Klamm komentáře u knih

Další klukovina z Prachatic. Oproti Létu v Altamiře, kde se děj odehrává po celém městě a okolí, je zde příběh situovaný pouze do historického jádra. To ale vůbec nevadí. Je to super, stoupnout si dnes před barák, který byl podle pověsti opředen tajemstvím.

1 18.12.2019

Je ostuda, že jako prachatický rodák jsem objevil tuto knihu až ve svých 45 letech!
A je s podivem, že jí spousta lidí v Prachaticích (Záhoří) vůbec nezná.
Přitom právě pro místní, je určena. Příběh o přátelství dvou chlapců, kteří tráví letní prázdniny běháním po lese, se nijak zvlášť neliší od ostatních klukovských knih. Širokou veřejnost asi moc neosloví. Co dělá ale v mých očích knihu výjimečnou, je právě místo, kde se děj odehrává. Génius loci! Reálně, až magicky, přede mnou ožilo mé rodné město v roce 1937. Přenesl jsem se v čase na místa, kudy běžně chodím a potkával postavičky a osudy, které dnes už pamatuje opravdu jen pár nejstarších. Lidi a jména odvál čas, většina míst ale dosud zůstává. Městečko si žilo svým životem, protkané maloobchody, živnostníky a lidmi, kteří se vzájemně znali. Žádný automobilový ruch, mrtvé náměstí a neosobní supermarkety...
Oproti tomu, ale tehdy začali do prosluněné a poklidné atmosféry prosakovat nastupující henleinovci. A do mého narození, zbývalo 38 let...

P.S.: Škoda, že už Jiřího Frieda v našich ulicích nepotkám. Vzdal bych mu díky za zakonzervování tehdejších časů.

11 15.12.2019

Co se týká obsahu, nemám co vytknout. Bavilo mě to sice méně, než první díl, ale pořád je to pěkně napsaná krimoška. Jen na ten obal, si pořád nemůžu zvyknout.
Je příjemné, že se jedná o příběh bez brutalit a potoků krve, za to autorovi palec nahoru. Ale s takovým názvem a obalem, bych přeci jen očekával více zlomenin, než jen jeden nos a prstík u ruky. Ale možná je to jen nějaký druh žertu, který nechápu.
70%

1 07.12.2019

Obohacující kniha pro fajnšmekry. Některé části pro mě byly náročné a musím říci i postradatelné. Pro studenty filmové školy by to ale měla být povinná četba. Je to pocta Františkovi a jeho geniálnímu počinu.
Velké díky patří Petrovi Gajdošíkovi, za jeho entuziasmus. Nikdo už neudělá hlubší sondu a rozbor filmu Markéta Lazarová!
90%

1 23.11.2019

Ale jo, dobrý. Trochu bych ale ubral na brutálnosti, která je teď u současných autorů v módě, jakoby se snažili zakrývat případné nedostatky svých kvalit ( viz komentář uživatele Marlowe). No a nechci spoilerovat, ale konec mi přišel trochu nelogický.
75%

1 23.11.2019

Jelikož se pozoruji už delší dobu, nehnul jsem ani brvou nad výsledkem dotazníku, který mě rozklíčoval jako čistokrevného introverta. Navíc o sobě vím, že jsem ještě říznutej melancholikem. Prostě černá žluč převažuje. Ale tak nějak se s tím pořád učím žít. Jak se píše v knize, nejdůležitější je poznat sám sebe a bez výčitek zohledňovat své potřeby. A pokud to někdo z okolí netoleruje, tak mi může víte co...

6 03.11.2019

Je dobře, že takové knihy vznikají.
Kritické myšlení by mělo být aktuální téma. Vždyť ,,Bláznivin se dnes rozsévá nazdařbůh..." a my
už jsme schopní věřit opravdu kdejakè kravině (nechci jmenovat).
Schválně, jestli někdo pamatuje časopis Hrom, z devadesátých let? Bylo to vtipné, ale našli se i jedinci, kteří tomu skálopevně věřili. A to byl jen plátek, s omezenou dostupností čtenářů. Co pak napáchají globální zprávy vložené na net, které se šíří rychlostí blesku...

2 28.10.2019

Obálka klame! Když opomenu, že Lars poslouchá Metallicu, viděl bych ho na obalu spíš s kloboukem a cigárem, jako detektiva staré školy z noirových filmů a ne jako MMA zápasníka. Řízná krimi z Prahy také nesedí. Čekal bych pod tím více rvaček v metru, přestřelek na Václaváku, honiček po Národní, a mučeníčka, kdekoliv v srdci Evropy. Bohužel identifikace popsaného prostředí v knize, ve kterém se příběh odehrává, by nevydedukoval snad ani Lars.
A teď pozitiva, která převládají. I když se jedná o českou krimi, uvítal jsem absenci českých jmen (nevím proč, ale v tuzemských krimi, mě nějak iritují). Vyprávění plynulo pozvolna a příjemně.
Postavy přibývaly, aniž bych se v nich ztrácel. Za mě příjemná oddychovka. Poslední stránka v pohodě a na pokračování se těším.

P.S.: Líbilo se mi pojmenování, budoucí bejvalka.
80%

6 24.10.2019

Podrobný životopis Belmondova opravdu pestrého života. Spousta pikantností ze zákulisí jeho filmů i soukromí.
Pěkné kvítko, s obdivuhodnou pozitivní energií a elánem do života, je ten Bébel (prý tu přezdívku nemá v lásce). Musela to s ním být pěkná jízda. Osobně bych tu jeho sangvinickou povahu nedával. Ty věčné kanadské žertíky, stěhování, či vyhazování nábytku z oken hotelů, kaskadérské vylomeniny atd. Nicméně, po přečtení mi vychází jako sympatický, vtipný, férový chlápek, co bral od života maximum a kterému i nadále fandím.
90%

2 14.10.2019

Bavilo mě to tak něco mezi Selským barokem a Rybí krví. Dozvěděl jsem se o prvním nadšeném aviatikovi, Fučíkovi Kudličkovi, kterého jsem neznal a který byl dle záznamů pěknej borec. Těšila mě také postava spisovatele Davida Žáka, kterého mám tu čest osobně znát. Škoda jen, že se děj neodehrával více na pozemku v Novohradských horách.
75%

5 30.09.2019

To bylo jiné kafe, než Selské baroko. Většina příběhu se odehrává v osmdesátých letech, v nejistotě. Sledujeme osudy venkovských lidí nad kterými se stahují mračna v podobě jaderné elektrárny. Damoklův meč se kýve, nezadržitelný pokrok jede přes mrtvoly a buldozery drancují to, čemu se říká, staré časy. Generace si žijí svými starostmi a radostmi ve svých zajetých bublinách.
A do toho ještě ten Černobyl...
95%

8 17.09.2019

Další zdařilá rodinná konstelace, pod taktovkou Petry Soukupové.

85%

1 03.09.2019

Nečetlo se to zas tak špatně, ale tak nějak mě to nevtáhlo. Pátrání hlavní postavy mi bylo ukradené, vydržel jsem jen kvůli venkovské atmosféře a mistrovi.
50%

2 04.08.2019

Hesse se v sobě pěkně pošťoural aby pak bravurně svou psychoanalýzu hodil na papír.
Přišlo mi to celé jako metafora na duchovní růst. Animus Herman a Anima Hermína, hledají k sobě cestu a učí se spolu protančit k celistvosti.
Poslední třetina, mi přišla jako bloudění v astrálním světě. Naznačení toho, že skutečný svět lze najít až za hranicí pěti smyslů. Že vše má hravou, snovou podstatu, ve které se neustále mění kulisy a kostými herců. Téma však zůstává ponecháno.
80%

9 22.07.2019

Nedávno jsem vyrážel do Prahy na dlouho očekávaný koncert kapely Dead can dance, na který jsem se opravdu těšil. Radost začala slábnout, když jsem zjistil že mám na autě prošlou dálniční známku a začal se pohoršovat nad tím, že ještě neprodávají jednodenní a že nás ty kurvy okrádají!!! Vážně jsem zvažoval, že na otočku přeci novou kupovat nebudu a projedu to na starou. Pokud mě nezastaví, nikdo si toho nevšimne a já ušetřím 310kč! Pak jsem si ale uvědomil dvě věci.
Za prvé, že se chovám jako klasický Čecháček, který se snaží kdeco ochcat a večer usíná s pocitem, jak mu to pěkně vyšlo. To je ale právě to co nesnáším a snažím se proti tomu brojit. A za druhé, že přeci na prvním místě je u mě klid, poctivost a etika. Takže co? Budu nervozní celou cestu do Prahy, celý koncert a cestu zpátky myslet na to aby to neprasklo? Po krátké analýze mého ,,problému" jsem se uvolnil a známku v klidu koupil. Nakonec byl z toho krásný večer s překrásnou atmosférou která ve mě rezonovala ještě dlouho poté. Vděčím tomu úžasné kapele Dead can dance a také tomu, že jsem jednal v souladu se svým etickým přesvědčením. A to je dle mého názoru jedna z věcí, kterou měl Ctibor Bezděk na mysli.

PS: Jo a nedávno mi prodavačka v obchodě vrátila o 200kč více. Hned jsem si to uvědomil a co myslíte že jsem udělal...?

4 13.07.2019

Hned od začátku mě Soukupová rychle vtáhla do svého světa který mám rád.
Bohužel deníková forma den po dni, mě pozvolna začala nudit. Osvěžení mi přinesla část, kdy hlavní postava před sebou utíká do světa knih a filmů, kterou lze chápat i jako autorčin pohled na jednotlivé literární kousky. Pak už se to točilo v kruhu. I když je Marta model typického flinka, měl jsem s ní soucit a chápal její sklony k existenciálnímu nihilismu.
75%

1 25.06.2019

Křesťanská nauka je mi blízká. A tím myslím tu ,,před koncilní" (zachování karmického zákona).
Každý křesťan (katolík) by měl názory p. Staňka přinejmenším vyslechnout a případně zvážit. Nedovoluji si tvrdit, že se jedná o absolutní pravdu, ale materiál k posouzení je to určitě plodný.
Kresťanské učení je dnes zprofanované a je potřeba ho očistit od nánosů a předsudků. V dnešní době, plné duchovního zmatku, mohou vhledy v knize popsané sloužit jako záchytný bod a jako kompas ukazující k východu...

PS. Automatické kresby nechávám bez posouzení.

Přiznám se, že až do přečtení této publikace, jsem Leopolda Procházku vůbec neznal. Číst jeho knihy se sice ani teď nechystám, ale má můj obdiv. Informace, které se mu podařilo sehnat v době, kdy u nás nebylo o buddhismu ani ponětí, ho činí úctyhodným.
Je škoda, že upadá v zapomnění a proto má mé uznání i autor Zdeněk Trávníček, který vzdal svou prací čest Procházkovi a vynesl ho tak do dnešního povědomí.
,,Západní buddhistická zahrada je dnes plná rostlin. Jeden z těch, kteří zasazovali první semínka, byl Leopold Procházka."

2 28.05.2019

Vůbec mi nevadí, že postava Jana Cimbury je údajně lehce zidealizovaná. Jsem přesvědčen, že čistý charakter je základ, jehož prostřednictvím člověk může skutečně tohoto ideálu dosáhnout.

,,I modlit jinak v té své snivé náladě se naučil. Až dosud spokojeně vytahoval při mši svaté v neděli „malý nebeklíč“ a klidně z něho buď zpíval nebo modlitbu za modlitbou odříkával tak, jak mše postupovala. Ale teď, když přišla boží neděle a jak první slovo zašeptal, první věty přečetl, zdála se mu modlitba taková nějak prázdná, dutá, nic nepovídající a nevystihující, slova v ní jako by ohmataná, otřelá častým užíváním, jako obnošený, starý šat a pojednou pochopil v té náladě, že jest to přímo směšné, aby on měl mluvit se svým Bohem tak, jak mu někdo cizí, kterého nezná, napsal, jak mu velí, a ne tak jako on, Jan Cimbura cítí a právě potřebuje. Stál tu zadumán, všecek v sebe ponořen, nevěda, co kolem něho se děje, jazykem ani ústy nehýbal, ale přece se modlil... Pochopil náhle co je to, v duchu a pravdě se modlit.
Jeho duše se projasnila, vykvasila a vyspěl v povahu vyrovnanou, dokonalou – zkrátka v člověka spokojeného. Radoval se ze sluníčka, z obilí, koní, šťasten byl u ženy a dětí, netoužil po radostech a požitcích jiných, jež na vsi vrcholí v hospodě, soudech, svárech a karbanu. Stal se z něho klidný, přirozeně žijící sedlák – a ani necítil, že jsou kolem něho nastavěny ohrady, jako je náboženství a zákony, žil naprosto svobodně, podle své šlechetné vůle a nepřicházel s nikým do sporů, necítil tíže trestů, ani pouta zákonů.“

90%

P.S.: Také bych chtěl mít takovou sílu, že bych zvednul valacha ze země holýma rukama.

10 22.05.2019

,, V panoramatické vizi veškerenstva Buddha rozpoznal, že neuspokojivost je univerzální, neodlučitelná vlastnost, která prostupuje všemi druhy a úrovněmi samsárické existence. Je snadné vidět utrpení hrubších typů vědomí a bídu nižších forem existence. Je ale zapotřebí extrémně pročištěné vize a ostrého vhledu k rozpoznání základní neuspokojivosti v očividně krásných, jemných stavech mentálního pohroužení a v blažené existenci božských sfér."

1 21.05.2019