klara1550 komentáře u knih
Tolstého mám ráda pro jeho schopnost autenticky vylíčit psychologii postav a vztahy, tato kniha má očekávání nesplnila a byla pro mne zklamáním. Po slibném začátku, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, následovalo několik set stran líčících a kritizujících poměry tehdejšího systému a vztahu hlavních postav se věnovala minimálně.
Autorovi se v průběhu podařilo vystihnout a popsat velice zásadní věci, na které se psychologická věda podívala až mnohem později (např. poslušnost vůči autoritě a přenesená zodpovědnost), zároveň na mě působilo vyprávění až příliš moralizujícím dojmem v mnoha směrech. Rozčilovala mne utkvělá představa Něchljudova, že Maslovové zničil život, jako by ona neměla vlastní hlavu a vůli, a jeho potřeba ji zachraňovat. Tolstoj ve všech knihách, které jsem od něj četla, líčí různé cesty hledání pravdy a smyslu a jejich nalezení, tady jsem ale měla pocit, že hlavní postava "našla" "pravdu" skrze až příliš černobílé přesvědčení o své vině a vlastně až příliš snadno, neuvěřitelně. Vadil mi i vylíčený pohled na to, že všichni zločinci včetně vrahů jsou vlastně obětí svých společenských poměrů (ač v té době téma "nature vs nurture" v kriminologii velmi nosné a důležité téma) a také popisování téměř všech revolucionářů jako ideálu.
Myslím, že vyjádřené myšlenky měly pro tehdejší společnost úplně jiný význam, než jaký jsem schopna vidět z dnešního pohledu. Znovu už bych po knize asi nesáhla.
O holocaustu jsem přečetla mnohé, tato je poutavá, přišla taková stejná jako všechny předtím. Co taky o holocaustu psát jiného... Můj pocit je asi dán hlavně tím, že mám v nedávné paměti knihy od V. E. Frankla. Autor se svým vnímáním a uvědoměním svého prožívání v mnohém Franklovi přibližuje.
Pro terapeuty určitě inspirativní čtení. Kniha překvapivě předčila má očekávání. Přišla mi zajímavá v tom, že se jedná o příběhy z dob války a těsně po válce, což se do knihy promítá. Případy jsou geniálně vybrané. Jen jsem nepochopila závěr příběhu Laury.
Oceňuji mužský úhel pohledu a zároveň jsem si uvědomovala, že jsem ráda, že nevidím chlapům do hlavy...
Myšlenka mi přišla hodně zajímavá - spousta lidí po čase naráží na to, že jsou spolu dlouho, a jsou vlastně nespokojení ve své spokojenosti. Tady se to rozhodli vyřešit poměrně radikálně. A jako by jejich rozhodnutí najednou uvnitř nich samých otevřelo Pandořinu skříňku, a na povrch vyplavaly věci, o kterých ani nevěděli, že je v sobě a mezi sebou mají.
Přijde mi, že zde autor geniálně vystihl osobnost psychopata - sebelítost, lhaní a upravování pravdy tak, aby z toho vyšel co nejlépe, touha po moci, žádný soucit a žádné uvědomění následků jeho činů pro oběti. Stylem jazyka také jedinečná kniha. Byla jsem ráda, že umím anglicky, jinak bych se tím asi neprokousala. Kupodivu jsem si na to ale zvykle hrozně rychle.
Na základě komentářů níže jsem se rozhodla přečíst si předmluvy z vydání z roku 2016 až po přečtení novely. Přiznám se, že asi nedokážu plně docenit nějaké poselství, které tato kniha prý nese. Ale hodně porozumění mi přinesl doslov "Poslední slovo k násilí" od samotného autora.
U knih se mi moc nestává, že bych měla problém je dočíst. Tahle mě zezačátku bavila, ale jak jsem postupovala, tak bylo těžší a těžší ji otevřít znovu a na posledních pár stran jsem se odhodlávala pár týdnů. Přemýšlím, čím to je. Možná se mi jen znovu potvrdilo, že na povídky moc nejsem, a tahle kniha byla dost "povídková". Možná byla potíž i v mých nenaplněných očekáváních - čekala jsem mezi ženami nějakou interakci, nejen převyprávění jejich příběhu. Některé příběhy mě oslovily hodně, některé se mi zdály takové šroubované, nedůvěryhodně vyprávěné - hlavně ten poslední mi nesedl.
Překvapilo mě, kolik hloubky se dá najít na tak málo stranách textu. "Jednoduchost" vesnického života a poznání jeho krásy kontrastovalo s dnešní uspěchanou dobou a motivací lidí věčně se za něčím hnát, aniž by člověk to štěstí, které zažívala Hanule, našel.
Zpočátku pro mě bylo těžké zvyknout si na stručnost jazyka. A asi jsem zhýčkaná moderní dobou, která všechno prvoplánově servíruje, takže jsem si někdy lámala hlavu nad tím, jak jsou některé náznaky míněny...
Spousta úvah v knize bylo pro mě cenných. Ačkoliv neplánuji provozovat "cvičení", která rabín Rami popisuje, přinesl nové úhly pohledu, u kterých vnímám, že se k nim během dnů vracím. Oceňuji autorův integrativní pohled. Nehodnotí, jaké náboženství je lepší nebo horší, spíše ukazuje, jak jsou si navzájem blízká.
Kniha je stará a v některých pasážích je to prostě znát. Je postavená na zdrojích, které jsou 40 - 50 let staré.
Na knihu jsem narazila náhodou, neplánovaně. Účel odpočinku splnila, ale přišla mi taková nedotažená, nedostatečně vytěžený námět, zvláštně klouzající po povrchu - nedokázala jsem nějak začít mít ty postavy ráda.
Málokdy odkládám knihu, ale tohle jsem nedala. Skončila jsem na straně 57. Způsob vyprávění pro mě byl takový otravný, nic se tam nedělo, povrchní, pořád dokola, klišé snad na každé stránce.
Přečteno za dva dny, ale....Měla jsem pocit, že se autorka už až moc opakuje, a jako by si toho na posledních pár stránkách všimla, tak se to snažila dohnat narychlo. Konec mi přišel paradoxně jako nejslabší část.
A taky - POZOR SPOILER - celou sérii nikdo neumře a na konci najednou spoustu hlavních postav?! A vyřešit všechny potenciální problémy s králem tím, že ho na konci zabiju - to se mi zdá hrozně hloupý. Přijde mi, že tím autorka vzala těm postavám možnost se nějak dostatečně samostatně vymezit a vybojovat si svoje.
Ten pocit, když jedete do práce, čtete v tramvaji a pak musíte celej den čekat, abyste si přečetli, jak to bude pokračovat....:D Nebo když si vezmete knížku na víkend a dočtete ji už první den, protože se prostě nemůžete odtrhnout... za mě skvělá oddechovka.
Nelíbil se mi přehršel kategorických názorů, které autorka chrlí, měla jsem pocit, že jsou někdy její vysvětlení dost průstřelná nebo nedotažená, nepostihující všechny varianty. Možná to je kvůli čtivosti, ale stejně... A přestože je to populárně naučná kniha, ocenila bych seznam zdrojů alespoň na konci, když na ně není poukázáno v textu.
Také mi vadilo, že většina věcí je opřena pouze o hlubinnou psychologii, protože optikou jiných přístupů by se spousta věcí dala rozporovat.
Tedy obecně je to poměrně zajímavé čtení, ale doporučuji kriticky přemýšlet nad tím, co člověk přijme za své...
To se tak hezky samo čte...:-)
(Jen začátek mě zarazil, jak moc se to podobá Hunger Games, ale to po prvních 100 stránkách odeznělo.)
Kniha, ke které se jednou vrátím. Pomohla mi pojmenovat si některé věci, které jsem v sobě nosila jako neurčitý pocit či myšlenku, a díky tomuto zachycení do slov mi umožňuje je lépe prozkoumat.
První polovinu jsem si říkala, že to snad ani nedočtu a že je to největší podivnost, co jsem kdy četla. Cítila jsem ze stylu, jakým je to psáno, takový odstup a studenost.
Ale po přečtení ji vnímám jako zajímavou. Obsahuje nesmírně hluboké psychologické postřehy, vystihuje momenty s takovou gracií jako Tolstoj - člověk to čte a říká si - tohle přesně znám!
Přemýšlím, co by se mnou udělala, kdybych ji četla v jiných okamžicích svého života - protože jsem tam poznávala sebe sama. Jestli by člověku v té zamilované situaci poskytla skutečně zrcadlo, jestli by to k němu "doteklo".
Taky je to pohled do prostředí intelektuálů tak, jak si je představuji a jak jich mnoho neznám. Hlásání různých idejí, ale neschopnost žít "obyčejný" život, jako by jim utíkalo to důležité. V některých diskusích jsem se ztrácela a myslím, že mi unikaly některé hlubší souvislosti, které tam autorka ukryla.
Dávám pět hvězdiček, protože je hodně jiná, než co jsem dosud četla, a hned tak ji nezapomenu. Něco z ní ve mně zůstává.
Líbilo se mi, že Yalom ukazuje terapeuty jako lidi - nikoliv jako ideální dokonalé průvodce, kteří si ví se vším rady, jak je klienti někdy mohou vidět. Je to pro mě vlastně román o hranicích, o tom, jak si je v téhle profesi lidé drží/nedrží a jak je to tenký led. Nejvíce mě zaujala linka Ernesta, který si nacházel svou vlastní cestu toho, jak být dobrým terapeutem.