kramver
komentáře u knih
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
Arménie a Gruzie a je svérázný kus země. O krásách Gruzie a pohostinnosti místních lidí jsem se přesvědčíla na vlastní kůži a tak mě zajímalo, jaké zážitky si přivezl princ Ládík. Možná proto se mi líbila o jeden gruzínský fous víc než předchozí kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Tentokrát se princ Ládík rozhodne vyměnit své dvě nohy za dvě kola, ale to by nebyl on, aby to nemělo ten správný nádech neobyčejnosti. Horské kolo s přehazovačkou nečekejte.
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
Opět je to vtipné vyprávění doplněné nádhernými ilustracemi. U této knihy Ladislav poprvé navázal spolupráci s ilustrátorem, který vtiskl nakonec všem jeho knihám podobu malého uměleckého zážitku. První kniha se tak zpětně dočkala nového kabátu a všechny následující knihy už se těchto ilustrací a kvalitního papíru drží. Ladislav má knihy rád minimálně stejně jako cestování. Je to vidět a je to cítit. Tyhle knihy chcete mít v knihovně a nezůstanou jenom na ozdobu, jejich přečtení vám garantuji.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších knih. Ta myšlenka s měnícím se obrazem je geniální. Ten rozpor mezi krásou tělesnou a duševní, o jejich neoddělitelnosti a všechny ty vtipné a zároveň hluboké myšlenky všude kolem. Boj se stárnutím evidentně taky není jenom výdobytek dnešní vyumělkované populace. Tohle téma bylo, je a bude aktuální, dokud bude lidstvo samo. Naše povrchnost se s dobou moc nemění. Ale je krásný jedinec opravdu šťastný jedinec? Mrkněte na obraz. Před lety jsem byla několikrát nadšeným divákem muzikálu Obraz Doriána Graye v divadle Ta Fantastika s Davidem Krausem, Kamilem Střihavkou a Bárou Basikovou v hlavních rolích. Hudba Michala Pavlíčka tomu dala nevídaný rozměr a vždycky, když budu číst tuhle knihu, budu tu hudbu slyšet.
Už hořela, když jsem si do ní lehal
Robert Fulghum
Robert Fulghum je a bude můj oblíbenec. Někdy nejsem připravená na těžká témata, nechci řešit bolest světa ani tu vlastní. Někdy si chci sednout s čajem do křesla a cítit, že svět je v pořádku. A je to právě v těch maličkostech, které považujeme za samozřejmost, a které jsou zdrojem hřejivého tepla , pokud si člověk uvědomí, za co všechno může a měl by být vděčný.
Kmotr
Mario Puzo
Máte problém? Navařte špagety a zalehněte na matrace! Nesmrtelná klasika s naprosto skvělým filmovým ztvárněním. Léta jsme s kolegyní používaly tajnou hlášku, kdykoliv nás někdo společně opravdu naštval: Sedíš vzadu nebo budeš řídit?
Marťan
Andy Weir
Ať jsem se v životě nacházala v jakkoliv zoufalé situaci, pořád jsem na tom byla dobře oproti Markovi. Mark je na Marsu, sám... Ze začátku jsem se proklínala, že jsem nedávala víc pozor na hodinách fyziky a chemie, ale pak jsem si zvykla a užívala si sarkasmus a neuvěřitelnou touhu přežít. Tahle kniha je chytrá, vtipná, má nadhled a hrdinu, který to nehodlá jenom tak vzdát. Hned po dočtení jsem si pustila film a rozhodně doporučuji knihu. Z filmu se vlivem asi snahy o korektnost vytratil břitký humor, kterým Mark oplývá v knize. Ta si celou dobu drží náladu lehčí než je gravitace na Marsu, nesklouzává k patosu a ze všeho vybruslí s grácií. Nečekejte srdcervoucí drama, Mark je chodící či poskakující naděje sama. Naděje nejen na záchranu jednoho člověka, ale vlastně i dobroty celého lidstva.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Velmi zajímavé téma o jedné specifické oblasti plné svérázných, převážně negramotných lidí v Moravských Kopanicích. Žítkovské bohyně jsou opředeny tajemstvími, která sahají až hluboko do minulosti. Dora je rozkročená mezi moderní přítomnost opírající se o vědu a svět pověr, bylin, zaříkávání a věštění. Postupně rozmotává klubíčko záhad spojených s historií bohyní i tragický příběh její vlastní rodiny. Jakou moc má lidská zloba a slepá víra? Je kletba skutečně něco, čemu se nedá uniknout? Kamila Tučková si dala obrovskou práci, když toto téma zpracovala do poutavé a nesmírně zajímavé knihy. Lepší památník pro tyto výjimečné ženy si neumím představit.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
(SPOILER) S Plachetnicemi na vinětách jsem strávila neděli a celou ji za den přečetla. Z části proto, že to není nijak složité čtení, z části také proto, že jsem se v mnoha ohledech dokázala do příběhu vžít a tak mi to čtení příjemně ubíhalo. Překvapilo mě, jak se autorovi povedlo vykreslit postavu 47leté ženy. Marie se po rozvodu ocitá v obětí samoty a to ji vrací zpět ke svým kořenům, snaží se obnovit rodinné vztahy a více se zapojit. Zároveň se nechce smířit s myšlenkou, že tohle už bylo v životě vše, co jí bylo nabídnuto. Sledujeme ji v průběhu jednoho roku se všemi nepovedenými eskapádami, které nakonec přeci jen vyústí v nadějné vyhlídky na lepší zítřky. Kniha mi asi neuvízne na dlouho v hlavě, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Marie ve mě v mnohém zarezonovala. Pan Hájíček mě překvapil.
Vegetariánka
Han Kang
Zajímavé je, že není tak úplně jasné, zda za úspěchem této knihy stojí sama autorka nebo britská překladatelka. Ale to mě příliš netrápí, protože i český překlad mě velmi zasáhl. Příběh, který vychází z nelehkého postoje korejských žen ve společnosti , dokáže oslovit i evropského čtenáře. Román se posouvá v ději předáváním vypravěčské štafety. Začátek sledujeme očima manžela hlavní postavy, aby si po něm převzal slovo její švagr a v závěru její sestra. Jonghje svým rozhodnutím přestat jíst maso spustí lavinu událostí, které ovlivní život nejen její, ale i všech zúčastněných. Zatímco její tělo se stává křehčím, její mysl se zarputile vzepře navzdory submisivitě, která v ní byla vypěstována již v dětství autoritářským otcem. Kdybych byla stromem, objala bych křehkou Jonghje a stejně tak její sestru svými mohutnými větvemi. Zasypala bych je hromadou květů a zaševelila jim do ouška svým listovým, že každá bytost má právo na vlastní identitu, přání , názory a lásku.
Drž mě pevně, miluj mě zlehka: Příběhy z tančírny Century
Robert Fulghum
Ne příliš často se mi stává, že bych se k nějaké knize vrátila, protože pořád je něco nového ke čtení. Ale ke knihám Roberta Fulghuma občas zabrousím. Je to čtení na pár hodin a zážitek na dlouhé dny. Vždy, když potřebuji povzbudit, naladit se na optimistickou a nadějeplnou notu, sáhnu právě po něm. Tančíra Century nabízí možná trochu naivní příběhy, ale kdo by jim aspoň na chvíli nechtěl věřit? Navíc, není snad pravda, že kdo má dost odvahy na to, aby otevřel ve svém životě dveře nečemu novému, narazí za nimi v mnoha případech na štěstí? Fulghum v této knize řeší především vztahy. Vztah mezi mužem a ženou, vztah k sobě samému, vztah k tanci, potažmo vztah k životu. Tanec je nejhezčí v páru, stejně jako život. Kdo má odvahu vyjít na parket a začít tančit, má možná správně nakročeno i do života. Lehkým tanečním krokem...
Krvavý květ
Louise Boije af Gennäs
Kdybych si tuhle knížku nepřečetla, nic by se nestalo. Ocenit mohu uvedení novinových výstřižků o švédských vládních skandálech, ty byly zajímavé. Zbytek knihy vyzněl do ztracena. Připadala jsem si trochu jako v Truman show, přičemž jsem vůbec nechápala proč se to děje a proč zrovna Saře. Proč si někdo dal takovou práci. Jelikož první díl serie to nevysvětluje, dozvěděla bych se to nejspíš v dílech následujících. K tomu ale bohužel nedojde. Příliš mnoho nelogičností a neustálý otázník v mých očích ohledně děje, postav, motivací, mě nepřiměje číst dál.
Normální lidi
Sally Rooney
O knize jsem se dozvěděla v jednom literárním podcastu zároveň s informací, že je to kniha pro milenialy a že je to víc než love story. Souhlasím s obojím. Příběh mě rychle vtáhnul a už nepustil. Vztah Connella a Marianne není typickým příkladem vztahu dvou mladých lidí. Na pozadí toho, co se mezi nimi odehrává, cítíme snahu o začlenění se do společnosti, touhu být milován blízkou osobou i sebou samým, potřebu zapadat, někam patřit, být uznáván a respektován a nutnost znát vlastní hodnotu. Na postavě Marrianne jsem si hodně uvědomila a chvíli nad ní budu ještě přemýšlet. Connella jsem si oblíbila až časem. Jejich společný příběh dává vyniknout problémům dnešní doby čtivou, ale inteligentní formou. Irské autorky začínají být opravdu hodně v kurzu. Sally Rooney a Sara Baume ukazují světu, že o irských ženách v literaturě ještě uslyšíme.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
Je to brilantně napsaná kniha. Záměrně píšu kniha místo román, protože román vnímám trochu jinak. Není to příběh v pravém slova smyslu. Téma vztahu dvou lidí je tu nazíráno z mnoha úhlů, myšlenek, hravých hříček i kontextů doplněné o slova i jiných autorů. Chápu to tak, že se Jan Němec rozhodl prozkoumat všechny možnosti spíše literární a kreativně tvůrčí a dle mého názoru se mu to povedlo zábavnou a zajímavou formou. Bavilo mě jeho setkání se sebou samým, výměna rolí, rozhovor s autorem a mnoho dalších experimentů. Co se samotného příběhu týče, místy to bylo bolavě autentické, místy pravda ustupovala literární formě. Někdy šel autor s kůží na trh, jindy se naopak schoval a celou dobu si uvědomoval boj o objektivitu a nespravedlivost jediného pohledu. A jeho snaha to vyvážit byla značná. Myslím, že o knize celou dobu, co ji psal, hodně přemýšlel a obhajoval ji už v průběhu tvůrčího procesu. Autenticita je slovo, které se s jeho knihou pojilo asi nejvíce. Přiznám se, že i ve mě je kus voayera prahnoucího po tom, abych se mohla stát neviditelným pozorovatem a vnořit se plně do příběhu Jana a Niny. Proto mám pocit, že mě bavila forma a obsah myšlenek a vět mnohem více než příběh ve své celistvosti. Tím ovšem nechci popřít, že je ta kniha osobní. Je přece jenom na autorovi, kde nastaví čtenáři hranici.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
McCarthy je pro mě mistr slova. Tenhle román se nečte lehko. Ne, že by nebyl čtivý, ale téma je natolik obsáhlé s tolika podtexy a alegoriemi, že to není kniha na rychlý konzum. Kladné postavy zde nehledejte, je to brutální, syrový a neutěšený. Četla jsem to před drahnou dobou a zůstal ve mě asi nejvíc pocit z úžasného jazyka, kterým autor vládne s jistotou talentovaného profíka. Cesta se mi líbila víc, ale tohle byla větší výzva. Nejsem si jistá, že jsem pochopila všechno, co do toho autor vložil. ale čtení jeho knih si vždy užívám .
Chyba
Marek Šindelka
První verze knihy vznikla v roce 2008, následovalo komiksové zpracování a nakonec nové, pozměněné vydání v roce 2019. Já četla tu druhou verzi a kniha mě okouzlila. Zvlášní tajemnost říše rostlin se prolíná dramaticky i do příběhu. Ten rozhodně není jednoznačný. Chvíli se zaobíráme vztahem zvláštního milostného trojúhelníku tvořeného Kryštofem, Andrejem a NInou, abychom se v zápětí ponořili do detektivky s až hororovými prvky. Kniha je expresivní až naturalistická, přesto s lyrickými pasážemi, které nezapřou, že autor je také básník. Realita je prodchnuta magickými prvky. Velkou roli zde hraje svět rostlin a kdo si pamatuje obrovské nebezpečné bolševníky, kniha ho na chvíli vrátí do dětství. Dusné, těžce dýchající město se vyrovnává s vedrem a povodněmi v roce 2002 a dává vyniknout tělesným pachům a úzkostem. Motiv sněhu jako by byl symbolem úlevy a spásy . Není to jednoduché čtení, ale jsem přesvědčená o tom, že je to úžasná kniha od velmi talentovaného autora. Už se chystám na Mapu Anny.
Černá ruka: Válka mezi geniálním detektivem a nejnebezpečnějším tajným spolkem americké historie
Stephan Talty
Myslela jsem, že to bude napsáno jako detektivní příběh inspirovaný skutečností, ale klasická beletrie to tak úplně není. Zklamaná jsem nebyla, naopak. Joe Petrosino byla nevšední postava americko-italské historie. Kniha popisuje období, kdy byli Italové v Americe stiženi terorem ze svých vlastních řad a zbytek Ameriky je všechny vnímal jako nepřizpůsobivé kriminálníky. Jak aktuální že? Petrosino zasvětil život boji s organizací Černá ruka, s mentalitou vlastního národa a s předsudky. Jeho odvaha a odhodlání mi brala dech. Množství postav v knize mi nevadilo. Na každé té postavě a jejím příběhu byl vykreslen další kousíček do puzzlí celého příběhu. Kniha nabízí detailnější pohled do historie začátku 20. století. Na začleňování irského a italského obyvatelstva do Nového světa, na násilí a teror a zhroucení amerického snu. A zároveň pohled na jednoho podsaditého hrdinu, s malou postavou, ale obrovským srdcem, odvahou a odhodláním.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Ach Eleanor, okamžitě ses zařadila mezi mé oblíbené knihy. Zvláštní podivínka, která se mi zavrtala do duše, nahlédla do mých skrytých obav a připomněla, co je důležité. Místy bolestivé, místy vtipné pohlazení, které se čte jedním dechem. Pozor, aby vám při čtení neodpadly palce, jak moc je budete svírat touhou, aby se Eleanor měla vážně skvěle. A to poslední nečekané odhalení v závěru knihy bylo už jen trešničkou na dortu. Mě to nenapadlo, vás jo?
Malý život
Hanya Yanagihara
Malý život je velká kniha na velké téma. Připravovala jsem se dlouho než jsem našla odvahu se do ní pustit. Na vánoční svátky jsem si zvolila příběh o mučivé bolesti, krutosti a sebenenávisti, ale zároveň jako protipól o obětavé, nesobecké lásce. Ustála jsem to bez slz, ale lehko mi z toho není. Ne všechno se dá napravit, zahojit a změnit. a někdy je nesnesitelná těžkost bytí mohutná a všeprostupující. Bolí to, ale je důležité takové knihy číst. Jen jsem se nedokázala napojit na záměr autorky, pojmout příběh trochu nerealisticky. Absurdní pracovní úspěchy všech přátel, jakési bezčasí, kdy nevíme, kdy se celý ten příběh odehrává, a do jisté míry i neskonalá trpělivost, laskavost a obrovská snaha Judovi pomoct tolika lidí, mě někdy rušily. Jako by proti sobě stály extrémě vykresléné dobro a zlo a v tom souboji to bylo zlo, které mělo poslední slovo.
Žízeň po životě
Irving Stone (p)
Kdybych věřila v Boha, pak bych uvěřila tomu, že se rozhodl nechat tu lidstvu velké umělecké dílo plné energie, napětí, emocí a neskutečných barev. Jeho oko padlo do Holandska na jednoho zrzavého chlapíka. Ukázal mu, co je bída, utrpení, víra, bolest z odmítnutí, nenaplněná touha po lásce a přijmutí a obrovská osamělost. Trochu s ním ještě zakvrdlal, aby si to v něm sedlo a pak mu dal štětce a horečnatou touhu to všechno vyjádřit na plátno. Pár let z něj všechno ve zběsilém tempu ždímal. Spolu s přibývajícími obrazy ubývalo sil, fyzických i duševních. Až se medium zcela vyčerpalo, splnilo úkol a už nebylo potřeba. Zrzavý chlapík splnil boží záměr bez nároku na vlastní život či poklidné stáří. Budiž mu zadostiučiněním, že žije dál a vždycky bude žít v díle, které má sílu promlouvat k dalším a dalším generacím.
Dívka jménem Sus
Jonas T. Bengtsson
Útlá knížka o útlé dívce, která trochu připomíná Lisbeth z Milenia. V Dánsku jsou nejspíš zatížení na trochu narušené dívky, které neváží ani 45 kilo. Ale Sus není tak inteligentní jako Lisbeth, spíš je stejně odhodlaná a žene ji touha po pomstě. Sus stvořilo prostředí, ze kterého vzešla a její činy jsou výsledkem rozhodnutí. Den za dnem testuje sama sebe, vždy o krok dál... k pomstě, ke krutosti. Tak nějak jsem věřila, že určité hranice mohou zůstat nepřekročené, když jste jenom malá holka, která by za normálních okolností byla někým jiným. Ale je to okolí, prostředí, životní situace, dětství a rodiče ... tolik věcí, co nás utváří. Novodobá realistická próza navazující na tradice realismu 19. století, je myslím trefné označení.
