KellyH komentáře u knih
Jsem ráda, že jsem přestála první díl, který jsem kolikrát chtěla odložit, zatímco ten druhý jsem málem nepustila z ruky, rozhodně ne posledních 250 stránek. Rhysand a spol. byli fakt hodně příjemná společnost.
No to nebylo úplně dobrý. Četlo se to útrpně a při některých odstavcích mě držel jenom kamarádčin slib, že od druhého dílu se to celé dramaticky zlepší. (Mám zrovna rozečteno, tak můžu potvrdit.) Takže ty tři hvězdičky jsou jen za to, že to je úvod k něčemu lepšímu. A za Luciena s Rhysandem. :)
Děj by se dal shrnout asi takto - nic, nic, nic, bum, bác, prásk.
A i to nic si člověk užívá, protože se to všechno postupně rozvíjí, dostáváme odpovědi na minulé otázky a záhady a všechno to prostě spěje k tomu kulervoucímu závěru.
Jedna z těch knih, která je tak mile napsaná, že prostě potřebujete, aby nekončila a pokračovala dál.
Jde se zamilovat do knížky? Protože já se do Eleanor & Park totálně a bezpodmínečně zamilovala. Moje jediná výtka vlastně spočívá v tom, že knížka skončila moc brzy. Klidně bych ty stránky otáčela dál a dál a dál.
Knihu jsem si pořídila víceméně kvůli názvu a obálce a vlastně jsem ani nečekala, že by mě příběh o dětech mohl nějakým způsobem bavit. Jak jsem se spletla! Je to nadmíru milé počtení a já byla nadšená z téměř každé stránky. A postavy. Právě díky úžasnému vykreslení postav, které v knize vystupovaly, se z příběhu stalo něco skvělého. A já si oblíbila všechny.
Vůbec nejlepší bylo to, že se nejednalo o příběh typu "a žili šťastně až do smrti", naopak to bylo zakončeno tak, že jsem musela zamáčknout slzičku.
Já. Chci. Další. Díl. Teď hned.
Archiv Bouřné záře je prozatím něco, co - alespoň pro mě - nemá dosud žádného přijatelného soupeře. Žrala jsem Píseň ledu a ohně, ráda jsem se prokousávala těmi spletenci ve vztazích a spojenectvích, ale to, co na svých stránkách rozehrál tenhle Pan Spisovatel, je něco neskutečného a něco nádherného. Jsem nadšena a Brandona Sandersona rozhodně neuctívám o nic méně než po přečtení jiných jeho knih, spíše naopak. Jestli něco, ten obdiv ještě více vzrostl.
Opět výborný příběh, leč první díl byl přece jen o chlup lepší, snad i proto, že v této knize byli hrdinové podobně dlouhou cestou zocelení a v té první tkvělo kouzlo takové naivity či neznalosti. Nevím, ale o hvězdičku nižším hodnocením rozhodně nemíním říct, že by se mi to nelíbilo, naopak.
Jen jsem dost ráda, že jsem si odvykla před četbou číst komentáře k dané knize, neboť informaci od čtenářky Ivany bych rozhodně nechtěla vědět předem. Ten konec tak byl sice šok a rozlítostnil mě, ale to je na tom čtení právě to fajn. :)
Člověk si často říká „kéž by měl den čtyřicet osm hodin“. Jenže kolik lidí z těch, co si to pomysleli byť jen na pár vteřin, se dostalo k přemýšlení o tom, jak by svět skutečně vypadal, kdyby se dny opravdu zpomalily, kdyby slunce svítilo více jak dvacet hodin, kdyby noci byly mnohem delší než ty zimní? Věk zázraků možná není výjimečná kniha, kde by se snoubila epická fantasy se strhujícím příběhem o lásce, boji a merlinví čím ještě, není to kniha, která by se označovala jako bestseller a asi to není příběh, který by se dostal k srdcím stamilionů lidí. A možná právě v tom je výjimečná. Že nezasáhne každého, ale tu cestičku si najde pouze k několika vyvoleným, kteří si dovedou uvědomit sílu toho neskutečného příběhu, který nám předkládá Julie. Možná se tam nenachází supervědecká vysvětlení, možná se tam nezmiňuje situace na jiných kontinentech... ten příběh je o vlastním životě a pocitech. A těch se nám dostává tolik, že prostě nejde jinak, než aby člověka onen příběh nezasáhl.
„Někdy mi však závan větru nebo určitá vůně mohly připomenout, jaké to bývalo. Zničehonic bylo jasně vidět až na obzor - a mě na okamžik napadlo, kam že se poděly stromy. Někdy mi uši zalil náhlý pocit ticha a já jsem si vzpomněla, o co jsme přišli: o zpěv všech ptáků.“
Dračí jezdec Cornelie Funke je naprosto typická pohádka se skřítky, drakem, člověkem a dobrodružným putováním. Stejně jako v Inkoustovém světě, i tady se Cornelia prokazuje jako brilantní vypravěčka a nebála bych se říct i kouzelnice, protože koneckonců jak napsala ona sama v Inkoustovém srdci, spisovatelé jistým způsobem kouzelníci skutečně jsou. :) Ač je to příběh určený pro děti, mně se Dračí jezdec líbil, možná proto, že jsem pohádkově založená, ale rozhodně proto, že to je krásné kouzelné vyprávění, které se zcela nutně musí zalíbit každému, kdo si na podobné věci potrpí.
Gaimana mám hodně ráda a i když vím, že jsem toho od něj zase až tolik nepřečetla (teda, no, teď jsem to počítala a i s Oceánem to je sedm knížek) a pořád se třeba chystám na jeho legendárního Sandmana, považuji ho za génia. Někdo říká, že Oceán na konci uličky je typická gaimanovka, někdo zase tvrdí, že se jeho stylu úplně vymyká, že jako by to snad ani nebyl Gaiman. Podle mě to je typický Gaiman, který si s čtenářem pohrává, bilancuje na pomezí fantazie a reality, člověk sice ví, co je reálné a není, ale stejně ho Gaiman donutí o tom pochybovat, protože on píše prostě neuvěřitelně. Je docela škoda, že plno lidí píše, že jim to nic nedalo, že měli pocit, že to je o ničem a že to nemá žádnou pointu, protože ona ta knížka své kouzlo skutečně má, jen je potřeba ho najít, no. :)
Cornelia je prostě kouzelnice. Už když jsem Inkoustové srdce (potažmo celou trilogii, protože celý Inkoustový svět je prostě úžasný) četla před pár lety poprvé, byla jsem udivena tím, jak si paní spisovatelka dokáže hrát se slovíčky, jak vždycky dokáže najít to, co přesně sedne. Tím myslím úplně přesně. Samozřejmě - je hodně knížek, které mě vtáhly do děje a ve kterých jako bych se zcela ocitla, ale nevím. U Inkoustové trilogie je to vtažení takové... intimnější, takové silnější. A i když žánrově Inkoustový svět spadá do kategorie pro děti a mládež, podle mě to děti nedokážou až tak úplně do hloubky ocenit, protože i když příběh samotný je dobrý, dobrodružný a napínavý, i když všechny postavy jsou uvěřitelné a některé si fakt nejde nezamilovat, i tak tam mezi řádky visí něco navíc, něco, co ne úplně každý dokáže (nebo chce) pochytit.
Já jsem pořád při tom čtení čekala, kde je jako teda ta vtipnost a zábavnost, kterou předesílá zadní obálka... Neříkám, že to bylo vysloveně špatné, ale jednak to tedy bylo víceméně nudné, pak taky předvídavé, no a prostě nevím. Ale vím, že už si to nikdy znovu nepřečtu, nic pro mě :)
Já to řeknu takhle - Brandon Sanderson je naprostý génius a upřímně, kdo kdy někdy nějakou jeho knihu četl, bude se mnou souhlasit. Četla jsem Elantris, četla jsem Mistborn, teď jsem dočetla Vyjednavače. A ZASE se mi po přečtení nedostává dechu, ZASE jsem omámená a užaslá, ZASE mě Sanderson naprosto dostal. Hergot, já toho chlapa naprosto zbožňuju.
Nu, co k této "šokující" knize napsat... Abych se přiznala, první polovinu knihy jsem byla víceméně zklamaná - líbilo se mi to (samozřejmě je myšlen styl psaní a tak, nikoliv to, co se v příběhu odehrává), to ano, ale prostě to nebylo ono - a tak trochu jsem prostě nechápala to velké haló kolem toho. Chvíli jsem si dokonce říkala, že jsem asi až moc zkažená, když to se mnou nic nedělá. Jakmile se ale příběh přehoupnul do roviny, kdy se odhalí, jak to vlastně je s Victorií (ano, nečekala jsem to a vůbec mě takového nenapadlo), četla jsem s mnohem větším zaujetím. Každopádně jak už tu přede mnou zmínilo několik lidí, existuje hodně knih, které jsou mnohem nechutnější a ono varování "jen pro silné povahy" na sobě nemají.
Naprosto báječná kniha, která se čte jedna radost. Výborné vyprávění nejen o knihovnách, ale knihách celkově a jejich vlivu na člověka. Zajímavé náhledy do minulost, přítomnosti a uvažování nad budoucností. Nejednou jsem byla okouzlena Manguelovými myšlenkami, které dokázal zformulovat asi za všechny čtenáře.
„Ať pro své knihy zvolím jakékoliv uspořádání, prostor, kam je hodlám umístit, pokaždé nevyhnutelně mou představu přetvoří, ba co víc, zakrátko se bohužel ukáže jako příliš těsný a nutí mě uspořádání změnit. Žádný volný regál v knihovně nezůstane prázdný příliš dlouho. Knihovny se stejně jako příroda děsí prázdnoty, a tak je problém s prostorem obsažen v samé podstatě jakékoliv sbírky knih. To je paradox, který se vyskytne v každé běžné knihovně: má-li totiž - v menším či větším rozsahu - tendenci hromadit a uchovávat co nejúplnější záznam světa, pak tento úkol musí být nesplnitelný, neboť uspokojivě může být splněn jedině tehdy, když se hranice knihovny budou shodovat s hranicemi světa.“
Ačkoliv jsem se ze začátku nedokázala příliš začíst, dál už to šlo jako po másle a Dutý drahokam se ukázal býti velmi milým, kouzelným počtením, které si dozajista užijí i starší čtenáři. Příjemná pohádka se sympatickými i nesympatickými postavami. Jen je škoda, že už se zřejmě druhého dílu v češtině nedočkáme.
Kdybych mohla ohodnotit Hrdinu věků více jak pěti hvězdičkami, udělám to hned a bez přemýšlení. Jen málokdy má třetí díl série stejnou sílu jako ten první, ne-li větší. Sandersonovi se to povedlo. Během čtení jsem zažila několik opravdu "COŽE?!" momentů, ale ani v nejmenším nic z toho nepůsobilo překombinovaně a kýčovitě. Sanderson umí opravdu geniálně tahat za nitky a ve třech knihách rozehrál takovou partii, že se mi z toho hlava motá ještě teď. Jak už napsal otula v komentáři přede mnou, Mistborn není jen o výpravné fantasy, ale v celém příběhu je skryto mnoho narážek a pobídek. Kniha mě zanechala bez dechu, omámenou a v hlavě mi momentálně neběhá nic jiného. Prostě mě to dostalo.
Ačkoliv nemohu tomuto sborníku dát plných sto procent - to snad u povídkových sbírek ani nejde, prakticky vždy se najde alespoň jedna, která čtenáři nesedne a klidně by se bez ní obešel - i tak jsem celkově nadšená, dokázala jsem se začíst a žádné výrazné zklamání nenastalo. Jen se přiznám, že úvodní povídka Mr. Icy mě nijak neuchvátila, přišla mi hrozně zmatená a beze smyslu, a po ní jsem dost dlouho váhala s pokračováním, trochu jsem se obávala, že i ten zbytek bude takový. Naštěstí se tak nestalo a já si dokázala užít i další dílka. Nejvíce se mi zamlouvaly povídky Kudy kráčí sfinga, Popel, nebo prach, a Sestřičko naše, kde jsi?