Kozel komentáře u knih

Hrabat se v antikvariátech (oblíbeném zvlášť) přináší ovoce. A tak mi do ruky padla tahle útlá knížečka, po jejímž otevření jsem se musel usmát, což se nejednou opakovalo i při jejím čtení. V roce, kdy skončila Velká válka, vydala mladá bojovnice za ženská práva dílko, které vyvolalo dle všeho slušný poprask.

Madame Stopes o instituci manželství a partnerské sexualitě hovoří dost otevřeně a nutno podotknout, že některá témata jsou kupodivu i dnes svým způsobem tabu. Zároveň mluví docela moudře a přestože kniha má sto let, kdy by si člověk pomyslel, že se společnost posunula, i dnes má co do rad a píchnutí do nevzdělanosti či šovinismu mnoho co nabídnout. Jistě vám její rady a myšlenky nezajistí šťastné manželství, ale určitě vás dovedou k nejednomu zamyšlení. Třeba i o tom, jaký problém tehdy byla prostituce. Malou citací a ochutnávkou střelím na závěr do vlastních řad: "Společnost prostitutek často činí muže neschopným, aby porozuměl ženině psychologii, neboť prostitutky jsou sotva víc než automaty, vycvičené pro využití mužské smyslnosti. Hledají-li muži psychologie ženy mezi těmito bytostmi, nacházejí jenom vlastní zrcadlo."

3 04.10.2018

Charlie byl spisovatelský génius, což jeho knihy dělá náročnou četbou. Cesta těmi stránkami ovšem přináší velkou odměnu. Barnabáš Rudge patří mezi mé oblíbenější, i když bych vlastně těžko dělal nějaký žebříček Charlieho děl.

Gordonovské nepokoje v Londýně, na Charlieho poměry menší počet postav, spousta narážek a souvislostí společenských, kritizující sdělení a poučení. Epickou záležitostí je pak popis samotných násilností a útok na vězení v Newsgate či pasáž, kdy se Barnabáš s matkou setká se samotným lordem Gordonem, nebo smrtelná nenávist mezi Haredalem a Chesterem, která má v autorově podání víc vrstev, než jen tu osobní. Výčet toho, čeho si na Dickensovi nebo konkrétně Barnabášovi cením, by byl dlouhý. Na závěr však musím vyzdvihnout ještě postavu, kterou jsem si hluboce zamiloval. Tou postavou je samozřejmě Barnabášův společník havran Grip.

3 02.10.2018

Nikdy bych si nemyslel, že dám u knihy odpad, ale stalo se. Taková blbost. Knihu mi strčila kolegyně v práci s potutelným úsměvem, který jsem si nedovedl vysvětlit. A přestože jsem u slov "americká spisovatelka" měl jisté tušení, byl jsem překvapen, že Příběh obyčejného manželství byl až takovou sebetrýzní. Přes útlost knížky je to jen potištěný papír plný patosu, nezáživnosti, nudy, nezajímavosti a absence hloubky nebo myšlenky. Se sebezapřením jsem došel až na konec a jsem rád, že mě Pearl S. Bucková neporazila. Vlastně ani nevím, co to bylo zač či co to mělo za smysl. Patrně nejsem na úrovni to posuzovat.

Říká se však, že žádná kniha není natolik špatná, aby neměla pro čtenáře nějaký přínos. I zde to platí. Znovu jsem se utvrdil v tom, že patetičnost a povrchnost amerických autorů napříč žánry i věky mé nároky na knihy nedokáží naplnit. Naopak mě spíš urazit. Pokud se někdo ještě bude někdy divit, proč raději sáhnu po Austenové, hned mu vrazím jako doporučení toto veliké nic. Pak věřím, že pochopí.

Tou nejpodivnější věcí, a pro mnohé jistě těžko stravitelnou, na celé knize je fakt, že Země mlhy patří do série dobrodružství profesora Challengera, kdy hlavní roli zaujímá novinář Malone. Jediné, co mě napadá, že by mohlo být důvodem takového autorova počínání, je Doylova snaha demonstrovat onu srážku vědeckého skeptického světa se světem spiritismu; přičemž spiritismus zvítězí (jak se na tuhle knihu asi díval Wells?). Jinak je to docela zajímavý, všeobjímající i vyčerpávající pohled na hnutí, které se (nejen) v Anglii stalo na přelomu 19. a 20. století takovým fenoménem. Vše obohaceno o komentáře a ještě větší nadšení Karla Weinfurtera.

Každopádně tahle kniha vyvolává velmi rozporuplné hořkosladké pocity. Ne tak kvůli obsahu či sdělení, jako spíš kvůli formě a podání Doylových vědomostí v duchařské oblasti. Není to čistá "duchařina", spíš románové představení filozofie, fenoménu, hobby nebo jakkoli tomu chce kdo říkat. Přesto člověk najde pár zajímavých myšlenek. Pro mě osobně je to ta na konci: "Člověk nebo národ dospěje k nejnebezpečnějšímu stavu, když je jeho rozumová stránka vyvinutější než stránka duchovní."

1 04.08.2018

Žena v bílém je asi nejznámější Wilkieho dílo a jsem rád, že se mi konečně dostalo do ruky i sbírky. Klasický Collinsův koncept několika vypravěčů, mezi nimiž má hlavní slovo Hartright, funguje na výbornou a nabízí to, co mám na literatuře tohoto období rád - určitou dávku tajemna, intriky, napětí, zvraty, silný příběh Anny Catherickové, postupný vývoj a styl. Žel přesto z oněch tří děl, které jsem četl, má Žena v bílém několik pasáží, které mě toliko nebavily, hlavně v části vyprávění slečny Halcombové při dění na Limmeridge. Přestože se mi tedy např. Měsíční kámen líbil víc, Žena v bílém je rozhodně příjemnou společnicí

8 28.07.2018

Jezuité jsou bez pochyby jedním z nejzajímavějším církevním řádem katolické církve. Jejich vliv a působení po celém světě i pohnutá historie v ledasčem podobná templářům stojí za studium či alespoň nějaké povědomí. O´Malleyho stostránkový vhled do dějin je velmi dobře strukturovaný, žel na druhou stranu pro zhuštěnost velkého množství informací i docela těžko čitelný. Nejedná se o žádnou kontroverzní, fantastickou či bulvární historii, ale o velmi dobrou vědeckou práci.

1 21.07.2018

Scottův Pirát je opravdu jiným příběhem než nabízí Stevenson či Kingsley, kdy se koráby probíjí vlnami, plují bouřemi na moři i souši či se snaží vyhnout palbě nepřátelských děl. Příběh odehrávající se na Shetlandských a Orknejských ostrovech přesto nabízí silnou atmosféru a scénář, do nějž se člověk ponoří, což je velká devíza Walterových děl.

Načapal jsem se, že ze začátku jsem fandil Mordauntovi a ke Clevelandovi cítil silnou nedůvěru, s rozvíjejícím se příběhem mé sympatie nabraly kurz směrem ke kapitánovi, zatímco Mordaunt začal plout jako opuštěná kocábka bez cíle. Ač je tu mnoho dalších zajímavých osobností jako Magnus Troil, věrný své norské krvi a předkům, pokoutní obchodník Snailsfoot, schopný prodat komukoli cokoli, či hérečka Jack Bunce alias Frederick Altamonte, nejzajímavější bytostí dění byla pro mě bez pochyby Norna z Fitful Headu. Fascinovala mě její schopnost využít své poloviční šílenosti, pověrčivosti místních a znalosti okolí ve stvoření pověsti o vlastní osobě a vládnout moci intrikářky. Nejednou se však nebezpečně netrefila ve svých výpočtech.

Jinými slovy byl Scottův nejseverněji zasazený román divoký atmosférou, silný postavami a nemálo zajímavý zápletkou. Ostatně tak, jak to Walter uměl. Rozsah by mohl zarazit, ale - pokud to není čtenářovo první seznámení se skotským romanopiscem a básníkem - nemůže překvapit

1 09.07.2018

Velmi tenká, ale informacemi a obrazem naplněná knížka o proměně a konci rytířství za vlády Tudorovců. Pro někoho tohoto detailu neznalého, mezi jaké se počítám sám, poslouží jako dobré obohacení. Faktografickou přesnost, a tudíž přínos pro znalejší, nedovedu posoudit. Je trochu škoda, že se při záměru stručnosti knihy nedostalo třeba na váhu zbroje, logistiku při taženích s tím spojené nebo popis vojenských táborů.

1 21.06.2018

Přestože jsem už pár knih na téma těchto majestátních tvorů četl, Moudrost madame Radinger stojí zcela samostatně. Dlouholetá vlčí obdivovatelka, pozorovatelka a podporovatelka předkládá krásnou knihu vlastních zkušeností obohacenou nejen o fotografie, ale hlavně o mnoho podnětů k hlubšímu zamyšlení, které konfrontují obecné předsudky i vaše vlastní vědění (nebo tušení či přání), která o vlcích máte. Když přehlédnete autorčinu (pochopitelnou) stranickost, dostane nejčistší knihu o moudrosti, chování volně žijících vlků , jakou může člověk, který zná vlky maximálně ze zoo, dostat.

7 19.06.2018

Henryho zpověď není úplně věc, kterou by člověk od této tématiky čekal. Zvlášť pokud se zajímá o mafii a její americkou odnož. Je to hra poněkud menších ryb a Henry k organizovanému zločinu přistoupil dost originálně a celou svou kariéru jel sám na sebe, což mu přineslo volný přístup do všech vrstev, aniž by to v důsledku někam v organizaci dopracoval. Ovšem onen přístup, neobvykle mírnější agrese (minimálně v prezentaci) a schopnost pozorování podává zajímavý pohled na organizovaný zločin během třiceti let po válce, která působí, že americký sen v podobě peněz a příležitostí ležely na každém kroku pro každého, kdo byl ochoten se jich chopit. Co však stojí za pozornost, byla jeho schopnost vydělávat během věznění v Lewisburgu a jeho ženuška Karen, takových už moc nenajdete.

Suma sumárum je Henryho příběh sice zajímavým pohledem na fungování newyorské mafie, ale k celkovému obrazu velkých hráčů má stále daleko. Nechápejte mě špatně, Jimmy Burke a ani Henry sám nebyli bytostmi, s kterými by se chtěl člověk dohadovat ani o mnohem drobnější částky, než o jaké šlo ve fenomenálním vykradení Lufthansy na Kennedyho letišti.

2 14.06.2018

Seriál The Crown je velkolepý svým plánem, úctyhodný pojetím, precizní provedením a po všech stránkách nabízí fenomenální podívanou. A kniha, která má tento seriál doplňovat za ním v ničem ani trochu nezaostává, ba naopak o ní platí to samé, neboť spolupráce autora seriálu a životopisce královské rodiny celý projekt podtrhuje a rozšiřuje - kniha velkolepá vyprávěním, úctyhodná váhou, precizní obrazovým a grafickým doprovodem a po všech stránkách tvoří fenomenální položku knihovny. Není to čistě biografie Alžběty, je to příběh "koruny, která je poměrně těžká."

Jsem zvědav a doufám, že k plánovaným šesti řadám vznikne i šest knih, protože tohle je opravdu fenomenální. Ano, je v tom stranickost, ale po přečtení ani nelze jinak.

3 30.05.2018

Ačkoli trpím silnou skepsí k Američanům píšícím o evropských dějinách, Cahillova kniha byla sympatickým čtením o raně středověkém Irsku a jeho cestě za vzdělaností i křesťanským náboženstvím. Nejen v tom druhém je ostrov velmi specifický. Poměrně velkou část knihy sice zabírá rozpad Říma, což bylo lehce matoucí, ale autor se pak vyváženě, hluboce a s nemalou dávkou humoru zabývá významnými osobnostmi v čele se sv. Patrikem a celkovým vlivem Irska na znovuzrození vzdělanosti na kontinentě. A jistě tahle studie zapůsobí na čtenáře, aby tiše poděkoval ostrovu, který přes svou malost udělal velmi mnoho.

2 29.05.2018

Když se řekne upíří příběh, hned vytanou na mysli dvě jména - Drákula a literárně trochu méně známá Carmilla. Konečně jsem se k dílu Le Fana dostal (ano, ostudně pozdě, ale přece) a byla to sladká gotická novelka. Dech jsem hrůzou sice neztrácel, ale šok se dostavil, když z Carmilly čišel erotický nádech. Vlastně to nemálo vysvětluje jistou erotičnost s upíry spojenou, ale v rámci Le Fanova díla je vpravdě překvapivé, že se nebál hovořit (ačkoli dle všeho nikoli do detailu) o věcech, o nichž se veřejně nemluvilo a v době prvního vydání to muselo čtenáři nemálo otřást. A pokud znáte Drákulu, pak Stokerovu inspiraci poznáte velmi snadno. Suma sumárum je tenhle příběh na pár hodin příjemné četby se scénami, které jsou mé zdravě zvrácené mysli velice milé.

Avšak! Avšak si budu muset sehnat jiný překlad, abych si chvíle s Carmillou více vychutnal nebo rovnou originál. Je pro mě totiž zcela nepochopitelné, proč se páně Snětivý rozhodl tenhle příběh převyprávět! Tento přístup jsem chápal vždy jen v případě převyprávění pro děti. V dospělé literatuře se mi to zdá naprosto vulgárním, jako kdyby překladatel ze čtenářů dělal naprosté hlupce nebo dával najevo svou nadřazenost, jak skvěle ovládá jazyk a prznění klasiky. Převypravování mě uráží. Le Fanu však nemůže za to, že zplodil nádhernou postavu, kterou se moderna rozhodla nejednou znásilnit. Pardon, že jsem se nechal trochu unést, ale nedovedl jsem mlčet.

4 26.05.2018

Nedokončený, nebo možná lépe řečeno sotva započatý román Charlotty se po víc jak sto letech od smrti autorky rozhodla dokončit Constance Savery. A řekl bych, že se činu ujala vkusně a čtivě. Líbila se mi - a vždy mě zaujme - zápletka stojící na konceptu "každá rodina ukrývá temný příběh". Taková příjemná viktoriánská detektivka s napětím a šťastným brontëovským koncem. Snad budu mít v budoucnu možnost porovnat s druhou dokončenou variantou vydanou pod názvem Emma Brownová.

Nejvíc fascinující jsou ovšem ty první dvě kapitoly sepsané Charlottou. Nikde totiž není zmínky o nikom jménem Emma a vyprávění se ujala zdánlivě nezávislá osoba, vdova Chalfontová, která v zápletce nemusela hrát tak významnou roli, jako v této verzi. Mám takovou myšlenku, že tahle kniha měla být pravděpodobně odlišná od ostatních Charlottiných románů. A když si znovu pročítám koncept a formu těch prvních třiceti stran, nemohu se zbavit dojmu, že finální podoba mohla být velmi dobře někde na pomezí Dvojího života Heleny Grahamové a Větrné hůrky, dvou velmi silných knih a temněji zbarvených příběhů. Tak aby se nakonec Charlotta literárně spojila se sestrami stejně jako na začátku, kdy společně psaly básně. Kdo ví=o)

5 25.05.2018

Druhý díl Péricardových vzpomínek je ještě lepší, než jejich první část. Hodně jistě dělá změna projevu jejich autora, což ostatně sám zmiňuje, i jejich forma. Naivní vojín Péricard z knihy Tváří v tvář je pryč a v Krvavých Velikonocích ustupuje ostřílenému, cynickému, kritizujícímu a hloubavému adjutantu stejného jména, který nejednou přikračuje k cenzuře dat, jmen a lokací. Necenzuruje však své dojmy, nad kterými se čtenář nutně pozastaví, ani vysokou literaturu, kterou přiblíží stále stejnou frontu, natož chytlavost celého vyprávění. Ač první světová byla co do fronty válkou statickou, Péricardovo vyprávění rozhodně statické není. Jednoho se však francouzským hrdinům a čtenáři nedostávalo....granátů.

16.05.2018

Pěkné místopisné spisky o národu, který se stal cizincem ve vlastní zemi. Gerald mi nabídl Wales ve dvou podobách. V Putování byl Wales prostorem mise, kdy pomáhal získávat vojáky pro křížovou výpravu, což Gerald doplnil o nespočet místních i národních legend, příhod a zázraků. Vzhledem k množství se dílko stalo lehce nepřehledným a stereotypním. Za to Popis Walesu, rozsahem kratší, byl ještě zajímavější. Nevím nakolik odpovídá realitě Geraldův popis velšské národní povahy, ale vím, že stvořil dílko hodné studia. Avšak pozor, budete-li knihu číst, věřte, že si na názvech a jménech vylámete jazyk.

3 16.05.2018

Takové příjemné počtení na jedno odpoledne. Jistě, Annina prvotina nedosahuje kvalit famózní knihy následující, ani neobstojí v konkurenci proti dílům sester. O to tady však nejde. Anne svoje zkušenosti v příběhu Agnes skvěle zúročila a vcelku nepokrytým moralizujícím způsobem, okořeněným pohledem dcery, která kněžský úřad otce nezapře, podává obraz těžkého bytí guvernantky v tehdejší společnosti. V mnohém je však postavení dnešních učitelů, potažmo au pair, velice podobné.

A to je vlastně vše, nic víc Agnes Greyová nenabízí. Je-li to dost nebo ne už leží na uvážení každého čtenáře. Pro mě je to příjemné, čtivé, chytlavé a vcelku zajímavé, sic nijak zvlášť zásadní dílo.

3 08.05.2018

Moc pěkně sepsaný úvod do dějin jednoho z nejvýznamnějších rodů na anglickém trůně. Jistě, pokud čtenář o této historii něco ví, patrně mu kniha moc nových poznatků nepřinese (i když osobně jsem se třeba dozvěděl o Alžbětině politice státní podpory pro chudé). Dovedu si knihu představit jako doporučenou četbu, protože Alex Woolf nezachází do zbytečných podrobností, seznamu dat a jmen, ale přitom umně zachovává to zásadní - což je samozřejmě Jindřich VIII. a má milá Bětka - a to je mi sympatické. Méně sympatická byla tisková chyba v návaznosti stránek 138 a 139, to je však jiný problém.

2 05.05.2018

Vůbec bych se nedivil, kdyby Scottovo dílo (obecně) mělo nepřímý vliv na nešťastný turnaj v Eglintonu, který se konal 20 let po vydání Ivanhoe a zapsal se do historie, sic ne tak skvěle jako právě Walter. Tahle knížka je jednoznačně jedna z nejlepších, ne-li nejlepší, co jsem od skotského básníka měl dosud tu čest číst.

Jistě, romantikou - místy až lehce naivní - autor rozhodně nešetřil, ale i dnes má mnoho co nabídnout a čtenáře uchvátit. Ono je příliš těžké odolat kouzlu dávných časů, kdy se Sasové s Normany do krve nesnášeli, Anglie se rozpadala vnitřními spory, lesy opanoval Robin Hood se svými přáteli a Richard Lví srdce kryl svou totožnost pod černou zbrojí. Když k tomu Walter přidal ještě postavičky jako Wamba, u něhož nevíte, zda je skutečně blázen nebo rozum tak dobře skrývá, Izáka z Yorku, nejchudšího lichváře, Cedrika toužícího znovu pozvednout Saský národ, pokrytecké templáře a další, pak je o zábavu postaráno.

Příběh je to opravdu bohatý, ale nenudí, a nemá smysl tu vypisovat skvělé scény. Která mě ovšem opravdu dostala, byl závěrečný rozhovor lady Roweny s ubohou Rebekou. Přičemž zvlášť ta druhá je adeptkou na královnu nejednoho rytířského srdce, vzdor jejímu vyznání.

Za zmínku taktéž a opět stojí Walterova předmluva a poznámky na konci knihy, kde mimo jiné vysvětluje, proč a jak došlo k násilnému oživení Athelstana. Ivanhoe jednoduše znovu potvrzuje mé přísloví "nevíš-li co číst, vezmi Dickense nebo Scotta".

10 03.05.2018

Kraťoučká esej na téma, která platí dnes stejně jako (trochu překvapivě) před více než dvěma staletími. Starého Fieldinga mám velmi rád a ani tímhle krátkým zamyšlením nezklamal. Už jen proto, že přesný smysl jeho slov není tak snadné odhadnout. Ale nad knihou, či esejí, se má přemýšlet, není-liž pravda?

1 25.04.2018