Kozel komentáře u knih

Mně se Charlottina prvotina líbila. Je příběhem i vyprávěním sice jednodušší než její vyspělejší díla, přesto je tu vše, co mám na jejím stylu rád; tu lehkost, popis lidských nálad a citů, žádný přehnaný patos, humor. Hlavní postava a vypravěč v jednom, Crimsworth, je zvláštní charakter, jeho povaha je plná kontrastů, avšak díky tomu uvěřitelnější. Frances je děvče, které člověk každodenně potkává, ale málokdo si jí všimne. Ovšem Charlotte v předmluvě sama upozorňuje, že se bude jednat o naprostou obyčejnost=o) Skvělou postavou, ač svým způsobem okrajovou a nedotaženou, je Hunsden - totiž takový ten typ přítele, kterého známe všichni - nápomocný, ale se svým vlastním cílem; skeptik skrývající zklamání; přející, ale popichující; navenek pragmatik zlehčující citovost; cynik celoživotně hledající ideál. Oblíbil jsem si ho patrně pro to, že v mnohém mi připomínal mě samotného=o)

08.01.2017

Kniha je to krásná, ozdobena nádhernými snímky. Protože autor pozoroval konkrétní smečku, nejedná se o klasickou naučnou knihu o vlcích, ale spíš o vyprávění společného života, což má své pro i proti. Jen škoda, že tahle kniha je "zaseknutá" do určitých let (1986-1995) a čtenář se nedozví o pozdějších osudech smečky či o současné situaci polárních vlků v oblastech, kam mnoho lidských nohou nevkročilo. Informační hodnota je tedy slabší, čtivost a zajímavost však neztrácí. Ostatně - je to kniha o vlcích=o)

04.01.2017

Přestože jsem poezii často psal, nikdy jsem ji nečetl. A vím proč. Jenomže v případě Danteho Božské komedie jsem musel učinit výjimku. Vrchlického překlad je navíc uměleckým dílem sám o sobě. Zároveň však tahle epická záležitost touhle krásnou češtinou i obsahem u mě naráží svou složitostí - jednak pro zpěvnost a druhak pro mou neznalost Bible a Řecka s Římem; tudíž mnoho narážek, kontextů a postav bylo pro mě velkou neznámou. Po běhu na dlouhou trať na Očistec s Rájem rychle (a rád) zapomenu, avšak Danteho Peklo je skutečně úžasnou kresbou, kterou si znovu rád projdu

4 03.01.2017

O válku se zajímám už docela dlouho. A přestože jsem četl už dost, není nad osobní příběhy. Celé tehdejší období se díky nim z kapitoly dějin mění v něco mnohem hmatatelnějšího, konkrétního a stále živého. Nezáleží kdo je hlavní postavou daného příběhu - voják, civilista, politik, úředník.... A ač se na první pohled může zdát příběh Willyho Fielda podobný mnohým či snad nikoli "tak zajímavým", je tomu přesně naopak. Díky autorce Helen Fry jsem se seznámil s Willym Hirschfeldem, který si prošel útrapami Dachau, útěkem do Británie (jejímž se stal ctihodným občanem), následnou internací, strastiplnou deportací do Austrálie, další internací a návratem, kdy se jako řidič tanku vylodil v Normandii, aby přispěl svou "trochou", velkolepě vjel v čele kolony do Hamburku a porazil Hitlera nakonec tím, že se nacismu podařilo zničit většinu Willyho rodiny, ale ne jeho rod. Smekám. A vždy před takovými hrdiny budu.

P.S.: Willyho celoživotní láska k fotbalu a sedmdesátiletá fanoškouvská věrnost Arsenalu je milým dokreslením celého osudu=o)

1 13.12.2016

Tato útlá knížka, kterou jsem "vyhrabal" ve svém oblíbeném knihkupectví, budiž důkazem, že se v antikvariátech dají nalézt skutečné skvosty. Cestopisy sice nepatří mezi knihy, po nichž bych pravidelně sahal, avšak - prakticky neznámý - příběh Jamese F. O´Connella je čestnou výjimkou.

Příběh je psaný způsobem, který mě dokázal vtáhnout do děje stejně čarovně jako námořní dobrodružství z pera R. L. Stevensona. Rozdíl je v tom, že tady se jedná o skutečné události. Hned úvodem je čtenář zaveden do Austrálie, někdejší trestanecké kolonie britské koruny. Popisy tamního života i prostředí považuji za nejzajímavější úsek knihy (taktéž zajímavý je O´Connellův nález ostrůvku v onom souostroví, na němž objevil stopy lidské činnosti zcela odlišné od ostatních domorodců. Nepodařilo se mi však nalézt, oč se jedná). Větší část pak James samozřejmě věnuje svému pobytu na tehdy neznámých Karolinských ostrovech a jejich domorodým obyvatelům, jakožto životu jejich i mezi nimi. Pokud na tuto knížku, u nás vydanou pouze v roce 1934, narazíte, rozhodně ji otevřete=o)

11.12.2016

Dovolím si tvrdit, že Británie svá nejvýznamnější období zažívala vždy, když na jejím trůně seděla královna. To platí především o třech - o Alžbětě I. Tudorovně, Viktorii a Alžbětě II. Té poslední je pak věnována tato skvěle napsaná biografie; až si říkám, je-li to dáno stylem autorky a nebo předlohou knihy. Patrně kombinací obojího. Skvělá kniha mířící nejen na samotnou královnu, ale i na její rodinu a politické okolí, takže ve výsledku tu máme vyprávění o životě celé země za posledních 96 let.

Nevím, co na Alžbětině osobnosti obdivovat víc - zda její humor, intelekt, vůli, diskrétnost, odhodlání, skromnost, moudrost, majestátnost, eleganci, odvahu, schopnost řešit opravdu stresující situace. A je jedno zda se jedná o záležitosti státní nebo rodinné. Ač královna má ústavně svázané ruce, přesto dokázala nejednou ovlivnit politiku země, udržet Commonwealth v současném stavu, podržet zemi v krizích, přiblížit se lidu, inspirovat, uchovat monarchii v "moderním" světě. Nehledě na to, že mluvíme o více než šedesáti letech, přičemž královně dosud nechybí energie, šarm a úsměv na tváři. Ale není to jen o roli panovnice, nýbrž i o ženě, která má ještě druhou tvář - tu venkovskou, kdy se s neodmyslitelným šátkem na hlavě prohání na koních nebo za volantem Land Roveru cestuje po okolí Balmoralu.

Až jednoho dne Alžběta odejde, změní to nejen Británii.

6 05.12.2016

Je nepřeberné množství způsobů, jak nazírat na historii lidstva. A jeden z těch, pro mě zajímavějších, způsobů si vybral i Fülöp-Miller pro svou knihu. Knihu, jež je obsáhlým, poučným, dobře srozumitelným a i všeobjímajícím průvodcem historických cest, jimiž se lidstvo pokoušelo vyrovnat s "prabázní z ohromující velikosti světového prostoru, z bezmezné osamělosti člověka v něm se nalézajícího, bázeň před tajuplnými, nevypočitatelně rozmarnými mocnostmi, jimiž lidská fantazie naplňuje tento prostor".

A tak jsem se s překvapením, poznámkami a zamyšlením proplétal středověkými společnostmi, tak nebo onak vedenými Bohem, přes skeptické a rozumové osvícenství, revoluční Francii, materiální 19. století až k nastupujícímu fašismu a nacismu (kniha vyšla v roce 1935 a díky datu je při nejmenším poslední část mnoho zajímavá). Pokud bych mohl zmínit ještě další zajímavé části, pak jsou to jmenovitě "Hřbitov rozumu" a "Sen o velikém kouzelnictví". Na jednu otázku jsem si však ani tímto průvodcem nedovedl odpovědět: Jestliže se odjakživa snažila lidská společnost konkrétními hnutími a filozofiemi vypořádat s Osudem, jakou cestou se vydala ta dnešní?

1 23.11.2016

Nejtragičtější Wellsova kniha, kterou jsem dosud četl. Za celou dobu jsem si nedovedl k postavám vypěstovat nějaký vztah, a to platí i o ústřední manželské dvojici Trafforda a Marjorie. A u beletrie považuju vztah čtenář-postavy za vcelku zásadní. Prokousat se velmi patetickým, sentimentálním a často vatovým proudem myšlenek hlavních postav, abych se dostal k myšlenkám, které mě na tomto autorovi baví, byl hodně složitý boj.

Kdyby byl Wells napsal na téma manželství a moderní život knihu úvah, byl bych mu vděčnější a ony myšlenky o sufražetkách, emancipaci, rozdílech mezi mužským a ženským pohledem, kapitalismu, socialismu a měnící se moderní společnosti, které na mne skrz nespočet zbytečných stran prokoukly, bych hodnotil pozitivněji. Možná jsem však na tuto knihu ještě nedozrál, což teprve prokáže čas. Prozatím zůstává pocit trpkosti.

05.11.2016

Stracheyho knihu o generálu Gordonovi považuju za nejlepší, i když faktograficky patrně nikoli nejzdařilejší, ze tří knih, kterým se dostalo českého překladu. O to smutnější je skutečnost, že Gordonův příběh je pouze kapitolou vytaženou z většího souboru, jenž v době svého vydání způsobil v anglické společnosti slušný poprask.

Abych však zůstal u tématu. Postava generála Gordona je dosti zajímavá (byť u nás nijak zvlášť známá) a navíc na jeho jméno člověk nejednou narazí při čtení soudobé i pozdější literatury. Osobnost zajímavá svou povahou, životní dráhou, podivným koncem i následným heroisováním, což Strachey podává svým typickým čtivým způsobem, v němž je tentokrát velmi silně znát jízlivost a ironie mířená proti prakticky všem postavám, které se na tomto dramatu v Chartúmu podílely.

3 14.10.2016

Tahle dávka příběhů Sherlocka mě nadchla víc než ta předchozí. "Příběhy" byla především o prvním setkání čtenáře s Watsonem a Sherlockem, "Vzpomínky" už jsou pokročilejší co do vztahů i "problémů" a s nádechem melancholie, s kterou Watson na svého přítele vzpomíná vzhledem k vyvrcholení v Posledním případu. Což je mimochodem jedna z těch dosud lepších holmesiádských povídek, které jsem četl. I ostatní zde obsažené mi připravily milé chvíle; ať už za to vděčím jejich průběhu, námětu, zápletce nebo rozhovorům mezi dvěma ústředními postavami - namátkou mohu zmínit případ lodi Gloria Scottová, krásně tajemný Musgraveský rituál, ryze kriminální Řecký tlumočník a nebo Námořní smlouvu.

4 14.10.2016

Je vůbec možné komentovat takovou žánrovou klasiku, jakým je postava Sherlocka Holmese a jeho dobrodružství vyprávěná věrným přítelem Johnem Watsonem?
Pokud čtenář čte povídky souvisle za sebou, velmi snadno dedukční metodou nalezne osnovu, kterou Doyle dodržuje. Holmes v originále vycházel jakožto seriál, takže kompletovaná sbírka může mít onu tendenci chvílemi nudit. Ovšem pouze do chvíle než vás znovu uchvátí Londýn slabě osvětlený plynovými lampami snažícími se protlačit kousek světla lezavou mlhou; vyhřátý pokoj na Baker Street, kde živě diskutuje Holmes s Watsonem po vyslechnutí klientových trápení nebo při čekání na výsledek pátrání malých detektivů; (zlo)činy, které se v nespočtu obdobách vlastně dějí dnes a denně. Navíc je tu řada povídek (ne všechny), které jsou rozsahem sice krátké, ale obsahem jsou na pomezí duchařiny a gotických románů či příběhů jako z pera Wilkie Collinse, díky čemuž mají kouzlo, kerému já osobně nedokážu odolat. Dnes ani zítra.

5 09.10.2016

Nádherná kniha a nádherném zvířeti plná naprosto nádherných fotografií. Anne Ménatory, spoluautorka filmu Bratr vlk a dcera i pokračovatelka svého legendárního otce, tohle fantastické album doplnila textem, který je pravda trochu povšechný, ale pokud člověk již o vlcích něco ví, získá pár dalších informací k dobru. Navíc, člověku, který s vlky prakticky vyrůstal, musíte chtě nechtě věřit.

Je fajn, že se o vlcích stále píše, natáčí filmy a jsou vděčným zdrojem pro fotografy. A ačkoli se vlkům začíná opět trochu dařit (dokonce snad konečně i v ČR), nemají vyhráno a já jen doufám, že lidem konečně dojde, že ztrátou této šelmy ztratíme rovnováhu, s kterou by příroda měla velikou potíž. Protože "Každý tvor má svou roli a své místo v řádu věcí."

3 29.09.2016

Na prvních stranách mě Wellsova Válka ve vzduchu popravdě příliš neoslovila. Jenže to platilo pouze do momentu, než se Bert Smallways zřítil s balonem v Německu a byl nucen účastnit se na vzducholodích úvodu světové války. Od té chvíle jsem byl zmítán mnoha zvraty a mrazivými momenty ať už díky bojovým scénám, Bertově osudu a nebo (především) dalšímu důkazu Wellsově neuvěřitelné schopnosti předvídat. Hlavně díky tomuto je Válka ve vzduchu v mých očích ohromující knihou, která má velikou hodnotu. To, jakým způsobem odhadl roli Německa, dobu, kdy válka vypukla, její politické, ekonomické, sociální přičiny (a jejich rozebírání) nebo i fakt, že jmenoval vzducholoď Graf Zeppelin dvacet let před jejím vzletem, z této knihy dělá něco mnohem víc než položku v historii literatury. Alespoň pro mě. Protože koho by v roce 1908 napadlo dopodrobna se zamýšlet nad tím, že o nějakých šest let skutečně propukne světová válka?

28.09.2016

Neodolám srovnání se čtivou knihou Lyttona Stracheyho, z níž Sitwellová taktéž hojně čerpala. Obě knihy mají příjemný, až beletristický, spád a jsou pohodlnou četbou, ale ačkoli je Sitwellová objemnější (počtem stran, faktů i tématického záběru), je přece jen omezená víc přímo na osobu Viktorie, což je persona sama o sobě vcelku komplikovaná. Jak jsem naznačil v komentáři u Stracheye, královna Viktorie je už poněkud jiným typem panovníka a z obou knih má člověk pocit, že víc než ona, mají na rozvoji Británie v 19. století podíl její prime ministři. Jmenovitě pak Melbourne, Gladstone, Disraeli, Peel. Nedá se říct, která kniha je lepší, bok po boku ovšem pracují naprosto skvěle. Abych se však nepřeklopil do nějakého většího rozboru, chci vypíchnout především kapitolu Přehlídka, která má schopnost otevřít oči a představuje čtenáři viktoriánskou Anglii v trochu jiném, tvrdším a realističtějším světle než jaký je obecný obraz.

1 22.09.2016

Otec Kristýny Alberty jistě nedosahuje kvalit humoristického Pana Pollyho nebo Lewishama; přesto mě kniha bavila - ať už samotným způsobem Wellsova vyprávění nebo právě trampotami i myšlenkami (a z toho plynoucí otevřená kritika tehdejší oblasti psychiatrie,) pana Breembyho či feminismus jeho dcery, který v závěru knihy přechází až do revolučního hnutí, což dalo na posledních několika stranách Wellsovi prostor k disputaci mezi několika pohledy na svět. Není myslím nutné dodávat, že autor jako vždy v tomhle směru dalece přesáhl svoji dobu a spoustu věcí může čtenář vztáhnout i na rok 2016.

1 10.09.2016

Ačkoli se Lemmy závěrem roku 2015 stal členem velkolepého orchestru kdesi nahoře v hudebním nebi, jeho autobiografie je dalším důkazem, že Lemmy je rock´n´roll - rychlý, drsný, nekompromisní, přímý, vtipný, objímající, přátelský, zvrácený, romantický, chytlavý, nezastavitelný, nesmrtelný..

11 04.09.2016

Velmi trefně je v anotaci použita narážka na Popelku, protože přesně tuhle postavu Anna Elliotová a její rodinné poměry připomínají. Ale přes veškerou milou pohádkovost, příjemnou plynulost příběhu a charaktery postav jako Mary nebo Croftovy nepatří tahle knížka mezi to nejlepší, co Jana napsala (i když zvrat v podobě vyprávění paní Smithové o Elliotovi považuju za jednu z nejlepších jejích scén). Možná je to rozsáhlostí, které se dostalo geografii na úkor humoru, možná je to mou rozporuplností k Austenové. Nechápejte mě však špatně, jestliže Austenová napsala na své poměry "průměr", pak je to stále libý počin románů rodinného života=o)

2 02.09.2016

Tři hrané seriály jsem jako dítě miloval: Buffy, Lovci pokladů a Ztracený svět (nejen kvůli Jennifer O´Dell). Otázka proč jsem si knižní předlohu ke Ztracenému světu přečetl až teď po tolika letech, které uběhly od dopoledního sledování seriálu, zůstane nezodpovězená. Protože je TV pořad předlohou inspirován hodně volně, a tak už jen čistě k Doylově knize.

Jakmile jsem začal číst, nebylo možné se odtrhnout od strhujícího dobrodružství čtvěřice průkopníků hledající skrytá tajemství přírody. Způsob vyprávění prostřednictvím reportáží a k tomu dva páry tak protikladných (Summerlee/Challenger, Malone/Roxton) a přitom se doplňujících (Summerlee/Challenger, Malone/Roxton) charakterů má v prostředí divoké Amazonie a moderním člověkem netknuté náhorní plošiny moc čtenáře upoutat na pár velmi napínavých, humorných, veselých, děsivých hodin. Musím však jedním dechem dodat, že Doylova dobrodružná science fiction nakonec nedosáhne v mém srdci takové místo jaké má třeba Wellsův Ostrov dr. Moreaua, na nějž sem si kolikrát při putování Ztraceným světem vzpomněl

1 29.08.2016

Jestliže měli Britové jednotky SAS a Američané Commandos, pak Němci měli útvar Brandenburg, na jehož činnosti se odráží celý průběh války. Bylo zajímavé číst úkoly, které se z útočných měnily v roce 1943 na obranné a později na přelomu let 1944-1945 spíš na úkloly kryjící ústup. Avšak tahle bohatá historie popisující válku zase z jiného úhlu nebyla snadným čtením. Kurowskiho kniha se nečetla úplně nejlépe, jednak pro text ve dvou sloupcích na stránce, druhak pro bohatou faktografii událostí a jmen, které Brandenburg provázely. Avšak tak to s odbornou literaturou už bývá a po "přelouskání" člověk ví, co a na jakých stránkách v případě potřeby najde.

2 28.08.2016

Úchvatná kniha. Úchvatná z mnoha důvodů. Ač mě v prvním okamžiku počet stran trochu děsil, nakonec jejich čísla narůstala velice rychle a knihu jsem nerad odkládal. Fieldingova lidská komedie má mnoho vrstev - lidských i obsahových - a nevím, čím mě pobavila víc: vypravěč v osobním vztahu ke čtenáři, úvodní eseje k jednotlivým knihám, páně Westernova povaha a jeho zoufalství při výstupech se sestrou, Partridgova návštěva divadla nebo zájezdní hostince, kdy v každém z nich došlo k šarvátce, Allworthyho filozofický nadhled, kontrast Thwackuma se Squarem nebo vyprávění Pána z kopců či ty dobové narážky na společnost i aktuální dění. Tisíc láter a kulí! Je toho mnoho, proč číst tuhle knihu poprvé a v budoucnu si to několikrát zopakovat. Není divu, že se Dickens mistrem Fieldingem v mnohém inspiroval

V neposlední řadě musím sklonit poklonu překladu Evy Kondrysové, neboť na tak kouzelné výrazy (rajda zlíhaná, cumploch nebo hudrmanice) a věty ("Jsi cucák a víš pendrek) člověk už mnoho nenarazí.

1 20.08.2016