Kozel komentáře u knih

Walter jistě napsal lepší knihy, přesto mě tahle romance s tragickým koncem zaujala několika věcmi. Na špici je zcela originální Caleb, sluha oddaný jako pes, který mě bavil i prudil stejně jako samotného Ravenswooda, jehož nástup na konci knihy a celé finále je naprosto famozní. Lady Ashtonová je semetrika, před kterou se třese i čtenář. Divím se, že ji Ravenswood neprobodl. Lord Ashton oportunistický moula, který má spíš štěstí na okamžik, než vlastní schopnosti. I přesto, že Scott celou zápletku prozradí hned v úvodu, je rozsah Nevěsty z Lammermooru mnohem větší. To politikaření a výměna vládnoucích klik ve Skotsku na přelomu 18. století je mistrovsky (jak taky jinak) vykresleno, a tak je možno najít v knize hned několik vrstev. Perličkou je pak skutečnost, že Scott celou knihu nadiktoval svým písařům během blouznění v nemoci...

5 27.04.2017

Zahrajem si Medvědí proutky? Když dojde na Medvídka Pú, většina lidí si automaticky vybaví verzi od Disney. Ta mi byla v dětství sice drahá, ale na originální knižní podobu rozhodně nemá. Těhle dvacet krátkých příběhů je naprosto okouzlujících. Morousovitý Ijáček, který o Púovi řekl, že "je docela milý, ale přitom neskonale hloupý", Prasátko překonávající vlastní strach, přemoudřelá sova a nebo Králíček, o jehož rozumu Pú pronesl, že "právě proto nikdy nic nechápe." Je tu spousta zábavy, filozofie i moudrosti. Až je člověku smutno při posledním rozhovoru mezi Kryštůfkem a jeho/naším oblíbeným medvědem. Jenže loučení se nekoná, tyhle příběhy jsou zlatem. Zlatem zářícím už přes devadesát let=o)

10 19.04.2017

Jednohubka na odpoledne, do vlaku či autobusu. Nebýt toho, že mi byla zapůjčena kolegyní v práci, patrně bych si této knížky nikdy nevšiml. Téma bloudění životem a syndromu vyhoření nás a našich současníků je samo o sobě zajímavé, přesto mi v knize cosi chybělo. Možná to bylo způsobeno i tím, že mi současná literatura tolik blízká není, nevím.

19.04.2017

Tak to byl úchvatný výlet. Výlet do lidských povah. Austenová a její vykreslování lidských charakterů, to je pokaždé skvělý zážitek. Rozum a cit jdou často společně, stejně jako sestry Elinor a Marianne. Austenová dává přednost rozumnější a na první pohled méně citovější Elinor. A ta byla i mně sympatičtější a jejíma očima jsem si užil pozorování tehdejší společnosti, která se od dnešní příliš neliší - nesobečtí přátelé jako plukovník Brandon, chodící materialistická kalkulačka John Dashwood, naprosto zlatá a humorná paní Jenningsová... Jistě, příběhovou linkou autorka nijak nevybočuje z klasických "ženských" románů, ale ta moc uchvátit, popsat lidské nátury, tehdejší společnost, tím se stala právem nesmrtelnou.

10 18.04.2017

Skutečně dobré čtení, které názvem odkazuje na Hitlerův stín, jenž stínem zůstává i v knize. Opsat celý Bormannův deník by bylo snadnou, ale naprosto nečitelnou a sotva přínosnou prací. Lev Bezymenskij však na základě posledních zápisků přidal do knihy vlastní studie na téma konce Třetí Říše, a to už je věc zajímavější. Přestože kniha vznikla v 70. letech, autor k tématu přistupuje vcelku objektivně (až na pár důrazných vět na téma osvobozování sovětskou armádou) a navíc přikládá i přepisy několika dobových dokumentů. Se zdravou dávkou skepse je to výborná kniha pro všechny, které zajmá toto údobí dějin. I přesto, že Lev na několika místech cituje Davida Irvinga, čímž v mých očích sám sobě poněkud ubližuje.

1 14.04.2017

Archaická čeština byla znovu, stejně jako v prvním díle, překážkou pro plynulejší četbu,. Příběhem mě osobně však pokračování oslovilo více. Namátkou kapitola o magistru Kelleym nebo následná o veřejných pitvách s profesorem Jesenským (a předzvěsti jeho konce) či poněkud "akční" kapitola o vpádu Pasovských. Mydlář za několik lest svého řemesla vyrostl v profesionála a pozvedl svůj obor z bahna nečestnosti, v němž společnost katy topila. Vůbec druhý díl o Mydlářových peripetiích a životě nabízí mnoho zajímavých míst, ať už se jedná o historické reálie či trochu filozofičtější rovinu. Až škoda, že se jedná o román a nikoli skutečné zápisky

1 10.04.2017

První díl knih o staroměstské katovské rodině Mydlářů musím hodnotit pouze průměrem. Obávám se, že její příběh - u jehož formy vlastně nevím, jak k němu přistupovat - mi v paměti dlouho nezůstane. Když k tomu připočtu, že autorova čeština byla i pro mě, který často bere do ruky jazyk tehdejší doby, místy dost komplikovaná slovosledem, mnoho pozitiv nezůstává. Přesto je to příběh ryze náš, což z něj dělá skvost, ať už se čtenáři líbí míň nebo víc. Detailní popisy brutálních poprav, kontrast mezi obavou obyvatel ze styku s mistrem popravčím a zároveň libování si v divadle poprav, obyčejný život na katovně, společenské postavení a život katů ze všech úhlů. Jsem zvědav na další díly, ačkoliv mě asi nenadchnou tolik jako (opravdové) paměti "kolegy" Sansona.

1 27.03.2017

Trollopova komedie mě ve výsledku nepobavila. Politicko náboženské změny doby jsou velmi zajímavým tématem. Jenže bez dostatečných znalostí, které mi v tomto případě scházely, a s příhlédnutím k Trollopově stylu, který je od soudobých autorů vcelku rozdílný a ne tak dobře průhledný, jsem se s příběhem pral a nedokázal si vychutnat procházky katedrálním městem. Páně Harding, starosvětský sourozenecký pár Thornových a sympatický Arabin jsou jedinými postavami, jež mi pomohly tento román projít. Jednou větou, Barchesterské věže jsou románem, do něhož jsem nedorostl a nedokázal jej patřičně ocenit. Nevadí.

1 11.03.2017

Nedovedu říct kolikrát jsem tenhle skvost už četl. Na Vánoční koledě je kromě poselství, vyprávění a překladu manželů Tilschových krásná i skutečnost, že nezáleží v jakém ročním období (v tomto případě polovina února) po ní čtenář sáhne. Její síla není ovlivněna roční dobou ani letopočtem. Vydavatelství Petrkov k tomu navíc vydalo nádherné zpracování s Innocentiho ilustracemi (obzvlášť obrázek na konci si zaslouží zvláštní pozornost), které tomuhle čarovnému příběhu ještě nasazují korunu, což bylo důvodem, proč toto vydání muselo skončit vedle ostatních (či před nimi) v mé skromné knihovničce.

8 14.02.2017

Nejdelší a patrně nejslabší román, který jsem od Charlotty četl. Ne, že by byl přímo špatný, jen svou náladou a formou poněkud odbočil od toho, na co jsem od autorky zvyklý. Příběhem se mi skoro zdálo, jako by se Charlotte vyrovnávala se svou vlastní historií, a to s poněkud posmutnělou náladou. Lucie Snowová prochází životem spíš trpně díky okolnostem než vlastním přičiněním jako tomu bylo třeba v Profesorovi. Musím ovšem vyzdvihnout postavu M. Emanuela. Ona byla tou, která mě u knihy nejvíce držela - ať už to bylo činy nebo svou dosti roztržitou a temperamentní povahou, plnou rozporů, ale především lidskosti. Trochu se hněvám na Charlottinu krutost...

Jestliže jsem zmínil jistou "slabost" čtivosti knihy a celkové slabší hodnocení, nechci tím nikoho odrazovat, mohlo být způsobeno i mým vydáním, protože 900 stran najednou nebývá vždy jednoduchou procházkou. Vydavatelství Daranus knihu nabízí ve třech dílech, což je jistě lépe stravitelné.

1 13.02.2017

Ve srovnání s Cranfrodskými dámami je zpověď pana Harrisona o kapku slabší, přestože ani v Duncombu není o zábavu nouze. Na venkově se lehce může stát, že si jeho obyvatelé chování špatně vyloží, z čehož plynou momenty nutně humorné. A proto je vyprávění Páně Harrisona o tom, jak ke své ženě přišel, vtipné, svižné a rozhodně ne tak vyčerpávající, aby čtenáře uspalo jako jeho přítele Charlese. Gaskellová psala kouzelně a malebně.

2 22.01.2017

Cranfordské dámy, to vám je spolek k pohledání. Jejich příběhy jsou sice v podstatě naprosto všední bez nějakých zásadních zvratů a zlomů ve srovnání s jinými literárními díly, jenomže tahle skupinka ze všech okamžiků pokaždé hodně vytěží, a tak se pro mě návštěva tohoto maloměsta stala příjemnou záležitostí, plnou živých postaviček s vlastními pravidly, humorem, osobitostí. Ono to maloměšťáctví je totiž vděčné a nadčasové. Ostatně, které město nemá své Cranfordské dámy? Není na škodu občas sáhnout po lehčí duševní stravě. A madam Gaskell mě zatím nezklamala. Závěrečná příhoda s klecí je pak lahodná třešnička.

4 21.01.2017

Vynikající, úchvatné, fascinující, poučné, srozumitelně sepsané. Neillands sepsal výbornou knihu o jednom z nejzajímavějších období anglických dějin. Čtivé a strhující jako román. Historickými událostmi nadité jako učebnice. V knize se dobře orientuje podle osobností i časového sledu, takže se příliš nestává, že by člověk v tom množství informací "bloudil" - maximálně v titulech. V mém vydání nebyly rodokmeny, avšak v době internetu není problém tuhle vhodnou pomůcku pořídit. Mohu jen doporučit. A to i těm, kteří jsou fanoušky iluzorních Her o trůny. Tyto byly skutečné.

3 17.01.2017

Mně se Charlottina prvotina líbila. Je příběhem i vyprávěním sice jednodušší než její vyspělejší díla, přesto je tu vše, co mám na jejím stylu rád; tu lehkost, popis lidských nálad a citů, žádný přehnaný patos, humor. Hlavní postava a vypravěč v jednom, Crimsworth, je zvláštní charakter, jeho povaha je plná kontrastů, avšak díky tomu uvěřitelnější. Frances je děvče, které člověk každodenně potkává, ale málokdo si jí všimne. Ovšem Charlotte v předmluvě sama upozorňuje, že se bude jednat o naprostou obyčejnost=o) Skvělou postavou, ač svým způsobem okrajovou a nedotaženou, je Hunsden - totiž takový ten typ přítele, kterého známe všichni - nápomocný, ale se svým vlastním cílem; skeptik skrývající zklamání; přející, ale popichující; navenek pragmatik zlehčující citovost; cynik celoživotně hledající ideál. Oblíbil jsem si ho patrně pro to, že v mnohém mi připomínal mě samotného=o)

08.01.2017

Kniha je to krásná, ozdobena nádhernými snímky. Protože autor pozoroval konkrétní smečku, nejedná se o klasickou naučnou knihu o vlcích, ale spíš o vyprávění společného života, což má své pro i proti. Jen škoda, že tahle kniha je "zaseknutá" do určitých let (1986-1995) a čtenář se nedozví o pozdějších osudech smečky či o současné situaci polárních vlků v oblastech, kam mnoho lidských nohou nevkročilo. Informační hodnota je tedy slabší, čtivost a zajímavost však neztrácí. Ostatně - je to kniha o vlcích=o)

04.01.2017

Přestože jsem poezii často psal, nikdy jsem ji nečetl. A vím proč. Jenomže v případě Danteho Božské komedie jsem musel učinit výjimku. Vrchlického překlad je navíc uměleckým dílem sám o sobě. Zároveň však tahle epická záležitost touhle krásnou češtinou i obsahem u mě naráží svou složitostí - jednak pro zpěvnost a druhak pro mou neznalost Bible a Řecka s Římem; tudíž mnoho narážek, kontextů a postav bylo pro mě velkou neznámou. Po běhu na dlouhou trať na Očistec s Rájem rychle (a rád) zapomenu, avšak Danteho Peklo je skutečně úžasnou kresbou, kterou si znovu rád projdu

4 03.01.2017

O válku se zajímám už docela dlouho. A přestože jsem četl už dost, není nad osobní příběhy. Celé tehdejší období se díky nim z kapitoly dějin mění v něco mnohem hmatatelnějšího, konkrétního a stále živého. Nezáleží kdo je hlavní postavou daného příběhu - voják, civilista, politik, úředník.... A ač se na první pohled může zdát příběh Willyho Fielda podobný mnohým či snad nikoli "tak zajímavým", je tomu přesně naopak. Díky autorce Helen Fry jsem se seznámil s Willym Hirschfeldem, který si prošel útrapami Dachau, útěkem do Británie (jejímž se stal ctihodným občanem), následnou internací, strastiplnou deportací do Austrálie, další internací a návratem, kdy se jako řidič tanku vylodil v Normandii, aby přispěl svou "trochou", velkolepě vjel v čele kolony do Hamburku a porazil Hitlera nakonec tím, že se nacismu podařilo zničit většinu Willyho rodiny, ale ne jeho rod. Smekám. A vždy před takovými hrdiny budu.

P.S.: Willyho celoživotní láska k fotbalu a sedmdesátiletá fanoškouvská věrnost Arsenalu je milým dokreslením celého osudu=o)

1 13.12.2016

Tato útlá knížka, kterou jsem "vyhrabal" ve svém oblíbeném knihkupectví, budiž důkazem, že se v antikvariátech dají nalézt skutečné skvosty. Cestopisy sice nepatří mezi knihy, po nichž bych pravidelně sahal, avšak - prakticky neznámý - příběh Jamese F. O´Connella je čestnou výjimkou.

Příběh je psaný způsobem, který mě dokázal vtáhnout do děje stejně čarovně jako námořní dobrodružství z pera R. L. Stevensona. Rozdíl je v tom, že tady se jedná o skutečné události. Hned úvodem je čtenář zaveden do Austrálie, někdejší trestanecké kolonie britské koruny. Popisy tamního života i prostředí považuji za nejzajímavější úsek knihy (taktéž zajímavý je O´Connellův nález ostrůvku v onom souostroví, na němž objevil stopy lidské činnosti zcela odlišné od ostatních domorodců. Nepodařilo se mi však nalézt, oč se jedná). Větší část pak James samozřejmě věnuje svému pobytu na tehdy neznámých Karolinských ostrovech a jejich domorodým obyvatelům, jakožto životu jejich i mezi nimi. Pokud na tuto knížku, u nás vydanou pouze v roce 1934, narazíte, rozhodně ji otevřete=o)

11.12.2016

Dovolím si tvrdit, že Británie svá nejvýznamnější období zažívala vždy, když na jejím trůně seděla královna. To platí především o třech - o Alžbětě I. Tudorovně, Viktorii a Alžbětě II. Té poslední je pak věnována tato skvěle napsaná biografie; až si říkám, je-li to dáno stylem autorky a nebo předlohou knihy. Patrně kombinací obojího. Skvělá kniha mířící nejen na samotnou královnu, ale i na její rodinu a politické okolí, takže ve výsledku tu máme vyprávění o životě celé země za posledních 96 let.

Nevím, co na Alžbětině osobnosti obdivovat víc - zda její humor, intelekt, vůli, diskrétnost, odhodlání, skromnost, moudrost, majestátnost, eleganci, odvahu, schopnost řešit opravdu stresující situace. A je jedno zda se jedná o záležitosti státní nebo rodinné. Ač královna má ústavně svázané ruce, přesto dokázala nejednou ovlivnit politiku země, udržet Commonwealth v současném stavu, podržet zemi v krizích, přiblížit se lidu, inspirovat, uchovat monarchii v "moderním" světě. Nehledě na to, že mluvíme o více než šedesáti letech, přičemž královně dosud nechybí energie, šarm a úsměv na tváři. Ale není to jen o roli panovnice, nýbrž i o ženě, která má ještě druhou tvář - tu venkovskou, kdy se s neodmyslitelným šátkem na hlavě prohání na koních nebo za volantem Land Roveru cestuje po okolí Balmoralu.

Až jednoho dne Alžběta odejde, změní to nejen Británii.

6 05.12.2016

Je nepřeberné množství způsobů, jak nazírat na historii lidstva. A jeden z těch, pro mě zajímavějších, způsobů si vybral i Fülöp-Miller pro svou knihu. Knihu, jež je obsáhlým, poučným, dobře srozumitelným a i všeobjímajícím průvodcem historických cest, jimiž se lidstvo pokoušelo vyrovnat s "prabázní z ohromující velikosti světového prostoru, z bezmezné osamělosti člověka v něm se nalézajícího, bázeň před tajuplnými, nevypočitatelně rozmarnými mocnostmi, jimiž lidská fantazie naplňuje tento prostor".

A tak jsem se s překvapením, poznámkami a zamyšlením proplétal středověkými společnostmi, tak nebo onak vedenými Bohem, přes skeptické a rozumové osvícenství, revoluční Francii, materiální 19. století až k nastupujícímu fašismu a nacismu (kniha vyšla v roce 1935 a díky datu je při nejmenším poslední část mnoho zajímavá). Pokud bych mohl zmínit ještě další zajímavé části, pak jsou to jmenovitě "Hřbitov rozumu" a "Sen o velikém kouzelnictví". Na jednu otázku jsem si však ani tímto průvodcem nedovedl odpovědět: Jestliže se odjakživa snažila lidská společnost konkrétními hnutími a filozofiemi vypořádat s Osudem, jakou cestou se vydala ta dnešní?

1 23.11.2016