kramver
komentáře u knih
Baby Jane
Sofi Oksanen
Útlá knížka, která se tentokrát soustředí na problémy současné, nejen finské, mladé generace. Příběh zaměřený na psychické problémy spojené s depresí, panickou poruchou a vztahy obecně, se čte velmi dobře. Styl jako by byl trochu odlišnější než jsem byla u Sofi Oksanen zvyklá. Je více přímočarý a vzdáleně mi připomínal Palahniuka. Na malém prostoru řečeno vše a bez zbytečných odboček. Je to již třetí kniha, kterou jsem od autorky četla a pokaždé se mi dostane něčeho nového a originálního.
Pod kudlu!
Arnold Van de Laar
Vynikající, zábavné, poučné, nesmírně čtivé! Ani jsem neočekávala, že mě kniha tak nadchne. Jak já jsem ráda, že žiju v době, kdy je běžná anestezie, laparoskopie a pacient není jenom kus masa na operačním stole nebo v prachu na bojišti. Tolik zajímavých věcí jsem se dozvěděla, historických souvislostí, neskutečných faktů ze života slavných osobností a v neposlední řadě i poznatků o vlastním těle. Kolik utrpení muselo snést lidstvo i zvířata, abychom se dostali až sem. Važme si toho!
Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR
Nina Špitálníková
Je to poměrně útlá knížka. O KLDR toho víme tak málo, že jakýkoliv střípek přibližující život v této neprobádané a utajené zemi je vítán a vzbudí zájem. Na tak malém počtu stránek se Nina Špitálníková dotkla vlastně všech důležitých témat včetně historických souvislostí a já knihu beru jako hezky zpracovaný úvod do problematiky, kterou se budu snažit načíst více i od jiných autorů. Jedna autobiografická kniha tu na mě už čeká, ale před tím si asi zase na chvíli odskočím do bezpečnějších vod vymyšlené a laskavé fantazie.
Mapa Anny
Marek Šindelka
Marek Šindelka je originální, naprosto skvělý, český autor tvořící na pomezí poezie a prózy. Po románu Chyba jsem se dostala i k jeho povídkové sbírce a opět jsem se nezklamala. Povídky mají tu nevýhodu, že je posuzuji každou zvlášť oproti románu, který vnímám jako celek. V Mapě Anny jsou převážně povídky velmi povedené. Opět jsem žasnula nad Šindelkovou slovní vytříbeností a tentokrát se mu povedlo i vyjádřit některé mé niterné pocity. Skoro jako by ta pojítka mezi jednotlivými postavami vedla tak nějak vzdáleně i ke mně samotné. Ráda si to po čase přečtu znovu.
Mé nepálské trable
Michaela Gautam
Do druhého dílu jsem se pustila okamžitě po dočtení prvního jen s tím rozdílem, že jsem u toho měla na sobě super pohodlné kalhoty z Thaa. Místo hřejivého pocitu, že jsem jejich koupí pomohla dětem v Nepálu, však musím sobecky říct, že mi udělalo radost, že jsou vážně pěkný a sluší mi. Asi mě Myshi nebývalá otevřenost trochu ovlivnila :-) I druhý díl je čtivý, upřímný a překvapující. Někdy je život zajímavější než vymyšlená literární postava. Mysha své hrdince navíc nic neodpouští, nic nezastírá. Celou dobu jsem knihu četla tak, jako bych naslouchala vyprávění kamarádky, se kterou jsem se setkala po dlouhých letech odloučení u kafe. Nesoudila jsem, jen jsem se na ní naladila. Mysha není vymyšlená hrdinka, je skutečná i její život, o který se s námi podělila velmi upřímným způsobem. Vážím si toho, odnesu si do budoucna pár ponaučení a budu jí držet palce. Víc mi z gauče v Čechách ani nepřísluší :-)
Návrat domů
Yaa Gyasi
Pro mě velmi originální koncept, kdy sledujeme dějiny černošské kultury napříč staletími postupně, generaci po generaci, na africkém i americkém kontinentu. Když si uvědomím, kolik času uplynulo od příjezdu prvních černošských otroků do Ameriky, a že stále nejsme tam, kde by kultivovaná a laskavá společnost už dávno měla být. V každé kapitole se posuneme v čase k dalšímu potomkovi a prožijeme s ním zlomek života v jeho době. Smutné je, že zpočátku se na prodeji otroků v Africe podíleli i místní kmeny v touze zajistit svým lidem blahobyt. A pocit smutku vlastně přetrvává v celé knize až do současnosti. A vlastně i údiv. Nikdy jsem doopravdy nepochopila, o co v dnešní době pořád ještě jde? V čem jsou moje modré oči hezčí než hluboké tmavé oči orámované hustými řasami? V čem je ta moje sláma na hlavě lepší než pevné, husté vlasy a co je sexy na kůži do ruda spálené od sluníčka oproti kakaové barvě pohlcující slunce jako tmavý kámen? A to jsme pouze u povrchových rozdílů, ale uvnitř žádné nejsou. Každá kůže, když se nařízne, propustí stejně červenou krev. Rozdíl je v tom, kolik jí bylo na které straně záměrně prolito.
Lakomec / Misantrop / Tartuffe
Molière (p)
Číst verše na střední škole se tak nějak sluší. A když přečtete 3 divadelní hry ve verších, pak se vám to rýmování vrazí i do normální mluvy. Pamatuji si, že mě to bavilo, že jsem byla uchvácená. Tartuffe byl na mě trochu moc náboženský, ale Misantrop jiskřil hromadou skvělých bonmotů a Lakomec je klasicka, která nikdy nenudí.
Ostrov v nebezpečí
Gerald Durrell
Výborná kniha plná barevných vtipných postav, která krásně a nenásilně vysvětluje jak je v přírodě všechno propojené a každý maličký tvoreček má nezastupitelnou funkci a celý ten ekosystém funguje perfektně dohromady. Příjemné čtení s moudrým poučením . Doporučuji.
K moři
Petra Soukupová
Petra Soukupová se s vyprávěním nemaže. Jde rovnou k věci, rychle, úsporně, zdánlivě zkratkovitě. Ale přitom je tam řečeno vše. Vše podstatné. Nic víc nic míň. Kniha má rychlý spád, je to jízda, která se dá jen těžko zastavit. Nutí vás to číst dál a dál. Chci si tu knihu pamatovat, abych si vždycky byla vědomá toho, že dětská duše je křehká, povahy různorodé a na mých reakcích a chování jakožto dospělého záleží. Dobrá kniha by měla něčím praštit čtenáře do nosu, donutit ho se zamyslet , rozšířit obzory, pomoct utvořit názor. Tahle kniha mě do nosu praštila. A ten styl vyprávění je vážně jiný a zajímavý.
Klub nenapravitelných optimistů
Jean-Michel Guenassia
Nádherná knížka, kterou mohu jenom doporučit. Hluboký čtenářský zážitek, chvíli po přečtení jsem se s hrdiny knížky nechtěla rozloučit.
Kmotr
Mario Puzo
Máte problém? Navařte špagety a zalehněte na matrace! Nesmrtelná klasika s naprosto skvělým filmovým ztvárněním. Léta jsme s kolegyní používaly tajnou hlášku, kdykoliv nás někdo společně opravdu naštval: Sedíš vzadu nebo budeš řídit?
Drž mě pevně, miluj mě zlehka: Příběhy z tančírny Century
Robert Fulghum
Ne příliš často se mi stává, že bych se k nějaké knize vrátila, protože pořád je něco nového ke čtení. Ale ke knihám Roberta Fulghuma občas zabrousím. Je to čtení na pár hodin a zážitek na dlouhé dny. Vždy, když potřebuji povzbudit, naladit se na optimistickou a nadějeplnou notu, sáhnu právě po něm. Tančíra Century nabízí možná trochu naivní příběhy, ale kdo by jim aspoň na chvíli nechtěl věřit? Navíc, není snad pravda, že kdo má dost odvahy na to, aby otevřel ve svém životě dveře nečemu novému, narazí za nimi v mnoha případech na štěstí? Fulghum v této knize řeší především vztahy. Vztah mezi mužem a ženou, vztah k sobě samému, vztah k tanci, potažmo vztah k životu. Tanec je nejhezčí v páru, stejně jako život. Kdo má odvahu vyjít na parket a začít tančit, má možná správně nakročeno i do života. Lehkým tanečním krokem...
Paní jezera
Andrzej Sapkowski
Po úžasné, byť temné Věži vlaštovky, se dostavilo trochu zklamání. Začátek jsem zkousávala těžce a celkově způsob vyprávění v posledním díle mi silně nevyhovoval. Tolik postav, které se jen mihly bez dalšího uplatnění, tolik příběhů, které jen natahovaly děj.
Samotná sudba mi vlastně zůstala neobjasněna, Emhyrův obrat, po tom všem, co už rozpoutal, pro mě zůstal nepochopen a cestování časem mi připadalo tak trochu nevyužito.
Sapkowski ambiciozně zakomponoval do příběhu smutnou vizi lidstva a planety, dotkl se témat, která jsou i z dnešního pohledu aktuální a lidskou rasu nijak nešetřil. Krev opět tekla proudem a zlo bylo snad úplně všude.
Ale ... všechno to bylo tak nějak nedotažené. Co ten sněm čarodějek? Čeho dosáhly? A konec asi zabolel vícero čtenářů. Vytratil se vtip a nadhled a vloudila se deprese a beznaděj.
Po dočtení u mě převládl pocit, že mě nejvíce chytily za srdce povídky v prvních dvou dílech postavené na humoru a nadhledu pomocí pohádek tak trochu naruby. A z celé ságy pak Křest ohněm, který se nese v podobném duchu a vyskytuje se v něm spousta nových a úžasných postav. I Věž vlaštovky ve své temnotě dokázala strhnout a překvapit. Poslední díl je jaký je, ale sága je to rozhodně pozoruhodná a zaklínač zůstane mým oblíbeným hrdinou.
Iluze
Barbara Nesvadbová
Přímé, strohé, intenzivní. Občasné věty složené netradičně s přísudkem na konci mohou značit literární značku, rozpoznatelný styl, snahu o zdůraznění podstatného?
Ano, kniha není obsáhlá, co do počtu stran, ale zdráhala bych se ji označit za oddychovku.
Není to téma pro každého, musíte mít něco z Karly, abyste dokázali pochopit. Autorčin styl je také výjimečný a ne každému se příjemně čte. Proto bude budit rozporuplné reakce, ale to nevadí. Kniha si své čtenáře najde.
Před mnoha lety jsem určitě četla Řízkaře i Bestiář, ale moc si z toho nepamatuju. Nicméně Iluze se do mě otiskly výrazněji a další autorčiny knihy z poslední doby ráda vyhledám.
V Caracasu bude nejspíš stále tma
Karina Sainz Borgo
Jiná země, podobný režim a diktátor. Tolikrát už jsem o tom četla, jen byla v popředí např. Dominikánská republika a Trujillo nebo Rudí Khmérové v Kambodži. Pokaždé je to stejná porce krutosti, nepochopitelného násilí a lidského zoufalství. Varování? Těžko, historie se stále opakuje, lidé se nedají dostatečně poučit.
V této knize se hrdinka snaží přežít, dalo by se říci, že za každou cenu. Tím pro mě příběh vybočoval, stával se skutečnější a pochopitelnější. Líbil se mi i mírně poetický jazyk a celkově styl vyprávění.
Krysí král
Pascal Engman
JIž druhá kniha Pascala Engmana se ocitla na mém stole díky slevové akci na Dobrovském. Nejdříve jsem četla Patrioty a tentokrát se mi dostal do ruky, bohužel, až druhý díl série s detektivkou Vanessou Frankovou. Asi mi to prostě sedlo a v dnešním vedru se nedalo dělat nic jiného, než číst si na lehátku. A tak jsem to dala na jeden zátah a musím říct, že mě to moc bavilo. Engman se opět zaměřil na společenský problém, který dokáže vést k radikalizaci. Stejně jako v Patriotech nastiňuje důvody pro zločiny, které jsou kruté a násilné a prováděné často na nevinných obětech. Netvrdím, že mám pro ně pochopení, to rozhodně není účelem této knihy. Ale baví mě autorova snaha odkrývat motivace a ukazovat problémy a společenská témata z jiného pohledu. Za stvoření netvora si někdy společnost může trochu i sama. Podívám se i po prvním dílu Ohňová země, protože styl tohoto autora mě zaujal a přesvědčil.
Přijde kůň do baru
David Grossman
Na tuhle knihu jsem se těšila, ale brzy jsem zjistila, že nejsem cílová skupina této absurdní one man show. Chyba není v knize nýbrž v mé představivosti. Nedokázala jsem si to představit. Kdybych seděla v publiku, co bych ve skutečnosti viděla a jak by to na mě působilo? Nejdřív bych asi přemýšlela jestli to není nějaký novodobý trapnohumor ve stylu Andyho Kaufmana nebo se ten člověk prostě jenom zbláznil. A nedalo mi to, abych nepřemýšlela, proč to majitele nechává klidným, i když se mu podnik postupně vyprazdňuje a proč je tam postava Pidi a k čemu tam musí být ten soudce? V závěru jsem nedokázala ovládnout svou netrpělivost a přeskakovala stránky ve snaze dobrat se už konečně pointy.
Našel Dovík na konci vyčerpávajícího večera svůj klid? Nevím, posuďte sami. Třeba budete vnímavější publikum, protože příběh je to vskutku pozoruhodný.
Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou
Martin Řezníček
Je to dobrá kniha, ale dobrý je za tři. Martin Řezníček je výborný novinář, který letos získal ocenění Ferdinanda Peroutky. Jako reportér musí vtěsnat všechno podstatné do dvouminutové reportáže a já tak měla i při čtení knihy pocit, že se mi dostalo všeho podstatného, ale ničeho navíc. Toužila jsem jít víc do hloubky. Na druhou stranu možná funguje i to, co Martin někde zmiňoval, že ho nejvíc těší, že si pak lidé sami dohledávají k tématu více informací. A to se asi povedlo. Jako úvod do problematiky "Rozpojených států" je to víc než dostačující a nezbývá než číst další knihy, další autory.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Je to brilantně napsaná kniha. Záměrně píšu kniha místo román, protože román vnímám trochu jinak. Není to příběh v pravém slova smyslu. Téma vztahu dvou lidí je tu nazíráno z mnoha úhlů, myšlenek, hravých hříček i kontextů doplněné o slova i jiných autorů. Chápu to tak, že se Jan Němec rozhodl prozkoumat všechny možnosti spíše literární a kreativně tvůrčí a dle mého názoru se mu to povedlo zábavnou a zajímavou formou. Bavilo mě jeho setkání se sebou samým, výměna rolí, rozhovor s autorem a mnoho dalších experimentů. Co se samotného příběhu týče, místy to bylo bolavě autentické, místy pravda ustupovala literární formě. Někdy šel autor s kůží na trh, jindy se naopak schoval a celou dobu si uvědomoval boj o objektivitu a nespravedlivost jediného pohledu. A jeho snaha to vyvážit byla značná. Myslím, že o knize celou dobu, co ji psal, hodně přemýšlel a obhajoval ji už v průběhu tvůrčího procesu. Autenticita je slovo, které se s jeho knihou pojilo asi nejvíce. Přiznám se, že i ve mě je kus voayera prahnoucího po tom, abych se mohla stát neviditelným pozorovatem a vnořit se plně do příběhu Jana a Niny. Proto mám pocit, že mě bavila forma a obsah myšlenek a vět mnohem více než příběh ve své celistvosti. Tím ovšem nechci popřít, že je ta kniha osobní. Je přece jenom na autorovi, kde nastaví čtenáři hranici.
Mezipřistání
Matěj Hořava (p)
Nechce se mi opakovat vše, co už tu bylo zmíněno. Vše je pravda. Napsat dobré povídky je sakra těžké a ty Matějovy jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy četla. Utéct od bolesti se nedá. Odložit tuto útlou knížku, dokud není dočtená, také ne.
