karol.cadex komentáře u knih
Smutné a zároveň krásné vyprávění o osudu Maxla, jež pykal přehnaně vysoký trest včetně jeho rodiny za svou hloupost.
Zpočátku mi byl Maxl nesympatický svým chováním k jeho Anežce, ale svým způsobem to byl chudák - dobou a prostředím, nedostatkem práce a sebevědomí. Poté ale autorka skvěle vykreslila skrz celou knihu jeho osobní přerod a vývoj, stejně tak Anežky a celé vesnice.
Soudní proces a následné věznění Maxla by se dalo rozhodně barvitě vylíčit na x set stran, proto mě autorka potěšila vcelku malým objemem stran, o to víc byla kniha intenzivní.
Super popisy vedlejších postav a bídy Čechů v 19. století, historické romány mám obecně ráda, ale ty české si začínám víc a víc užívat a jsem moc ráda, že je zde umí autoři psát.
Nenene. Tuctová zpověď závislého břídila, co si myslí, že sežral Šalamounovo hovno, odmítá pomoc, v životě dokázal si jen zhuntovat tělo a mysl drogama a chlastem a omlouvá se alibistickýma kecama. Při čtení jsem byla akorát tak naštvaná, klepala jsem si na čelo a čekala přerod. Ten se neodehrál. Nevidím jeden jediný důvod, proč obdivovat takovou existenci. Zbytečnost.
Špatně jsem pochopila, o čem vlastně kniha bude. Domnívala jsem se, že název odkazuje k příslušníkům SS, k "zaměstnancům" koncentračního táboru a k věznitelům. Ale název odkazuje na druhou stranu - právě k zajatcům koncentračního tábora a k jeho obyvatelům. Možná proto mi kniha úplně nesedla. Asi jsem nechtěla číst o jejich ubohosti i zlobě k sobě samým, stačí, co museli zažívat ze strany Říše.
Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už déle a vážně jsem se na ní těšila a bohužel jsem opravdu nedostala, co jsem chtěla.
Hodnocení na obálce "Je to takový Stephen King upravený pro děti." je výsměchem. Nebavilo mě to, děj je strašně naivní včetně postav, on vlastně i ten virus je takovej nemastnej neslanej. A tak nějak mi to zapadlo všechno do sebe po přečtení autorova životopisu, kde se píše, cituji "Po deseti letech účinkování v různých neúspěšných kapelách nakonec zakotvil ve videoherním průmyslu...", no a ještě napsal velmi průměrnou knihu. Pan autor je takový rádoby renesanční muž asi.
Takže za mě fakt ne. Tři hvězdy jsem dala leda tak nápadu, nikoli zpracování.
Chvílemi jsem měla pocit, že čtu Bulgakova, co se ztratil nejen v Tokiu, ale hlavně sám v sobě, načež při zmínce o přetažený předkožce se zase objevil Murakami, tak dobrý.
Každopádně pro mě nejlepší částí zůstává pokec pana Nakaty s kočičkami, to bylo taaaak hezký.
Prakticky mě bavily všechny postavy, střídání kapitol taktéž, i když to vypadá, že zhruba polovina knihy k ničemu nevede, na konci do sebe všechno hezky zapadne. Možná bych se jen ráda dozvěděla víc o psychopatickým Kafkovo otci. Občas mě obtěžoval Kafkovo trans kamarád z knihovny, kdy toho filosování bylo na mě už moc, pak to zase srovnal jednoduchý pan Nakata. A nevím, jak to Murakami dělá, ale ty jeho klučičí hlavní postavy mě prostě všechny do jednoho eroticky přitahují, Kafka nebyl výjimkou.
Mnohovrstevnatý román plný bídy a nespravedlnosti, navíc na motivy skutečných postav. Šíleně smutné vyprávění z doby, kdy obyčejní lidé neměli nic a nakonec je ještě oběsí na základě svědectví malých harantů. Celou tu knihu mi vlastně bylo všech hrozně líto. První část vypráví stará matka Demdike, která zároveň vzpomíná na celý svůj život a popisuje svoje “čarodějnictví”. Druhou část má její vnučka, která chce pouze žít normálně a s “uměním” své rodiny nesouhlasí. Ty dva pojmy dávám do uvozovek záměrně, nejednalo se o žádné kouzlení, jen bylinky a víra. Bohužel pro všechny odsouzené.
Hodně jsem v knize viděla naše české Žítkovské bohyně - obě jsou plné reálií a dobových kontextů, přírody, bezpráví a smutných osudů, ač každá z jiné doby a jiného místa.
Moc hezký! Dva týdny jsem nečetla a potřebovala jsem se nastartovat něčím jiným, účel tato kniha splnila.
Postava probošta je hrozně zajímavá, a o to víc s ohledem na to, že je reálná. Probošt v knize odkrývá první krůčky daktyloskopie a myslí mu to lépe než jakémukoli detektivnímu komisaři dnes. Jussiho mi bylo prakticky celou knihu líto, být "jiný" v roce 1850 prostě nebylo ani trošku dobrý. A popravdě konec mě moc neuspokojil, ale to je můj problém. Popisy seveřanů a přírody super.
Pro základy a upřesnění pár pojmů kniha stačí, pro lepší (troufám si tvrdit perfektní) orientaci v sociálním zabezpečení ale doporučuji Viléma Kahouna. Trochu mě mrzí, že od toho roku 2012 nebyla Grada s autorkou schopna vydat pokračování, když tato publikace je označena jedničkou. Končí se zde sociálním pojištěním, ale kde je druhý a třetí pilíř?
Když byla moje babička ještě živá, chodila hulit cigára do sklepa a u toho si četla takový ty brakový hororový sešítky Stopy hrůzy nebo jak se to jmenovalo. A začátek téhle knihy mi přišel přesně jako v těch sešítkách - naivní a srandovní. Partička přátel si vyjede za kamarádkou, co si pronajala na konci světa chatičku, jelikož měla z NY syndrom vyhoření. Budou týden hrát karty a pít pivo.
Ale ejhle, najednou tomuhle sešítku narostly koule a vyřítili se na mě totálně šílený divoši a udělali od půlky knihy takovou rotyku, jakou jsem dlouho nečetla!
Toto je vážně jeden z nejlepších hororů, jaké jsem kdy četla. Je to nechutný (a mrzí mě, že se jedná o cenzurovanou verzi), je to nepředstavitelný (ten Ketchum je blázínek bláznivej, kam jen na to chodí?), moc hezky to graduje a nehezky to skončí.
Pokud bych to měla s něčím srovnat, tak je to naturalistické skoro jako McCarthy, sympatické co do Kinga a Simmonse, ale zároveň to má hodně specifický styl.
Pěkně děkuji, početla jsem si jak dlouho ne.
Hrozně se mi líbila anotace, ale pořád mě děsila ta obálka - bude to Daniela Steelová převlečená za trochu distingovanější literaturu nebo ne?
Odpověď zní NE! Ačkoli je kniha vystavena na příběhu lásky dvou uprchlíků z Itálie (jak já ty Italy miluji, ach), děj je mnohem propracovanější.
Malou Raquel jsem si zamilovala, je to taková trochu Čipera z Jako zabít ptáčka - přemýšlivá, paličatá a navíc děsně chytrá.
Rocco, ač syn mafiána, se snaží od své minulosti oprostit, ale hlavně celá jeho akce se točí jen ohledně konání dobra a hledání sexy Rosetty ve špinavém a prostitucí prožraném Buenos Aires.
No a Rosetta je feministka tělem i duší, pomáhá potřebným ženám, a zároveň je hledaná už od Itálie úchylným a pomateným Baronem - mimochodem Barona s jeho kámoškou hraběnkou popsal autor tak autenticky, že se mi z nich natahovalo na zvracení celé čtení, ale opravdu mě svým způsobem oba bavili.
Úchylnosti jsou v knize v co největších detailech, to samé brutalita a zlo, ale nechybí ani happy end, prosím vás.
Další knihy si od autora asi v nejbližší době nepřečtu, protože si myslím, že si budou dost všechny podobné, ale z této jsem byla nadšená.
Jedna z lepších detektivních sérií, a když říkám detektivní, myslím detektivku a ne moderní thriller.
Autorka se i v tomto díle zaměřila spíše na psychologii postav, jejich mikrosvět a zkusila apelovat i na sociální problémy jako je bezdomovectví a prostituce mladých holek. Trochu mě nebavily neustálé hádky Avy a její nadřízené, přišly mi trapné a žensky uštěkané. Naopak se mi zalíbil policista v převlečení Graham, toho jsem si představovala velmi sexy, hihi.
Vraždy jsou zde opravdu pěkně promyšlené, i když mohlo být pro vraha více prostoru, ráda bych se dočetla o vrahovi a jeho pohnutkách více.
Jako celek je ale i tento díl vážně prima.
Největší přínos má rozhodně kapitola o sociálním státu, jelikož podává ucelenou definici včetně krize a rozdělení typologie, což jsem takto dohromady zatím v jiných publikacích nenašla.
Ač je publikace z roku 1995, pro studium sociální politiky je stále aktuální.
Do poloviny knihy jsem si pořád říkala, kdy už to konečně začne? Esther v New Yorku jako influencerka padesátých let, co dostává kupu hadrů a kosmetiky, chodí na večírky a zajímavý obědy. Ale i tak je jí to málo. Vrací se domů, kde jí bouchnou plány na léto a zjišťuje, že neví, co chce dělat a nic neumí. Tak jí z toho trošku rupne v bedně. Konec příběhu.
Jako určitě nechci zlehčovat téma, samozřejmě každý jsme psychicky jinak odolní a každý máme jiné predispozice, apod., ale Esther reakce mi přišly přehnané, občas jsem se sice i usmála různým situacím, ale spíš jsem Esther tak nějak pořád za její chování omlouvala jinou dobou a prostředím. Každopádně psychiatrická léčebna v její době opravdu nebyla žádnej med.
Měla jsem větší očekávání a ta se knihou bohužel nenaplnila.
Strašný. Žádná akce. Žádný emoce. Nic. Tu knihu musel psát naprogramovanej robot, jinak si to neumím vysvětlit.
A nejen, že Daniel dle anotace zoufale shání práci, ale Daniel zoufalec je. Úplně blbej.
Dům je strašidelný asi jako vybydlená nádražní budka, do který chodí bezdomovci na velkou.
Nejvíc vtipný moment pro mě představovala pasáž, která měla čtenáře k smrti vyděsit, kdy na Daniela koukaly oranžové oči!!! Co to asi tak mohlo být!!! A za dvacet stran duch!!! Znenadání!!!
Nemám k tomu víc co dodat.
Názvu jsem se trochu bála, měla jsem strach, že Hájíček vyměkl a jde ve šlépějích mladších kolegyň, které se snaží zaujmout metaforickým názvem o lososích a pěně a pak čte člověk najednou totální brak.
Ale dobrý! Jeho klasický popis vesnice a maloměstských osudů a příběhů z minulosti chytne za srdce, protože to většina zná z vyprávění svých (pra)rodičů. Takže v Hájíčkovo případě se čte kniha jedna radost, s přiblblým úsměvem. A Jihočeši mají ten úsměv o to širší, protože jsou ve výhodě ještě místně.
Na druhou stranu po dočtení rezonuje ještě myšlenka o smrtelnosti díky Mariiným rodičům, kteří zchřadnou během jednoho roku jak nic.
Jednu hvězdu odebírám na základě dost subjektivního hodnocení, prostě NĚCO jsem postrádala a mám prázdný pocit, že mi Hájíček to něco málo, co jsem chtěla, nedal.
Tak to se nedalo.
Unylý příběh prakticky o ničem.
Eleven, ač jí se děj vůbec netýká, je zde vykreslená jako totální dement s problémy s komunikací ("Byla to vražda, El." "Vražda?" "Ano, vražda v New Yorku." "V New Yorku?" "Ano, to je město." "Město???" --- názorný příklad rozhovorů mezi Hopperem a jí).
V seriálu charismatický Hopper tady plácá páté přes deváté, dělá jeden kiks za druhým a jeho jednání je absolutně nedomyšlené, jak kdyby autor chtěl překvapit sám sebe, co bude na další straně.
Vraždy nuda.
Co tahle kniha chtěla sdělit? Co vůbec je tahle kniha žánrově? Hovadina? Asi ano. Regulérně mě to rozčílilo.
Kinga jsem začala číst zhruba ve 13 letech a Nezbytné věci byly jednou z prvních, u kterých jsem ztratila své Kingo-panenství (hned po Prokletí Salemu). A teď se k těm již kdysi čteným kingovkám ráda vracím jako dospělá. Najednou sympatizuji s jinými postavami, hledám si v knihách novou filosofii a celkově to čtení Kinga vidím jinak.
V Nezbytných věcech se mi najednou otevřel jiný svět, sice “náš” Castle Rock tak, jak ho známe, ale s ohledem na aktuální politickou a ekonomickou a celkově dost děsivou přítomnost teď a tady, je pan Gaunt tak nějak hrozivější a omámení obyvatelé Castle Rocku tak jako skutečnější.
Každopádně Nezbytné věci jsou masterpiece, ať je rok zwei nebo 2020.
Danny je aktuálně mou nejoblíbenější knižní postavou a nejspíš ho miluji. Při čtení jsem byla v jeho době, prakticky v jeho hlavě, tak moc mě Škvorecký zatáhl do děje.
U historky s Karlou Marií jsem měla chvíli pocit jako bych četla Mistra a Markétku, ale rozuzlení super.
A Dannyho “Já tě miluju!” - jak mohla ta děvčata odolat?
Velmi se těším na Zbabělce.
Knihu jsem četla v elektronické formě, takže jsem Saramagův "styl" přisuzovala chybě ve formátování knihy. A ejhle, ono to chyba nebyla! Název Slepota nemá nic společného s dějem, ale se čtenářem, který si při čtení připadá naprosto slepý - totálně jsem se ztrácela, žádný odstavec, žádná přímá řeč, postavy tam lítají jak na koštatěch, navíc ani jedna není zapamatovatelná, snad jen ten slepý dědek na začátku, jelikož začátek jsem četla víckrát, zda-li jsem se opravdu nespletla. Těšila jsem se na se Slepotou srovnávaný Den Trifidů v jiném kabátku a dostala jsem zmatenou šílenost, kde postavy jsou nesympatické, chovají se naprosto nelogicky a podivně, nevíme co se stalo a kdy a proč. Jestli to má opravdu tak hluboký a filosofický podtext jak jsem si přečetla v komentářích níže, tak jsem asi vážně hloupější než jsem si myslela a na tento typ literatury holt nestačím.
Na začátku knihy jsem si říkala, že se jedná o mýlku v žánru, protože David tak hezky vypráví. Jak s ostatními dětmi z ulice chytají raky, jakou má kdo povahu, jak ta ulice vypadá, jak se v těch padesátkách žije, jak je přistěhovaná Meg hezká, prostě normální dětské starosti. Navíc Dallas píše hrozně lehce, úplně jsem se viděla v Kingových nebo Simmonsových knihách (později v mnohem odpudivější Betonové zahradě).
A znenadání mrdne matce jeho kamarádů v hlavě a začne týrat své neteře, o které se má starat, přímo před očima svých dětí a vlastně pak prakticky celé ulice. Davové šílenství zafunguje a Meg za chvíli už týrají všechna něčím poznamenaná děcka z okolí. Nevím ale, jestli to bylo tou dobou a doznívající otupělostí z druhé světové války nebo čím vlastně, jelikož všichni účastníci, včetně přihlížejícího Davida, ve kterém se mezitím pere dobro a zlo, nechají situaci vyústit do hrozné tragédie.
Nenávidím bezpráví a týrání zvířat a dětí. Tohle se fakt nečte lehko, kolikrát jsem si různé odstavce musela přečíst dvakrát, jestli jsem vážně četla správně.
Kniha si opravdu zaslouží plný počet, ba naopak mi přijde nedoceněná, i já jsem na ni narazila úplnou náhodou.