klodnerovic komentáře u knih

Dosud jsem se, co se komentářů týče, držela zpátky. Nejsem totiž žádný znalec. Ale že jsem člověk, který se stejně tak jako Gaarderův Loutkář často cítí jako osamělý outseider, překročím svůj vlastní stín a něco vám o něm povím.
Milovníky příběhů, které mají spád, nenadchne. Není bystřinou, která by byla s každou další větou dravější a dravější, je poklidnou, majestátní řekou, jejíž hlubiny a proud dokážou pohltit. Otevřete jej, přečtete první stránku, druhou stránku, třetí, čtvrtou a u sté si řeknete „Aha, už tomu začínám rozmět.“ Čte dál, abyste se dozvěděli i to ostatní a … ouha, nic z toho, čemu jste už rozuměli neplatí. Zato vám ale dochází, že to, co se vám na první přečtení zdálo skoro až neučelné či zbytečné, vůbec neučelné nebylo, dochází vám, že to, aby vám to došlo až ex post bylo autorovým záměrem.
Zkrátka a dobře, jde o mistrně promyšlený příběh, který mimo jiné nabízí sondu do toho, jak neblahý dopad na nás může mít skutečnost, že nám nebylo dopřáno luxusu vyrůstat a žít v kruhu (milující) rodiny.
Ale teď už k tomu jinému … Toho, co mě v Loutkáři oslovilo, bylo moc a moc, ale hned po jeho, tj. Jakobově, příběhu mě nejvíc zaujal jeho jazyk. Takovýchto randez-vous s češtinou bych uvítala více ;-).

19 08.05.2017

Clayův most je jako puzzle o tisíci kouscích, ke kterému nemáte obrázek, podle kterého skládat. Zprvu vám nedává absolutně žádný smysl, pak se vám podaří spojit první dva dílky, připojit třetí, čtvrtý, stý ... a pak už v slzách zavíráte knížku a víte, že tenhle obrázek budete mít před očima ještě dlouho.

15 05.04.2020

Slovo se stalo skutkem, sáhla jsem po prvním dílu. Budu pokračovat druhým, ale zjistila jsem, že dodržovat posloupnost není až tak nutné :D. Každopádně, i tentokrát mě "Klevisovka" bavila. Podezřívala jsem úplně každého a dvacet stránek před koncem si říkala, že není možné, aby inspektor Bergman, potažmo autorka objasnila všechno. Omyl. Zvládli to ;-).

14 21.07.2021

Bezprostředně po dočtení jsem si přála být tam, kde zpívají raci (aby nikdo neviděl, že opět bulím nad knížkou). Literární morseovkou - samota, opuštění, samota, naděje, samota, biologie, opuštění, samota, samota, biologie, samota. Kapitoly týkající se soudu mi chvílemi připomínaly Jako zabít ptáčka, Tom byl fakt dobrý, ale ... konec byl ještě lepší ;-).

14 25.04.2021

Ove - mrzout, který umí dojmout. Plno neotřelých přirovnání. Řada hezkých myšlenek.
"Jeden moudrý člověk řekl, že opravdoví muži se rodí ze svých chyb a že jsou nakonec mnohem lepší, než kdyby nikdy nechybovali."

O málo které knize bezprostředně po přečtení řeknu "tak tuto si někdy přečtu znova". Ani o této jsem to neřekla, ale k některým pasážím jsem se vrátila hned druhý den. Tak moc se mi líbila.
Ze začátku jsem se u knihy smála nahlas, později i slzička ukápla. Fakt hezká knížka.

11 22.04.2024

Stejně dobrý únik jako všechny předchozí. Co ovšem oceňuji je, že hlavní hrdinka - blondýnka s nohama až do nebe - měla mindráky z toho, jak vypadá. Myslela jsem, že tohle se týká jen nás, spíš menších, podsaditých brunetek :D. A Gabe - fotograf, který je tak dobrý, až ho to samotného nudí, byl taky fajn. Ale co bylo úplně super byl popis Japonska a jeho kultury a kuchyně.

6 15.04.2021

Nejde ani o literární skvost, ani o nic objevného, ale ... pokud vám nevadí slaďárny, Kavárna v Kodani vás asi neurazí.
Hlavní hrdinka je tak trochu Popelka, hlavní hrdina je tak trochu princ, byť chvílemi nerudný, příběh se z velké části odehrává v Kodani, v královském městě ... prostě, chvílemi pohádka. Alespoň za mě. Nicméně, možná jsem jen nebyla s to pobrat prostředí PR agentur, novinářské výlety a to, že opět všichni hlavní hrdinové byli krásní. Na tom ale nesejde. Co mě na knize bavilo bylo téma - hygge - a prostředí, ať už co se výše zmíněných PR agentur a tisku týče nebo míst, kde se příběh odehrával. Londýn je profláklý, ale Kodaň by za výlet stála. Vyrazit tam s touto knihou, ani bych nemusela shánět turistického průvodce :-).

Ani nespočítám, kolikrát jsem knihu četla. Ale vím, že čím jsem starší, tím více mě baví. Dost možná i proto, že jsem taky na hradě ledasco zažila, ale hlavně proto, že jde o knihu, která je prostě dobrá. Nabízí "krásně vylhaný", rozuměj vyfantazírovaný, příběh, který vás ale chytí tak, že máte dojem, že jste (další) člen party a vše zažíváte na vlastní kůži. Zároveň jde ale o příběh, který nabízí i jistou poetiku a řadu dobrých postřehů (ze života) - čtenář se např. dozví, že odvaha nevězí ve svalech, ale v srdci. Hlavně jde ale o příběh, který je bohatý na příběhy - se svojanovskými strašidly se to totiž má jinak, než jak to vylíčil pan řídící Kulhánek v knize Pověsti hradu svojanovského, a na pravou míru to můžou uvést právě a jen svojanovská "strašidla". A ta se (toho) nebojí - klidně popíšou, jak se samy připravily o hlavu. O některých pasážích se nebojím tvrdit, že jsou až morbidní. Některé jsou dokonce tak morbidní, až je to k smíchu. Když jsem knihu četla naposledy, pochechtávala jsem se u ní co chvíli. Takže doporučuji ... dětem i dospělým ;-).

5 28.02.2023

Čtvrtý den po dočtení přidávám čtvrtou hvězdu. Ze začátku jsem byla na rozpacích - přišlo mi, že v příběhu vystupuje zbytečně příliš mnoho postav, že nejsou dostatečně vykreslené, že některé situace nejsou příliš reálné - teď mi dochází, že jsem asi byla krapet ovlivněná jedním ne úplně nadšeným hodnocením. Kniha se mi vlastně líbila. Kdyby ne, neponocovala bych kvůli ní. Jen mě mrzí, že Beskydy v příběhu hrály mnohem menší roli, než jsem čekala. Dokážu si představit, že k něčemu takovému by klidně mohlo dojít i u nás na pomezí Čech a Moravy, v jakémkoliv městě, v Horní Dolní, zkrátka kdekoliv. Jen by pak v názvu nefigurovali zpívající jeleni, ale třeba lišky, co dávají dobrou noc. Co se týče děje, nerada bych něco vykvákla, ale musím říct, že z jedné pasáže se mi "lehce" zhoupnul žaludek. Fuj, fuj, fuj!

5 10.05.2021

Na Hotýlek na Islandu jsem se těšila od chvíle, kdy jsem zjistila, že se připravuje, tedy od chvíle, kdy jsem dočetla Pláž v Chorvatsku. Dočkala jsem se a jsem, byť nejde o nic objevného či hlubokého, spokojená. Dostala jsem, co jsem chtěla.
Ovšem, mile by mě překvapilo, kdybych se v některé z dalších knih od J. Caplinové setkala s nějakou postavou, která nebude až tak krásná, až tak hodná a až tak úspěšná, rozuměj s postavou, která bude víc připomínat skutečné lidi :D.

5 16.10.2020

Smrt má vůni inkoustu si mě získala obálkou. V první řadě. V druhé řadě pak tím, co slibovala její anotace. Vím, nakladatelským anotacím není radno (slepě) věřit, ale v tomto případě jsem se tomu prostě neubránila. Přesto jsem si ji ke kase neodnesla. Nechala jsem se překvapit, jestli mi ji přinese Ježíšek. Přinesl. A já mu za to ještě jednou děkuji! :-). Už teď se těším na pokračování. Eliáš Sattler má totiž problém (s ženami) a mě by zajímalo, jak ho vyřeší ;-).

5 31.12.2017

Kapitoly vyprávěné Mitchem, potažmo to, jak autorka popisuje jeho emoce, jsou - za mě - ne moc uvěřitelné/tak trochu úsměvné, ale jinak jde o fajn čtení. Ztratit blízkou osobu lze různými způsoby, vyrovnat se ztrátou zrovna tak. Nemějte obavy, nejde výhradně o srdcervoucí dojemný příběh, chvílemi se i zasmějete.

4 03.12.2024

Asi do sté strany jsem oscilovala mezi tím, zda knihu odložit, nebo číst dál a zjistit, proč se hlavní hrdinka chová tak, jak se chová. Zvědavost zvítězila a musím říct, že nelituji. Ztráta blízkých osob, ztráta sama sebe, zrada, hledání sebe sama, nová přátelství, splnění si snu, nový začátek a ... horké vafle a ledové koupele. Vlastně docela hezký příběh. Jen ho asi neocení čtenáři, kteří od knihy čekají, že bude mít spád od začátku do konce.

4 06.10.2024

Až na těch pár nonsensových situací dobrý. Dost dobrý. Dost možná by mě bavilo i filmové zpracování. Jasně, to, že zpovykaní spratci vlastně nebudou ani tak zpovykaní, jako nešťastní, se dalo čekat, ale vysvětlení nepřítomnosti jejich matky mě fakt překvapilo.
Nevím, v realitě se takové příběhy asi odehrávají někde trochu jinde, než na starých, tak trochu strašidelných, ale dechberoucích panstvích, ale jistě se odehrávají. Za mě fajn knížka o složitých mezilidských vztazích a důsledcích "špatných" rozhodnutí.

4 09.04.2022

Prima oddechovka. Stejně jako předchozí díly série. Jistému schematizmu navzdory. Ale co!? Proto po romantických útěcích saháme, ne? Protože víme, čeho se nám od nich dostane. A že reálie o dané zemi mají lehce navrch nad příběhem hlavních hrdinů? O to autorce asi šlo. Teda soudě dle jejího životopisu.

4 02.10.2021

Kdysi jsem sáhla po Ostrovu šedých vlků a ... nedočetla jsem ho. Nějak jsem se nemohla začíst. Pár měsíců zpátky jsem si vzpomněla, že bych si zase mohla přečíst nějakou tu detektivku, a rozhodla jsem, že zase zkusím něco od Klevisové. Vybrala jsem si knihu Drak spí a přečetla jsem ji jedním dechem. V případě Domu na samotě tomu nebylo jinak. Jen jsem došla k závěru, že příště sáhnu po prvním dílu série, pak po druhém atd. atd. Detektivky moc nečtu, ale "Klevisovky" mě asi nakonec budou bavit :D.

Romantický útěk č. 3 - Sladký jako pocukrovaný dortík, milý a ... caplinovský. Od začátku víte, jak to dopadne, přesto čtete, dokud nedočtete. Nebo ... právě pro to :D. Některé popisné pasáže bych dokázala postrádat, ale některá přirovnání byla fakt dobrá :D. Už se těším na útěk č. 4 ;-).

4 25.05.2020

Nejsem z těch, co potřebují, aby knížka měla spád od začátku do konce. Baví mě (i) knížky, co jsou spíše o atmosféře, takže... mě se Strach za oponou líbil(a). Snesla bych více Adama Křížka, aspoň náznak toho, jak to má Sattler s ženami, ale ... jinak dobrý. Vilém Křížek mi opět rozšířil obzory a umožnil mi, přečíst si detektivku bez toho, že bych se u ní bála nebo se mi z ní natahovalo, což oceňuji :-).

4 28.04.2019

Jak to ten pan Palán dělá, že do tří stránek formátu "oněcomenšínežápětka" toho vmáčkne tolik? Tolik ze života, tolik moudrosti, tolik humoru, tolik (sebe)ironie? A těch originálních oslovení Boha! Rady pánu Bohu 2 jsou stejně dobré, ne-li lepší než Rady č. 1. Přečetla jsem je na dvě nadechnutí a určitě se k nim ještě někdy vrátím.

3 22.07.2021