krnoha komentáře u knih

Už máme prázdniny, do knihovny se nedostanu a tak si zkouším e-knihy zadarmo. Autoři se snaží napsat něco zajímavého nebo originálního, na papíře jim to nikdo nevydá. Pak ke mně přišel Míša Bulgakov a je tady nádherný literární text napsaný na pozadí ruského venkova roku 1916 a několika následujících. Obsah -- docela obyčejná člověčina.

3 29.06.2019

Ilja Prigogine tady s laskavou pomocí nějaké kamarádky Izabely rekapituluje svoji celoživotní práci. Trochu se mi to špatně četlo, pan profesor měl nesmírně široký záběr, byl aplikovaný matematik a ty jeho aplikace směřují do všech možných vědních oborů. Za nějakých 40 let vědecké práce vytvořil třetí větev termodynamiky, která umožňuje pomocí jediného pojmového aparátu vysvětlovat děje, které probíhají ve složitých hmotných systémech. Pojmenoval dispativní struktury - takové ty, které se vyvíjejí samovolně z něčeho původně stejnorodého a při tom vypadají ve výsledku složitě. Přísně vědeckámi metodami snáší důkazy o tom, že vlastně i život je soubor disipativních struktur, takže klidně mohl vzniknout sám od sebe. Při tom z obecných vlastností disipativních struktur mu vychází, že jestli na jiných místech vesmíru je taky život, neexistuje důvod, proč by se život tam měl podobat životu zde. Vývoj života objevil už Darwin, ale díky Prigoginovi teď to máme i s přesvědčivým matematickým pozadím. Přirozeně se vnucuje otázka - ale kde se vzalo vědomí? Na ni pan Prigogine přímo neodpovídá, jen cituje Denise Diderota, podle něhož vědomá existence je přirozenou vlastností hmoty.

Prigogine jistě pociťoval jako my všichni, že naše technologická civilizace se blíží ke kritickému bodu. Říká k tomu přibližně tohle: Složitý systém se vyvíjí podle svých vlastních zákonitostí a díky svým stabilizačním mechanismům obvykle není moc citlivý na vnější vlivy. Ale jak se blíží k bodu zlomu, stabilita se vytrácí. Další vývoj se pak nedá předpovědět, lze mluvit jen o pravděpodobnosti různých scénářů a tyto pravděpodobnosti jsou hodně citlivé na působící vlivy. O směru, kterým se ten vlak vydá, tudíž může rozhodnout i velmi malý podnět, například akce jediného člověka. A protože nám na výsledku záleží, těžko můžeme souhlasit s názorem ortodoxních vyznavačů "neviditelné ruky trhu", podle něhož je nejlepší nechat věcem volný průběh, protože výsledek je stejně předem daný. Podle Prigogina výsledek není předem daný, rozhoduje náhoda.

Jen tak mimochodem pan Prigogine podotýká i to, že nelze cestovat v čase a nahlédnout do budoucnosti, protože o budoucnosti do určité míry rozhoduje náhoda a dokud ta náhoda neproběhla, budoucnost neexistuje. Náhoda podle Prigogina není něco, co v důsledku vlastní omezenosti neumíme určit, nýbrž přírodní jev.

Tohle jsou tak věci, které mi utkvěly po prvním čtení. Jiným čtenářům jistě utkví něco jiného. Ta kniha vůbec není jednosměrná.

3 09.05.2019

Docela hezká detektivní groteska. Je to skoro pořád napínavé, takže jsem tu bichli přečet jako nic. Velký detektiv i se svým pomocníkem mnohokrát stojí bezbranní proti pistoli a vždycky se z toho dostanou nějakou klauniádou. Aby to o něčem bylo, pan Brown do toho zapletl nějaké to světoborné tajemství dávnověku. Při hledání tajemného poselství je nutné pořád luštit nějaké šarády a ty jsou tam podány až dost do detailů. Trochu mi to připomínalo knížečku Pionýrská olympiáda důvtipu, která vyšla někdy začátkem 60. let minulého století. Tam byla řešení vzadu, tady jsou uvedena vždycky hned za zadáním, takže čtenář to dostane zadarmo. To je jistě správné, když si koupil takovou drahou knihu. Detektivové kromě logiky používají taky svoji udivující vzdělanost, a kde ani tohle nestačí, tak ještě mrazení v zádech a ženskou intuici. Sám autor to strašlivé tajemství nebere tak tragicky. Když na konci má dojít k věci, elegantně z toho vybruslí za pomoci Francoise Miteranda.

3 04.02.2018

Baudolino, to bude po česku Budulínek, ne? Selský synek jednající energicky a jednoduše. S tímhle začínáme, ale pan Umberto s tím samozřejmě nevystačil. Hlavní hrdina se nám za chvilku změní v inteligentního šprýmaře, kterému se ty jeho kousky náramně dobře daří, asi má někde nějakou protekci, nejspíš u autora. Spíš než Budulínek je to teď Tyl Ulenspiegel. Ale není tak věrohodný, je jenom vymyšlený. Potom zase je z něj vychytralý manipulátor a dokonce autor dějinných událostí, no úplný Jára Cimrman. Jedno má tahle hlavní postava pořád, totiž neúnavnou tvůrčí fantazii, kterou zřejmě zdědil po tatíkovi Umbertovi. Fantazie je tady dotažená až do absurdních konců, kdy už nic není doopravdy a mizí hranice mezi pravdou a výmyslem. Myšlenkový obsah knihy by snad mohl být v tom, že šikovně vymyšlená konstrukce se jaksi sama od sebe mění v pravdu, a jaký by to byl blbý život, kdybychom si ho nevylepšili svým vlastním vnitřním nábojem. To je celý Umberto. Ale když se na to podívám jako na literaturu, vidím strašně dlouhou pohádku, která sama sebe neunese.

3 04.11.2017

Vladislava Vančuru jednou napadlo, že by napsal něco o české historii. Asi ho tahle témata zajímala a možná mu taky už lezlo krkem neustálé omílání našich dějin, jak je nadrásal Palacký a k dokonalosti dovedl Jirásek. Asi si řekl. že to zkusí jinak. Zvolil si na to styl, který jako by napodoboval staré kroniky a pustil se do nejstarších slovanských a českých dějin. O nich se toho ví jen málo a tak měl hodně prostoru pro fantazii. Je vidět, že měl slušně nastudované
historické prameny, ale hlavně se poctivě snažil vcítit do duše dávných lidí, i těch nejstarších Slovanů, které líčí jako prvobytně pospolité pralidi. Jestli je možné, aby prvobytně pospolní pralidé mluvili indoevropským jazykem, to já nevím, Vančura to možná věděl.

Od pravěku a pokračuje přes Sámovu říši, Velkou Moravu období Přemyslovců a první díl končí u Soběslava. Vančura je příliš velký poctivec, než aby dal dějinám nějaký zjednodušující jednotící princip. Takže z toho není alternativní výklad dějin, ale opravdu jen
jakési obrázky, které ukazují trochu do hloubky, jak to tenkrát bylo. Autor se snaží být kronikářsky nestranný, ale nedá mu, aby občas některé postavě nedal protekci. Docela láskyplně píše o duchovních osobnostech, hlavně o svatém Václavovi a svatém Konstantinovi. Vančura byl komunista, ale hlavně humanista. Křesťanství raného středověku je pro něj pokrokový myšlenkový proud, který uhlazoval divošství, potlačoval krutost a nahrazoval je lásku k bližnímu. Jen občas se dočteme taky něco málo z marxismu, jako například v povídání o
Soběslavovi, kde čtenář volky nevolky utrpí teoretické rozumování o pojmech lid a národ a jak tyhle dva pojmy souvisejí. Jinak mi to všecko v prvním díle připadalo zajímavé.

Z koncepce knihy se vymyká humoristická povídka Kosmas. Autor se tady v pohodě vypořádal s historicky neprokázanými příběhy, jako například Přemysl Oráč nebo dívčí válka, ale hlavně se tady vyznal ze své lásky a obdivu ke Kosmovi, který je pro něj něco jako starší brácha spisovatel. Přímo vášnivě je tady popsána lidská posedlost, která ze slušného člověka udělá spisovatele. Rovnou se taky dozvídáme, co podle Vančury tvoří dobrého spisovatele, a sice v negativu při hodnocení nějakého podřadného pisálka:

"Činil to jazykem bez síly, bez zaujetí, suše, přesně, latinou osvědčenou, větami otřelými a slovy, která kulhají jako křápavé babizny a ďáblové s jednou tlapou a jedním paznechtem."

Téhle jediné povídce bych dal pět hvězdiček.

Na konci prvního dílu přišla válka ne jako historická událost, ale jako hrozná přítomnost. Pan Vančura zdá se znervózněl a člověk se mu nediví. Z druhého dílu se mi trošku líbil jenom ten první - historický román z doby Přemysla Otakara I. Torzo třetího dílu má význam jen pro literární vědce.

O knize se číká, že je to román se silně autobiografickými prvky. Textu ale chybí vnitřní struktura, takže o román nejde. Román ale taky znamená, že si autor může vymýšlet a nemá důvod něco pravdivě vypravovat. Autobiografický zase znamená, že kde se mu to hodí, nemusí si vymyslet nic a může prostě jen tak vypravovat svoje vzpomínky. Kniha je vlastně hromada všemožných textů, které jsou napsány různými styly a můžeme hádat, že vznikly v různých dobách. Máme tady řadu kousků, které stylově pasují nejspíš do publicistiky, zdá se, že autor se publicistice věnoval v době svého působení v českém disentu. Jiné dějové linky zase vypadají jako povídky, třeba ta o špinavé milovnici zvířátek. Opět jiné jsou opravdu autobiografické a pan Faktor se v nich přehrabuje v dojmech z dětství a současně samozřejmě v obsazích svého podvědomí. Tyhle části mi přišly zajímavé a působivé. Ale nejzajímavější a nejpůsobivější jsou ty části, kde se píše o výrazných dějinných událostech, které zažil buď sám autor, nebo jeho blízcí ze starší generace. Sovětská okupace 1968 a holokaust. Kdyby se pan Faktor nebral tak strašně vážně, seškrtal by to na čtvrtinu a mohla to být výborná kniha.

Já jsem náturou taky pračlověk, tak se mi to musí líbit. Nádherná líčení pravěkých technologií, paní Auel má jistě nastudováno hodně s experimentální archeologie. Ne že by autorka byla bůhvíjaká spisovatelka, ona to nahrazuje mohutným intelektem. Víc než román mi to připadá jako divadelní scénář. Dlouho si připravujeme nějakou efektní scénu, trpělivě jedna rekvizita za druhou, držíme diváka hezky v napětí, až konečně prak nápadně nenápadně uložený v košíčku vystřelí, hlasitá scénická hudba a máme jedno dějství za sebou. Anglicky Ayla nebo Auel není tak daleko od sebe, třeba si geniální paní Auel někdy připadá mezi námi podobně jako Ajla mezi neandertálci? Ajla přece má vždycky něco navíc, nikdy namíň. Když to potom v dalších dílech pokračovalo stejně i ve společnosti lidí jejího druhu, tak to už na mě bylo moc a tiše jsem vycouval.

Upřímně - není to četba pro děti ani pro mládež. Ne že by vám to ublížilo, mladí přátelé, ale nebude vás to bavit, protože tomu nebudete rozumět. Honba za meteorem je karikaruta běžného lidského chování napsaná velice duchaplně a s humorným nadhledem. Samozřejmě že si při tom musel rýpnout do těch bláznivých Američanů. Hlavní město příběhu Whaston se vyslovuje stejně jako western. Jen se podívejte na ty figfurky. Dva dobrosrdeční strejcové, kteří se poškorpili k vůli pitomosti a velice teatrálně se jako nenávidí. Mladík a dívka, které nezajímá nic, než kdy bude svatba. Stará hospodyně, která schválně komolí vznešení vědecké termíny a při tom je jasně vidět, že jim rozumí a velice dobře chápe jejich zbytečnost. Ta paní musela být vážně inteligentní dáma. Dvojice mladých milonářů, kteří si jen tak z nudy cestují po světě a vyhledávají atrakce. Čistě z intelektu se dokážou oženit i rozvést, aniž by měli tušení, co to je ta láska. Mladý vědecký génius se svým mecenášem, to abychom tam měli nějaký děj. Příběh se čistě jen z důvodu lidské blbosti vyhrotí až do situace, kdy hrozí celosvětová katastrofa. Ale vida, všechno se řeší dobrotou lidského srdce, která se v mezní situaci prostě musí projevit. Prostě musí.

Nebo nemusí? Ve druhém příběhu nechává autor všechny lidi zdrogovat strašlivým jedem zvaným Ox-Ygen, který zcela nezvladatelně zesiluje lidský egoismus. A kde máme to dobré srdce? Podobně jako prve se celé městečko blíží ke katastrofě a pan Jules Verne se cítí nucen sáhnou ke svému osvědčenému nástroji - když už se opravdu nedá nic dělat, vstupuje na jeviště náhoda a na poslední chvíli se to otočí. Takže to skončí dobře, čtenář si může oddechnout, ale autorovi to nestačí. Docela vážně a vášnivě provolává: Ne, člověk není bezduchá hříčka biochemických pochodů svého těla, vždycky má možnost volby!

Přečtěte si poslední dvě věty, tam to je. Pan Verne snad cítil potřebu se vyjádřit k mechanickému světovému názoru, podle něhož svoboda a tvořivost nejsou skutečné, ale jenom se nám zdají. Bylo to napsáno před sto lety. Dneska už si to nikdo nemyslí, viďte :-)

2 01.09.2020

Jaká je to dřina, co všecko musíme dělat svým tělem, abychom neumřeli. A jaká je to krása žít v souladu s neumíráním. Nějaký pan Prigogine tohle téma celý život vědecky studoval a dostal za to Nobelovu cenu. William Saroyan k tomu napsal jenom tuhle knížečku, nebo možná všechno co napsal je vlastně o životě v neumírání. Česky se říkalo pábení a Pábitelé, ale mně se to víc líbí od Saroyana než od Hrabala. Škoda že William Saroyan taky nedostal tu nobelku. Až o tom budu rozhodovat já, tak za tuhle knihu mu ji dám.

2 16.02.2020

Paní Fischerovou znám z různých moc pěkných povídek a ještě kratších miniatur. Tady teď mám román a je to takzvaná moderní česká literatura, to znamená, že se proplétají osudy vícero postav a střídají se časové roviny. Jenže tady ty postupy fungujou a všecko to dává smysl. Román je postaven na hluboké psychologii, která jde až ke kořenům a na nádherném zacházení s češtinou. Všechny hlavní postavy jsou z různých důvodů vyřazeny z obvyklého života v obvyklých vztazích, a tím jsou právě donuceny jít hluboko do sebe a naplno sami sebe prožívat. Autorka jim to chudákům udělala schválně, jako když se štěněti namočí čumák do jeho loužičky. Není to kruté, je v tom laskavé pochopení. Lidé totálně zaměstnaní kariérou. Lidé, kteří se nikdy nesetkali se svojí maminkou, mají v sobě lásku, ale nějak divnou. Lidé, kteří zažili něco tak strašného, že zpátky do normálního života už netrefí.

Děj se odehrává v současném Česku a velkou roli hraje uměle vytvářená mediální skutečnost. Pro autorku je tady příležitost dát tento jev do souvislosti s buddhismem, kde skutečnost je vlastně vždycky subjektivní. Se skutečností se dá manipuoovat a není to podvod, je to prostě taková hra. Pro osvěžení se tady setkáme i dalšími buddhistickými fenomény. Někdo zemře a po desítkách let se s ním setkáváme znovu v dalším vtělení. Lidi na "duchovní cestě" navštěvuje nějaký pan Mára, který jim strašně inteligentně objasňuje pravdu o nich samých a tím je od té pravdy odvádí zpátky do zbytečných slov. Démon, se kterým bojoval Ježíš, Milarepa, Luther a jistě mnoho dalších.

Myslím že neznám lepšího současného českého spisovatele, než je Daniela Fischerová.

2 10.12.2019

Jen několik let po poslední punské válce, kterou Řekové slavně vyhráli, napsal o té válce jeden vzdělaný Řek krátkou divadelní hříčku. O tom, jak nějací cizinci nám sem vpadli a dostali na frak. Chudáčkové a dobře jim tak. Možná že formou je to tragédie, ale dovedu si představit, jak se aténské publikum u toho řehtá na celé kolo. Asi jako my v Praze v roce 1990, když ve výlohách obchodů byly televizory a v nich idiotské blábolení Miloše Jakeše. Nebo když v létě 1945 v pražské Stromovce nějaký žebrák s harmonikou zpíval, že když se Hitler narodil, vypadal jak krokodýl... U toho jsem nebyl, znám to z vyprávění.

Pane bože jak to ten chlap dělal, že uměl tak krásně psát. Tahle knížka je navíc z těch, které Greene sám pro sebe považoval za vážné, to znamená, že je tam málo legrace, ale všechno je hodně promyšlené a je tam něco jako filozofický přesah. Mně teda připadá zajímavé nejvíc to, že celá třetina děje je vypravována očima ženské představitelky Sáry, nevím který jiný spisovatel by se toho odvážil. Možná Ovidius Listy heroin?
První část je milostný příběh, jak ho vidí chlap. Druhá část jak ho vidí dáma a skoro bychom nepoznali, že je to tentýž příběh. Třetí část je už zase pánská záležitost, ale podaná tak nějak věcně a s odstupem asi proto, že ženská už do toho nemůže zasahovat a je to jen o ní bez ní. Opuštěný milenec a ovdovělý manžel mohou jen zbyetčně mudrovat nad věcmi, které pro milující ženu byly tak samozřejmé. Pro Greena je tady zase jednou příležitost k útoku na bezcitná pravidla katolické morálky, asi to bylo jeho hobby.

2 02.09.2017

Četl jsem tu knihu, když byla nová - a já skoro ještě taky. Dravci mého století mě moc nebrali, ale je to o drogách, to mě rozhodně zajímalo. Za komanče drogy nebyly a tady je to podáno docela přijatelnou formou. Obydlený ostrov je docela hezký dobrodružný příběh. Zrovna jsem šel poprvé do nového zaměstnání a přišel jsem pozdě, protože jsem v tramvaji hltal toho Maxima a Poutníka a nekoukal jsem kam jedu. Možná jsem si i trochu říkal, že v týhle práci sice začnu od nuly, ale díky svým mimořádným schopnostem udělám velkou kariéru jako ten Maxim. Leccos člověka napadne, když mu je třicet.

Miliardu let před koncem světa jsem tenkrát naprosto nepochopil. Potřeboval jsem si důkladně osahat, jak to vlastně ve vesmíru chodí a až teď jsem se k příběhu vrátil, samozřejmě že čistě náhodou :-) Je v tom Sci-fi a Fantasy jen docela málo a vlastně je to skoro realistická povídka o věcech, které se docela často dějí. Ani se k vůli tomu nemusejí rodit stoleté stromy mezi paneláky nebo ohnivá kola na stropě. Fakt.

2 20.06.2017

Mám Greena moc rád, hlavně že píše sice ze skutečného světa, ale přefiltrované přes podvědomí, takže velice subjektivně. Jenže v téhle knize to není. Všechno je dokonale realistické a tím ubíjející. Je to jistě záměr, autor potřeboval svého hrdinu ubít a líčí svět jeho ubohým pohledem. Když se podíváme trošku s odstupem, je to celé o pekle, které si děláme výčitkami svědomí. Major Scobie do nekonečna přežvykuje to mám udělat - to nemám udělat a bůhví proč se nechce nebo neumí podívat na věc odjinud. Asi mu nezbývá nic než sebevražda, kterou se sice podle katolického katechismu odlifruje do pekla, ale ve skutečnosti právě unikne z pekla. Snad někdo říká, že Greene je katolický autor, ale tohle je spíš ostře protikatolické. Co naplat, když si Scobie začal připravovat půdu ke svému závěrečnému kroku, viděl jsem, že z toho začínám taky nějak magořit. Radši jsem to nedočetl a vrátil jsem knihu zpátky odkud přišla.

Ta kniha je výrazně těžkotonážní. V prvním díle autor jen nadhazuje témata, která by mohla být zajímavá, ale opravdu jenom nadhazuje a do ničeho nejde. Čtenář to musí protrpět a nedostane za to nic, jenom vstupenku do druhého dílu. Ve druhém díle se pak autor rozpomíná na dětství a nikdo mi nevymluví, že tady se jedná autenticky o autorovo dětství, i když se to tváří jako vzpomínky nějakého antikváře. Zatímco strejda Umberto vzpomíná na dětství, já jsem vzpomněl na jednu hezkou větičku, kterou tentýž Umberto napsal o dvacet let dřív:
"Literatuta založená na vzpomínkách je posledním útočištěm ničemů."
Je to z Foucaultova kyvadla dost brzy na začátku. No, když už je u svých soukromých záležitostí, autor si velmi obsáhle vylévá vztek na italský fašismus, kterým prošel v dětství a mládí. Chápu ho.

Ve finále jde Umberto hodně do hloubky. Odpojí se od vnějšího světa a jde pozpátku prožitky z puberty, dětskými pocity, prvotními tvary vnímání krátce po narození a potom už ... Třetí díl, to je teda něco.

2 05.03.2017

Románová groteska z vymyšleného českého maloměsta. První půlka se odehrává v kulisách husákovského socialismu. Druhá půlka v kulisách let devadesátých, a končíme přelomem století. Petra Hůlová zná výborně psychologii a všechny postavy se chovají zcela perfektně podle pravidel lidského chování, a nic navíc. Jsou to takové automaty žijící ve světě příčin a následků v kombinaci s náhodami. Intuici, inspiraci, tvůrčí schopnosti si autorka laskavě ponechává pro sebe, její postavy si je asi nezaslouží. Nejvíc je to vidět na tom, jak je líčena doba sametové revoluce - jako by se ani nic moc nestalo. Podezřelé existence zůstávají podezřelými existencemi, vzorné žákyně dorůstají do pionýrských vedoucí, bezradný manžel zůstává bezradným manželem. Takhle to po roce 1990 opravdu nebylo, všichni jsme se bouřlivě rozvíjeli do směrů, o kterých jsme předtím neměli ani tušení.
Petra Hůlová píše zajímavě, ale hrozně agresívně. Texty jsou úmyslně takové, aby se k nim nedalo nic moc říct. Přemýšlím, jestli ona sama je skutečná, nebo jestli se za tou firmou někdo skrývá. Třeba nějaký Petr Hůl.

2 09.01.2016

Jedna z vrcholných Chandlerových knih. Mám rád i Škvoreckého, který to přeložil - ale nezlobte se, víc mě uchvátila slovenská verze Žena v jazere. Zdá se mi, že čeština neumí být tak velmi poetická, jak si to Chandler vyžaduje.

"Do noci hlboko zavyla siréna, akoby vypínačom narábala ľahká ruka. Hlas sirény sa zatúlal cez okraj zanedbaného golfového ihriska na východ a za tehelnisko na západ."

Na konci je neuvěřitelně nádherná scénka se starým tlustým pistolníkem Jimem.

1 18.11.2024

Vypadá to, že pan Škvorecký se pár let po emigraci podíval sám na sebe a viděl, že je osudově a doživotně přistěhovalcem. A tak napsal román ne zrovna o sobě, ale o českých přistěhovalcích. Jak se s tím vypořádali v devatenáctém století, kdy jich bylo nejvíc a neměli to vůbec lehké. A tohle je jedna linie románu. Druhá linie je o Dvořákovi a hlavně o tom, jak on prožíval Ameriku a jak Amerika tenkrát prožívala Dvořáka. Pan Škvorecký miloval hudbu a asi se v ní taky vyznal. Jedna kapitola románu je dokonale muzikologická, takže jsem jí nerozuměl.
Autor zvolil módní způsob psaní, v každé epizodě míchá prostý děj s líčením vzpomínek a představ jednajících osob, a k tomu ještě epizody nejsou seřazeny chronologicky, ale přeházeně jako když se rozdávají karty. Trochu jako by mi z toho vyčnívala prázdná manýra. Knihu zachraňují silně emotivní scény z prožívání hudby i osobních osudů, a samozřejmě Škvoreckého všudypřítomná jazyková virtuozita, ať jde o češtinu nebo angličtinu.

1 08.07.2024

Jednou jsem se narodil, a hned jsem nasával od maminky mlíčko, a taky základní životní návyky a postoje. Jako mláďata jsme si hráli, ve hrách jsme si nacvičovali prožívání emocí, hlavně spojených se vztahy s těmi druhými. Já jsem sameček, tak ty hry byly hodně o bojích a výhrách a prohrách. Nikdo nám neříkal, jak si máme hrát. Řídili jsme se pudem. Teď už jsem dospělý jedinec a pořád se řídím pudem. Když mám něco udělat, tak to udělám, i kdyby mi stokrát říkali, že se to nemá. A někdy to zase neudělám, i když říkají, že to přece musím. A že už se dost dobře znám, rád si přečtu, jak to dělají jiní - třeba veverky. Třeba jak mám nepříjemný pocit, když jdu do neznáma. Bodejť, přece to může být nebezpečné. Ale že jsem člověk, musím si ten pocit dlouze okecat, a pak teprve si dovolím udělat to tak, jak jsem to od začátku věděl.
Veverky jsou jenom veverky, ale já jsem člověk a to je něco extra. Jenomže po přečtení téhle přírodovědecké studie vidím, že jsme vlastně stejní jako ty veverky a lišíme se jen o malinkoo. Jenom o chlup.

1 21.07.2022

Já mám jinak Sichingera docela rád, ale tady podle mě ujel. Houby ví, s čím sem šli výsadkáři, šli přece na smrt. A pak ten epilog, aby se vysvětlilo, co se jinak nedalo pochopit, a postavilo do figury jako v detektivce, to na mě bylo moc. Až toho pana Sichingera někde potkám, řeknu mu že je svině a zastřelím ho.

1 03.10.2019