kuruteku komentáře u knih
Čtivé, vtipné. Až si říkám, že na vandru je potřeba prozkoumat ten kout a víc si zjistit, co je dobové a co je přidané. Už se těším na další díl.
Skvěle navazuje jak na rytíře, tak zvláštně i na Pavoučka (práce s železem). Výborně zasazené do doby a právě ten rozměr "usedlé" domácnosti dělá z Niedla v něčem zajímavější alternativu k Vondruškovi. Humor, středověk, poučení.
No, zajímavé. Tento svět mi sice není nejbližší, ale uznávám kvality - drobné mezi-závěry, které někde byly a někde ne:
Ayama a trnitý les - slušnost, poctivost, pravdomluvnost přináší plody;
Příliš chytrý lišák - ani chytrý nemůže věřit tomu, co vidí, a všem;
Čarodějnice z Duvy - dost podobné předešlému (vlastně nejčastější motiv), příliš kruté;
Malá kudlička - skoro jako od Wericha (ale ten byl vtipnější) o rybáři a zlaté rybce;
Princ vojáček - nejslabší, ale přežil jsem;
Když voda zpívá oheň - moderní Malá mořská víla.
Celé to do sebe zapadá - doba, kdy se děti začínají starat o rodiče, kdy si uvědomují svou smrtelnost, svou zodpovědnost. Snad první vážnější díl, kdy si začíná i čtenář uvědomovat, že hrdinové nemusí přežít úplně všechno. A vtipná řešení velkých problémů plus špičkování to ještě hezký okoření.
Jasně, je to knížka pro děti či dospívající, ale je to nádhera. Jednoduché, prosté, občas se zajímavým nápadem, kamarádskými špílci, nádhera. Vytloukání klínu klínem se povedlo.
Už jsem si myslel, že jsem si zvykl, ale stejně byl začátek splašený, spousta jmen, vjemů, nevěděl jsem, kdo je kdo a kdo je kde. Tetinka byl zajímavý a osvěžující úkaz. A nakonec si to sedlo.
"Já mám rád tajfuny,
tajfun, tajfun, vykrůcaj."
Až na pár pozdních přednášek jsem jen jásal. A znovu viděl toho "blázna" v baloňáku, jak se rozhlíží v autobuse, kdo ho pozoruje, a píše si okamžité nápady na lístečky.
Jsou světy a světy, lidé a lidé, vztahy a vztahy. Začátek navnadil, včetně schopností vybrané šestky, prostředek hodně moc nudil, vztahová manipulativní fantazy, kde byli sympatičtí snad jen Dalton, Atlas a elementálové Libby, Nico a Reina. A závěr šokující, převádějící smysl někam jinam. Asi si přečtu i pokračování (protože bez pokračování ta kniha smysl nemá), ale dávám za pravdu těm, co říkají, že jsme se nechali nalákat na pozlátko. Nechali.
Přesto jsou tu i pozitiva - fyzikální a morální otázky během studia šestky, překvapivý závěr i akční zabezpečení knihovny.
Před dvaceti lety jsem se setkal s ruským historikem, asistentem profesora Rogovina, který sepsal historii Levé opozice v Rusku. Úctyhodné dílo. Minimálně proto, že ukázal, že existovala alternativa. A v jednom jediném historickém časopise jsem se dozvěděl o jakémsi Šalamovovi, který prošel gulagem jako minimálně sympatizant této opozice a velmi se stavěl proti obrazu gulagu z pera Solženicyna. Dodnes se více ví o druhém, než o prvním. Nicméně, díky Fedoru Gálovi a nakladatelství G+G se do Čech dostalo i dílo Varlama Šalamova. A poslední díl neskrývá ani jeho politickou minulost. Díky překladateli Machoninovi.
Šalamov namísto Souostroví Gulag sepsal historii v podobě existenciálních povídek, které ukazují, jak se z člověka stane zvíře, ne ve smyslu toho, že jde ostatním po krku, ale že je tak zašlapán, až je s podivem, že dokáže přežít. Přesto to navzdory mašinérii útlaku využívající i kriminální trestance dokázalo mnoho lidí. A také díky všem, kteří se zvířetem nestali. Právě poslední díl je poctou těm, kteří dokázali zachránit mnohé.
Dlouho jsem nechápal, čím jsou Šalamovovy povídky tak velkolepé - ale v době, kdy Hrabal psal v Čechách a Kerouac v Americe, psal Šalamov své v Rusku. Umělecká díla, která píší pravdivě o životě. Něco se zkrásní, něco se zdrsní, něco se vypustí, něco se přidá, ale je v tom život sám. Právě díky tomu můžeme plně pochopit, jak se žilo.
První díl byl pro mne prapodivný - Nemo jako vládce podmořské říše, objevitel Atlantidy. V druhém díle jsem pochopil, že Troska sice vypadá jako český Verne, ale daleko více byl originálnější - mix vědeckých poznámek, detektivních prvků, objevování jiných světů (hydronauti jako Měsíčňané na Zemi). Tam, kde se Verne držel při zemi, Troska šel dál. Až tak daleko, že se jeho dílo jeví jako prapodivné - právě ti hydronauti, Atlantida, světový mír pro mne jsou za hranou vědecké fantazie. Nicméně už se těším i na poslední díl. Jak se říká - aspoň to zkusil, po svém.
"Zpívejte, lidičky, ty naše písničky..."
"Pýcha předchází pád..."
"Čiže jstě húsličky, čiže..."
...
A můžete dosazovat další a další. Jiří Plocek, po létech hraní v Poutnících, Teagrassu, Hudecké úderce, po létech vydávání hudby ve svém nakladatelství Gnosis se vrhl na psaní. A daří se mu to skvěle.
Mám rád Šmídovu Miss Porta, mám rád vzpomínky Žalmana, Marko Čermáka, Juppa Konečného a i toho Vyčítala beru na milost. Ale dodat to něco navíc, objevit to, co v hudbě je, to je taky kumšt - a Jiří Plocek sice nádherně začal, ale odbočky k folku a folklóru malinko na tom velikém cíli ubraly. Nicméně způsob psaní, pár fotek, odkazy na skladby v podobě QR kódů, popis novodobého lidového hraní na Moravě a hlavně jeho práce a jeho život jsou zárukou kvality.
Takže moc díky a vězte, že i Teagrass měl své posluchače a pokaždé, když slyším na Dvojce Jitku Novotnou, tak mám chuť si pustit i tu nádhernou hudbu.
Mno, kdyby tam zakomponoval Wolframa z Katzingeru a Beneše, dva světy by se propojily. Oproti předchozím historickým ságám mi to přišlo takové jako z povinnosti. Čekal jsem víc.
(SPOILER) Tak ano. Od určitého okamžiku nic překvapivého. Nicméně mne do budoucna zajímá, kde se bere Jarošův sadismus a co je za Steinovou povahou. Bratislavcane jsou určitě spokojeni, že se Prešpurk od Barbaricovych dob hodně posunul.
Recenze byly vesměs pochvalné, tak jsem rád přečetl. A nelituji. Nic světoborného to není, autor vlastně jen popisuje, co se mu kde stalo (a malinko si vybájí či posune). Ale život chudších Američanů je vlastně popsán docela zajímavě.
I když na dvojici V+S mi přišel geniálnější ten druhý, i toto má něco do sebe. Lituji, že jsem četl elektronickou verzi a přišel tak o krásné koláže. Asi pět básniček jsem si i zatrhl, že si je někam musím zapsat. Krátké, ale pobaví.
Dlouho jsem si odkládal dočtení Willova dobrodružství na severu, nicméně jsem nezapomněl. A stálo to za to - motiv přátelství psa a obra, Skandijců a Horáce a Willa, objem Malkalama a jeho lesního světa s jeho tajemstvími, Keranova zrada a počínající láska Alyss a Willa. Nevýhodou série je, že k plnému pochopení je potřeba číst předchozí díly, ale to je vlastně zároveň i výhoda. Takže své mladší kamarády jsem zase o malý krůček sledoval a určitě budu ve stíhání pokračovat. Ten svět je nádherný, vlastně bez fantazijních prvků, ale přesto plný dobrodruřství.
Jóhóho, televizní seriál jsem stále ještě nenašel, ale knihu už ano a při četbě si vzpomněl, že to sice byl studiový seriál a pamatoval jsem si z něj jen divné výjevy (Cupak jako námořník, Mrkvička jako pirát), ale najednou tu byl drak a indukční telegraf. Jenom to ztroskotání, nalezení ostrova, na kterém není skoro nic, kromě velryby, humrů, makrel, řas, vytápění jeskyně lávou, se mi nějak nechtělo vybavit. Nicméně to byla řádná robinsonáda, se značnou porcí vzdělání ohledně elektřiny, biologie, geografie. A pana Běhounka, respektive jeho knihy, musím ještě pořádně provětrat. Vlastně daleko čtivější než Troska (ještě mě čekají dva díly Nema!).
Autora jsem neznal a dílo tím pádem ještě méně. Až na doporučení a zapůjčení jsem se začetl. A žasl. A do třísté stránky trpěl. Až na doporučení, že to stojí za to dočíst, jsem zatnul zuby, otevřel hlavu. A užasl. Pořád mi ale vrtá hlavou, proč to autorovi stálo za to stvořit takhle šílený svět, popsat jej, uvrhnout do zmatku a pak nechat hrdiny protrápit se až do úmorného konce, kde není vítězů, jen svět pokračuje dál, v podstatě nezměněný. Trochu jsem v tom viděl Bennettovy Časotvůrce, kteří ale jsou ve svém jádru optimističtější. Alegorie umělé inteligence byla velmi zajímavá, nicméně v malém tu je Pratchettův mravencový počítač (a Newmanův včelopočítač). Nelituji, možná se s autorem ještě setkám, ale musím se doporučitele zeptat, v čem viděl tu velikánskou přidanou hodnotu autora.
Zvláštní, velmi zvláštní. Takový konkrétnější A. C. Clarke. Tak nejprve bod dolů za překlad, protože vydávat za dobré matematické myšlení schopnost rozdělit přímku v poměru zlatého řezu je nesmysl. Znalci vědí. Jinak ale dobře zakomponovaná Kulturní revoluce, totální blbnutí v Číně, zajímavá počítačová hra a fyzikální problém, i ti prapodivni emzaci. Trochu jsem zase plaval v tom kvantovém počítači, přeměně protonů do11. dimenze. Plus mínus to ale bylo čtivé a zajímavé.
Takový komplot ze všeho možného. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil spojovací můstek. Ale mrzelo mne, že ten závěr je nějak moc otevřený. Bohužel tím to bylo o dva stupně slabší než literární vzory. Ale bylo to zajímavé.