Kozel komentáře u knih

Když se řekne Umberto Eco, většině lidí se vybaví právě Jméno růže, případně Foucaltovo kyvadlo. Umberto byl přitom také profesor, napsal skripta a několik vědeckých knih. Jeho romány jsou tak protiváha odborné práce, ale právě díky fikci především se proslavil.

Jméno růže patří mezi knihy, jejichž příběh se mi vryl hodně hluboko a tučným písmem do duše. Napínavý příběh plný tajemných vražd ve zdech středověkého kláštera, jejich vyšetřování a postupné odkrývání tajemství je proloženo mnoha zajímavými momenty (často mě bavily odkazy na Rogera Bacona; např. brýle). Čas od času si rád tohle vyprávění zopakuju ať už knižně nebo z případného nedostatku ve výborném filmovém podání (i přes jisté odchylky) s Seanem Connerym.

8 02.03.2016

Příběh od příběhu jsou dobrodružství Langdona víc strhující, napínavější, kontroverznější a nutí člověka přemýšlet. Sice nejsem fanoušek konspiračních teorií, ale tohle, to je velká věc.

5 01.03.2016

Přesto, že chvílemi kniha hodně připomíná spíš ženský román, především autorka velmi otevřeně otevírá dosud velké tabu a sype sůl do ran poválečnému Československu z pohledu brněnské Němky a jejího nejbližšího okolí. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že její (a mnoha dalších) život je zcela prázdný a v duchu potrestání kolektivní vinou. Stále si kladu otázku, kdy konečně dojde v této zemi k sebereflexi a postaví se čelem k tomu, co se stalo po nacistické okupaci. Na druhou stranu....dá se tehdejší reakce vlastně soudit?

5 01.03.2016

Už soupis autorů láká, aby člověk vzal tuhle sbírku do ruky. Když k tomu ještě připočtete skutečnost strašidelných příběhů z doby počátků žánru hororu i povídky jako takové, pak již můžete s jistotou předpokládat hodně příjemné čtení. Jistě si každý přijde na své. A abych podtrhl svoje top, jsou to záležitosti z pera Angličanů. Ať už se jedná o děsivě lidský "Smuteční závoj" Dickensův, klasický, ovšem nádherný, duchařský příběh "Co vyprávěla stará chůva" od Beth Gaskellové a nebo Marryatův z legend vystupující "Vlkodlak" či Stevensonův "Markheim" vedoucí rozhovor s vlastním svědomím.

1 01.03.2016

"Vánoční koleda" je vskutku jedním z nejkouzelnějších vánočních povídek vůbec a zároveň jednoznačně nejlepší povídkou Dickensovou, která nikdy nezklame. Dostalo se jí tolika překladů, že je skoro zbytečné se u ní zastavovat blíž s výjimkou poznámky, že jí sluší starší překlady, ostatně jako celkově Dickensově pracím - alespoň tak to vidím já.

V případě povídky "Začarovaný" mám ovšem poněkud smíšené pocity. Postavy sice mají pořád svou živost charakteru a zahrát čtenáři na správnou strunu konkrétního pocitu a citu, problém mám však se samotným příběhem, jehož struktura pro mě nebyla tak snadno stravitelná jako jindy. Proto plavání v jeho linkách nejednou přispělo k naprosté ztrátě a vyhasnutí nadšení, což má sice za následek několik silných pasáží, ale jako celek nezaujala tak, jako to umí jiné Charlieho příběhy.

01.03.2016

Velmi těžká kniha na čtení; ostatně jako každý politický či filozofický spis. Přesto se z dnešního pohledu jedná o zajímavý historický pramen (i přes veškerou kontroverznost), pokud s ním člověk dovede pracovat. Dá se samozřejmě popsat jako snůška nesmyslů, kterou nečetly ani špičky nacistické mašinerie či jako Hitlerovy zvrácené myšlenkové pochody zlomené a zkroucené podle potřeb pro vysvětlení vlastních pohnutek a představ. Našel jsem v ní ovšem i jisté vysvětlení, proč ho tehdejší evropská vysoká politika tak hrubě podcenila. Zatímco první díl mohl vypadat jako manifest mírně pomateného politika pozorovatele, který má chtě nechtě v některých věcech pravdu - zajímavé, jak Hitler do mnoha různých témat i jejich podstat (teď nemyslím házení viny na židovství, Čechy, Habsburky, Francii a bolševismus) hodně dobře vidí - musela druhá část nutně znít jako výplod choré mysli, který se zcela příčí proveditelnosti i realitě. Tak mohla být kniha vnímána v době vydání, jak neuvěřitelně a hrozivě však její obsah musel vypadat po roce 1933 a zvlášť v předvečer druhé světové války v roce 1938...

4 25.02.2016

Stracheyho románové podání historických událostí a osobností má mnoho kladů. Ještě víc vyniknou s výběrem tak fascinující osobnosti, jakou byla Bětka, a vyprávění onoho zajímavého vztahu s Essexem. Dvě rozporuplné, ale silné (někdy až dětsky vzpurné) povahy (dělící mezi sebou zhruba generaci) se značným vlivem jedné na druhou, procházející za značně proměnlivého počasí vztahu až k tragickému konci, kde i Essex musel pochopit, že Alžběta je bytost mnohem vyšší a neprůhlednější než si možná kdy během světlejších chvil myslel.

1 09.02.2016

To si takhle dáte sobotní oběd a otevřete knihu od madam Eliot, kterou s poslední stranou zavřete v momentě, když je venku tma. Protože osudy několika obyvatel vesnice Raveloe těžko pouští. Obzvlášť jsem pojal náklonnost k Silasi Marnerovi, který se snaží odloučit od lidí a přilne kvůli tomu k penězům, jejichž ztráta naprosto změní zbytek života. Ale to není vše; Eliotová totiž - tak jak by od kritického realisty jeden očekával - pouští sondy do duší venkovanů napříč třídami a souboji jejich povah.

Nakonec cítím potřebu zmínit Thomase Hardyho. Ten totiž předně čaroval s popisem přírody a společností jako celkem. Eliotová se, při nejmenším v Silasovi, zaměřuje spíš na jedince (a z toho plynoucí společenskou vrstvu), čímž je opravdu originální, a možná i proto je tahle knížečka tak osobitá, lidská a živá.

1 06.02.2016

Tady není čas na servítky. Svižně, stručně a v rychlém spádu plynoucí příběh pomsty. Rogan se nehodlá zastavit, dokud neprovede ortel nad svými nočními můrami. Nejvíc mě bavily pasáže z dějové linky odehrávající se v minulosti, kdy Rogan vzpomínal cíleně či pomocí snů na to, co mu sedmička soudců během války provedla.

A jelikož se jedná o Puza, nejpropracovanější a pro mě vůbec nejlepší část se odehrává v Itálii, kde Rogan jde po Genco Barim, sicilském mafiánovi. Tady jsou totiž jisté náznaky toho, v jakém prostředí byl Puzo coby spisovatel nejsilnější.

05.02.2016

Wells byl vždycky poměrně přísný k lidskému pokolení, přesto se snažil přispět alespoň myšlenkou na jeho nápradu. Proto mě "Rozum v koncích" překvapil svou odevzdaností a pocitem, že Wells na sklonku života nad lidstvem definitivně zlomil hůl. Možná to bylo způsobeno lidskou nepoučitelností a nebo myšlenkou, že ve stáří se s různým pohledem člověk může dopředu už pouze dívat, aniž by byl schopen cokoli dalšího udělat.

05.02.2016

Jelikož se mi tohle město zapsalo hluboko do duše a o tamní tragédii jsem dosud věděl pouze v hrubých rysech, vydání téhle knihy se samozřejmostí putovalo do mých rukou a knihovny. Ondřej Červený podal příběh závěrečných dnů a hodin světové války detailním způsobem, díky čemuž ze stránek zcela živě vyvstávají události, místa, osoby i momenty, které dovedly k popravě desítek vlastenců. Hodně fascinující jsou souvislosti a současné děje s původem v naprostém chaosu, chybných rozhodnutích, osudových chybách, nervozitě...

Myslím, že do budoucna se již nikdy nepodívám na ulice města tak jako dosud; jednak kvůli událostem, jednak kvůli skutečnosti, že dosud nebylo zjištěno (a s jistotou nikdy nebude), kdo byl za tehdejší události hlavně zodpovědný. Alespoň je další důvod, proč přemýšlet nad světovou válkou, byť na lokální úrovni - což je ostatně jeden z nejdůležitějších článků celého řetězce.

Byl bych dal plný počet, bohužel "zádrhel" vězí ve vyčerpávajícím poznámkovém aparátu pod čarou (obsahující výňatky z protokolů, výslechů, rozhovorů atd.), který je sám o sobě vynikající, bohužel svým rozsahem mě rušil od kontinuální četby.

05.02.2016

Je-li dětská knížka napsána opravdu dobře, s lehkostí, milým humorem i poučením, pak vůbec nezáleží na věku, v jakém ji člověk čte. Kiplingovy povídky, které psal pro své ratolesti, mají i dnes kouzlo, které se jen tak nevidí. Za sebe musím vyzdvihnout tři. "Jak vznikli pásovci", kde ježek s želvou dokážou vtipnou motanicí zmást nejen jaguára, ale i samotného čtenáře; Kočka, která chodila sama, mi konečně vysvětlila, jak došla svého postavení v domácnosti, a konečně "Motýl, který dupal", což je příjemný příběh o Šalomounovi a hádkách mezi oběma pohlavími.

Jakkoli by se dospělý obvykle zdráhal dětské knížce, věřte, že tady nešlápnete vedle ať už pro potomky nebo sebe=o)

7 01.02.2016

Dvě viktoriánské povídky k odpočinkovému čtení na slunné víkendové odpoledne, či cestu vlakem. Do téhle věty se vejde vše, co tahle knížka čtenáři nabízí. Abych však ještě dodal trochu osobního dojmu, přihodím pár dalších vět.

"Alice a její muži" je v podstatě klasická viktoriánská povídka o manželství, která příliš nepřekvapí, ani se nezapíše hlouběji pod kůži. Přesto jsem se neubránil jemnému úsměvu potěšení. Její strohost - a, chtělo by se říct, neúplnost - se dá pak vysvětlit tím, že původně byla součástí větší povídky, na níž spolupracovali Dickens, Collins, Gaskell a Procter.

Za to "Hříšná Lizzie", to je něco jiného. S lehkým (nikoli nepříjemným) patosem přinesla jímavý, na rodinných tragédiích založený příběh, jenž vyvrcholí poněkud hořkosladkým koncem, který si nakloní nejedno srdce, které není z kamene. A rozhodně to nebylo naposled, co jsem očima spočinul na jejích stránkách.

2 30.01.2016

Skutečně strhující příběh, který nepustí a který se zcela právem stal jedním ze základních kamenů sci-fi hororů až dodnes. Dvě krátká odpoledne stačila k tomu, aby mě vypravování Viktora Frankeinsteina znovu utvrdilo v tom, že lidstvo má stále neutuchající potřebu přetvářet, či dokonce tvořit, přírodu, což ovšem se stejným odporem k zodpovědnosti často (nejen) na knižních stránkách končí dalekosáhlými důsledky doprovázených bolestí, smutkem a smrtí.

Mrazivé momenty střídané chvilkami zdánlivého klidu mě nedokázaly zastavit od úplného ponoření se do příběhu, jehož nejsilnější okamžiky jsem zažíval při netvorově vypravování a rozhovorech s Frankensteinem. Top scénou však pro mě byl zvrat na konci, kde se s netvorem setká kapitán Walton a díky níž se chtě nechtě člověk (řekl bych právem) přikloní na stranu umělého stvoření, které je skutečnou oběti ve smutném temném příběhu.

Mary Shelley pak do jeho úst vložila jednu neúmyslnou lež v podobě slov: "Ten, kdo mi daroval život, je mrtev, a až nebudu ani já, vzpomínka na nás oba brzy zmizí." Nebyla to pravda v roce 1818, kdy román vyšel, není to pravda dnes a věřím, že ani následující roky nedokážou uvrhnout Frankensteina s jeho výtvorem do zapomnění.

11 29.01.2016

Během prvních asi 150 stran, než vzniklo bratrstvo Torridgeské růže, bylo pro mě čtení knihy Vzhůru přes oceán malým soubojem. Přičítám to především jazyku, který svou květnatostí, popisností a chvílemi těžkopádností odrazoval od otačení stran. Pak ovšem do plachet zadul silný a svěží vítr, který Amyasovým dobrodružstvím ve společnosti skutečných historických postav, námořních bitev (především kapitola o souboji mezi Anglickým námořnictvem a Armadou je krásná sama o sobě) a událostí změnil směr a plavba začala být mnohem příjemnější. Pokud vás dokáží okouzlit napnuté plachty, vrzající ráhnoví, kluzká paluba, po níž s rachotem pobíhá pracující posádka, a mořské vlny obklopující a pleskající o trup při plavbě do neznámých krajin plných kouzel stvořených přírodou či nejistot z odvážné cesty, pak Vzhůru přes oceán lze jedině doporučit a onou první stovkou stran (pokud by se někomu zdály podobně těžké) se probojovat; pozdější zážitek za to stojí.

2 28.01.2016

Dokumenty a články o Wintonovi z tohoto člověka udělaly hrdinu z pohádky. Hrdinou jistě byl, protože zařídil něco, co ve stejné době málokdo. Jenže v tom nebyl sám; a rozhodně nebyl bez vad. Bankovní úředník Nicky Winton byl hnacím motorem mnoha charitativních akcí a činností před, během a po válce. A životopis v podání jeho dcery je naprosto otevřeným příběhem života člověka, který během života šel mnohokrát proti proudu či konvencím, čímž dosáhl věcí nebývalých rozměrů, přestože si to v samé chvíli i dlouho po ní neuvědomoval. Přes všechny své lidské chyby, mile vyvracející všechny mýty ve spojení s jeho záchranou československých dětí, je to člověk hodný úcty, respektu a následování. Protože "Není-li něco nemožné, pak musí existovat způsob, jak toho dosáhnout".

5 08.01.2016

Že císařovna Sissi byla císařovnou spíš podle jména a že víc než matkou a panovnicí byla ozdobou císařského majestátu a dvora, to se ví už dlouho. Stejně tak, že její osobnost je přitažlivou látkou pro romány, knihy, filmy i dokumenty. Avšak Gabriele Praschl-Bichler svým obvyklým příjemným stylem, založeným především na citaci archivních dokumentů, pamětí a korespondence, nabízí pohled za veřejnou oponu, což je vždy zajímavější, a tak můžeme pozorovat rozmary, zvyky, koníčky a soukromý život bavorské princezny, která byla povahou tak diametrálně odlišná od odpovědného a pracovitého císaře Františka. Musím však říct, že moje sympatie si Alžběta Bavorská, coby soukromá osoba, příliš nezískala=o)

1 06.01.2016

Je znát, že povídky nebyly tím pravým ořechovým pro Blavatskou. Jistě v tom hraje roli i skutečnost, že to brala - v pozdějším věku - jako odpočinek od její obvyklé práce. Slibně se rozvíjející Svítící štít a "vánoční" V zemích polárních jsou téměř barbarsky zničeny podivným useknutým koncem. Nejvíce mne ovšem bavily (lehce předvídatelná) Jeskyně ozvěn a skutečně vrcholné Očarované housle.

Za pozornost ovšem také stojí době poplatné, ale přesto zajímavé poznámky překladatele, Karla Weinfurtera, který na poli okultismu a spiritismu u nás patřil k těm nejaktivnějším.

2 04.01.2016

Zvláštní, že tahle kniha se řadí vlastně do četby pro mládež a děti, u nichž si získala oblibu, ačkoli její poselství je někde jinde. Vždyť se jedná o silně kritické pojednání o lidské společnosti, kde věčně troskotající námořní lékař tráví čas v zemích, které ho přesvědčují o zkaženosti lidstva. Zatímco během pobytu v Liliputu je Gulliver ještě trochu shovívavý k Anglii, každým dalším dílem narůstá jeho zahořklost a stupňující se kritika, která vrcholí posledním dílem, kde nad celou tehdejší evropskou společností nadobro láme hůl. Jemný humor tak přechází do satiry a končí hořkou jízlivostí. I přes tří set leté stáří spisu jsou mnohé Swiftovy výpady proti lidstvu stále aktuální. Zajímavé pak je i to, že, narozdíl od jiných společensko-kritických románů, Gulliver nenabízí naději nebo návrhy o nápravu, ale snaží se o naprosté odloučení od lidského společenství. Což vede k otázce, je-li to s námi opravdu tak marné.

4 03.01.2016

V Hitlerovi byly bezpochyby při nejmenším dvě osobnosti jako u každého politika. Ta veřejná a ta soukromá. A k pochopení (pokud to v případě Hitlera vůbec lze) celku je potřeba vždy několik úhlů pohledu. Z vyprávění madam Schröderové, jakožto jedné z nejvěrnějších sekretářek, můžeme nakouknout do mysli nejvýraznější postavy 20. století. Nemohu se však zbavit dojmu, že z jejího vyprávění čiší ona jistá německá povýšenost, a pocitu, že přes veškerou snahu o objektivnost (jako by byla nasazena k pozorování Adolfa) se snaží potlačit svou vlastní přízeň a sympatie. Zvláštností je, že Christa mluví o "kolegyních", ale nikdy nezmíní jméno. Za přečtení rozhodně však stojí a mohu jen doporučit k porovnání příběh Traudl Jungeové - Do posledního okamžiku. Třeba pak sami uznáte, že důvěryhodněji a nezaujatěji zní právě ona mladší kolegyně.

30.12.2015