kralika
komentáře u knih
Informační válka
Karel Řehka
Velmi přínosná publikace, která je nejsilnější v místech kdy se nejedná o kompilát z jiných zdrojů. Informační válka tu byla vždy, ale nyní je přítomná víc, než kdykoli dříve.
"Naši současní či potenciální protivníci, ať už státy anebo nestátní aktéři, většinou velmi dobře chápou význam informace jako zbraně. Uvědomují si také naši závislost na veřejném mínění pro úspěch jakéhokoli vojenského snažení i zahraniční politiky. V této situaci ovlivňování chování cílové skupiny může mít větší dopad na vývoj konfliktu než použití jakékoli jiné zbraně."
O poklad Ciboly
James S. A. Corey
Sice je to hlavně v závěru trochu déjà vu, ale já od Ciboly dostal přesně co jsem potřeboval. Inteligentní, dobře odsýpající eskapismus...
Most Svatého Ludvíka krále
Thornton Wilder
Malá velká záležitost - přečteno za jedno odpoledne, ale popsat dojmy v několika větách nelze...
Těch rovin! To, co se autorovi podařilo nacpat do obyčejných příběhů oněch "vyvolených (?)"! Navíc čtenář je postaven do pozice, kdy si je plně vědom Damoklova meče přechodu přes most Svatého Ludvíka krále a během nasávání osudů ho vnímá více a více. A k tomu ta téměř veselohra s Juniperem, která je vlastně veskrze ďábelská...
Je to asi dva měsíce, co jsem tuto knihu zhltnul, ale rezonuje ve mě stále. Asi bude muset přibýt v knihovně.
Almayerův vzdušný zámek
Joseph Conrad
Ač prvotina, je to Conrad každým coulem. Exotické prostředí (Malajské pobřeží), námořníci, koloniální pozadí (doba kdy Angličané a „Orang Belanda“ soupeřili o nadvládu nad tímto koutem světa), a zejména skvěle propracovaná psychologie postav, kterou na čtenáře míří ve dvou rovinách. V mlhavých představách Almayera o tom jak bude dobře až..., a v jeho vztahu k dceři, které naplánoval budoucnost, ale jaksi se jí ani nezeptal...
Waterloo: Deník z tažení
Alexander Cavalié Mercer
„Ze všech odporných věcí na světě není snad hnusnější věc než opuštěné vojenské tábořiště pod širým nebem – zem všude pokrytá napůl uhašenými ohni, rozbité džbány apod., cucky hadrů, cáry uniforem, sláma zadupaná do měkké vlhké hlíny atd.“
Mercer je přesně ten typ důstojníka, jakého si představíte v napoleonské době. Galantní gentleman, intelektuál a také trochu fanfarón. Jeho vzpomínky jsou právě takové – trochu uhlazené, plné zajímavých i méně zajímavých postřehů o životě na válečném tažení, útrapách i drobných slastech, setkání se zajímavými postavami, které známe z dějin, i s těmi na které dějiny zapomněly. Hlavní náplní jsou vlastně jen popisy krajin, měst a místních obyvatel (přičemž výsadní postavení zaujímá Paříž), ale když dojde na věc, jedná se o vzpomínky velice svižné a živé:
„ ‚Pošlete sem vrchního seržanta,‘ byl můj první rozkaz, když jsem si natahoval punčochy. ‚Pošlete pro pana Coatese,‘ mého důstojníka proviantní služby, byl druhý, když jsem dostal jednu nohu do kalhot. ‚Williame, pospěšte si a sežeňte něco k snídani,‘ byl třetí rozkaz, když jsem si kalhoty zapínal.“
A přesto, že vehementně tvrdí:
„Můžete se spolehnout na to, že ten, kdo tvrdí, že na základě svého pozorování podává úplnou zprávu o nějaké bitvě, vás podvádí – nevěřte mu. Nemůže vidět dál (tedy pokud se v ní osobně angažuje) než na špičku svého nosu; a jak vám tedy má říci, co se děje o dvě nebo tři míle dál, když mu v tom brání kopce a stromy a budovy, a navíc je všechno zahaleno dýmem?“
tak mu to nebrání interpretovat bitvu u Waterloo po svém aby svůj podíl náležitě vyzdvihl - takže zachránil brunšvická karé před zničením a útěkem a neváhal vznášet ani závažná obvinění, když tvrdí že jeho baterii nakonec nezdecimovali Francouzi, ale Prusové „přátelskou palbou“. Nic z toho není pravda, což přesvědčivě dokazuje editor, který odvedl důkladnou práci. A to je vlastně poslední důvod, proč se zájemci o toto období vyplatí mít tento titul v knihovně. Editorovi lze přičíst body nejen za „uvádění vzpomínek na pravou míru“, ale i za obsáhlý úvod, kde hlavního protagonistu a jeho setninu skvělým způsobem představí .
Vzpomínky na Afriku
Karen Blixen
Jestliže o autorce platí, že je skvělá vypravěčka, já dodávám, že je i skvělá pozorovatelka. Její postřehy týkající se soužití kolonizátorů s domorodci jsou s odstupem doby skutečně pozoruhodné. Ať už se týkají věcí metafyzických, jako je rozdílné vnímání osudu, historie, příběhů, nebo ryze materiálních, které však nutí současného člověka k zamyšlení, že jí vlastně ani nepřišlo divné, že Kikujové robotovali na půdě farmy, kterou ti starší ani nepamatovali… Každopádně se jedná o velmi zajímavé svědectví doby z pohledu někoho, kdo bral Afriku a Afričany z té lepší stránky Kiplingovské mise za civilizaci, než většina kolonizátorů...
Zrcadlovky – Kyberpunková antologie
Bruce Sterling
Jak to tak u podobných souborů bývá: létá to nahoru - dolů, přičemž je u takto slavné antologie přimícháno nemalé očekávání, které ve výsledku může jen ublížit.
Já se bavil - i když bych tak třetinu povídek nikdy nálepkou kyber netituloval. Kromě skutečně ryzího kyberpunku (Hadí oči, Volná zóna, Stone žije) tu najdeme i něco, co by se dalo označit spíše jako biopunk (Dokud nás lidské hlasy nerozdělí) nebo dokonce weird(punk) (Kluci ze Čtyrstý) - a něco, něco se nedá označit asi vůbec nijak (Petra).
Já si to skutečně užil a vlastně teprve časem uvidím, který, ze zde předvedených kusů ve mě bude rezonovat dostatečně dlouho, aby se usadil v mých oblíbených.
Složte zbraně!
Bertha von Suttner
Poměrně neutěšeně laděný román s výrazným apelem na společnost (co také čekat od knihy, kde je celé její poslání shrnuto již v názvu – a s vykřičníkem). Postoj k militarismu je tu proprán snad ve všech polohách, jak hlavní hrdinka mění svůj pohled na věc: od obdivem zastřeného romantického dobrodružství, po destruktivní šílenství zachvacující davy. Je to silná obžaloba války, politiků bezohledně posílajících vojáky vstříc masakru i vojáků, kteří v boji vidí možnost zapsat se do seznamu národních hrdinů a ke strašné bídě umírajících jsou hluší. Proto za sebe mohu říci, že jsem nejvíce podnětných názorů, které by mě více oslovilo, našel v prostřední části, kde není ještě válka vnímána tak extrémně, respektive není nic s ní spojené tolik černě. Důvodem je konečný autorčin skluz k oblíbenému oxymóronu „Boj za mír“, se kterým se prostě nejsem schopen se ztotožnit. Vše se láme na bojišti u Hradce Králové, které je vylíčeno snad až zbytečně expresivně, avšak nutno dodat, že do konceptu tohoto důležitého díla zapadá. A docela by mě zajímalo, jak by autorka reflektovala vznik Společnosti národů, či vůbec druhou světovou válku – zda by neuhnula k Čapkovskému „Matkovskému“ pacifismu, který je ve své podstatě realistický a v zásadě humánní.
Konečně je nutno ocenit vydání této knihy jako Počin, a mohu překladatelskému týmu jen tleskat a doufat, že podobným stylem spatří světlo světa nejedna kniha, jejíž komerční potenciál se blíží absolutní nule.
"Autorem“ následujících citací je Friedrich von Tilling, voják:
„Jestliže platí, že nasazujete vlastní život před jiným střelcem, pak osobní odpovědnost za zabití pomíjí. Válka je často a přiléhavě nazývána masovým vražděním, ale jednotlivec se necítí jako vrah. Že se mi boj příčí a že je mi z té vřavy těžko a zle, to je pravda. Trpím při tom, velice při tom trpím… ale leckterý námořník také trpí při bouři mořskou nemocí, přesto, je-li aspoň trochu odvážný, zůstane na palubě, a je-li to nutné, na moře zase vyrazí.“
„Jsme zde proto, abychom v případě, že nás ohrožuje nepřítel, chránili svoji zemi. Stejně jako hasiči chrání naše domy, když vypukne požár. Voják tím však nezískává oprávnění toužit po válce, stejně jako si hasič nesmí přát požár. Obojí znamená neštěstí, hluboké neštěstí a žádný člověk se nesmí radovat z neštěstí jiného člověka.“
„To tedy znamená, že kdybychom bývali měli více materiálu, byl by nepříteli ten jeho k ničemu. Ergo, když bude zeměbrana zavedena všude, nebude už pro nikoho představovat výhodu. Bude se hrát s více figurkami, ale partie přeci jen opět záleží na štěstí a zručnosti hráčů. V případě, že všechny evropské země zavedou povinnou vojenskou službu, rozložení moci zůstane stejné s tím rozdílem, že k docílení výsledku padnou miliony namísto statisíců.“
Barva z kosmu a jiné horrory
Howard Phillips Lovecraft
Zhruba polovina povídek se váže do snového cyklu a poněkud se tak vymykají Lovecraftově tvorbě, jak ji vnímá většina. Za mě však byly nejlepší Prokletý dům a titulní Barva z kosmu, kde ovšem musím dodat, že novější Žáčkův překlad je citlivější i údernější.
Obléhání Krišnapuru
James Gordon Farrell
„Když se generál strnulým krokem blížil k portiku, všimli si oba muži s neblahým tušením, že místo vycházkové hole drží kriketovou pálku. Generál si uvědomoval, že mu paměť neslouží tak jako kdysi, proto často nosil nějaký předmět místo uzlu na kapesníku; tak například kdyby se chystal mluvit o koních, měl by v ruce jezdecký bičík, a kdyby byla na programu střelba, zřejmě by si v kapse pohrával s několika náboji do muškety.“
Tedy, tohle byl skutečně koncert. První housle hrála neskutečně (anglická) suchá ironie s přečastými sóly bizarního černého humoru. Celkově mimořádně barevný portrét zvláštně pokřivené reality koloniální Indie, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Do paměti se mi vpálil především učený spor doktorů o původ a léčbu cholery, vedoucí doslova až za hrob. A snad nejabsurdnější absurdita (je těžké vybírat) byla patrně teologická disputace mezi Fleurym a Padrem během sipáhíjského útoku a obsluhování děla, jejíž mimóznost vystihl vlastně i sám autor slovy: „Připadalo jim to, jako kdyby se vás někdo neustále dotazoval, kolik je hodin, když vám hoří střecha nad hlavou.“
„Všechny naše činy a úmysly jsou zbytečné, nejsou-li živeny teplem citů. Kde není láska, zbývá jen poušť. To platí i pro Spravedlnost, Vědu a Počestnost.“
„Já říkám, že vyspělá kultura je velice pochybený termín…“
Mráz a hry
Jan Hlávka
Tak takhle jsem naposledy hltal snad jen zaklínače...:-)
Skvěle napsané postavy, které jsou podané tak, že mi ani jedna z těch ústředních nebyla lhostejná, trochu sráží poněkud generické prostředí (zimní, letní, vodní a pouštní planeta). Ale na to, že se jedná o rozjezd k delší sáze je tento román skutečně pecka.
Moře v plamenech
Miloš Hubáček
Hubáček... Co dodat? Jedním dechem - a ani Vám ten občasný (povinný) ideologický drobek nezaskočí...
Sharpovi střelci
Bernard Cornwell
Jak probíhaly napoleonské války, pro nás již zastřené romantickým hávem? Pan Cornwell Vám to poví... Byla to válka jako každá jiná.
Čtyřicet dnů
Franz Werfel
Příběh Gabriela Bagratjana se mi zaťal pod kůži, ne, vlastně do duše...
Věž vlaštovky
Andrzej Sapkowski
Tohle prostě člověka baví! Skvěle vyprofilované postavy. (Kromě těch hlavních nejvíce poutá pozornost Cahir, Bonhart a Dijsktra.) A navrh precizně vystavěné nelineární vyprávění... Zkrátka lahoda.
Krev elfů
Andrzej Sapkowski
No, upřímně se divím mnohým zdejším negativním hodnocením. Povídkový formát zaklínačovi slušel, ale v něm by se svět kolem něj nemohl rozletět do takové šíře (i když pořád velmi střídmé). A to by byla škoda, věčná škoda. Sapkowski věděl proč to dělá.
V horách šílenství
Howard Phillips Lovecraft
Druhá knížka H. P. Lovecrafta, kterou jsem přečetl, dokázala, že jsem autorovi zcela propadl... Zejména titulní povídku lze označit za veledílo, společně s Barvou z kosmu (z jiné sbírky) je jediná, která mi přivodila neklidné spaní. Výborné byly i povídky Volání Cthulhu a Hrůza v Dunwichi, která je na Lovecrafta nezvykle akční.
Hudba krve
Greg Bear
I díky, tomu, že jsem před nedávnem četl Clarkův Konec dětství, nelze tato dvě díla nesrovnávat. Tím spíš, že jsem v obou případech směr, kterým se příběh ubere vůbec dopředu neodhadl, natož že se budou ve výsledku tak podobat.
A světe div se, Bear u mě dokázal mistra Clarka překonat. Clarke je víc ezo a Bear víc hororový, ve výsledku ale patrně díky tomu, že spouštěčem změn není entita z hlubin vesmíru, ale z něco z naprosto opačného konce Všehomíra mě Hudba krve sedla víc.
„Neexistuje nic než informace.“
Na stopě neznámému
Alain Corbin
Fascinující nápad i postup. Je vlastně až neuvěřitelné, co lze o jednom "bezvýznamném" výrobci dřeváků vyhrabat jen s pomocí naprosto běžných administrativních pramenů.
Tohle by si měli přečíst všichni amatérští genealogové, kteří zklamaně zjistí, že mezi jejich předky nebyla žádná "významná" persóna...
Ta, co jde první
Livia Llewellyn
Ano, jak píše Barron v předmluvě, je to bodyček kosmickému hororu, a to takový, že s kosmickým hororem to nemá vlastně vůbec nic společného. Až na pár pomrknutí k HPL, to není nic jiného než vztyčený prostředníček korporátnímu prostředí, které je samo o sobě hororem a to tam nemusí téct hektolitry krve.
