katakomb
komentáře u knih
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Daniel Prokop
Ano, kniha přestala být ve spoustě dat aktuální vlastně hned rok po vydaní. Mně se nejvíce líbily poslední dvě stránky doslovu ke třetímu vydání. Občas mi opakující se argumentace četbu kazily, jindy naopak připomínaly a zdůrazňovaly podstatné informace. Osobně bych se trochu pohrabal v korektuře jazyka, který mi přišel místy na první dojem moc erudovaný a bránil mi se do knihy ponořit, začíst. Na české poměry úctyhodné a výjimečné dílo, které by si měla přečíst hlavně politická reprezentace (aneb pane autore, proč se svými názory prosím nekandidujete?!)
Zlaté rybky
Valja Stýblová
Uznávám, že hlavní hrdinka musela mít nadpřirozené schopnosti nebo být superhrdinkou, aby všechno vypsané zvládla aspoň odžít.
Ale četlo se to samo, úžasně napsaná romance a vlastně i odraz doby, leccos mě jako porevoluční dítě překvapilo, ačkoliv chápu, že se mohlo jednat o nestandardní zkušenosti coby z pozice vysoce postavené osoby. Emancipací to jen srší, nevidím nedostatek knihy v určité hyperbole této emancipace.
Manifest za tmu: O umělém osvětlení a ohrožení prastarého rytmu
Johan Eklöf
(4/5, ta čtvrtá hvězda je hlavně za téma)
Mě bohužel kniha zklamala, respektive nenaplnila má očekávání. Přijde mi to trochu jako promarněná šance vydat poučnou a naučnou knihu na veledůležité téma. Zejména mi nevyhovovala forma: je to vlastně sbírka esejů a úvah, kde se důležité informace z biologie, environmentalistiky, fyziky anebo technologie vlastně ztrácí, utápí ve tmě, resp. omáčce, která všechno tak nějak rozpíjí. Mrzí mě to, protože jsem se dočetl dost zajímavých věcí, ale celkový dojem z knihy je slabý nadprůměr. Kdyby měla kniha jiný formát a byla rozdělena do kapitol podle témat, tak by šlo o vynikající věc. Ale autor řadí témata jakoby podle nálady, tu od každého nakousne část, třeba životní cyklus nějakého organismu, aby se kapitola po třech stránkách skončila a začala nová, opět s úvodem ze života autorových předků. Ach ach, škoda přeškoda!
Múza z lodi Argó
Sjón (p)
Jak nad tím s odstupem přemítám, zbývá mi z knihy dojem dobře rafinovaného příběhu o ztracené a znovunabité potenci.
Jinak taková lehká, relativně čtivá kratochvíle na rozptýlení, nic, co by si člověk musel pamatovat.
Vláda módy: Cena rychlé módy a budoucnost oblečení
Dana Thomas
Přečteno v návaznosti na knihu Život na míru. A přečteno jedním dechem. Ucelené, srozumitelné, nabité informacemi, popisuje problémy a navrhuje řešení - a to hned celou řadu (problémů i řešení). Úžasná osvěta, která by měla být čtena (a být slyšet)
Život na míru
Marek Rabij
Smutné čtení.. a konzument se nachází v patové situaci, pokud se má postavit k módnímu průmyslu zodpovědně - podporovat dál mašinerii nebo vzít nejchudším obyvatelům Země jejich možnost vydělat si na nejprostší přežití.
Velmi čtivě, střízlivě a přitom působivě napsáno. Výborná publicistika. Nemyslím si, že je chybou, že nenabízí řešení, myslím, že autorův záměr byl čistě jen o tom, přinést svědectví a přimět západního člověka k zamyšlení
Neobyvatelná Země
David Wallace-Wells
Na úvod, nejsem klimaskeptik a o téma se velmi zajímám. A nepopírám, že autorova panika je na místě - naopak. Ale. Nejsem si jist, že tahle kniha by dokázala nerozhodným čtenářům nebo odpůrcům otevřít oči anebo je přimět k jakékoliv reflexi. Naopak mám dojem, že neustálé vyčítání katastrof a opakování hrůzných čísel povede jen k tomu, že laik knihu zaklapne a nedočte s pocitem absolutního ztracení a dezorientace. Navzdory obsáhlé bibliografii a poděkování, které čítá desítky jmen, jsem z knihy rozpačitý. Jsou zde rozhodně důležitá fakta, velmi zajímavé poznatky a nové myšlenky. Ty se ale jaksi ztrácí v přehršli informací. Jakoby autor cítil hlavně potřebu vydat knihu, ale pro svůj zápal se utopil v obsahu a zapomněl na formu. Aspoň pro neamerického čtenáře. Nevím, velmi si cením Vojtěcha Pecky, který napsal předmluvu. David Wallace-Wells podle mě ale výraznější službu veřejnosti neudělal.
Generační vnímání života naší společnosti
Ján Mišovič
(SPOILER) V roce 2024 myslím více méně neaktuální četba, nejen proto, že roky 2020 a 2021 např. zamíchaly dosavadními společenskými zvyklostmi a zpřetrhaly návaznost ve sledování trendů. Jako referenční literatura určitě může posloužit, ačkoliv vzhledem k velikosti zkoumaného vzorku (lehce přes 500 jedinců) bych byl s vypovídací hodnotou lehce opatrný.
Co se z knihy člověk dozví, je to, že starší generace mají většinou sociálnější názory a možná by se dalo říci altruističtější postoje. Naopak mladá generace častěji na věci nemá názor nebo se v problematice neorientuje/nezajímá se, je sebestřednější a sobečtější (nakolik je to pro mladou generaci obecně platný fenomén a nakolik se může jednat třeba o změnu způsobu výchovy nebo jiných faktorů, to se může čtenář jen domýšlet).
Celkově vzato jde o suchou sociologickou studii bez většího přesahu a ačkoliv každé kapitole předchází poctivě a erudovaně vypracovaný úvod a rešerše, konečná diskuze se více méně omezuje na formulaci výsledků do vět bez širších úvah anebo vznášení hypotéz.
Oni a my
Lubor Kysučan
Autor je jistě pacifista. Celou knihou se vleče nálada, myšlenka na to, že společnost může dojít světlé budoucnosti - a to dialogem, sebereflexí, bez nutnosti násilí. Velmi chytře je v úvodu zdůrazněno, že jde o esej. Čili není to ani historiografie ani vědecká rešerše na dané téma. Což vnímavého čtenáře vede k pochopení určitých zkratek, které se v textu, avšak v nepočetném množství vyskytují. Poučné dílo, které je i vzhledem k datu vydání stále aktuální, je poučné a předkládá řadu citací antických děl více i méně známých autorů-filosofů. Díla si cením zejména pro autorův zdravý pohled na svět a pro snahu zachovat objektivitu, nestrannost a za snahu držet se myšlenky, vyhnout se agitaci a přitom s náležitým důrazem odprezentovat myšlenky, které jsou pro knihu klíčové a pro dnešního člověka aktuální a mnohdy občas palčivé, a nabídnout řešení problémů, která se z historického hlediska opakuji a k jejichž řešení přispěje poučení se z dějin
Anální vesmíry
Jan Stern
(SPOILER) Začal jsem knihu číst bez předchozí rešerše a přípravy. Ze začátku jsem se dost ztrácel hlavně v "nomenklatuře" - pochopit, co chtěl básník říci svým orál-anánem, mi trvalo, a stejně jsem v tom v průběhu četby plaval. Na to konto jsem ocenil, s přibývajícími přečtenými stránkami, že autor sám (jakoby se na knihu čas od času podíval očima čtenáře) častěji v textu znovuvysvětloval svůj záměr a opět definoval základní pojmy a základní myšlenku, rámec, tj. odhalování nebo popis struktur, freudiánských orálně-análních, falických, oidipálních a dalších souvisejících "konfliktů" nebo "úhlů pohledu", které se objevují, nebo které je možné vysledovat v různých sférách kulturního dědictví anebo více nebo méně zásadních dílech nebo kulturních proudech.
Pak jsem si přečetl autorovo vyjádření k jeho souboru knih, které byly napsány a vydány pouze jako žert. Na jednu stranu tedy hluboce smekám před komplexností tohoto žertu. Na stranu druhou mě to vrhá do situace, kdy nevím, jak se k dílu stavět. Je to celé jen vtip a knihu tedy nemám brát vážně? Přesto, jsou tu popsána schémata, která očividně "fungují" a jsou ve svém smyslu univerzální (universum-vesmír?). Navíc, autor se od knih nedistancoval, pouze uvedl, že byl vždy humoristou a nikoliv psychoanalytikem. Takže proč bych to měl spláchnout a zapomenout.. Uzavřel jsem to s tím, že oceňuji autora a co se týče této knihy, tak obsahově to bylo pro mě víc než poučné, určitě osvěžující a v dnešní době neotřelé nebo aspoň ne-trendy.
Instamozek
Anders Hansen
Doporučuji všema deseti hlavně pro majitele chytrých telefonů - nejen rodičů. Zvláště oceňuji překlad a skvělou korekturu.
Příběh české rekordwoman: Zákulisí největšího sportovního skandálu první republiky
Pavel Kovář
Musím souhlasit s nadšenými ohlasy, stejně jako s místnou kritikou v předchozích komentářích. Kniha obsahově plná informací, za knihou je vidět ohromný kus práce s rešerší a hledáním zdrojů; rovněž množství otištěných materiálů (kopie článků, dobové fotografie atp.) je úctyhodné. Bohužel forma pohled na dílo kazí, styl psaní sráží kvalitu, za mě zbytečně dlouhá a rozsahem zbytečná pasáž rozboru knihy Lídy Merlínové hodnocení rovněž nezlepšuje.
Knihu jsem přečetl s chutí a jsem za její přečtení rád. Impulsem pro koupi bylo taktéž shlédnutí hry Transky, body, vteřiny.
Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací
Vojtěch Pecka
(SPOILER) Dobře ucelené dílo, které popisuje nejen vědecké poznatky a výsledky pozorování (v průběhu historie), které jednoznačně potvrzují trend klimatické změny, globálního oteplování a roli člověka (lidské činnosti) v tomto procesu a hlavně ve spojení s rychlostí změny klimatu, ale věnuje se i záměrnému, promyšlenému a úmyslnému překrucování a zamlčování informací veřejnosti, popírání a zlehčování výsledků vědecké společnosti, a hlavně popisu vytváření těchto polopravd a lží (pomocí již po desetiletí osvědčených mechanismů a postupů).
Kniha mě uvrhla do deprese, hluboké reflexe a zamyšlení, relativizace... ale rozhodně ne do beznaděje.
Autor je pro téma zapálený a z každé stránky je cítit potřeba předat čtenáři fakta (pouze ověřená fakta - úctyhodných cca 550 odkazů v bibliografii na 200stránkovou knihu!), zůstat objektivní, nestranný, ale přesto natolik naléhavý, aby si čtenář (ať už klimaskeptik nebo ne) uvědomil závažnost celé věci a hlavně to, kolik času se promarnilo a promrhalo jen kvůli lobby a vidině okamžitých zisků.
Malina
Ingeborg Bachmann
Na knihu jsem narazil jen díky mé oblíbené herečce a stejnojmennému filmu, kterému byla kniha předlohou. Neuvěřitelně mnohovrstevná práce, jejíž autorka má můj bezbřehý obdiv. Knihu bych si rozhodně chtěl přečíst více než jednou, ačkoliv sám už dopředu vím, že na to asi znovu už nebudu mít kuráž, byť by si to kniha víc než zasloužila. Zároveň zpětně přehodnocuji film a dodatečně musím uznat minimálně odvahu filmových tvůrců převést takovou literární práci na plátno.
Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko
Pavel Pospěch
Ano, prosím! A více takových knih! Je to nabité informacemi a hlavně v kontextu, že v každé kapitole jsem pociťoval zmiňovaný aha-efekt. Klobouk dolů před autorovou schopností převést myšlenku do souvislého textu - a navíc v tak srozumitelné a čtivé formě. Ke škodě mojí, ne knihy, jsem to přečetl (hladově zhltl) za večer, takže předpokládám, že se mi dost informací z hlavy rychle vypaří.
Druhé pohlaví
Simone de Beauvoir
Autorka se rozhodně snažila o co nejkomplexnější a nejširší záběr. Detaily, jednotlivosti a konkrétní příklady střídají širší souvislosti a čtenáři je tak snaha podat, dle mého názoru, objektivní, nebo alespoň nezaujatý obraz postavení ženy ve společnosti (a to, jak je toto postavení vnímáno). Jistě, jak se tu opakuje mezi komentáři, jsou tam pasáže pro dnešní dobu již zastaralé a s překonanými názory nebo teoriemi, naopak některé otázky jsou i dnes stále velmi aktuální; v knize jsou pasáže čtivé i ty méně čtivé, složitější nebo více filozofické, některý obsah je nadčasový, jiný pozbyl platnost už v době vydání českého překladu.
Nicméně, pro mne jako pro čtenáře (prvního pohlaví) bylo přečtení knihy přínosné. Musím se sklonit před autorčinou snahou, pílí a tvrdou prací, která je vidět, že za dílem stojí.
Byť staršího vydání, tak myslím, že je to četba určitě užitečná: rozhodně jako základ pro rozvoj vědomostí o feminismu, postavení ženy a muže společnosti v průběhu historie či obecně o roli ženy ve společnosti. Je to kniha, která poskytne široký rozhled, na kterém se dá dobře stavět dál a rozvíjet tak dále své znalosti.
Světlověk
Ian R. MacLeod
Celou dobu jsem si říkal, že v originále ta kniha musí být lepší (proto ty dvě hvězdy) a že to, že mě to ukrutně nebaví, je zaviněno špatným překladem - ten je objektivně vzato opravdu nepovedený a z knihy dělá ucouranou, těžkopádnou, nudnou a bachratou novelu o pár dějstvích, ve kterých se toho stane pramálo a stojí to hodně sil, aby se to někam pohnulo. Po naprostém nadšení z Mievilla byl tohle v sérii New Weird pro mě naprostý provar.
Nádraží Perdido
China Miéville
Než abych zformuloval všechny superlativy, co mi v souvislosti s přečteným Nádraží Perdido v mozku lítají a já je nejsem schopen pochytat, tak bych si dovolil jen jednu myšlenku: Každý začínající autor nebo kdokoliv, kdo se rozhodl napsat knihu (fikci), by si měl nejdříve přečíst Nádraží Perdido, aby pochopil, co to znamená skvěle vystavěný příběh a do posledního detailu promyšlený vývoj a osud postav.
Dva měsíce v Lisabonu
Adam Gebrian
Já jsem bohužel během čtení ani po přečtení neměl nijak nabitou hlavu inspirací a neměl jsem chuť se do Lisabonu rozjet. Samozřejmě chápu, že pokud člověk píše knihu o tom, jak byl 2 měsíce s rodinou v cizím městě, nemůže se vyhnout popisu chování syna a ženy a jejich konfrontaci s městem a vůbec novým prostředím. Měl jsem ale pocit, že čtu spíš příběhy o tom, jak je skvělé, že jsou v Lisabonu rampy a šikmé plochy, protože na nich může Filip skotačit, že vodní prvky mají za účel hlavně umývání autíček a že je důležité dbát na bezpečnostní prvky kvůli dětem. Samozřejmě, život ve městě znamená (zahrnuje) i život dětí. Ale na mě byl asi tenhle věčný Filip na každé druhé stránce příliš vysaturovaný prvek a dojem z knihy mi po počátečním entusiasmu spíše kazil a bylo to pro mě spíš únavné, číst pořád dokola o hrách s míčem, běhání do kopce a autíčkách ve fontáně. Od Gebriana jsem do té doby nic nečetl, ale pořady a videa s ním patřily vždy mezi mé oblíbené. Tahle kniha ale mezi oblíbence patřit nebude a ani ji nebudu zvlášť doporučovat. Pro mě zklamání a vlastně škoda z promarněného potenciálu (nebo nedostatečné revize textu).
(osobně si myslím, že je hrozně důležité se na svět občas dívat dětskýma očima, takže zprostředkovaná Filipova svědectví a dojmy jsou v knize hodnotným prvkem, jenom je s ním zacházeno podle mě s přemírou a tak se z užitečného nebo osvěžujícího nebo jinak zpestřujícího komentáře stávala v mých očích už rutinní poznámka, která vlastně pozbývala na efektu, totiž vžít se do dítěte a dívat se na město jako malý chlapec, který vnímá město jako velké hřiště)
Vezmu tě a odvedu tě pryč
Niccolò Ammaniti
(četl jsem knihu v originálu, proto mohu mít možná jiný dojem, než z překladu)
Po přečtení jsem si kladl otázku, co si z toho mám odnést. Moc mě toho nenapadlo, vlastně jsem nevěděl, co pochválit, a nemám ve zvyku jen kritizovat.
Pochválím tedy rozhodně čtivost, kniha se četla sama i v italštině, předpokládám, že v češtině by to bylo podobné. Co dál ale pochválit na knize, kde vlastně žádná z postav není tak trochu záporná? Byly spíš věci, co mě z každou přečtenou stránkou tak trochu víc a víc rozčilovaly: říkal jsem si, co dalšího se v té knize ještě přihodí? - vražda, smrt, láska, svatba, rozchod, přepadení, šikana, rodič alkoholik... hotová telenovela... chyběl snad jen porod ve vlaku anebo upíři; měl jsem z toho dojem, že než aby tyto (klišé) skutečnosti knihu obohacovaly, tak ji spíš zahlcovaly a myšlenku (myšlenku?) nebo spíš děj akorát zbytečně zatěžovaly a člověka po "cestě bludištěm" vedly do každé odbočky, i když už zdálky bylo jasné, že jde jen o slepou uličku.
Druhá věc (která by mě možná v českém překladu tolik nedráždila) byla neustálá přirovnání připodobňující někoho nebo něčí jednání ke zpěvákům či hercům, odkazování na známé i méně známé scény ze známých či méně známých filmů.. je pravda, že Italové v běžné komunikaci toto dělají často a člověk si na to nějak zvykne, ale zkrátka něco takového bych čekal u stand-up výstupů nebo kdekoliv na internetu, ne ale v knize, která se tváří jako seriózní beletrie. Copak neexistuje jiný způsob, jak popsat skutečnost?
Celkově vzato mě kniha nijak zvlášť neohromila, pár zajímavých obrazů tam rozhodně bylo, nad kterými jsem se na chvíli zamyslel a zkusil je převést/přeaplikovat třeba na svůj reálný život. Nic z toho ve mně ale nezanechalo hlubší dojem. A že je život takový , jaký si ho člověk sám udělá (nebo vlastně není?), na toto téma bylo za mě napsáno mnohem více lepších knih, než tato. Zkrátka neurazí-nenadchne..