kirkous komentáře u knih

Jedna z nejlepších knih, pokud čtenář chce porozumět středověké filosofii, i když musím upřesnit, středověkému aristotelismu a především tomismu, nebo ještě lépe, opravdu, sv. Tomáši Akvinskému. Sousedíkovy přednášky, které tvoří první část knihy, jsou velmi instruktivní, systematické, srozumitelné. A jeho překlad De ente et essentia, to je paráda, opravdu vytváří českou, scholastickou filosofickou terminologii, na které z velké části stavíme. Stačí to porovnat s překladem Votky a Vojáčka z konce 19. století. Sousedíkův výkon, brilantní a přitom pedagogicky úspěšný, se málokomu podaří napodobit.

3 15.05.2020

S touto knihou jsem měl smůlu, z různých důvodů jsem ji totiž četl poměrně dlouho. A tak se mi rozpadla na víceméně samostatné části, které ostatně samostatné jsou, dají se číst jako povídky. A u všech oceňuji autorovu fantazii a různorodost zpracování i co do literárních stylů. Těžko hodnotit, která část ("povídka") se mi líbila nejvíce. Zaujalo mne líčení čínského režimu, velmi poučené, i situace v Mongolsku, tetelil jsem se u popisů Londýna. Vynikající.
Jak se mi četba bohužel roztáhla na dva až tři měsíce, těžko jsem vnímal propojky. Občas na mne vybafly, ale je možné, že mi jich spousta unikla.
Závěr byl trochu fantasmagorický, čekal jsem něco střízlivějšího, ale na druhou stranu, když znám Atlas mraků, tak se zase tak divit nemůžu, že se zde objeví ekologicko-politicko-vojenské krize podbarvené technologickými vizemi.
Celkově - výborná kniha.

3 27.12.2016

Vlastně ani nevím, proč jsem knihu začal číst. Možná mě zajímalo, co se tvoří v současném Rusku. Kdysi jsem viděl film, a zůstal mi z něj jen nejasný pocit, tak jsem si možná chtěl ujasnit, co jsem to vlastně viděl. Ale z knihy mám pocit dost jiný. V každém případě byla kniha čtivá, ze začátku mne trochu zmátlo, že jde o tři příběhy (jak se píše i v některých komentářích), ale v podstatě je to příběh jeden. O zvraty v něm není nouze, vše se důkladně zamotává a vlastní rozmotání je tak rychlé, že je třeba o tom dost přemýšlet a třeba se i vracet. Někdy jsem měl podezření, že to rychlé ukončování příběhů svědčí o tom, že autor to zas tak promyšlené nemá. Důkladné pátrání po koherenci však rád přenechám jiným.
Základní rozvrh je striktně dualistický, to je zajímavé, ale nevím, jestli je možné to generalizovat na současnou ruskou kulturu, jestli to něco vypovídá (vzhledem k údajné popularitě knih). Veškeré úvahy, kterých není v knize málo, jsou vystaveny na tomto syžetu, opírají se o dualismus zla a dobra (tmy a světla) jako dvou samostatných principů, a co jsem během oddychové četby mohl posoudit, tak v tomto ohledu konsistentně. Zajímá mne, jak autor téma rozvine dál, takže nevylučuji v budoucnosti četbu dalších hlídek.

3 11.01.2016

Jako teenager, když jsem hltal sci-fi, jsem se k Nadaci nedostal, teď po čtvrt století jsem si to chtěl vynahradit, ale nebyl jsem schopen úvodní díl série ani dočíst.
Ne, že by mi vadily technologické představy, někdy úsměvné, ale samotná "psychohistorie" se mi stala synonymem pro historicismus. A popis společnosti ženoucí se nezadržitelně k zániku a hledající určité překonání v encyklopedismu - to až příliš připomíná zánik západořímské říše a roli středověkých klášterních opisovačů. Zkrátka, nenašel jsem důvod nejen pokračovat v četbě série, ale dokonce ani dočíst první díl.

3 07.01.2016

Po počátečním nadšení jsem měl co dělat, abych to dočetl do konce. Autor osciluje mezi černým humorem a vážným odkrýváním příčin zabijákovy morální otupělosti v traumatizujících zážitcích jugoslávské války. Jako to první kniha tak selhává a ztrácí na lehkosti, jako to druhé je nedostačivá a stěží uvěřitelná. Ironie a sarkasmus, v detailech půvabné, ale v celku vycházejí naprázdno. Snad nejzajímavějším mi nakonec přišly autorovy, tj. domorodcovy, postřehy z Islandu, vyprávěné očima nedobrovolně na ostrov přibyvšího Chorvata. Počet SUV na rodinu, obliba Eurovize, prázdné chodníky, atd.

3 03.09.2014

Nejen sarkasmus, ale i cynismus si ve Staré dámě podle mne našel místo. Vždyť jak Linnea testuje jed... To není lehkost života, ale tíha. Končí-li všichni stejně v pekle, jako představitelé ugrofinských národů. Zajímavá, i když ne nepochopitelná je konfrontace se zemí na východě, i v Zajícově roku se hrdina před koncem dostává na ruskou stranu.
Knihu jsem měl připravenu k četbě, ale shodou okolností jsem ji nejprve slyšel. Blanka Bohdanová a Jiří Lábus jsou skvělí.

3 16.07.2014

Když jsem knihu četl podruhé, již jsem z ní sice nebyl tak nadšený, jako před několika lety. S odstupem jsem si uvědomil minimálně dvě věci: Gaarder je tak trochu citový vyděrač. Samotný námět je totiž tak citově nabitý, že drásá srdce: dopis otce synovi, kterého miluje, ale kterého nikdy neuvidí (proto ty slzy a kapesníky, ale proč ne?). A Gaarder je také skvělý manipulátor: čtenáře vmanipulovává, stejně jako otec syna, do situace, aby zodpověděl otázku, zda má smysl žít. Přičemž pouze pozitivní odpověď na osobní otázku osmyslní i životy předchozí, respektive otec deleguje odpovědnost za osmyslnění jeho vlastního života na syna. No, v každém případě ani podruhé jsem nelitoval, kniha stojí za přečtení a patří k tomu nejlepšímu od Gaardera.

3 28.12.2013

Osobní překvapení podzimu roku 2012. Přečetl jsem si knihu v adventním čase a s obrovskou chutí. Preusslerovy příběhy jsou pohádkové, magické, zároveň jakoby velmi přirozené. Přirozenou je především víra, ryzí víra horských lidí, kteří se v příbězích vyskytují. Příběhy jsou samostatné, zároveň vnitřně provázané. Nejpůvabnější mi přišla povídka "O tom pravém, opravdovém Betlémě", o učiteli, dětech a jejich víře, kterou se snaží napravit školní inspektor, když zjistí, že vůbec neodpovídá biblickým reáliím, až nakonec i on sám její opravdovost nahlédne a zakusí. Škoda, že se mi nedaří si knihu koupit, je snad rozebraná. K takové bych se vracel rád.

3 28.12.2013

Příjemné překvapení. Provence mě vždy lákala a tato kniha, vtipná a poučná (především co do výkladu různých typů gestikulace) mou touhu neumenšila. Jen upřesnila několik důležitých podmínek, které by měly být splněny, když se tam vydám. 1. nejezdit v sezóně (ale ani ne v zimě). 2. mít pěknou kupu peněz (jinak bych si přece nemohl dovolit ty gurmánské požitky, co popisuje autor). 3. naučit se francouzsky (i když i se školní francouzštinou tam asi člověk moc nepochodí...)

3 14.11.2013

Dahlova fantasie nezná mezí a to i pokud se vztahuje na sexualitu. Vůbec jsem si nedokázal představit, že Dahl bude pokračovat v takovém tempu, jakým začal v úvodu. Ale je to tak a je to velmi zábavné. Až jsem se opravdu divil, že mě to bude stále bavit. Přitom se nejedná o sbírku perverzit a obscénností, spíše to pro byla karikatura slavných osobností z doby krátce po první světové válce. Jen musím dávat pozor, abych na ně nadále nepohlížel očima Yasmininýma (nebo jinými orgány) či cynismem Oswaldovým. I když zase musím říct, že mi to sedělo, totiž sedělo k obrazu těchto lidí, který jsem již nějak měl vytvořený: Proust, Picasso, Einstein, Freud... Taky by mě zajímalo, jestli prof. Ignaro, objevitel signální molekuly (viagra), za kterou dostal nobelovku Dahla četl. Efektivity Dahlova puchýřníka se mu ale asi docílit stejně nepodařilo.

3 13.11.2013

Knížka nám ležela delší dobu, snad desítku let v (dětské) knihovně, než jsem po ní jedné bezesné noci sáhl. A vlastně to nebylo ani kvůli Gaarderovi, jako spíše byly podnětem ilustrace Františka Skály, na které jsem se chtěl podívat a které jsou opravdu úžasné, hravé, prostě Skálovy. Vlastní Gaarderovo snové vyprávění mě bavilo a zároveň trochu děsilo, asi právě svou snovostí, nevyzpytatelnou a nepředvídatelnou snovou "logikou", v níž docházelo k nevysvětlitelným obratům a změnám významů, prostě jako ve snu. A chvíli mi trvalo, než jsem se dostal k jádru, asi, k tématu smrti. Ocenil jsem přitom způsob, jakým je podáno, ne tak manipulativně jako v pozdějších Gaarderových knihách. Nejvíce mě však zaujaly naťuknuté úvahy o vztahu fantazie a reality. Také, podobně jako autoři předchozích komentářů, si nejsem jist, jak by se ke knížce postavili dětští čtenáři. Pokusím se to někomu podstrčit...

2 04.09.2023

Na první přečtení jsem měl dojem, že Bejblíkův překlad není zas tak špatný. Když jsme jej ale na semináři důkladně porovnávali s anglickým textem (bohužel kritické vydání v Oxford Francis Bacon dosud není), všimli jsme si mnoha nepřesností, ba chyb. Tak se nám snad podaří připravit text nový, důkladně opoznámkovaný (z těch pěti poznámek ve vydání z roku 1980 se čtenář k problematickým pasážím a jejich kontextu, a že jich není málo, opravdu moc nedozví). V každém případě však text (i v tomto překladu) vybízí k hlubšímu a zásadnímu zamyšlení nad ideou bezbřehého, vědecko-technického pokroku. A to není jediné téma, i když je to zřejmě téma klíčové, které při četbě snad každého napadne. Je přitom celkem jedno, jestli to tak Bacon opravdu myslel nebo ne.

2 23.05.2023

Některé Huxleyho knihy jsem četl v mládí a nyní jsem se dostal i k této, díky odkazu na Benedikta z Canfieldu, o kterém se v knize píše. L. Tkáčik, který Canfielda vydal, totiž píše, že to za moc nestojí, tak jsem si to chtěl ověřit. A bohužel s ním musím souhlasit.
Kniha vlastně není ani románem ani odbornou publikací, je něco mezi tím. Přitom literárně nic moc a z odborného hlediska je dost problematická. Čtenář to musí číst spíše jako sondu do Huxleyho vývoje myšlení, které v tomto období lze charakterizovat jako fascinaci mystikou, ještě před tím, než se posunul dál k experimentování s drogami. A z tohoto hlediska to může být zajímavé čtení.
Ale co se týče nějakého adekvátního obrazu konkrétně Benedikta z Canfieldu, jehož dílo formovalo myšlení Otce Josefa, tak je to, jednoduše řečeno, dost mimo. Huxley má vlastní, specifický náhled na mystiku, a následně vykládá Canfielda i související díla hodně ahistoricky a bez pochopení teologického kontextu. A tak například to, co historik považuje za neojedinělý rys dobového myšlení, chápe Huxley revolučně, a naopak mu unikají momenty, které byly zvláštní.
Tedy, za mne ani román ani literatura faktu, o kterou by bylo možné se nějak opřít, kniha poskytuje však určitý vhled do Huxleyho myšlení. A jako takovou je třeba ji brát.

2 09.11.2022

Tento úvod je v každém případě zajímavý. Rozdělen je na tři části, v první je dějinná, druhá něco jako dějiny všedního dne (ve starozákonní době, to dá rozum), třetí se věnuje jednotlivým knihám starého zákona. Ale pozor, vychází z židovského kánonu i řazení (tanach - tóra, proroci, spisy), takže po pentateuchu následují přední proroci (v křesťanském chápání dějepisné knihy), za nimi zadní proroci a pak spisy počínaje žalmy. A nenajdeme tu knihy, kterým se v křesťanském kontextu říká deuterokanonické. Kniha je spíš deskriptivní, teologické výklady jsou zde potlačeny (a pokud se objeví, tak menším písmem). Pro důkladné čtení jsou fajn nadpisy po stranách a křížové odkazy. Používal jsem knížku jako příručku, a posloužila dobře, i když pro některá témata jsem pak musel sahat jinam.

2 25.01.2022

Přemýšlel jsem, proč má kniha formu rozhovoru, když v podstatě o rozhovor (dialog) nejde. Češka odpovídá na Hanušovy otázky písemně, někdy mi přijde, že i ty otázky jsou druhotným konstruktem, text se dá číst i bez nich.
Rozdíl oproti obornému pojednání spočívá v neexistenci poznámkového aparátu. Jakoby se jednalo o záznam univerzitních přednášek, nebo text z nich čerpá.
Bohužel kniha není ani moc přehledná co do orientace v ní.
Ale je dobře odborně fundovaná.
Těžiště rozhovorů leží ve 4. století, podobně jako většina jeho prací, např. Češkova kniha Římský stát a katolická církev ve 4. století je nyní volně k dispozici online.

2 17.01.2022

Řemeslně velmi dobře odvedená práce. Kniha je postavena na důkladné znalosti literárních dobových pramenů, které autor uspořádává do jednotlivých kategorií a k tomu kategorizuje i jednotlivé obrazy Turka. Kniha je sice více popisná než interpretativní, to mně osobně ale nevadí. Skvělou pomůckou je také soupis turcik. Pro toho, kdo se zabývá 16. a 17. stoletím v našich zemích, je kniha opravdu výborným přehledem po dílčím, ale důležitém tématu.

2 03.01.2022

Je to vlastně první česká monografie o cambridgeském platonismu, který bývá u nás poněkud upozaďován. A je to práce důkladná, jak co do znalosti sekundární literatury, tak co do nakládání s primárními texty, tj. především Morovými. Je skvělé, že v našem prostředí toto vzniklo, protože by filosofové měli mít na paměti, že filosofie 17. století není jen Descartes se Spinozou a Leibnizem na straně jedné a Hobbes a Locke na druhé straně kanálu. Měl jsem čest oponovat již disertační práci Jacquese Josepha, která stojí v základu této knížky. A tak mám z vydání knižního radost dvojnásobnou.

2 28.10.2021

Zajímavá knížka ve vynikajícím překladu Jana Freie. Jen je třeba upozornit, že se primárně nejedná o teologickou literaturu, Pieper sám sebe považoval za filosofa a v těchto třech pojednáních o teologálních ctnostech se snaží postupovat filosoficky. Ostatně sám na to upozorňuje v předmluvě k soubornému vydání, která však bohužel není součástí českého překladu. Jednotlivá pojednání jsou z různých dob, od let třicátých (naděje) až do sedmdesátých (láska). Všechny prozrazují výrazné tomistické pozadí, ovšem zároveň komunikaci s kontinentální filosofií, především s filosofií existence.
Ke knížce jsem napsal recenzi, tu umístím do příslušné záložky (až daný časopis vyjde tiskem).

2 19.05.2021

Jedná se překlad staršího vydání Pieperovy knihy o sv. Tomáši Akvinském, která v novějším německém vydání nese název Thomas von Aquin, Leben und Werk, a byla do češtiny přeložena jako Tomáš Akvinský, Život a dílo (Praha: Vyšehrad 1997). V databázi knih je pak samostatně. Mezi oběma vydáními nejsou velké rozdíly, které by stály za hlubší reflexi, to novější je samozřejmě opravené a doplněné. Takže v podstatě nemá smysl číst tuto starší a nevzít si do ruky vydání novější.

2 14.05.2021

Ke knížce jsem napsal recenzi, umístím ji, až bude publikovaná. Jsem rád, že překlad vyšel, ale mám určité výhrady k předmluvě. Ovšem ne nějak zásadní, jako uvedení je to dostačující.

2 02.01.2021