie. Případ je to zapeklitý, se záměnami osob, několika mrtvými, kriminálníky vychytralými i těmi přiblblejšími (z nichž jeden snad skočil rovnýma nohama – až to budete číst, oceníte tuhle jemnůstku! – do románů Carla Hiaasena).
Vtipné dialogy, dobré postavy, zajímavý případ. Tak mi vysvětlete: pouhé 2 díly série (ze 42) vydané u nás, a to už v 90. letech. Tady na DK jsem 11. čtenářka a mám první komentář.

34 19.01.2020

Číst Hiaasena (moje třetí knížka) je pro mě stolní hra. Autor rozloží herní plán a rozdá karty s postavami. Já chvilinku tápu, vstřebávám a učím se – a najednou cvak! Všechno do sebe zapadne. Každý další tah a obrat mi přinášejí radost a já se zubím jako blázen až do konce a snad ještě dál :-). Hiaasenova síla je v propojení reálného prostředí Floridy a originálních, svérázných postav na obou stranách spravedlnosti. Tady jsem se zamilovala do zločince Pedra Luze a jeho kousků s nitrožilní výživou a ekoložky Molly a jejích stoprocentně účinných výchovných metod. Samozřejmě taky do pantera a pornografické básnířky – a vůbec do všech, jako vždycky.
Na spoustu knížek se hodí věta (řečená o atrakci Mokrý Willy): "Iluze kvality je cennější než kvalita sama." V případě knih Hiaasenových ale platí tohle: iluze jím vytvořená je sama kvalita nejcennější.

34 07.01.2020