Kopretina_aku komentáře u knih
Všchno už tu bylo vysloveno. Jedním slovem skvost mezi českými autory, klobouk dolů před Kateřinou Tučkovou. Vynikající kniha, napínavá, plná historie, vůbec jsem netušila, že existovalo něco jako Žítkovské bohyně. Nemohla jsem se odtrhnout a na konci knihy jsem litovala, že už je přečtená a nemá ještě dalších 500 stran.
Za mě dobrá detektivka pro mládež, i když už dávno nejsem ve věkové skupině Adama a jeho bratra. Měla bych pár nejasností a pochybností k dořešení, ale toho se, zdá se, dočkám v pokračování.
Autor používá krásný jazyk, jeho knihy jsou originální, ale už podruhé jsem u jeho knihy nepochytila myšlenku. Nenašla jsem tam žádnou hloubku ani poselství. Jediná povídka, která mě zaujala, byla z období cholery.
Ze začátku mě kniha nezaujala ani zvoleným tématem ani postavami. Měla jsem pocit, že buď se moc řeší politika nebo Hedvičiny romance. Postupně s rozvíjejícím se dějem jsem se začetla, ale Podbrdské ženy a Alžběta a Nina byly mnohem zajímavější.
Stará dobrá Camilla s Erikou a Patrikem jsou naštěstí zpět. A já konečně zase mohu sáhnout po detektivce z Fjällbacky. Sice dávno před koncem zná čtenář pointu, ale to vůbec nevadí. Už jen z popisu prostředí mám pocit, že se procházím po pobřeží a dýchám mořský vzduch. Bylo to příjemně napínavé čtení a zajímavé téma.
Tato kniha se mi líbila víc než kniha o samotářích. Zaujal mě kontrast, mezi sebetřednou pozérkou, které jsem nic nevěřila a která sama sobě diagnostikovala autismus (duševní nemoc tam očividně bude, ale rozhodně ne autismus) a skutečně těžce osudem zkušenými ženami Janou, Sieglinde a Apolenou.
Příběh začínající i končící na Švédských Šancích postupně rozvine osudy nejen Pera Skály, ale mnoha jiných obyvatel Lověšic. Konec byl oproti jiným místům v knize poněkud zrychlený. Styl psaní mi úplně nesedl, musela jsem si čtení dávkovat. Téma těžké, osudy kruté, ale je potřeba o takových událostech vědět.
Docela dobrá prvotina. Ta ostravská mordparta byla trochu podivná a možná jich bylo zbytečné moc a chyběla mi tam nějaká výrazná postava. Souhlasím s komentáři, že slovenská linka byla nadbytečná. Motiv pachatele naprosto ujetý, chápu to jako pokus o mystično. Konec ve stylu amerického akčního filmu mi ke klidné beskydské osadě moc neseděl. Jako celek plynulé, postavy bych ráda poznala více a to se třeba v příští dekektivce povede. 3,5*
Na tuto knihu jsem byla v pořadníku v knihovně 5 měsíců, takže jsem čekala nějakou pecku, na kterou si vzpomenu i po letech. A čekala mě nuda na Islandu s manažerkou hotelu, která se občas se svými častými motýli v břiše chovala jako by ji bylo 15. Prostředí hotelu a popis Islandu pěkné, ale to je poněkud málo, pokud vyloženě nechci knihu, nad kterou vůbec nemusím přemýšlet. Pokud ale chci číst něco, u čeho se nebudu nervovat a co mi nic nedá, ale budu u toho jen relaxovat, pak asi ano, pak to svůj účel splní.
Po této knize jsem sáhla z důvodu, že je děj zasazen do mého rodiště a kraje. Za to musím dát * navíc, i když mi příběhy připadaly hodně podobné a spojuje je motiv neonacismu a infiltrace hlavního aktéra mezi extremisty. Postav mnoho a někdy by v nich čtenář mohl mít tak trochu guláš. Oceňuji trefný název, který je zároveň příjmením hlavního protagonisty, který spojuje všechny tři části. On má ten Pech prostě věčně nějaký pech. Hovorová mluva s dialekty mi nevadila, ale myslím, že s tím mohou mít někteří čtenáři problém.
Četla jsem už lepší knihy na téma Sudety a mezilidské vztahy mezi Čechy a Němci, ale nebylo to špatné. Místy možná trochu román pro ženy, začátek na mě působil chaoticky s velkým množstvím postav, ale od poloviny se mi kniha četla dobře. Osudy hlavních postav se díky tématu daly očekávat, karty byly rozdány dávno dopředu. Od autora si ráda přečtu i jeho další knihy.
Mám trochu problém s knihami, které zřejmě vznikají z důvodu, že téma druhé světové války je ted v kurzu. Fikce zasažena do skutečných událostí pak může působit velice nevěrohodně, pokud se nedokáže dobře uchopit. Tato kniha je toho příkladem. Plochá, bez vývoje, kdy se nedejbože ještě objeví milostná zápletka, absurdní jednání hlavní hrdinky ve Vlčím doupěti, ve skutečnosti by byla dávno odhalena a potrestána....Politika hlavní hrdinku nezajímá a nejednou je v odboji a rázem se z ní až směšně stává neohrožená hrdinka Třetí říše. Celý svůj příběh vypráví naprosto bez jakýchkoliv emocí, bez morálního vývoje. Téma ochutnávačky by bylo zajímavé, ale vyžadovalo by lepší zpracování. Za mne zklamání.
Detektivka ne pro slabé povahy. Konec trochu přitažený za vlasy, ale četlo se to svižně, i když to bylo místy až moc mystičné, místy až moc často lilo a někdy jsem měla pocit, že toho krveprolití je také až moc. Ale autor si to očividně užíval.
Osudy rozvětvené rodiny na základě skutečných událostí. Kniha sice měla mnoho postav, ale díky kapitolám, které se věnují vždy někomu konkrétnímu, se čte velmi dobře. Obsahově jedna z těch zajímavějších pokud jde o téma holocaust a to díky tomu, že se čtenář setká jak s postavami, které bojují o přežití v samotném Polsku, tak i na Sibiři nebo v Jižní Americe. Musím ale souhlasit s některými komentáři, že se místy děj až zbytečně vlekl. Jsem ráda, že na konci se dozvíme i to, jak rodina žila i po válce, což v mnoha knihách na toto téma nebývá.
Ta krize středního věku byla ukázková. Každonoční koukání do stropu už mě ale unavovalo. Autor umí psát čtivě, to nepopírám, ale zrovna tato kniha mi moc nedala. Bylo to celé takové moc obyčejné, jednoduché, pomalé, hlavní postavy bez radosti ze života. Asi to byl záměr, ale mě to nepohltilo.
Realisticky popsané, nepředstavitelné, trýznivé. I když ke stylu psaní mám výhrady, občas se informace opakovaly, někdy jsem měla pocit, že jako celek je to matoucí a neuspořádané.
Na začátku jsem se zděsila, že čtu vykradenou Bridget Jones, akorát Panda by nezůstala sama se psy, ale s kočkami, a místo sklenice vína by měla tuzemák. Během čtení jsem zjistila, že mi ten rádoby vtip vadí, autorka v tomto směru až moc tlačila na pilu obzvlášť u ženy, které není náct, ale 25. Působilo to jako degradace na pubeťačku, jak myšlením, tak chováním a častým používáním vulgarit (To se týkalo téměř všech postav). Kmarádka Ester a její způsob vyjadřování to jen podtrhla. Mnohem víc mě zajímala sonda do rozbité duše trpící úzkostmi, která byla naopak popsána docela reálně. Příběh z roku 1952 byl zajímavý, i když mi že začátku přišlo, se si Marie vůbec neuvědomuje, jaké tresty za odboj jsou a že to celé pojímá jako skautskou bojovou hru. Opravdu by si někdo dovolil ukrývat lidi na útěku v činžáku plném lidí? Opravdu by se někdo, kdo zažil výslech na Pankráci, vyjádřil, že některé dny se táhly jako smrad? Linka s rodiči byla dokonalou sondou do jejich vyčpělého manželství, ale náhoda v Itálii byla také málo uvěřitelná. Možná jsem jen nenašla tu správnou cestu k autorce, která mě nedokázala oslovit, možná jsem autorku a její styl psaní vůbec nepochopila. Trvalo mi přes 200 stran, než jsem se začetla a vzala knihu na vědomí a to díky tomu, že se konečně začalo u všech zúčastněných něco dít. Jako celek kniha působí velmi nedozrále, autorka se snaží skloubit vtip, cynismus a drama a vůbec jí to nejde.
Ačkoliv všichni víme, že kniha nemůže skončit happy endem, tak trochu dýchá poláčkovsky a to s humorem, lehkostí a ironií. Čtenáře asi donutí sáhnout po některé z Poláčkových knih. Musela jsem číst pomalu, užívala jsem si ten příběh Karla a Dory, jejich lásku a hašteření a nasávala tu pokoru, která sálala z knihy. Je škoda, že kniha zapadla a moc se o ní nemluví.
Styl psaní byl pro mne hodně krkolomný a vůbec jsem se s ním nesžila. Dlouhé souvětí třeba na třináct řádků, absence uvozovek, střídání vypravěčů a skoky v čase. Ne, to mě opravdu neoslovilo, i kdyby obsah byl geniální a on nebyl. Téma sice zajímavé, ale v současné době zcela běžné, taková sonda do duše dítěte kterého si přehazují dospělí, generační spory matky a dcery a dospělých sourozenců, matka samoživitelka, hledající sama sebe a babička hledající cestu k dnešní generaci počítačových dětí. Já osobně jsem cestu nenašla ani k jedné postavě.
Jako člověk, který má od narození zapušťěné kořeny v rodné chalupě, si nedovedu představit, že by měla ustoupit vodnímu dílu nebo elektrárně. Pocity tamních obyvatel mě zaujaly víc, než myšlenky a chování Hany, někdy mi ve svém boji s větrnými mlýny připadala jako mimoň, který jediný nechápe, co už ostatní dávno pochopili. Jako celek je to ovšem silný příběh.