klodnerovic komentáře u knih

Přečteno v rámci mise "ALBATROS". Na to, že jde o knihy ze sedmasedmdesátého, jsou vskutku čtivé. Dokud nepřijdu na to, jak to udělat, aby si je děti více půjčovaly, asi nebudu spát. Vike by pro ně byl vzor podle mého gusta. Důvtip, pohotovost, zručnost, soucit - to jsou aspoň vlastnosti a dovednosti! :-)

3 25.07.2019

Nejsem ani pedagog, ani rodič, ale s dětmi tu a tam pracuji a knihu jsem dostala (přímo od autora, mimochem), tak jsem si jí přečetla. Času, který jsem tomu věnovala, nelituji. Jednak ho nebylo mnoho, jde o knihu, která se čte sama, jednak šlo o dobrou investici. Chvílemi jsem měla dojem, že tím, že jsem se dala do čtení této knihy, jsem zároveň nasedla na horskou dráhu jménem emoce. Ne jednou mi bylo líto, že jsem neměla možnost stát se přírodoškolákem, tu a tam jsem se i zasmála, ale, a to především, jsem žasla. V jednom kuse. Pan Tichý a jeho kolegové se vydali delší, ale o to náročnější cestou, jak se u nás říká, ale dobrovolně a ve víře, že ponese plody. To, že tomu tak je, je závěr, ke kterému dojde snad každý, kdo si tuto knihu přečte, a každý, kdo se s panem Tichým a jeho žáky setká. Nepatří totiž k těm, co kážou vodu a pijí víno. Káže být opravdový a je opravdový. Opravdu ;-).

1 10.05.2019

Nejde ani o literární skvost, ani o nic objevného, ale ... pokud vám nevadí slaďárny, Kavárna v Kodani vás asi neurazí.
Hlavní hrdinka je tak trochu Popelka, hlavní hrdina je tak trochu princ, byť chvílemi nerudný, příběh se z velké části odehrává v Kodani, v královském městě ... prostě, chvílemi pohádka. Alespoň za mě. Nicméně, možná jsem jen nebyla s to pobrat prostředí PR agentur, novinářské výlety a to, že opět všichni hlavní hrdinové byli krásní. Na tom ale nesejde. Co mě na knize bavilo bylo téma - hygge - a prostředí, ať už co se výše zmíněných PR agentur a tisku týče nebo míst, kde se příběh odehrával. Londýn je profláklý, ale Kodaň by za výlet stála. Vyrazit tam s touto knihou, ani bych nemusela shánět turistického průvodce :-).

Nejsem z těch, co potřebují, aby knížka měla spád od začátku do konce. Baví mě (i) knížky, co jsou spíše o atmosféře, takže... mě se Strach za oponou líbil(a). Snesla bych více Adama Křížka, aspoň náznak toho, jak to má Sattler s ženami, ale ... jinak dobrý. Vilém Křížek mi opět rozšířil obzory a umožnil mi, přečíst si detektivku bez toho, že bych se u ní bála nebo se mi z ní natahovalo, což oceňuji :-).

4 28.04.2019

Máte-li dvě hoďky k dobru, přečtěte si. Stojí to za to. Ač jde "o další z románů o tom, jak to bylo za komunistů", není "tuctový". Nastiňuje, jakou paseku to - a tím to, myslím komunismus - udělalo v rodinách a v hlavách dětí. Pravda byla dvojí. Ta, kterou slyšely ve škole, a ta, kterou slyšely doma. Co byla pravda? No, a mimo jiné kniha řeší, jaké důsledky sebou tato paseka nesla. Pobyt v Praze-Bohnicích atd. atd. Takže … za mě dobrý. Teda, pominu-li to, že jsem se občas ztrácela v časových rovinách. Aron Kamen je hrdina, se kterým bych se dokázala ztotožnit. Je hrdina nehrdina :-).

2 18.08.2018

Příběh: 1/2
Rozuzlení: 1
Forma: 3, ne-li 3/4 - Proč? Protože mě na ní cosi značně iritovalo. Co přesně, asi nedokážu popsat. S největší pravděpodobností ale kombinace bezdůvodně se opakujících popisů situací, prapodivného způsobu jak se přiblížit čtenáři - "Představte si, … počínaje, ne moc zdařilým vylíčením studentské duše končíc - a chyb. Pravopisných i jiných. Některé z těchto nedostatků Ikar odstranit nemohl, některé ano, takže … dobrý :-).
Heather a Jack mě ale bavili. Hlavně teda Jack a jeho pohled na svět a postoj ke knihám :-).

1 29.07.2018

S nálepkou román pro ženy absolutně nesouhlasím. Je to spíš román pro muže. Nebo ještě jinak, přesněji, o román o mužích. I když, ženy zde rozhodně nehrají druhé housle. Nebýt jich, jejich síly, jejich lásky, jejich pochopení, oni muži, hlavní i nehlavní, kladní i záporní hrdinové, by byli namydlení, neb by a) nebyli a b) (tím pádem) by nebylo co řešit. Takže, vivat ženám! Nebýt jich, nebylo by Slunečnic. Slunečnic, které připomínají lesk a bídu (výtvarného) umění, van Gogha a dávají vzpomenout na kdysi zhlédnutý film Philadelphia. Dodala bych, že šlo o milé počtení, ale až takový fanda oxymór nejsem, takže jinak - pokud vám nevadí, že musíte nad tím, co čtete, trochu přemýšlet, a nejste úzkoprsí, přečtěte si ;-).

Fantaskní příběh o těžkostech, s kterými se potýkají (nejenom) chlapci. A to fantasticky fantaskní. Chvílemi trochu krutý až morbidní, ale dobrý. Inspiraci, kterou jsem v Pinocchiovi hledala, jsem nenašla, ale ono fantastično mě fakt bavilo. A taky mě bavilo, s ohledem na práci, to, že kapitoly jsou fakt krátké.

lapgerie, "Sattle byl zjevně první český čmuchal" je vskutku trefné. S ohledem na jeho dar :D.

2 12.04.2018

Knihomura, díky za inspiraci! :-)

Odpusťte mi, následující slova píši pro své budoucí já. Až tě, Klodnerová, budou zase žádat o tip na text, který by mohl recitovat náctiletý kluk (asi tak čtrnáctiletý a starší), sáhni po Saroyanovi, ideálně po tomto ;-).

Teta Poldi je nečitelná. Teda, teta Poldi. Kniha jako taková se číst dala. Chvílemi to sice šlo ztuha, chvílemi mi unikaly souvislosti, dost často jsem nedávala tu přemíru italštiny, ale bavila mě všechna ta neotřelá slovní spojení a "a o tom teta Poldi něco věděla". To mě bavilo hodně. Ale tetu Poldi jsem prostě nepřečetla. Asi bych ji potřebovala poznat lépe. A s ní i její minulost. Třeba bych pak pochopila i to její věčné namaste. Třeba :-).

Chvílemi těžká opakovačka, ale ... jinak jsem měla pravdu. Druhé setkání se Sophii Millsovou bylo o moc lepší než to první! Teda alespoň pro mě. Vždycky se totiž radši potkám s emocionálně nestálým jedincem než s karikaturou (lidské bytosti), co si myslí, že k životu nepotřebuje víc než úspěch v práci. To, že bylo tak trochu (víc) přeslazené, mi v nejmenším nevadilo. A nepřekvapilo mě to. Četla jsem jedničku a mám mozek :D.

Sophie Millsová mě dost dlouho štvala. Vlastně až do chvíle ... no, vy, kdo jste knihu četli, tušíte, a vy, kdo se na ni teprve chystáte, to třeba zjistíte ... ale ani to mě neodradí od toho, abych si přečetla druhý díl. Něco mi totiž říká, že bude o moc lepší.

Smrt má vůni inkoustu si mě získala obálkou. V první řadě. V druhé řadě pak tím, co slibovala její anotace. Vím, nakladatelským anotacím není radno (slepě) věřit, ale v tomto případě jsem se tomu prostě neubránila. Přesto jsem si ji ke kase neodnesla. Nechala jsem se překvapit, jestli mi ji přinese Ježíšek. Přinesl. A já mu za to ještě jednou děkuji! :-). Už teď se těším na pokračování. Eliáš Sattler má totiž problém (s ženami) a mě by zajímalo, jak ho vyřeší ;-).

5 31.12.2017

Podivná hra je doopravdy podivná. Hlavní hrdinka, ač vcelku mladá ženská, se vyjadřuje jako by jí bylo alespoň o dvacet let více, pracuje jako účetní a vám se tomu nechce věřit, protože i na základě toho mála, co účetnictví víte, víte, že takhle to nefunguje, a navzdory tomu, že by už o životě mohla něco málo vědět, je naivní až to bolí. Na její obranu, nevymyslela se sama. Ne že bych chtěla chytračit, ale myslím si, že tvorba pro děti autorce sedí daleko více. Po Podivné hře jsem sáhla ze zvědavosti. Zajímalo mě, jestli bude tak dobrá jako knížky, které autorka napsala pro děti. Zjistila jsem to. Ale bylo to bolavé. Přesný počet stran si už nevybavuji, ale ... vím, že mě bavilo až posledních padesát. Stát se obětí kyberútočníka, taky bych nemyslela na nic jiného, ale opakované sdělování pocitů, které hrdinka prožívala, mě vážně nevzalo. Nicméně, téma zajímavé a aktuální.

2 22.11.2017

Souhlasím. S Magrivou i s Dixinkou. Hlubokomyslné, srozumitelné, ale zatížené opakováním myšlenek.

Vím, povídky bývají kratší, ale ... že by musely být až tak krátké, to by teda nemusely! Alespoň ne ty Murakamiho! Za půl hodiny jsem neměla co řešit. Pravdou ale, že čítá přesně tolik slov, kolik má ... a proto je tak dobrá! Proto a pro všechny ty krásně načervenalé až rudé ilustrace:-).

Poslední dobou při výběru knih ne zřídka kdy sáhnu po takových, které k tomu zrovna nevybízejí, po knihách, které na první pohled nezaujmou, po knihách s nenápadnými až odfláknutými obálkami. Proč? Ani nevím. Snad proto, že nemám v povaze jít s davem, snad proto, že tuším, že není všechno zlato, co se třpytí. A mám dojem, že mi to je ku prospěchu. Kdybych v případě Kejklíře z Lublinu dala na první dojem, nikdy bych nepoznala Jašu: rozpolceného čtyřicátníka, který neustále prohrává v boji, o kterém ani neví, že ho vede, sebejistého kejklíře a muže žijícího v neustálé nejistotě, plynoucí z nerozhodnosti, která mu jde v patách jako jeho vlastní stín. A to by mě mrzelo. Už jen pro to, že své jediné dva koně pojmenoval jako Popel a Prach. Za Jašu a jeho smysl "pro humor" však patří poděkovat autorovi. Vykreslil ho a s ním i jeho pozapomenutý původ - židovství, vskutku umně.

16.10.2017

Jak deníky z cest moc nečtu, tak po tomto jsem sáhla s chutí. O panu Burkertovi a jeho putování za svatým Jakubem jsem už něco málo věděla, ale v porovnání s tím, co vím teď, jsem nevěděla nic. Je pozoruhodné, že tuto cestu podnikl na velocipedu, ale pozoruhodnější a obdivuhodnější je, že se o to, co během ní zažil, s námi, čtenáři, dokázal takto podělit. Přeci jen deníky bývají značně osobní. Takže ..

21.09.2017