kap66 komentáře u knih

Ve svém optimistickém založení jsem si z anotace vybrala to jediné: "úsměvně vyznívající". Dobrá. Bylo to čtivé a lehkým perem psané. Obsahově to ale bylo smutné čtení o inteligentce s jasnými bipolárními symptomy, která každodenně dokazovala známý fakt, že duševní problémy a zajištěná existence existují často vedle sebe a že zdeptaná a zhroucená může být i žena, které nevisí na krku celá domácnost, ale "jenom" dvě děti a manžel otrocky naplňující americkou představu úspěchu. Když čekala na lékaře, protože dcery měly horečku, a dala si pár cigaret a nějakou skleničku bourbonu, nepobavilo mě to, jen rozesmutnilo, stejně jako další její "kousky". Pořád jsem z toho nějaká přepadlá.

51 06.11.2023

(SPOILER) Jejej, Tess Gerritsen oslavila letos sedmdesátiny! Mám ji celkem ráda a to, co budu psát dál, nemyslím zle. Možná je ten věk důvodem, proč Instinkt působí jinak než předchozí díly. Předvídatelněji a překvapivě humorněji. Je to dáno především postavou Angely Rizzoliové, jež mi připomněla všechny babky (opět nic ve zlém) "vyšetřující" zločiny a ve své děsivé otravnosti - tím, jak do všeho strkají nos - nakonec vlastně úspěšné. Anotace naznačuje napínavý závěr ("možná nevyvázne živá"), ale působilo to spíš parodicky. Pobavila jsem se, což jsem nečekala. Zatím jen nevím, jestli to byl autorčin záměr. No co, raději pobavená než zhnusená. Jsem zvědavá na příští díl.

51 04.09.2023

(SPOILER) "Zlatou klec" jsem do letošní ČV zařadila sice pod č.14 (součást série), ale ve skutečnosti patří pod č.18 (kniha, jejíž děj se odehrává ve vesmíru). Čtení mě drželo v napětí a já cítila větší a větší touhu zjistit, jakou hranici si autorka stanovila. Ukáže ještě další, zase úplně jinou tvář hlavní hrdinky? Ano, Jekyll a Hyde překonáni několikrát. Udělá z hlavního krasavce ještě většího padoucha? Ano, toho nejhoršího. Přihodí další mimozemšťany, postavy bez normálních lidských vlastností a citů? Kolik je libo. Bude hrát ještě víc na erotickou strunu? Brnky brnky... Překročí hranici kýče při popisu smutných událostí? Úplný let daleko za ni. Vloží postavám do úst ještě víc patosu? Darmo mluvit. Prostě: veškeré hranice věrohodnosti a uměřenosti byly překonány.
Ach, Camillo, do jaké galaxie ses mi to odstěhovala?!

51 13.03.2023

Galánečce Gabře se trochu zapalují lýtka, galánečka Málinka trpí existenciální krizí – ještě že přece jen nachází smysl života: „Vdala bych sa enom za takového, kerý by byl buď chromý, nebo slepý, nebo by mohl být hrbatý. Slepého bych vodila, hrbatého chránila, aby se mu zlé děcka nesmály, ale takéj by to mohl být vdovec aspoň s deseti dětma…“ Trochu mám obavy o duševní a řečový vývoj bratříčka Jeníčka, přece jen – holky galánečky, a on pořád žvatlá. Zamotá hlavu i svému tatínkovi; ten je toho času na penzi a já se marně snažím přijít na to, co doma dělá, protože si při jednodenním hlídání svého syna pouze zapisuje s překvapením jeho slova; inu, vyhořelý učitel, chápu, i před vlastními dětmi se asi roky úspěšně skrývá. Překvapená jsem ale byla i já – jeden z nejoblíbenějších bakalářských příběhů je opsán z téhle knížky! (Jaromír Hanzlík v roli tatínka: „Jen číhej, číhej…“).
Naivní, milé, poučné a úsměvné zároveň. A přestože o tom píšu trochu v legraci, uznávám kvalitu i příznivý vliv na dětské duše :-).

51 09.10.2022

Pokračuje mé druhé čtení celé série. Nesser mě jako jeden z mála dokáže přesvědčit, abych sympatizovala s vrahem, aniž by udělal z vyšetřovatelů mamlasy. Tento díl je ojedinělý nedotažeností Van Veeterenova vyšetřování, přestože do něho všichni členové týmu vloží stejnou míru odhodlání, zkušeností, důvtipu i vtipu (a to poslední je pro mě stejně důležité jako případ). Zkrátka může existovat dokonalý zločin; jeho hořká podstata odůvodňuje vyznění a mně pojetí takové spravedlnosti za daných okolností nevadí ani za mák. A přijde mi, že snad ani Van Veeterenovi, jehož sarkastický postoj k životu, práci i lidem zpříjemňuje jeho věrné obdivovatelce (= já) četbu každého dílu.
Od prvního mého čtení Nesserových detektivek uplynul nějaký čas, naplněný desítkami detektivek jiných autorů. I kdybych na každém díle této série našla malou mušku, oproti masařkám ve valné většině z těch desítek …

51 27.07.2022

Nedávno jsem četla Kruté šprýmy. Označila jsem si tedy 12 povídek, které má Léčba neklidem navíc – a asi tušíte: přečetla jsem si i těch 26, znovu, s velkou chutí a nadšeným smíchem. Teď si listuju, čtu vybrané pasáže a jen si říkám: kratičké, vypilované, vypointované, skvělé; podobnost některých mě vůbec neruší, naopak, oceňuji variace; nejlepší jsou ty s dětmi, zvířaty a ty založené na dokonale vymyšleném žertu, na který se „boratovsky“ nachytají přespříliš usedlí dospělí; vážněji, až hororověji laděné povídky jsou příjemnými výjimkami. Nejlepší jsou tedy - přibližně všechny.
Překladatel František Vrba si s texty pohrál, včetně básnických hříček. Uznejte, že refrén kupletu Sestřenka Terka je dokonalý:
„Sestřenka Terka jde venčit Reka,
Fida a Cézara, s nimi jde chrt.“
- zvlášť když následuje „bum, škrt!, a když přijde ten chrt, buben a činely!“
Jestli vůbec nechápete, o co jde, přečtěte si stejnojmennou povídku a 37 dalších, stojí to za to. Lahůdka.

51 12.05.2022

Ach. Steinbeck mě vždycky přitáhne a pevně drží: těsným spojením krásného a tragického, laskavostí, lidskostí, vírou v dobro.
Anotace k vydání z roku 2006 je zavádějící a spojila dohromady dva různé příběhy ze čtyř. Hlavní postavou ve všech (Dárek, Veliké hory, Slib a Vůdce lidu) je chlapec Jody, prožívající s rodiči na farmě dny dobré i ty horší. Existence obou je daná samou podstatou života, těžkou prací a mezilidskými vztahy. Jody se pozorováním a vlastní zkušeností učí chápat lásku k živým tvorům, nemoci a smrt zvířat i lidí, stáří. Je to proces naprosto přirozený, občas krutý – zdánlivě, protože odpovídá řádu přírody či způsobu obživy. Z jednání lidí si zase odnáší ponětí o tom, že i dospělí dělají chyby, nejsou všemocní a i oni se stále učí, třeba toleranci ke stáří.
Překlad je výborný, ale zastarává; kdyby byla knížka opravdu určená dětem (a přes určitou drsnost by mohla), zasloužila by si kvůli větší srozumitelnosti nový háv.

51 20.02.2022

Jedna z knih psaných pro radost - hlavně autora samotného. On si to Tarantino může dovolit, tak trochu na příběh i čtenáře kašlat. Hlavní je předvést svůj přehled o americké filmové a hudební kultuře z „tenkrát“ a propojit ji nenápadně (= perfektně) s fikcí. To, že píše o něčem, co miluje, z toho ale čiší tak, že to musí zasáhnout každého, kdo má rád filmy, má rád JEHO filmy a nebo prostě ocení dobře napsané dialogy (a nejen je). A upřímně, k absenci příběhu: kdybych nebyla pokaždé odvařená už jenom z obřího plátna a kvadrofonního zvuku, přiznala bych se k chvilkovým krizím zažitým i u filmu. Knížka tedy není o nic méně akční než film, ale obsahuje příběhy jiné, ty fiktivní, ve kterých herci nejen hráli, ale skrz ně žili.
Pokud vyznívají mé první řádky kriticky, není to tak. Tenkrát v Hollywoodu mě bavilo, ve všech významech toho slova.

51 04.02.2022

„Opravdu musím na záchod a moc mi to nejde zadržet, ale odmítám požádat o pomoc. Zvládnu to. Chodila jsem na Harvard. Umím řešit problémy. Vyřeš tenhle problém. Dobře. Nech si tu lžíci. Nevadí. Využijeme ji. Milá levá ruko, najdi pas mých kalhot a kalhotek a stáhni je.“
Do prkenný vohrady, tohle je ale ukázka přeoraných hodnot! Vypravěčka, inteligentní a vzdělaná, není schopná pustit lžíci z levé ruky a svléknout si kalhoty, aby se vyčurala, protože se jí ztratila levá strana všeho; lépe řečeno, mozek jí dorovnává chybějící část tím, co zná, ale realitu jí tají. Taky je to vysvětlení toho, proč byla na začátku ukázaná jako sebevědomá, soutěživá, ambiciózní kariéristka, matka tří dětí (z nichž nejmladšímu není ani rok) pracující 80 hodin týdně (a znovu – do prkenný vohrady, kolik TÝDNŮ má týden v USA?!), tedy typ ženy, která mi je cizí a jíž bych se nechtěla přiblížit ani omylem. (Jen si neodpustím – nepřehoupnout se přes tyhle dvě kapitoly, skončit se čtením a hodit celou knížku do odpadu? To se nedělá.) Levá strana světa má i přesto výborné hodnocení – a právem. Hlavní hrdince možná právě tyhle vlastnosti ženy naplňující „americký sen“ umožnily rvát se s podivným postižením; rozhodně jí ale pomohly i nadhled a schopnost zasmát se sama sobě. Když se neúspěšně snažila otevřít ledničku a komentovala to slovy „Proboha, jsem postava ze sitcomu“, měla mě už dávno na své straně. Má mě tam i autorka.

51 01.02.2022

Známka výborné detektivky:
- pamatuji si ji, včetně vraha,
- přesto mám chuť přečíst si ji ještě jednou, protože je tam Něco, co jiné postrádají.
Sérii s Van Veeterenem jedu znovu – ne, oprava: procházím znovu, toulám se pěkně beze spěchu tím Holandskošvédskem, v němž vyšetřují vraždy policisté nadaní intelektem i smyslem pro humor, vedení mrzoutským a mnou milovaným VV, jemuž rakovina – snad bych to neměla ani takhle napsat! – pomohla vyjadřovat se a přemýšlet o světě i o sobě ještě sarkastičtěji. A to činím pouze pro své čiré potěšení z četby.
Bonusy v tomto dílu: Dvořák a Zátopek jsou známí i v této fiktivní zemi, představte si :-); a je tu zmíněn „případ G“, o němž víme, že ho Nesser neodeslal na pohřebiště, ale celou sérii jím korunoval.
Kdo voláte po realistických detektivkách? (Já jen občas.) Pokračujte o autora dál.
Kdo v nich hledáte ono Něco – skvělý jazyk, originální postavy, netradiční vyšetřování,…? Jste tu správně.

51 31.01.2022

(SPOILER) Skoro mě napadlo, jestli nejsou Dickovy povídky lepší než romány; na menší ploše originální nápady vyniknou víc a většinou ani nestačí uletět mimo hranice pochopitelnosti. Jen někdy jsem měla pocit, jako bych zažila okno nebo se vytratil odstavec, ale to zřejmě k Dickovu psaní ovlivněnému chemií patří.
Nejlepší:
Minority Report: mám ráda paradoxy související s cestováním v čase, což je tady pojato ještě jinak vzhledem k omezenému předpovídání budoucnosti; přitažlivá myšlenka řešení zločinnosti, probouzející ale morální pochybnosti.
Druhá série: důmyslné využití návnad z minulosti ve válce v budoucnosti; směřuje k prokouknutelné pointě, ale i tak ji oceňuji.
Elektrický mravenec: nápad bezvadný, vybavení hlavní postavy trochu legrační, ale nevadí; jedna z těch, u nichž mě napadlo, jestli by ji napsal autor bez ovlivnění chorobou a drogou.
Total Recall: překročení bludného kořene po zdánlivě bezpečném a nevinném splnění přání.
Ostatní jsem hodnotila třemi až čtyřmi hvězdami, takže celkově – nadprůměrná sbírka.

51 20.01.2022

Jak hodnotí tuhle pohádku milovnice piva, starší přesně o 50 let (!) než hlavní hrdinka?
Schematické dospělé uvažování ji pořád tlačilo do mentorských kolejí. Je to vlastně propagace alkoholu! Droga! Závislost! Ukazuje, že pít je normální! Nebezpečí!
Pak ji dostihla moudrost :-) získaná zmíněným věkem a zakřičela na ni: no tak, už přece víš, jak to funguje. Děti nejsou pitomci. Neberou vážně to, co čtou, ani to, co slyší. Rozhodující je pro ně to, co pozorují u dospělých, u rodičů obzvlášť. Tahle knížka je pít nenaučí.
A poté už ona pivařka může hodnotit tuhle knížku jako umělecké dílo. Je to originální, nápadité, milé, vtipné i dojímavé. A užitečné, kouzelným způsobem, jaký k pohádkám patří.

51 20.12.2021

Ccc, to by napsal každej.
Stačí si jen vybavit pár příhod z dětství, kámoše a pár podivnejch týpků, který žijou úplně všude.
Ta doba sama tomu dodala vtipnost a absurditu, není žádný umění to prostě zapsat.
Natož když jseš z rodiny, která moc nepasovala do režimu, to není žádná tvoje zásluha.
Zvlášť když je trochu jedno, jak ty historky naskládáš.
Stačí jen umět jakžtakž psát, aby to znělo věrohodně, to umí skoro každej.
Ccc.
Tak proč jsem to nenapsala já?

51 10.11.2021

(SPOILER) Skvost. Seriál dost věrně vystihl atmosféru knížky a jistě pomůže jejímu prodeji u nás - a je to asi potřeba. Walter Tevis nepatří, říkám si, k autorům v ČR všeobecně známým, protože toho bohužel nestihl napsat moc; ale i tak to další „bohužel“ míří k našim nakladatelstvím.
„Hra dospěla do fáze harmonické fugy. Připomínala časosběrné televizní záběry, na nichž se z hlíny vymrští bledězelený stonek a roste a kyne, až vybuchne v pivoňku nebo růži.“
Hra plná poezie? Spíš dost tvrdý boj géniů posedlých soutěživostí, některých navenek chladných nebo flegmatických, uvnitř bublajících vztekem v případě prohry – vždyť obhajují smysl svého života. Zvláštní vztahy mezi lidmi pohybujícími se kolem šachů a nekonvenční život samotné Beth byly jedinečně pojaté. Mě bavilo číst úplně všechno, včetně konkrétních partií, o kterých nevím ani zbla, a napnutá jsem byla mnohem víc než u detektivky, i když závěr jsem znala. A ten je milý, stejně jako nakonec spousta momentů týkajících se správce Shaibela nebo adoptivní matky Beth. Někoho možná naštve láskyplný pohled na šachové fanoušky (a vlastně i šachisty) v Sovětském svazu nebo kritický tón vůči USA (např. ústavní péče je až nelidská), ale já to všechno přijala s porozuměním a pocitem obohacení a čiré radosti.
(Překlad je výborný. Jen maličkost: jednomu příteli se líbí oslovovat Beth jejím příjmením - Harmony. Pokud ale v překladu pronese, že jí bude raději než Beth říkat Harmonyová, smysl se úplně změní.)

51 15.09.2021

Ostudná situace: mi-380 zmiňuje mou touhu po nedetektivkových detektivkách u knížky, která to přesně splňuje, ale já ji nečetla. Náprava byla snadná, příjemná, vyžadující pozorné čtení a občasné návraty o pár stránek zpět. Konec je jednoznačný, řekla bych. A tak to má být, tohle všechno dohromady a k tomu zajímavý dvojznačný název udělaly z téhle knížky čtenářské potěšení.

51 19.07.2021

Heleďte, mně se nějak nezdá, že by nakladatelství uťalo tuhle sérii jenom kvůli malé prodejnosti. Já myslím, že jim vadilo víc věcí:
Třeba vyjádření subordinace (Steelová – McRae):
„Já jsem kolovrátkář a ty opice, na to nezapomeň.“
Nebo že by naznačení policajtských koníčků?
„Inspektorka pohlédla na tašku. Videokazety, jo? Hlavně aby to nebylo porno. Je to porno? Jestli jo, můžeš ho tady nechat.“
Možná i vystižení kolegiality:
„Logan poznal, že Rennie přemýšlí; cítil pálící se prach.“
Nebo to, že autor připouští popíjení u policistů (a popisuje následky):
„Uvnitř Loganovy lebky jezdili na skateboardech dva tlustí nosorožci do rytmu hlasitého rapu.“
Takových blbostí ještě vyjde, a zrovna tahle směs drsných případů a skvělého slovního humoru už ne. Co dodat; jdu zapít smutek skotskou a doufám, že nosorožci nechají skateboardy ve skříni.

51 27.01.2021

(SPOILER) Lou to pálí a Lou nezapomíná. Je mimo. A tak by asi mimo měla zůstat, říkáte si, a respektovat pravidlo „jsou věci, které se nemíchají“. Stačilo by nám možná usmívat se nad jejími neotřelými postřehy a kochat se cestami uvažování, které by nás nenapadly – IQ 160, kdo z nás ho má?
Ale ona ty věci, které se nemíchají, zamíchá.
Kéž by.
Kéž by všechno v životě dopadlo tak, že dobrota jednoho člověka změní něco k lepšímu. Co na tom, že to dobro uhnulo trochu jinam, ale svou cestu si našlo a cíl zasáhlo.
Třeba to tak bývá. Jen nám to možná dochází až po čase.
Moc milé a působivé čtení s hrdinkou, která si mě okamžitě získala.

51 24.11.2020

Řeknu vám, s tak originálně zpodobněnou hlavní, natož titulní (!) postavou jsem se ještě nesetkala. Různě velké střípky z Oliviny osobnosti jsou zasazené v jednotlivých povídkách, s různou ostrostí a barevností. V jedné je střípek tak malinkatý, jako kdyby se např. v knize „Vinnetou“ bavil celou jednu kapitolu Old Shatterhand se Samem Hawkinsem a v jednu chvíli řekl Old Samovi: „Hele, tamhleten indián je podobný Vinnetouovi!“ - jenže on to nebyl. :-) Při pohledu lidí nikoliv blízkých se mi nevtíraly na mysl přívlastky protivná, žárlivá, hašteřivá, panovačná jako v povídkách osobnějších, i to mi přijde jedinečné, vždyť sami sobě odpouštíme víc, než to dělá okolí vůči nám. Takže moje jediná otázka je ode mě už možná očekávatelná: nepatřila by sem aspoň trocha humoru? – jen malinečko, na okořenění. Jinak bylo všechno, jak má být. Velmi dobrá knížka (a moc se těším na Frances McDormand).

Dodatečná poznámka:
Čtyřdílná minisérie je perfektní, skvělí herci, Frances McDormand je absolutní jednička.

51 03.11.2020

To je ale filuta! Nová série, vida vida, tentokrát s vyšetřujícím novinářem. Co se osvědčilo Connellymu, může vyjít i Goffovi. Stejné prostředí a doba jako u Mika Syrového, ale nový hrdina. Vůbec není těžké si na něho zvyknout; Miko a Marek jsou totiž stejné krve, stejné jsou jejich představy o spravedlnosti, podobný je i způsob života. První Markův případ byl tíživější, druhý je více svázán s polistopadovou érou, sametovou jak pro koho.
Stále platí, že Goffu baví psát a mě to baví číst.

51 24.05.2020

„Půvabná, třebaže poněkud nostalgická knížka o dětství a o světě, který je nenávratně ztracený.“ Tak praví anotace.
„Půvabná, protože nostalgická knížka o dětství a o světě, který nikdy ztracený nebude,“ pravím já a zřejmě naprostá většina těch, kteří tuhle křehkou a barevnou krásu četli a našli v ní obraz sebe samých.
Mimořádně žádný rozbor, to kouzelné chmýří by se mohlo rozletět do všech stran - a já ho chci mít dlouho v duši. Zatím nejkrásnější knížka letošního roku.

51 18.05.2020