Kozel komentáře u knih

Jakkoli spolu tyto dvě knihy souvisí, jejich kontrast je tak silný, že pocity jsou mírně rozporuplné. Únos jsem si užil nadmíru. Rozdílnost povah Davida a Alana, historické pozadí, dobrodružnost a Skostká Vysočina mi přinesly skvělý čtenářský zážitek. Horší to bylo s Katrionou, která mi svou povahou a po literární stránce oproti předchozímu dílu značně pokulhává a její čtení mi přivodilo několikeré kóma i otrávenost nad sentimentem a patosem. Avšak na druhou stranu jsem také zažíl několik silných momentů - popisované komploty a intriky, rozhovory mezi Davidem a Prestongrangem, pomalu mizející naivita hlavních postav, pobyt na ostrově Bassu, slečna Granotvá a další.

Co z toho vyplývá? Že tenhle Stevensonův počin není čtenářsky na první pohled tolik atraktivní jako třeba Poklad na ostrově a zápletkou tolik průhledný. Při hlubším čtení však nabízí mnohé pohledy do a na Skotské události poloviny 18. století. A proto není srovnávání Roberta s Walterem zcela od věci.

3 05.11.2017

Není pochyb o renesančnosti Leonarda. Stejně tak nelze pochybovat, že byl géniem, který dalece vybočoval z řad svých současníků. Tak to u géniů ostatně bývá. A tahle útlá knížka plná jeho myšlenek je sice výborem, ale za to tématicky a myšlenkami bohatým a stále živým. Jednohubka, která dokáže pobavit (bajkami), poradit (hlavně pro malíře, kreslíře), poučit (co do přírodovědy, filozofie i života) a nahlédnout do jednoho z největších mozků lidských dějin.

Co by člověka, kterému byla kresba a malba vždy trochu cizí, obdivuji Lea především pro jeho další díla na poli vědeckých, čemuž se Deníky také z valné části věnují. Co mě trochu mrzí, je absence Leových nákresů, k nimž se některé obsažené myšlenky vztahují (navíc jsou tyhle nákresy obecně známé a dostupné, ale ne vždy se chce člověku během četby hledat).

6 14.10.2017

Pollardův výklad politických dějin ostrovního národa je příjemným, srozumitelným spiskem. Na nějakých 130 stranách čtenář projde napříč dějinami politický vývoj národa, který má v Evropě (a vlastně celosvětově) své osobité a důležité místo. Autorův styl je velmi dobře čtivý a zábavný, což říkám jako člověk, který u politiky v jakékoliv podobě do pár minut usíná. Nutno zmínit Pollardovy filozofické "výstřely od boku" v textu, o politice tamní i obecně, jež jsou zajímavými glosami, které lze aplikovat i po víc než sto letech od prvního vydání spisku.

Za nejzajímavější kapitoly bych jmenoval Národnost na postupu, věnovanou Tudorovcům (u mě nic zvláštního, že mi tohle téma padlo do oka), Vzrůst Anglie věnované "kolonizaci" a následně Převrat v průmyslu zaměřený hlavně na 19. století.

1 13.10.2017

Skutečně zajímavá a čtivá kniha o ještě zajímavějším tématu. Z kraje musím říct, že jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. Místo zevrubného rozebrání případu Jacka, v něž jsem doufal, dostal jsem rozbor kontroverzního deníku, na jehož základě si Feldman vybral svého favorita Jacka Rozparovače a za každou cenu se rozhodl to v knize dokázat. Což se mu povedlo a místy opravdu nebylo snadné odolat pokušení autorovi uvěřit.

Jenomže ona "síla" ve mně vyvolala skepsi a pocit nedůvěry, což už autor nedokázal změnit. Mám k tomu několik důvodů: jeho otevřené napadání jiných autorů (taková osobní pomsta), nepřímé důkazy založené na rozhovorech s lidmi nežijícími v době vydání knihy, prameny v osobním vlastnictví, včetně onoho deníku, jež dosud není dostupný, přepisy často pochybných rozhovorů a zdrojů i poněkud nedůsledné citování (když už nějaké) pramenů a dalšími záležitostmi, které se těžko dají ověřit. Nejvíc mě však zaráží jedna otázka, kterou si stále kladu: kdo je sakra Paul H. Feldman, který svou kancelář staví na adresu Baker Street a o němž se v roce 2017 nedá na internetu najít jediná věta?

Na druhou stranu je tu temný, fascinující a tragický příběh rodiny, který by obstál i sám o sobě. Než jsem začal číst, měl jsem taktéž svého favorita - v osobě Kosminského. Po přečtení už nemám, neboť jsem s upřímným díkem k této knize došel závěru, že případ Jacka Rozparovače je příběhem, jehož řešení si musí najít každý sám (podobně jako u Záhady Edwina Drooda od Dickense). Tedy pokud je člověk ochoten se ponořit do angličtiny, neboť - jak už je v této zemi zvykem - je toto jediná česky dostupná kniha o vrahovi, o jehož obětech je známo víc než o něm samotném. Feldman čtenáří nabízí jednu podobu Londýnského přízraku, pokud ji přijmete za svou, je jen na vás=o)

2 06.10.2017

Poslední díl katovských pamětí byl jednorázovou záležitostí, kterou jsem proletěl bez toho, abych nějak víc přilnul k osudům kata Mydláře. Výjimku snad tvoří osudy pohůnka Matěje.

Vyjádření k celku budiž takové, že pro mě je Svátkův román spíš bižuterií než klenotem. Hezký na prvních několik pohledů, zajímavý řemeslnou prací, ale při bližším zkoumání mi chybí větší hloubka či smysl a zář. S první dvěma díly jsem nevěděl jak naložit a s uzavřením dílu čtvrtého stále odpověď neznám. Možná někdy v daleké budoucnosti přijdu na to, proč je Svátkova práce tolik chválena a české čtenáře provází od základní školy.

2 03.10.2017

Tento díl Pamětí zatím nejmilejším mi byl, ač klidně podtitulem "Kterak Jan opět početným se stal" by se zváti mohl. Od chvíle, kdy Janova kdysi družka Anežka fortnou katovskou prošla, onen ke svému řemeslu, díky onomu štěstí, často přikročiti nemusel, přestože svojí odvahou věhlasu získal. Však varovný prst zdvihnouti musím, neb sobecky Jan svým pomocníkům ku podobné cti nepomohl, naopak dokonce si jejich zásluhy připisoval, přestože hlavně Vavřinec se zasadil a staroměstkému obyvatelstvu svým činem od hladového moru při obléhání Švédy odpomohl. Nechci však prozrazovati děje příliš, ježto milá pohádkovost příběhu příliš hezká jest. Závěr mi pak trochu požitku pokazil, anžto přiložená kronika Roberta Zatočila o bojích proti Švédům příliš zdlouhavá byla. Praha jak známo útoků ustála a stěhováním justicie blíže domu Mydlářova otevírají se poslední kapitoly jeho příběhu.

3 01.10.2017

Volné pokračování Kláštera je skvělá četba. Ač může odradit její rozsáhlost, či občasná pomalost děje, Scott dokáže od první chvíle zaujmout živostí postav, prostoru a celé dějové linky. Když k tomu připočtete češtinu přelomu 20. a 30. let, která tomuto autorovi ohromně sluší, máte postaráno o skutečně krásný zážitek zasazený do 16. století, z něhož nejvíce vystupují královské sestry Alžběta I. a hlavně Marie Stuartovna, jíž patří tento román. A jak říká sám Walter v poznámkách: "Bylo by nudným v zábavném díle uváděti přesné údaje historických událostí, avšak všeobecný zájem, jejž má každý o osud královny Marie, ulehčuje psáti o všem, co pojí se k jejímu neštěstí."

Mimochodem její postava byla ta, ke které sem nedokázal zaujmout určitý postoj, nicméně stejnou potíž mám k reálné postavě. Za to vývoj Rolanda Graema od protivného rozmazleného hejska po moudrého, ač prchlivého a věrného rytíře bylo skvělé sledovat. Na cestách se sokolníkem Adamem Woodcockem tvořili dvojici zábavných postav, které mám tolik rád na Dickensově Barnabášovi či Fieldingově Tomu Jonesovi. Dovolím si vypíchnout jejich protiklad, fanatickou katoličku a Rolandovu babičku Magdalenu, která mi lezla na nervy podobně jako babička Jindřicha VIII. Zajímalo by mě, zda byla podobnost čistě náhodná. Kruci, je toho příliš, co chválit. Tak to zkrátím - čtěte a nechte se vtáhnout, ono Scott vám stejně nedá příliš na výběr=o)

2 28.09.2017

Janina osobnost si určitě zasluhuje tento druh sbírky citátů. Problém je však v tom, že podobné soubory závisí na umu a osobních preferencích jejich skladatele. Podle mě se to Dominique podařilo docela slušně, kdy citáty rozdělila na několik tématických okruhů, a člověk si tak může připomenout mnohé úryvky z nesmrtelných knih, které během jejich četby snadno přehlédl.

Ovšem největší pecka jsou úryvky z Janiny korespondence. Vydat její korespondenci v češtině by nebylo vůbec na škodu. Snoubí se v ní totiž všechno, co čtenáři mají rádi na Austenovic románech, s tím rozdílem, že tady se jednalo o skutečnou osobu. A to vskutku úžasnou.

3 11.09.2017

Román Tom Jones mě zcela pohltil, pobavil a omámil, takže bylo otázkou času, kdy se podívám Henrymu Fieldingovi hlouběji do seznamu napsaných děl. Tentokrát to byla dobrodružství Josefa Andrewse a jeho přítele Abrahama Adamse.

Ačkoli je tento román starší a rozsahem o polovinu kratší, nijak neztrácí na zábavnosti, poučení a živosti. Opět jsem se neubránil hlasitému smíchu u bezmezné poctivosti hlavních postav, která především v případě Adamse (tahle postava je mimochodem svou povahou skutečně velkolepá, těžko kde hledat někoho podobného) nabírá takové šíře, že je odsouzen k opakovanému nárazu s reálným světem. Což se projevuje především v hostincích a hospodách, kteréžto jsou vždy jevištěm velikých věcí. Lady Boobyová a její služebná jsou též svými výstupy zárukou, že čtenář dostane vydatnou dávku zábavy i kritiky poměrů v Anglii 18. století....

Nemůžu tu jmenovat všechny velké i malé postavy a události, které dělají tuhle knihu natolik zábavnou a nesmrtelnou i po tolika letech, kdy byla napsána. Josefa Andrewse mohu jen doporučit a podivovat se nad tím, proč se v dnešní době nepíše nic, co se tak přesně trefuje do "lidských druhů", přičemž i Fielding dokazuje, že se vlastně nic moc nezměnilo.

4 11.09.2017

Rozhodoval jsem se mezi dvěma a třemi hvězdami. Nakonec volím tu horší variantu. Bez pochyby se nejedná o jednoduchou četbu. Číst Doriana bylo jako dívat se na jeho měnící se obraz a při každé stránce cítit novou dávku zhnusení - a tohle slovo myslím nejlépe vystihuje celou knihu. Dorianův guru Wilde, převlečený za lorda Henryho, byl snad ještě ohavnějším společníkem, který mi neskutečně lezl na nervy. Co stránka, to hnus, cynismus, bezohlednost, paradox, pokřivenost, nemorálnost, ale zároveň je to přitažlivé, fascinující a okouzlující jako Dorianova tvář. Ačkoli z Wildova způsobu psaní a myšlení mě jímá hrůza, přesto mě dokáže nejedním epigramem přinutit k zamyšlení. Vskutku nevím, jak ke knize vlastně přistupovat. Musím se tomuhle portrétu bránit, ale přesto se na něj dívat. Ani v nejmenším se nedivím, že v době vydání vyvolala kniha takové pozdvižení a vedla i k soudu. Odsouzeníhodná však není. Zdá se vám to jako paradox k mým dvěma hvězdám? Zkuste si Obraz Doriana Graye přečíst.

5 04.09.2017

Krátký a krásný spisek, v němž Thomas zvládnul kritiku současnosti i představu ideální společnosti zároveň a který čtenáře neunaví přemrštěnou náročností. Naopak ho vede k mnoha zamyšlením. Namátkou mě zaujalo, že ač katolík v 16. století, More obhajuje náboženskou svobodu či že původ zla lidské společnosti vidí v přirozené pýše člověka nebo jak kritikou kapitální společnosti předběhl svou dobu. Je toho však víc. Za zmínku stojí, že na několika místech poukazuje na chyby utopické společnosti i na to, že se nejedná o návod, ale pouhý popis ideálu.

Musím ještě poukázat na vydání z roku 1978, které jsem četl, protože konečný dodatek z ruky Petra Křivského je na mnoha místech humornou ukázkou tendenční režimové literatury poplatné své době, což je vskutku výrazný kontrast Morově Utopii.

4 28.08.2017

Tahle útlá knížka o životě Jindřicha VIII. je skvělá pro každého, kdo by se chtěl o tomto panovníkovi dozvědět něco blíže a nechtěl by příliš vyčerpávající četbu plnou informací, dat, jmen, souvislostí a podrobností najednou. Avšak pro toho, kdo již nějakou povědomost má - což byl i můj případ - bohužel nic moc (jestli něco) nového nepřinese.

Ačkoliv autorka probírá vše dosti zevrubně, líbil se mi prostor věnovaný Jindřichově, potažmo Cromwellově, náboženské reformaci a skutečnost, že posledním dvěma manželkám bylo věnováno více místa, než všeobecně známému příběhu o Anně Boleynové. Suma sumárum, Kathy Elgin nabízí v podstatě jakési letmé seznámení se životem Jindřicha VIII., který je tolik fascinující osobností, jež zanechala nesmazatelnou stopu v anglických dějinách.

2 16.08.2017

Rané práce Austenové mě hodně baví. Ten humor a příslib budoucího (a potvrzeného) vývoje autorky je velmi znatelně přítomný, a pokud člověk Janin projev zná z pozdějších, již dokončených, románů, pak ho tyhle marginálie bez pochyby pobaví.

"Tři sestry" a "Catharine neboli altánek" jsem poznal již v jiných souborech, které jsou v češtině dostupné, takže nemá smysl, abych svůj komentář opakoval. Avšak "Na hradě Lesley" jsem zažil několik okamžiků, kdy jsem se neubránil hlasitému smíchu, což se jistě stalo i fiktivním adresátkám těchto dopisů, Margaret Lesleyové a Charlottě Lutterellové. Ještě více jsem se pobavil nad "Dějinami Anglie", u nichž je ovšem potřeba danou látku trochu znát, aby jejich humor vyniknul. Tahle část mě pak trošku vede k otázce, čím to, že Austenová i Dickens (a patrně další autoři tohoto období; nevím jak jejich tehdejší čtenáři) měli takový despekt k mým oblíbencům Jindřichovi VIII. a Alžbětě I., zatímco Richarda III. vcelku obhajovali? Navíc v kontrastu s dnešní dobou, kdy je to právě spíše naopak. To ale jen tak mimo téma=o)

3 13.08.2017

Všechny 4 svazky (v českém vydání) byly pro mě opravdu dlouhou cestou. Můžu však s čístým svědomím říci, že ten 4. byl nejmilejší. To je ten Dickens, kterého mám rád. Emoce, popis špinavého Londýna, spravedlnost, famózní lapení Heepa, rozhořčení nad vězeňským systémem, obrat v dobré a dojemný závěr.

2 12.08.2017

Ačkoliv byla tahle část životních osudů Charlese Copperfielda pro mne zatím nejslabší (těžko říci čím přesně), přesto je mnoho postav - a jejich vývoj - opravdu kouzelných. Bláznivá slečna Mowcherová, tetička Betsie Trootwoodová, která mi čímdál víc připomíná Maggie Smith v Downton Abbey, fyzického trestu hodná Dora, čarovnost Mr. Dicka, jedovatě slizký Uriáš, coby skvěle napsaná negativní postava, a další.

Nikdy mě nezklamalo dění okolo pana Peggotyho a Anežky. Za nejlepší scénu vůbec pak ovšem považuji začátek manželství Davida s Dorou a finální obraz, kdy si Anička vylévá srdce s panem Strongem za neutuchajících poznámek matky a smrtících poznámek tetičky Betsie.

1 06.08.2017

Davidova raná dospělost mě velmi bavila. První hořkosladké lásky, mladická naivnost a důvěřivost, první kroky k samostatnosti - první vlastní pronájem bytu, zaměstnání -, zábavné postavičky a jejich vývoj (všudepřítomní Micawberovi, sourozenci Peggotyovi, slečna Dartle, Anežka atd.). Mnohokrát jsem na stránkách potkával sám sebe. Jen jsem se trochu podivil, že Dickens, jakožto někdejší soudní reportér, nerozvedl danou problematiku do větší hloubky. Inu, nedá se nic dělat, je na čase otevřít další část.

2 07.07.2017

Můj první Dickens, kterého jsem četl, byl právě David Copperfield. Přestože se jednalo o pouze první díl (nyní pročítám 4 dílný komplet z roku 1928), zahořel jsem hlubokým obdivem k autorovi; a pochybuji, že mě to pustí. Znovu jsem si tedy přečetl rané dětství ubohého Davida, který je vláčen okolnostmi (i lidmi) z bláta do louže, ale i jistými náznaky lepších zítřků.

Ah, ty postavy! Jednak rodina Micawberových, jejíž hlavu rodiny jsem musel zároveň litovat, kárat, ale milovat stejně jako Mrs. Micawber, a to obzvlášť ve scéně z vězení dlužníků, jež je naprostým vrcholem (později ještě rozvedeným v Malé Dorritce). Druhak tetička Betsey, kterou stará Peggotty nedokáže vystát. Bláznivý pan Dick je kapitola sama o sobě. A v neposlední řadě Uriáš Heep. Z jeho charakteru mě vždycky tak nějak mrazilo. Jsem zvědav jak Davidovy osudy budou pokračovat=o)

1 28.06.2017

Už podruhé jsem se u Scottovy předmluvy trápil jako kapitán Clutterbuck, neb při těch zhruba dvaceti stranách upadl jsem několikrát do podivného spánku. Avšak s úvodní kapitolou v podobě dopisu jmenovaného veterána vzala kniha obrat, díky kterému se mé oči nezavřely na dobu přesahující čas nutný k mrknutí. Skvělý román, u kterého nevím, co bych měl podtrhnout dříve. Ať už zmíním výborné dialogy (zvláště ty odehrávající se v opatství Panny Marie), živoucí postavy (prchlivý Halbert, pokrytecký opat Bonifác, jeho podpřevor Eustach, otravný euphista Shafton...), tajemnou Bílou paní Avenelů, vykreslení skotské krajiny, potažmo celé atmosféry reformace či vítěznou bitvu Johna Fostera a jeho rozhovor s Jamesem Murrayem, pokaždé mi tanou na mysl další věci, které jsem nespravedlivě opomněl.

2 01.05.2017

Typický Hardy=o) V krátké povídce je všechno, co na něm může mít člověk rád - životnost těch několika málo postav, krajina v nočním hávu, z níž sychravost je přes stránky fyzicky cítit, tajemní návštěvníci i celé rozuzlení. Zápletka sice patrně nepřekvapí, avšak díky řečenému je to příjemně strávená hodinka. ALE...povídka je vytržená ze souboru Wessexských povídek, což jí trochu ubližuje. Takhle totiž působí poněkud osamoceně, nekompletně, a to je škoda.

1 27.04.2017

Walter jistě napsal lepší knihy, přesto mě tahle romance s tragickým koncem zaujala několika věcmi. Na špici je zcela originální Caleb, sluha oddaný jako pes, který mě bavil i prudil stejně jako samotného Ravenswooda, jehož nástup na konci knihy a celé finále je naprosto famozní. Lady Ashtonová je semetrika, před kterou se třese i čtenář. Divím se, že ji Ravenswood neprobodl. Lord Ashton oportunistický moula, který má spíš štěstí na okamžik, než vlastní schopnosti. I přesto, že Scott celou zápletku prozradí hned v úvodu, je rozsah Nevěsty z Lammermooru mnohem větší. To politikaření a výměna vládnoucích klik ve Skotsku na přelomu 18. století je mistrovsky (jak taky jinak) vykresleno, a tak je možno najít v knize hned několik vrstev. Perličkou je pak skutečnost, že Scott celou knihu nadiktoval svým písařům během blouznění v nemoci...

5 27.04.2017