KapitánSmrt komentáře u knih
Slušné skloubení filosofie s detektivkou. Ale na žánrové vrcholy to nemá. Třeba takový Binet a jeho Sedmá funkce jazyka nebo knihy od Umberta Eca jsou stále trochu jinde. Zde je asi nejzajímavější onen futuristický prvek, tedy jak si autor představoval budoucí vývoj a jak moc (či málo) se spletl. Osloví i etické zkoumání toho, zda je vražda vždy jen špatná nebo ji lze za jistých okolností omluvit. Pokud vraždou zabráním většímu zlu, jsem morální? A co státní instituce, mohou si nárokovat právo na usmrcení vlastních občanů? A pokud ano, za jakých podmínek? Samotný příběh je však celkem plytký. Detektivní zápletka není úplně zajímavá a postrádá větší zvraty a překvapivé momenty. Celkově lehký nadprůměr.
O marnosti a prázdnotě života v centru pozdně kapitalistického světa, respektive v New Yorku. Na první pohled mají vše, peníze, slávu, jeden druhého, přesto jim něco chybí... V jejich životech, v jejich nitru, zeje obludná, hrozivá prázdnota. Jak ji ale naplnit? Za mě perfektní vyhmátnutí pocitů, jež na "bohatém" západě prožívá v současnosti každý druhý obyvatel trochu většího (velko)města či příslušník vyšší střední třídy.
Takové dost přímočaré a jednoduché vyprávění, které se nepouští do nějakých přesahů či etických dilemat. Faktem je, že děj poměrně rychle plyne a kniha dost rychle ubíhá. Jenže, já hlupák, se nechal nalákat příměry k Anihilaci od VanderMeera. To je ale jiná liga, která sází na nejednoznačnost, jinakost a hlavně na parádní atmosféru. Remade je jen klasické spotřební postapo, vezoucí se na vlně zájmu o tento sveřepý žánr. Jasně, přidává nějaké ty zajímavé nápady co se schopností a původu viru týče, ale není to nic světoborného.
Kvalitativně lehce nevyrovnaný horor, kdy jsou pasáže z počátku knihy mnohem zajímavější, než konec. Čím dále totiž v knize jsme, tím více se odhalují neduhy a problémy celého vyprávění. Přibývá patosu, záchran na poslední chvíli a takřka seriálových cliffhangerů. Jede se příliš na efekt, objevují se nové postavy a celá ta mrazivá atmosféra beznaděje a hrůzy se pomalu ale jistě drolí. Druhý díl ale zkusím. Jen si dám delší pauzu.
Dojemná malá člověčinka, která příjemně plyne. Víkendové čtení, které pohladí po duši. Zároveň ale žádné vyšší ambice kniha dle všeho nemá. Perfektně odpozorovaný život na malé britské vesnici, co neurazí, ale ani vyloženě nenadchne.
Velká bída vzdáleně připomínající klasické postmoderní autory jako DeLillo nebo Pynchon. Chápu, že jde o břitkou kritiku konzumu všech možných forem, zároveň Cronenberg poměrně zdatně ukazuje na dnešní povrchnost a plytkost značné části tzv. kulturní elity. Co je to ale platné, když základní premisa je vlastně dost nezajímavá. Navíc celkové vyznění příběhu vyšumí kamsi do ztracena. Nedočkáme se žádného uspokojivého závěru. Konec je otevřený, useknutý, jakoby lákal na další pokračování, které ale na pořadu dne není. Navíc bizarnosti se dále jen více a více vrší a působí již dost prvoplánově. Shrnutí? Myšlenka zajímavá, zpracování tristní.
Zajímavá kniha o vyrovnávání se s traumaty, jenž válka přináší. Atmosféra všeobecné paranoie je vykreslena zručně. Svérázný a zároveň zoufalý coping mechanismus, jak zvládnout neustálou hrozbu transportu, je asi největší devizou tohoto díla. Celkové vyznění ale trochu sráží dost předvídatelný konec.
Ve světě, který nás obklopuje, na nás ze všech stran útočí všemožné ruchy, hluky, zvuky. Jde o produkty naší civilizace, jenž nás na každém kroku zahlcuje vjemy a podněty. Jenže co když jednoho dne vše záhadně utichne? Veškeré technologie přestanou fungovat a nás obklopí Ticho? Ticho, jenž vyvolává úzkost, jenž tíží. Protože toto ticho zároveň znamená, že naše civilizace končí. Co pak? Pokusit se nevnímat realitu a prostor kolem sebe dále zaplňovat hlukem? Činorodostí? Simulovat to, co již neexistuje? Nebo se přizpůsobit a ticho obejmout, přijmout za své a pokusit se o nový začátek? Inu, klasický DeLillo, absurdní, vtipný, bohužel i příliš krátký na to, aby skutečně pohltil. Myšlenek má však na rozdávání, jako vždy.
Spíše než třeskutě vtipné vyprávění očekávejte sžíravou a ironií prodchnutou kritiku všech těch současných (nejen) literárních cen, ale také celého světa vysoké kultury. Více než kvalita dané knihy je preferován politický/kulturní/etnický profil pisatele. Každý má své měřítko, svou agendu, své loutkovodiče. Jako fraška, kritika, je to dobré. Větší ambice kniha asi ani nemá. Za mě tedy příjemná jednohubka.
Klasická nenáročná jednohubka, jenž ale postrádá nějaké to překvapení nebo zajímavou pointu. Děj je dost přímočarý a jednoduchý, často i předvídatelný. Ani postapokalyptický svět říznutý magií a indiánskou mytologií mě příliš nezaujal. Rušivě pak působila romantická linka. Přesto se kniha dobře čte a jako oddechovka neurazí.
Pro mě dost nevyrovnaná a rozporuplná kniha. Na jednu stranu krásné básnické obraty a obrazy, invence a hra se slovy. Na stranu druhou trochu banální příběh, který tu byl již nesčetněkrát. Některé halucinogenní pasáže už pak zavání nastavovanou kaší či hůře, manýrou. Rušivě působí i rozpory ohledně hlavního hrdiny. Na jednu stranu jde o nevzdělaného venkovana z rozvrácené rodiny, na stranu druhou cituje Freuda či Nietzscheho a očividně zvládá několik jazyků. Dále jde o nevábného zpustlíka a opilce nad hrobem, který ale v klidu balí mladé pohledné holky po hospodách. Trocha té konzistence by textu prospěla. Jakožto nahlédnutí do temných zákoutí pražského podsvětí ale kniha funguje obstojně.
Spíše série kratších vyprávění, které ze všech možných (i nemožných) úhlů pohledu zkoumají téma, kterému se povětšinou vyhýbáme, smrti. Některé mikro příběhy jsou zajímavé, jiné trochu banální, další spíše jen průměrné. Na toto téma se mi více líbil třeba Yalom a jeho Pohled do slunce. Nemohu však knize upřít zajímavou severskou atmosféru chladu, temnoty a jakéhosi odstupu. Zároveň ale onen chlad znesnadňuje cestu ke zdejším literárním hrdinům, kdy čtenář nemá moc šancí si k nim vybudovat nějaký hlubší vztah.
Překvapivě velmi povedený vhled do myšlení Ranciera. Velmi systematicky a přehledně sestaveno, zároveň jsou zde velmi přístupně vysvětleny základní pojmy a myšlenky zkoumaného filosofa. To vše doplněno mnoha zajímavými poznámkami. Jakožto úvod do Ranciera mohu jen doporučit. V češtině nic lepšího nenajdete.
Velká bída. Autor se snaží vykreslit originální a živoucí svět plný bizarních bytostí. Moc se mu to ale nedaří. Míchat obří olihně, bohy, Rusy, dinosaury, reptiliány, cestování nadsvětelnou rychlostí a kdo ví co všechno dalšího dohromady působí dost překombinovaně. Navíc je kniha rozdělena do dvou nesourodých částí, jedna působí jako slabý odvar kyberpunku, druhá pak jako vzdálený (a nudnější) příbuzný Duny a dalších velkolepých sci-fi. Co je ale nejhorší, je absence zajímavého děje. Žádná osudovost, hrozba, ohrožení. Jen banda nesympatických hrdinů, co cestuje sem a tam. To vše doplněno dost bídnou romantickou linkou.
Za mě dost roztříštěná kniha. Dva příběhy jsou jen lehce propojené, zároveň postrádají spád či nějakou jasnější dějovou linku. Kniha mi přišla spíše jakožto vypořádávání se autorů s dobou, ve které žili. Tedy jako ironický komentář ke zkostnatělým a morálně rozvráceným posledním létům Sovětskému svazu. Kniha je zároveň prodchnuta dost dusivou a potemnělou atmosférou, jakousi rezignací a temnými myšlenkami o tom, že to dobré je již za námi a jedinou útěchou v nelehké době je láhev koňaku nebo sličná žena po boku. Některé myšlenky rozkrývající bezzubost a falešnost všech možných ideologií mě zaujaly, naopak stařecké stýskání nad ztracenými iluzemi, které uměle natahovalo děj, mě naopak iritovalo.
Z počátku jsem byl nadšen. Břitké, inteligentní a zábavné dialogy krásně doplňují zajímavý příběh. Je možné vše naše konání, všechny naše činy vysvětlit, vměstnat do slov, musí mít nějaký význam či smysl? Nemůže se jednat občas jen o nahodilosti, souhru náhod, či iracionální rozhodnutí? Rozum se totiž dost často přeceňuje. Ke konci ale hlavní hrdina ztrácí svůj nadhled, svou pozici pozorovatele dění a stává se lehce afektovaným a šablonovitým. Což celkový dojem trochu kazí. Rozhodně se ale těším na další knihy od Bartha.
Hodně zajímavá a netradiční ekonomická analýza současného kapitalismus potažmo upadajícího neoliberalismu. Kapitalismus ztrácí dech a bez státní pomoci (dotace, daňové úlevy, státní zakázky...) nedokáže generovat dostatečný zisk. Politici tak nezastupují lid, který je zvolil, ale spíše zájmy soukromého sektoru a udržují kapitál v chodu. Otázkou je, jak dlouho to takto může fungovat. Jak dlouho lze dotovat kapitalisty na úkor veřejných dluhů? Doufám, že moc dlouho již ne. Výhrady mám spíše ryze formální. V knize je dost překlepů. Zároveň struktura a pořadí textů mi občas přišly nahodilé a některé části až zbytečné.
Další z dlouhé řady pokusů o návrh politického řešení současných krizí (vzrůstající nerovnosti, ekologické krize, krize globalizace apod.). Tentokrát jde o snahu skloubit globální s lokálním, zdravý nacionalismus s ohledem na globální spolupráci, kdy by v centru dění měl být zájem o zachování života na zemi. Určitě jde o zajímavý text, který by stálo za to více rozpracovat (zatím jde, zdá se, o pouhý nástřel hlavních myšlenek) či se ho pokusit uvést v život v nějakém politickém hnutí.
Démon alkohol, mimozemská edice. Není to špatné. Poměrně originální pojetí mimozemské "invaze", kdy dochází k zajímavé proměně hlavního hrdiny. Přesto mi občas vadila strohost tetxu a občasná jednoduchost, snad i zkratkovitost. Konec je úderný, ale zbytek mě naopak příliš neoslovil.
Prázdnota všedních dní, ze které vytrhává jen vidina konce, apokalypsy, kolapsu. Jako by ta nuda a šeď, slevové akce v Albertu, pivko v zapadlé knajpě, porno s umělohmotnými ženštinami, to vše byla jen výplň, jen součást čekání na něco opravdového, na nějaký zlom. Ale jen těžko zlom k něčemu lepšímu. Vždyť co je v dnešní době možné očekávat od budoucnosti? Co jiného než kolaps, válku, teror, diktát? Ale alespoň se něco začne "dít". Alespoň budeme na čas vytrženi z ubíjející každodennosti, z pouhého zvířecího přežívání. Autor zde umně shrnuje pocity značné části dnešních třicátníků. Pocity, které jsou blízké i mě osobně.