Kozel komentáře u knih

Stracheyho knihu o generálu Gordonovi považuju za nejlepší, i když faktograficky patrně nikoli nejzdařilejší, ze tří knih, kterým se dostalo českého překladu. O to smutnější je skutečnost, že Gordonův příběh je pouze kapitolou vytaženou z většího souboru, jenž v době svého vydání způsobil v anglické společnosti slušný poprask.

Abych však zůstal u tématu. Postava generála Gordona je dosti zajímavá (byť u nás nijak zvlášť známá) a navíc na jeho jméno člověk nejednou narazí při čtení soudobé i pozdější literatury. Osobnost zajímavá svou povahou, životní dráhou, podivným koncem i následným heroisováním, což Strachey podává svým typickým čtivým způsobem, v němž je tentokrát velmi silně znát jízlivost a ironie mířená proti prakticky všem postavám, které se na tomto dramatu v Chartúmu podílely.

3 14.10.2016

Tahle dávka příběhů Sherlocka mě nadchla víc než ta předchozí. "Příběhy" byla především o prvním setkání čtenáře s Watsonem a Sherlockem, "Vzpomínky" už jsou pokročilejší co do vztahů i "problémů" a s nádechem melancholie, s kterou Watson na svého přítele vzpomíná vzhledem k vyvrcholení v Posledním případu. Což je mimochodem jedna z těch dosud lepších holmesiádských povídek, které jsem četl. I ostatní zde obsažené mi připravily milé chvíle; ať už za to vděčím jejich průběhu, námětu, zápletce nebo rozhovorům mezi dvěma ústředními postavami - namátkou mohu zmínit případ lodi Gloria Scottová, krásně tajemný Musgraveský rituál, ryze kriminální Řecký tlumočník a nebo Námořní smlouvu.

4 14.10.2016

Je vůbec možné komentovat takovou žánrovou klasiku, jakým je postava Sherlocka Holmese a jeho dobrodružství vyprávěná věrným přítelem Johnem Watsonem?
Pokud čtenář čte povídky souvisle za sebou, velmi snadno dedukční metodou nalezne osnovu, kterou Doyle dodržuje. Holmes v originále vycházel jakožto seriál, takže kompletovaná sbírka může mít onu tendenci chvílemi nudit. Ovšem pouze do chvíle než vás znovu uchvátí Londýn slabě osvětlený plynovými lampami snažícími se protlačit kousek světla lezavou mlhou; vyhřátý pokoj na Baker Street, kde živě diskutuje Holmes s Watsonem po vyslechnutí klientových trápení nebo při čekání na výsledek pátrání malých detektivů; (zlo)činy, které se v nespočtu obdobách vlastně dějí dnes a denně. Navíc je tu řada povídek (ne všechny), které jsou rozsahem sice krátké, ale obsahem jsou na pomezí duchařiny a gotických románů či příběhů jako z pera Wilkie Collinse, díky čemuž mají kouzlo, kerému já osobně nedokážu odolat. Dnes ani zítra.

5 09.10.2016

Nádherná kniha a nádherném zvířeti plná naprosto nádherných fotografií. Anne Ménatory, spoluautorka filmu Bratr vlk a dcera i pokračovatelka svého legendárního otce, tohle fantastické album doplnila textem, který je pravda trochu povšechný, ale pokud člověk již o vlcích něco ví, získá pár dalších informací k dobru. Navíc, člověku, který s vlky prakticky vyrůstal, musíte chtě nechtě věřit.

Je fajn, že se o vlcích stále píše, natáčí filmy a jsou vděčným zdrojem pro fotografy. A ačkoli se vlkům začíná opět trochu dařit (dokonce snad konečně i v ČR), nemají vyhráno a já jen doufám, že lidem konečně dojde, že ztrátou této šelmy ztratíme rovnováhu, s kterou by příroda měla velikou potíž. Protože "Každý tvor má svou roli a své místo v řádu věcí."

3 29.09.2016

Na prvních stranách mě Wellsova Válka ve vzduchu popravdě příliš neoslovila. Jenže to platilo pouze do momentu, než se Bert Smallways zřítil s balonem v Německu a byl nucen účastnit se na vzducholodích úvodu světové války. Od té chvíle jsem byl zmítán mnoha zvraty a mrazivými momenty ať už díky bojovým scénám, Bertově osudu a nebo (především) dalšímu důkazu Wellsově neuvěřitelné schopnosti předvídat. Hlavně díky tomuto je Válka ve vzduchu v mých očích ohromující knihou, která má velikou hodnotu. To, jakým způsobem odhadl roli Německa, dobu, kdy válka vypukla, její politické, ekonomické, sociální přičiny (a jejich rozebírání) nebo i fakt, že jmenoval vzducholoď Graf Zeppelin dvacet let před jejím vzletem, z této knihy dělá něco mnohem víc než položku v historii literatury. Alespoň pro mě. Protože koho by v roce 1908 napadlo dopodrobna se zamýšlet nad tím, že o nějakých šest let skutečně propukne světová válka?

28.09.2016

Neodolám srovnání se čtivou knihou Lyttona Stracheyho, z níž Sitwellová taktéž hojně čerpala. Obě knihy mají příjemný, až beletristický, spád a jsou pohodlnou četbou, ale ačkoli je Sitwellová objemnější (počtem stran, faktů i tématického záběru), je přece jen omezená víc přímo na osobu Viktorie, což je persona sama o sobě vcelku komplikovaná. Jak jsem naznačil v komentáři u Stracheye, královna Viktorie je už poněkud jiným typem panovníka a z obou knih má člověk pocit, že víc než ona, mají na rozvoji Británie v 19. století podíl její prime ministři. Jmenovitě pak Melbourne, Gladstone, Disraeli, Peel. Nedá se říct, která kniha je lepší, bok po boku ovšem pracují naprosto skvěle. Abych se však nepřeklopil do nějakého většího rozboru, chci vypíchnout především kapitolu Přehlídka, která má schopnost otevřít oči a představuje čtenáři viktoriánskou Anglii v trochu jiném, tvrdším a realističtějším světle než jaký je obecný obraz.

1 22.09.2016

Otec Kristýny Alberty jistě nedosahuje kvalit humoristického Pana Pollyho nebo Lewishama; přesto mě kniha bavila - ať už samotným způsobem Wellsova vyprávění nebo právě trampotami i myšlenkami (a z toho plynoucí otevřená kritika tehdejší oblasti psychiatrie,) pana Breembyho či feminismus jeho dcery, který v závěru knihy přechází až do revolučního hnutí, což dalo na posledních několika stranách Wellsovi prostor k disputaci mezi několika pohledy na svět. Není myslím nutné dodávat, že autor jako vždy v tomhle směru dalece přesáhl svoji dobu a spoustu věcí může čtenář vztáhnout i na rok 2016.

1 10.09.2016

Ačkoli se Lemmy závěrem roku 2015 stal členem velkolepého orchestru kdesi nahoře v hudebním nebi, jeho autobiografie je dalším důkazem, že Lemmy je rock´n´roll - rychlý, drsný, nekompromisní, přímý, vtipný, objímající, přátelský, zvrácený, romantický, chytlavý, nezastavitelný, nesmrtelný..

11 04.09.2016

Velmi trefně je v anotaci použita narážka na Popelku, protože přesně tuhle postavu Anna Elliotová a její rodinné poměry připomínají. Ale přes veškerou milou pohádkovost, příjemnou plynulost příběhu a charaktery postav jako Mary nebo Croftovy nepatří tahle knížka mezi to nejlepší, co Jana napsala (i když zvrat v podobě vyprávění paní Smithové o Elliotovi považuju za jednu z nejlepších jejích scén). Možná je to rozsáhlostí, které se dostalo geografii na úkor humoru, možná je to mou rozporuplností k Austenové. Nechápejte mě však špatně, jestliže Austenová napsala na své poměry "průměr", pak je to stále libý počin románů rodinného života=o)

2 02.09.2016

Tři hrané seriály jsem jako dítě miloval: Buffy, Lovci pokladů a Ztracený svět (nejen kvůli Jennifer O´Dell). Otázka proč jsem si knižní předlohu ke Ztracenému světu přečetl až teď po tolika letech, které uběhly od dopoledního sledování seriálu, zůstane nezodpovězená. Protože je TV pořad předlohou inspirován hodně volně, a tak už jen čistě k Doylově knize.

Jakmile jsem začal číst, nebylo možné se odtrhnout od strhujícího dobrodružství čtvěřice průkopníků hledající skrytá tajemství přírody. Způsob vyprávění prostřednictvím reportáží a k tomu dva páry tak protikladných (Summerlee/Challenger, Malone/Roxton) a přitom se doplňujících (Summerlee/Challenger, Malone/Roxton) charakterů má v prostředí divoké Amazonie a moderním člověkem netknuté náhorní plošiny moc čtenáře upoutat na pár velmi napínavých, humorných, veselých, děsivých hodin. Musím však jedním dechem dodat, že Doylova dobrodružná science fiction nakonec nedosáhne v mém srdci takové místo jaké má třeba Wellsův Ostrov dr. Moreaua, na nějž sem si kolikrát při putování Ztraceným světem vzpomněl

1 29.08.2016

Jestliže měli Britové jednotky SAS a Američané Commandos, pak Němci měli útvar Brandenburg, na jehož činnosti se odráží celý průběh války. Bylo zajímavé číst úkoly, které se z útočných měnily v roce 1943 na obranné a později na přelomu let 1944-1945 spíš na úkloly kryjící ústup. Avšak tahle bohatá historie popisující válku zase z jiného úhlu nebyla snadným čtením. Kurowskiho kniha se nečetla úplně nejlépe, jednak pro text ve dvou sloupcích na stránce, druhak pro bohatou faktografii událostí a jmen, které Brandenburg provázely. Avšak tak to s odbornou literaturou už bývá a po "přelouskání" člověk ví, co a na jakých stránkách v případě potřeby najde.

2 28.08.2016

Úchvatná kniha. Úchvatná z mnoha důvodů. Ač mě v prvním okamžiku počet stran trochu děsil, nakonec jejich čísla narůstala velice rychle a knihu jsem nerad odkládal. Fieldingova lidská komedie má mnoho vrstev - lidských i obsahových - a nevím, čím mě pobavila víc: vypravěč v osobním vztahu ke čtenáři, úvodní eseje k jednotlivým knihám, páně Westernova povaha a jeho zoufalství při výstupech se sestrou, Partridgova návštěva divadla nebo zájezdní hostince, kdy v každém z nich došlo k šarvátce, Allworthyho filozofický nadhled, kontrast Thwackuma se Squarem nebo vyprávění Pána z kopců či ty dobové narážky na společnost i aktuální dění. Tisíc láter a kulí! Je toho mnoho, proč číst tuhle knihu poprvé a v budoucnu si to několikrát zopakovat. Není divu, že se Dickens mistrem Fieldingem v mnohém inspiroval

V neposlední řadě musím sklonit poklonu překladu Evy Kondrysové, neboť na tak kouzelné výrazy (rajda zlíhaná, cumploch nebo hudrmanice) a věty ("Jsi cucák a víš pendrek) člověk už mnoho nenarazí.

1 20.08.2016

Otto Skorzeny byl výjimečnou osobností nového typu války (onen německý odraz britských SAS či amerických Commandos) a k tomu napsal výjimečnou knihu. Jeho vyprávění o vlastní účasti na druhé světové válce je velmi subjektivním, ale také velice zajímavým pohledem na dosud největší válečný konflikt. Během čtení ve mne vyvolal mnoho otázek a nejsem si zcela jist, jak se k jeho pocitům vlastně postavit. Hluboce mě zaujalo, že o svých činech, úspěších a předpovědích hovoří, jako by vlastně o nic zvláštního nešlo, přičemž samotné vyprávění by těžko vymýšlel i Ian Fleming. A pak je tu ta ještě zajímavější část. Celou knihu totiž provází pocit křivdy, kdy neustále zrazovanému Německu byla válka v podstatě vnucena a nikdo nepochopil, že nacistické Německo bojuje především proti Sovětům a bolševizaci, která hrozila Evropě (i to Skorzenyho zadostiučinění, že došlo na jeho slova, má kouzlo). Stejně tak se Skorzenyho světová válka odehrává především za oponou tajných služeb, z čehož plynou další a další otázky: Proč Skorzeny ani jednou nenarazil na židovskou otázku a koncentrační tábory? Kdo z nejvyššího nacistického velení donášel Sovětům? Byli Němci nevinni v masakru u Malméd? Prodloužilo spojenecké vyžadování "bezpodmínečné kapitulace" válku? Mnoho dalších otázek jsem si pokládal.

Myslím, že v rámci historického bádání není nic cennějšího a čarovnějšího než paměti a názory přímých účastníků. Proto jsou "Mé velitelské operace" skvělým čtením pro všechny, kdo chtějí nahlédnout do mysli "všehoschopné bytosti moderní mytologie", která o své činnosti mluví dost otevřeně a upřímě a v závěru pokladá jednu ze složitých otázek tohoto období dějin: Jak jsem mohl v roce 1939 tušit, že se vstupem k jednotkám SS dopouštím zločinu?

10 13.08.2016

Tenhle druh nenápadných, lehce napínavých a "děsivých" příběhů mám hodně rád. A tenhle výběr mě zaujal na každé stránce (i graficky). Opravdu literárně krásný, přesto obsahem lehce chladivý zdvižený závoj Eliotové odhalující něco z negativní mysli; milá a duchařsky laděná Cecilie de Nöel, v níž jde především o odvěký souboj mezi skeptiky a věřícími (hlavně pan Atherley a jeho pohled dokázal pobavit); modlitba Huntové je neobyčejným příběhem manželství a Whartonové Později má v sobě navíc i cosi z napínavých detektivek. Přelom 19. a 20. století má stále svou nejen literární krásu, která s odstupem času neklesá, ba naopak. Tato sbírka budiž o tom důkazem, stejně jako svědectvím, že hrůza, strach, děs, obavy a další mají nesčetně podob a čím tišším krokem přichází, tím intenzivnější je jejich dotek.

2 05.08.2016

Tak z tohoto Thackerayova románu si odnáším leda tak rozhořčení. Že v mém vydání chybí půlka druhé a třetí kapitoly z důvodu špatně vloženého bloku mi tolik nevadí. Thackerayův vypravečský styl mi však dosud pořádně nesedl (byť soudím pouze podle této knihy a "vánočních" povídek), ale i to bych přešel. Co mě však naprosto odrovnalo, byla skutečnost, že když jsem se prokousal - ne zrovna zábavným - dětstvím Jindřicha Esmonda a dostal se ke druhému dílu, kdy Jindřich vstoupil do armády a prochází skutečnými bojišti po boku reálných historických postav (tahle část knihy je opravdu povedená), najednou se objeví konec. Konec druhého dílu ze čtyř! Sami si jistě dovedete představit, jak nepříjemné je, pokud vás kniha začne bavit a následně zjistíte, že není celá. O to víc, když se dozvíte, že zbývající dva díly ani český překlad nemají. Proč tento neduh prznící literaturu provází české překlady jest mi záhadou...

02.08.2016

Imaginární Angrie je vcelku krásná zem plná zvláštních postav i přístupu k nim. Přesto nemůžu říct, že bych se do ní chtěl v blízké době vrátit. Zatímco Mina Lauryová je chvílemi dosti zábavná a pitoreskní, většinu času jsem nedokázal přijít stránkám na chuť. Následný Hotel Stancliffe mi činil trochu potíže kvůli přeskakováním mezi postavami a zamění-li autorka jméno s titulem, což je ostatně v ostrovní literatuře občas zvykem, pak člověk ztrácí linku. Vrchol příběhu před hotelem a některé dialogy jsou však zase příjemným zážitkem. Tudíž zkráceně řečeno, je tahle knížka trochu rozporuplným čtivem.

Co je však smutnější a knize to na atraktivitě nepřidá, je skutečnost, že se jedná o výběr z výběru (Letopisy z Angrie jsou rozsáhlejší skládankou), což je vůbec dost protivný neduh českých překladů nehledě na dobu jejich vzniku.

1 16.07.2016

Třetí detektivka od Rowlingové byla zase o něco lepší než předchozí, Strike charismatičtější, Robin atraktivnější, jejich vztah záhadnější a případ zajímavější. Jistě, jedná se o detektivku, což je žánr spíš odpočinkový a i tenhle příběh člověku v hlavě na dlouho neuvízne. Jenomže se to hrozně dobře čte, přes počet stránek je to záležitost dvou odpolední, ústřední dvojice vskutku okouzlující a s originálním hudebním doprovodem rockové klasiky Blue Öyster Cult (což považuju od Rowlingové za opravdu milé překvapení) je to kniha, kterou si člověk - nebo alespoň já - čas od času rád připomene.

U Hedvábníka jsem se zamyslel nad filmovou podobou a teď jsem skutečně zvědav, jak si s předlohou poradí BBC v seriálové podobě. Já jim však věřím.

8 15.07.2016

Velmi příjemný a zábavný soubor prvotin pubertální Austenové, u kterého jsem se od srdce pobavil. Nemohl jsem se zbavit představy, jak mladá Jana předčítá během rodinného večera řízné, chvílemi až dětské, parodie na tehdejší literární tendence a společenské konvence, kterými se tolik proslavila stejně jako světem, v nichž její příběhy probíhají.

Neboť se tahle knížka nutně řadí do kategorie čtení na jedno odpoledne, nutně se mi trochu míchaly postavy (přece jenom: Jack a Alice, Frederic a Elfrida...), což je tak jediné malé mínus, ještě zaviněné mnou samým. Jistě to nebylo naposledy, co jsem se smál nad Lauřiným vyprávněním, Sophiiným omdléváním, obyvateli Pammydiddlu, rodokmenem sira Mountague či samotnými věnováními autorky.

3 11.07.2016

Dvě rozdílné, ale přesto sestry vládnou literárním hrdinkám i po tolika letech, které uplynuly (a uplynou) od jejich zrození. Jana Eyrová a Elizabeth Bennetová. Dalo by se i říct, že Charlotte Brontëová a Jane Austenová.

Konečně jsem si přečetl Pýchu a předsudek, což je příběh, který zná alespoň zhruba snad každý, nejen díky několikerému filmovému zpracování. Ač je kniha primárně určená spíš (zvlášť z dnešního pohledu) dámskému čtenářstvu, líbila se mi. Byla mi blízká povaha Darcyho, který víc než pyšný, je spíš povznesený a udržující si odstup. Stejně tak si mé sympatie získal Bennet, otec to početné rodiny žen, kde schopnostmi příliš neoplývá, zatímco sarkasmem vůči své rodině (choti obzvlášť) nešetří. Pobaví ovšem i naprosto tupý, směšný a otravný bratranec Collins. V neposlední řadě tu je naprosto bláznivá a jako dubnové počasí proměnlivá paní matka, (skutečně) pyšná lady Catherine a milí manželé Gardinerovi. A onen Austenovský humor provází celou knihu; cit pro živé vykreslení povah; onen způsob vyprávění, kterým si Austenová čtenáře podmaní; ona jednoduchost vyprávění a geniální jazyk.

Inu, je toho mnoho, proč je Pýcha a předsudek výbornou knihou a mohl bych o ní psát dlouho. Což, je zbytečné, protože mnozí ji četli; kdo ne a miluje Anglii, ani v nejmenším neotočí poslední stránku bez pocitu potěšení=o)

14 09.07.2016

Války růží, Lancasterové, Yorkové, láska a nenávist, čest a zrada, intriky a slušnost, rytířství, šarvátky. Co víc by si člověk od dobrodružného napínavého příběhu mohl přát? Leda Stevensonově lásku k námořnictví, kterému se i v Černém šípu dostane prostoru.

Tento čtivý příběh nadchnul a sic patří do kategorie "pro děti a mládež", ani staršího čtenáře nezklame. Neubránil jsem se úsměvu, když se na scéně objevil vévoda z Gloucesteru, neboli pozdější Richard III., který se historicky i v literatuře těší velmi špatné pověsti, na což ostatně sám autor také naráží. Za vrchol knihy považuji kapitoly o bitvě v Shoreby - scény naplněné napětím, zmatkem bojové vřavy, osobními souboji, zmarem, krví rozpitou ve sněhu, hořkosladkým vítězstvím.

Nakonec se neubráním menšímu porovnání se Scottovým Kenilworthem, který jsem četl nedávno. Stevenson podává příběh ryze dobrodružný, plný akce a rychlého spádu, zatímco Scottův alžbětinský román je spíše o oněch intrikách na pozadí - a i za jeho Alžbětu v tomto malém "duelu" o píď vítězí. Nicméně, jak jedna, tak i druhá kniha jsou výborným počtením, které si po čase rád zopakuju.

3 03.07.2016