Kotrlat
komentáře u knih
Nulová linie – Reportáž z Ukrajiny
Lenka Klicperová
Na jednu stranu kniha přináší důležitá poselství (včetně dojemného vyznání dobrovolníkům jako Taylor), která jsou už nyní podstatné části populace ukradené, na stranu druhou mi připadá plná banalit a povrchního vidění konfliktu, aniž bych musel být přímo odborník. Takový Tomáš Forró je jiná liga a potom, co jsem dočetl jeho Spev sirén, jsem zde své hodnocení musel snížit. Od tak zkušené válečné novinářky, jak se paní Klicperová prezentuje, bych rozhodně čekal víc.
Když Nietzsche plakal
Irvin D. Yalom
Ani jeden z hlavních (a ne zrovna tuctových) protagonistů nedokáže tak úplně potlačit své vnitřní démony, ale oba jsou přesvědčeni, že dokáží pomoct tomu druhému. A tak se snaží nevypadnout z role, přelstít toho druhého, a potvrdit si tak správnost své metody. Ale může se to povést? A bude na tom vůbec záležet?
Na jednu stranu viditelně vykalkulované a vzhledem k okolnostem možná až zbytečně masově přístupné dílo, na stranu druhou velmi obohacující dílo. Kdo by občas netápal v otázkách smyslu života...
Kulhavý Orfeus
Jan Otčenášek
Ne že by mi styl vyhovoval, ba dokonce mě například snaha uměle zvyšovat napětí tím, že často zpočátku nevíme, o kterém hrdinovi je zrovna řeč, pořádně štvala. Ale když se v postavách začala bouřit směs nejistoty a smutku z více či méně nešťastných vztahů, byl to velký čtenářský zážitek a k některým postavám jsem měl blíž než ve většině jiných knih. Epická linie knihy je v tomto ohledu skoro druhořadá.
Rukavice aneb KP 2
Varlam Šalamov
Z celé série pěti povídkových knih Varlama Šalamova o Kolymě jsem dočetl třetí a musím říct, že ve věhlasu ne náhodou zůstává ve stínu Solženicyna a jeho "Souostroví Gulag" či "Jednoho dne Ivana Děnisoviče", ovšem co se týká umělecké hodnoty jeho díla, jednoznačně vítězí. Šalamovovi pozdní povídky nejsou tak úderné, ale nezvykle niterně prohlubují již dříve napsané. Autor závidí svým souputníkům, že měli odvahu již v letech 1937-38 spáchat sebevraždu, protože poté nezažili dlouholeté utrpení v sovětských gulazích, ovšem až možná překvapivě se tentokrát objevuje i opatrná naděje, že nikoli pouze kriminálník nebo práskač, ale i obyčejný "chcípák" s paragrafem 58 na krku může ve světě, kde se z člověka stane troska za dva týdny, tohle všechno přežít. Sice i dílem náhody a překvapivé pomoci konkrétních lidí, ale přežít.
Ocenit musím i výborný doslov, který mnohé z života autora dovysvětluje.
Hold Katalánsku
George Orwell (p)
Výjimečná reportáž o jedné straně konfliktu ve španělské občanské válce, tedy pokud vůbec to nesourodé seskupení zkratek lze považovat za jednu stranu. Když pominu trochu politického vyřizování si účtů s konkurenčními frakcemi, jedná se o syrovou, ale místy až groteskní výpověď o zoufalosti a nudě v zákopech při čekání na nepřicházející vlastní nebo nepřátelský útok. Ušlechtilé cíle a hrdinství v kontextu špatné výstroje a výzbroje, nedostatečného zásobování, střelby do vlastních řad, politikaření, propagandistického tlachání a univerzální španělské odpovědi "maňana" blednou a vyvolávají otázky, jestli to celé mělo vůbec nějaký smysl.
Liška
Frederick Forsyth
První polovina a zejména úvod parádní, postupně ale příběh bledne s tím, jak se střídají nepřátelé a hlavní postava dosahuje neustále nových úspěchů. Škoda, kdyby autor proti jednomu hackerovi nechtěl postavit celý nedemokratický svět, byla by kniha svižnější, napínavější a nakonec i uvěřitelnější.
Farma zvířat
George Orwell (p)
Farma zvířat je i vzhledem k době svého vzniku mimořádně nadčasové dílo, byť nesdílím převládající bezmezné nadšení. Jako povinná četba je to přístupné dílo i pro méně zkušené čtenáře, ale paralely jsou na můj vkus až příliš okaté, většina zvířecího osazenstva je zbytečně plochá (více takových Benjamínů!) a nikdo neprojevuje viditelný odpor, což neodpovídá ani SSSR, natož jiným obecnějším společnostem.
Nulté číslo
Umberto Eco
Velmi dobrý námět, ale bohužel jak už jsem si u Eca zvykl, napínavá úvodní kapitola není zárukou děje, nýbrž předzvěstí natahované hry s výdrží čtenáře. Gradace bohužel nepřichází a i když je závěr svým způsobem krásně absurdní, můj celkový dojem je poněkud rozpačitý.
Plná bedna šampaňského
Ota Pavel
Práci sportovního novináře jsem si vyzkoušel a následně zavrhl, protože jsem byl znechucený úrovní tohoto odvětví a absencí odstupu od sportovních hvězd. Ota Pavel však v této povídkové knize dokázal vystihnout i řadu bolestnějších příběhů, vzdálených pouhé (a nikdy nekončící) oslavě vrcholových výkonů. Ač jednotlivé povídky nejsou zrovna psány stylem, který by mi vyhovoval, těžko jim upřít jejich hodnotu, zdaleka převyšující každodenní produkci soudobé sportovní žurnalistiky.
Putinovy války
Mark Galeotti
Jedná se o poměrně detailní rozbor historie ruských ozbrojených sil po rozpadu SSSR, který nabourává představu "druhé nejsilnější armády na světě". Vzhledem k tomu, že Galeotti knihu vydal až po začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022, mi ale chybí důkladnější zhodnocení neúspěchu první fáze války a větší odstup od soupisu faktů, kolik má která složka ozbrojených sil příslušníků a techniky (z čehož podprahově vyznívá, že jsou Rusové nesmírně silní a div ne neporazitelní).
Bohužel se v překladu objevují poměrně hojně chyby, které jinak významný a aktuální počin zbytečně degradují.
Den pro Šakala
Frederick Forsyth
Až na samotný začátek, který je příliš faktografický (byť pro neznalé dobové situace důležitý), a závěr, který byl na můj vkus příliš divoký a nepravděpodobný, byl tento thriller strhující a nemohl jsem se od něj odtrhnout.
Vzkříšení modřínu; Črty ze zločineckého podsvětí
Varlam Šalamov
Oproti odzbrojujícím Kolymským povídkám přibyla lyrika a explicitnější autorovo pohrdání kriminálníky. Lyrika je však myšlena ve velmi specifickém smyslu, který má jen pramálo společného s běžnými školními definicemi. Kdo neví, do čeho jde, bude nejspíš šokován a zhnusen brutalitou každodenností dalněvýchodních gulagů, kde soucit nebo slabost málokdy znamenaly život. A o život přicházeli nejen lidé, ale i zvířata.
"Kočka nestačila proklouznout ven, šofér Míša ji chytil v předsíni. Popadl starý vrták - krátkou ocelovou tyč - a zlomil kočce páteř a žebra. Zvedl kočku za ocas, otevřel nohou dveře a vyhodil ji ven na sníh, do noci, na padesátistupňový mráz." Tak například začíná jedna z nejsilnějších povídek knihy s názvem "Bezejmenná kočka", která bez falešné sentimentality a samoúčelného naturalismu vypráví o nepravděpodobném přátelství, které jako krátké a nesmělé kolymské léto spěje k neodvratitelnému konci...
Zatímco Šalamov dokázal věcným popisem bez kudrlinek na pár stránkách dokola sdělovat o lidech víc než celé romány, popsat pocity z knihy běžnou slovní zásobou moc nejde a dočíst ji až do konce znamená naložit na sebe spoustu bolesti. A ve světě, kde spousta cizího neštěstí znamená únavu a otupělost, toho možná i litovat.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Neřekl bych, že Návod k použití železnice byl pro mě zklamáním, ale měl jsem pocit, že většinu toho, zejména v úvodu, jsem už od Rudiše někdy předtím četl nebo slyšel, nápady jako železniční maraton mi zase přišly nedotažené. Jako větší lákadlo k cestování mi už tedy přišla Winterbergova cesta a skoro to vypadalo, jako by Návod vznikl jen jako jeho vedlejší produkt.
Asi by to narušilo poetiku, ale vadilo mi, že sice existuje mnoho způsobů, jak vám železnice může cestování znechutit, ovšem Rudiš je obvykle taktně zamlčuje, což je vůči méně zkušeným železničním cestovatelům nefér. Stačí například porucha topení a bude vám upřímně jedno, co se děje za okny...
Mníchov
Robert Harris
Pro Čechy, kteří nepřijmou logiku, že se nejedná o knihu o zradě, to bude těžko stravitelný kus. Když se oprostím od hodnocení události jako takové, protože i po desítkách let nás nenechává v klidu, příběhu sluší velmi poctivá příprava a pomalu stupňová napětí, kde členové britské i německé výpravy (o jiných toho tolik nevíme) vedou svou soukromou agendu, kvůli které možná i trochu upozadí státní zájmy, ať už to znamená cokoliv. Měl jsem jen trochu problém s rozvláčným úvodem, který navíc možná až příliš odkryl karty.
Dobročinný večírek
Egon Hostovský
Nenáročná, ale přitom působivá a velmi dobře vygradovaná novela o samotě a odcizení v jiné zemi, která na malém prostoru vypoví o jednotlivých charakterech i společnosti víc než mnohé psychologické romány.
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha
Miguel de Cervantes y Saavedra
Dílo velmi důležité, ovšem beznadějně zdlouhavé a příliš roztříštěné do jednotlivých mikropříběhů, z nichž jen opatrně vzniká obraz dvou hlavních postav, které se výrazně liší od obecné představy blázna a jeho prospěchářského sluhy. Těžko posuzovat humornost románu, ale právě v místech, kde do popředí vystupuje vážnější stránka, je vyznění silnější. I přes výsměch ostatních a neustále přítomnou fyzickou bolest Don Quijote dokáže ostatní udivovat občasnými záchvěvy moudrosti a snad nakonec dokáže dosáhnout naplnění svého života i bez slavných hrdinských činů a bez lásky své vysněné ženy.
Nesamozřejmý národ?
Petr Hlaváček
Úvodní text editora Petra Hlaváčka sice dobře shrnuje historii myšlení o českém národě, ale na něj pak v částečně opakujících se variacích navazují další autoři, kteří jen výjimečně přispívají z mého pohledu skutečně přínosnými myšlenkami. Už jen tím, jak je samotný pojem národ vágní, natož nějaká definice výlučných prvků českého národa, vzniká podle mého názoru nesourodá směsice esejů s různým teoretickým základem a častou degradací národa na pouhou politiku. Na jednu stranu bylo zařazeno velké množství autorů, ale nejen ze závěrečných medailonků je cítit nadbytek publicistů a jejich malá nejen názorová pestrost. Zoufale mi chybělo více tvrdých dat (která by mohl interpretovat třeba sociolog Daniel Prokop), dále bych čekal větší zastoupení žen a mladších autorů. Potenciál zůstal bohužel nevyužitý.
Sám nejsi nic
Ivan Hamšík
Svižná, ale stručná a nepříliš konfrontační kniha, která snad vyšla příliš brzy po konci vojenské kariéry Aleše Opaty, aby měl větší odstup. Kdyby se týkala pouze jeho kariéry v bojových jednotkách, bylo by to něco jiného, ale takto mám pocit, že se snažil vyhnout kontroverzím. Když to hodně zjednoduším, skoro to vyznívá, že nebýt úředního šimlu a některých politiků, tak je armáda parta jen skvělých mužů (a čím dál více i žen) a je schopna bez větší podpory splnit všechny požadavky, které na ni společnost klade.
Nemám do dění v armádě vhled a jistě není náhoda, že armáda má z veřejných institucí nejvyšší nebo téměř nejvyšší důvěru společnosti, a posun od dob například Chlapců a chlapů i kvůli profesionalizaci musel být enormní, ovšem přece jen bych čekal u některých témat větší otevřenost. Proč armáda nemá dostatek personálu? Jak hodnotí stahování z Afghánistánu? Nezměnil se pohled na výsadkový pluk místo budování další střední nebo těžké brigády ani v kontextu války na Ukrajině, kde ruští výsadkáři utrpěli jako lehká pěchota na frontě obrovské ztráty? Jak by armáda fungovala v konvenční válce s vyspělým protivníkem a jakou roli by hrála společnost?
Zdá se, že nový náčelník generálního štábu Karel Řehka je v tomto ohledu otevřenější a stal se důležitou součástí veřejného prostoru, tak snad se do debaty o bezpečnostních otázkách jako odborník bude více v budoucnu zapojovat i pan Opata, byť kariéra diplomata tomu zatím moc nenasvědčuje.
Nad Českými zeměmi slunce nezapadá
Jan Kotouč
Jak zmiňuje v komentáři Rilian, měl jsem pocit, jako by dobrodružné romány z našeho dětství získaly české kulisy, a to byl ten hlavní tahák (ne že bych tedy spoustu času netrávil u historických strategií typu EU4 nebo HOI4 s cílem z Čechů udělat velmoc, proto jsem si také knihu půjčil). Samotný děj odsýpá a snadno se čte, dokonce mě bavil. Ale... Postav je jak z Vojny a míru od Tolstého, ovšem tady jsou zároveň neuvěřitelně ploché a nesympatické, děj bez větších zvratů neúprosně spěje k předvídatelnému konci. Největší problém je ale za vlasy přitažená sci-fi zápletka (Velká bouře) k této "alternativní historii", která s historií nemá moc společného, kdy zmizí kusy pevniny ještě hloupěji než v programu Malování. Ani v Evropě 19. století si nedovedu představit, že by najednou z ničeho vznikla tak dominantní síla a ostatní na to nebudou adekvátně reagovat. Navíc když ta země by mohla počítat s pár miliony obyvateli. Mimo jiné ve druhé světové válce jen minimum (navíc mnohonásobně větších) zemí disponovalo letadlovými loděmi, ale i tak rozsáhlou flotilou hlavně bitevních lodí.
Motáky nezvěstnému
Karel Pecka
V úvodu mi příběh připadal až příliš roztahaný a nepřinášel proti jiným knihám o lágrech nic moc nového, ale od chvíle, kdy se Svoboda dostává do jáchymovských dolů, jako by nejen on, ale i celá kniha dospěla a nesla se v intimnějším duchu, kde se neřeší, jak byly lágry špatné a podstatná část věznitelů byla zavrženíhodná, protože to vůbec nebylo potřeba. Naopak, navzdory hladu nebo nenaplněné lásce Svoboda postupně vzdává materiálních výhod, neusiluje o zkrácení trestu, ale pochybuje zvlášť sám o sobě a nějak přirozeně navzdory okolnostem usiluje být dobrým člověkem. "Motáky nezvěstnému" tak podle mě mají blíže spíše třeba k "Vykoupení z věznice Shawshank" než k Solženicynovi.