Kyta komentáře u knih

Přečteno podruhé a situace je stejná jako prvně. Zase nemám slov. A opět mi rvala srdce. Příběh Willa a Lou znám skoro nazpaměť a přesto mě autorka dokázala udržet při čtení stejně silně jako poprvé, možná i silněji. Celý děj jsem od začátku vnímala nějak intenzivněji; snažila jsem se na situaci koukat ze všech úhlů pohledu a pochopit každého. Výsledkem byl neuvěřitelný čtenářský zážitek, který nepřekoná snad žádná jiná kniha.
Já zkrátka tuhle knihu miluju. Je mi jasné, že přečíst ji dvakrát mi rozhodně nestačí.

13 27.12.2016

1984 - komu je tenhle rok ještě neznámý?

Už jen ten název vypovídá o tom, že půjde o něco tajemného a neobyčejného. Jsem ráda, že jsem měla tu čest zjistit, že je to pravda - a samozřejmě mnoho víc (a že mě k tomu nedonutila až povinná četba, ale čirá zvědavost - co že je na téhle knize tak zajímavé a poutavé, že se ocitla na žebříčku nejlépe hodnocených knih - nyní - na 13. místě). 1984 je název jedné z nejlepších, nejpromyšlenějších a nejstrhujících knih, jaké jsem zatím měla možnost přečíst. Je to první kniha, která mi poskytla tolik nových námětů k přemýšlení... A ze které jsem zkrátka totálně vedle. Neříkám, že jsem přečetla hodně knih, ale určitě dost na to, abych dokázala poznat, která má jakou hodnotu. A tahle má hodnotu obrovskou; ne-li tu největší. Vlastně jsem si to uvědomila až poté, co jsem knihu zavřela - do té doby jsem "nevěděla", jakou vzácnost to držím v rukou.

Co že na téhle knize všichni vidí? Možná to, jak je děj a atmosféra v knize tak dokonale popsaná, že nenechá nikoho jen tak chladným. Že se až DĚSIVĚ začíná podobat dnešnímu světu, přestože ji autor napsal už v roce 1947. Že z toho všeho zkrátka mrazí! Až po přečtení téhle knihy jsem si uvědomila, jak na tom jsme v dnešním světě dobře a že si takřka nemáme na co stěžovat (narozdíl od Winstona, který by na to nemohl ani POMYSLET!) - měli bychom být rádi, že můžeme prosazovat svoje názory a že (ještě, snad) nejsme sledováni na každém kroku. Až po přečtení jsem si uvědomila, jak moc jsme odkázáni na všelijaká média, která nám můžou namluvit cokoliv a my jim přesto všechno uvěříme. Kdo může vědět, jestli se někde ve světě nerodí nějaká "Strana"?

Kniha mi přinesla víc, než jsem očekávala. Ta atmosféra a všechno kolem - to se nedá nahradit. Každá stránka byla něčím výjimečná a zajímavá, každá ukrývala nějakou důležitou a podstatnou informaci. Rozhodně to ale není lehké čtení - ať už na psychiku čtenáře či na pochopení a uvědomění si určitých věcí.

Radím vám: PŘEČTĚTE SI TO - ať už jako povinnou četbu do školy nebo jen z čiré zvědavosti jako já; hlavně to ale udělejte. NEBUDETE LITOVAT.*****


Už jen čekám na okamžik, kdy si začnu připomínat: "Velký bratr tě sleduje!"

13 15.02.2016

Harry Potter je pro dnešní literaturu zkrátka klasika a myslím, že by se nenašel nikdo z vášnivých čtenářů, kdo by ho nečetl nebo aspoň neznal. Sérii čtu už podruhé a překvapuje mě stejně jako poprvé. Mám takový pocit, že i kdybych ji četla potřetí nebo počtvrté, stejně by mě neomrzela. Pátý díl je jak jinak než úžasný... (Ale to už tady asi stejně všichni vědí.)

Za tuhle sérii jsem nesmírně ráda!

13 25.07.2015

"Ze závisti se rodí nenávist a nenávist je matkou lží."

Tohle je prostě genialita sama o sobě!! Moc obdivuju paní Rowlingovou za její neskutečně rozšířenou fantazii.
V HP a princ dvojí krve se dozvídáme mnoho předtím ukrytých a nezodpovězených informací ohledně dětství a dospívání lorda Voldemorta. Nahlédneme do dost důležitých vzpomínek do myslánky. Stejně jako ve čtvrtém a v pátem díle zemře jakási osoba a já se jako vždy neudržela a rozbrečela jsem se... Ale ta osoba (nebudu prozrazovat, kdo to je, pro případ, že to někdo ještě nečetl) je v příbězích o Harrym Potterovi nezbytná a nevím, jak bez ní bude škola Bradavice dál fungovat. Takhle to zní hodně závažně a napínavě, ale to taky je!! Nemůžu říct, jaký díl se mi líbil nejvíc, protože každý má něco do sebe a tenhle zrovna tak. :) (s filmem to nebudu vůbec porovnávat, kniha u mě zůstane vždy jen a jen na prvním místě)
Teď už mi zbývá přečíst už jen poslední díl a já jsem na něj teda hodně zvědavá...!! Co se v něm opět rozzuzlí a kdo nakonec vyhraje tu osudnou bitvu s Voldemortem, se dozvím doufám už brzy. :)

Harry Potter se stal hitem všech generací (je přece psáno: od 9 do 99 let, ne?) A proto neznamená, že když se do ní začte moje babička, hned si o ní budou ostatní myslet, že je divná. Naopak! I já budu HP číst nepřetržitě!!

13 03.01.2014

(SPOILER) Kniha skrývá neotřelý a silný příběh, jehož prostředí bažin a mokřad vás okamžitě vtáhne za sebou. Skrývá příběh o životě jedné osamělé dívky, která byla nucena se již v pouhých šesti letech osamostatnit. Příběh, který vás přinutí zamyslet se nad tím, co je v životě opravdu důležité.

Hlavní postavou je dívka, která je správným příkladem lidské síly a vytrvalosti. Kya postupně přišla o všechny, které znala a milovala. Musela se naučit žít nejprve vedle násilného otce posedlým alkoholem a hazardními hrami, a poté pouze v obklopení bažiny – v osamělosti, ale i nevědomosti. Postupně se z ní ale stala silná a odolná žena, která si zvládla poradit se vším, co jí život přichystal. I bez řádného vzdělání toho dokázala v životě hodně – vždyť ji učila sama příroda, ke které si vytvořila nádherný vztah. Líbilo se mi, že si vypěstovala lásku i k poezii. V průběhu života Kya zažívala pocity odloučení, opuštění, strachu, zklamání, zrady i prázdnoty v srdci. Po tolika negativních zkušenostech má pochopitelně problém věřit lidem a snaží se si už nikoho nepustit k tělu.

Děj je zasazen do Ameriky padesátých a šedesátých let minulého století. Kya žije ve společnosti, kde se neakceptuje jakákoliv odlišnost, a proto je spoustou lidí odsuzována a rovnou zavrhována. Lidé proti ní mají předsudky, berou ji jen jako “holku z bažiny”. Je pro mě těžké představit si život v takové osamělosti, kdy nikam nepatříte a nemáte nikoho kromě sebe a přírody kolem vás. Jen ta se v tu chvíli stane vaším pevným bodem a jistotou.

Kniha je mimo jiné oslavou přírody, které by si lidstvo obecně mělo víc vážit. Vztah Kyi k bažině znázorňuje silné pouto člověka k přírodě. Jsme její součástí, což si autorka moc dobře uvědomuje a chce i nám, čtenářům, předat tuto pravdu, na kterou často zapomínáme. Nepřímo nás nabádá k tomu, abychom se o přírodu začali více zajímat a starat se o ni, stejně jako to dělala Kya.

Zpočátku je příběh protkán nadějí, která však postupně slábne. Autorka řeší téma samoty, touhy po blízkosti, důležitosti přátel a rodiny, strachu z bolesti, dávání druhých šancí, předsudků, odloučení ze společnosti a mnoho dalšího. Rozlišuje žití v osamění a žití ve strachu. Také poukazuje na jisté negativní znaky tehdejší americké společnosti.

Případ vyšetřování tragické smrti jedné z hlavních postav je zajímavý. Přestože spousta důkazů padá na Kyina bedra, není stoprocentně jasné, že vraždu spáchala právě ona. Autorka si s námi tak různě pohrávala až do posledních stran. Konečné rozlousknutí je opravdu povedené a k této knize bych si nemohla představit nic lepšího.

Kniha vás bezesporu zasáhne – ve mně určitě bude ještě dlouho rezonovat. Její čtení pro mě bylo občas obtížné, protože jsem se přesně dokázala vcítit do Kyiny aktuální situace. Děj jako takový působí depresivně a z tohoto důvodu si knihu nejspíš víckrát nepřečtu. Filmové zpracování zůstává věrné své předloze, takže pokud se vám líbila kniha, budete spokojeni i s filmem.

12 25.01.2023

Příběh o Saturninovi se mi jako takový moc líbil a bavil mě. Saturnin je skvělá postava, kterou si nejde neoblíbit. Právě on přiváděl ostatní postavy do situací, do kterých by se, nebýt něj, nikdy nedostali. I celkový nápad s tím, že si obyčejný muž pořídí sluhu, je originální. Nicméně, upřímně se mi moc nelíbil autorův styl vyprávění, jsem zvyklá na něco jiného a takový styl mě nikdy neudržel při čtení na moc dlouho, pro mě kniha čtivá vůbec nebyla. Samozřejmě nebudu knihu hodnotit negativně jen proto, že se mi nezamlouval styl vyprávění, a ani že kniha nezapadá do žánru, který obvykle čtu. Tento styl je osobitý a Zdeněk Jirotka se očividně chtěl lišit od ostatních autorů a jejich románů. Na klasické romány v knize naráží několikrát, zejména na konci je ten nápad dědečka a Saturnina s "Kanceláří pro uvádění románových příběhů na pravou míru", kde autor zpochybňuje příběhy klasických románů a svým způsobem jimi pohrdá a zesměšňuje je. Myslím, že kdyby kniha byla napsána jiným stylem, asi by mě bavila víc a hodnotila bych ji pozitivněji.

Postava Saturnina je velmi originální a jeho počínání mě vždy pobavilo. V příběhu nevystupuje jako sluha, ale spíš zastává úlohu baviče a jakéhosi mistra všech komických situací, do kterých všechny často přivádí. Má pro všechno nějaké řešení a nic nenechá jen tak. Jakmile je na scéně Saturnin, je jisté, že je o veškerou zábavu postaráno. Líbil se mi jeho pozitivní přístup k různým situacím a to, že je pro každou zábavu. Svého pána nutí do dobrodružství a oživuje mu tak jeho spořádaný život. Saturnin představuje humor, který lidem občas chybí, energii, pozitivní přístup a umění si udělat srandu ze všeho, i ze sebe sama. Postava vypravěče představuje "obyčejného" člověka, který někoho jako je Saturnin ve svém životě skutečně potřebuje. V průběhu knihy se pod Saturninovým vlivem stává odvážnější a energičtější a možná mu i změnil pohled na svět. Dá se tedy říct, že se paradoxně stává pánem svého pána. Teta Kateřina představuje člověka s těmi nejhoršími vlastnostmi – chamtivost, sobeckost, touha po majetku a mnoho dalšího. Myslí jen na sebe a svého syna a nezajímá ji nic jiného. Pro dosažení majetku je schopná čehokoli a svou snahou obtěžuje životy ostatních. Autor její postavu zesměšňuje a upozorňuje na to, aby se lidé před takovými lidmi jako je teta Kateřina měli na pozoru.

Autorův humor je lehký a pobaví kohokoli. Líbily se mi mimo jiné autorovy hrátky s českými příslovími a úvaze o tom, co by se stalo, kdyby je lidé brali doslova. Tato kniha ve své době plnila zábavnou funkci a připomínala lidem, že nemají ztrácet chuť do života, pozitivní přístup a humor. Celkově je o tom, že lidé nesmí ztrácet smysl pro humor a nebát se jít i do těch nejabsurdnějších věcí a dopřát si trochu toho dobrodružství, mají brát věci s humorem a nebýt jen vážní - i humor je totiž pro život důležitý.

12 17.03.2018

Wolkerova sbírka se mi četla opravdu dobře a ve finále se mi moc líbila. Jazyk měla krásný a květnatý, což také přispívalo k dobrému prožitku při čtení. Všechny básně měly něco do sebe. Vyjadřovaly hlubokou pravdu o tehdejší době – nesmyslnost války, zbytečné plýtvání životů, sociální problémy. Básně měly rychlý spád (zejména lyricko-epické balady), takže se četly rychle a svižně a ve většině případů jsem neměla problém jim hned porozumět. Byly tam i básně o lásce, touze žít a touze po lepším životě. Zachycují básníkovy pocity ohledně doby po první světové válce jako době, ve které žil – zklamání, skepse, smutek, zoufalství, beznaděj – vše se to přelévalo na mě a cítila jsem se skoro stejně zoufale jako autor. Právě tohle vypovídá o kvalitě tohoto díla, že ve čtenáři zanechá nějaké pocity a přinutí ho se nad jednotlivými básněmi zamyslet. Wolker se snaží vystihnout rozdíly mezi chudými a bohatými, vypráví o nemožnosti mít život, po kterém lidé touží a který by si zasloužili.

12 03.03.2018

Obsahuje spoilery!

Se čtením této novely jsem neměla nejmenší problém. Kniha se četla velice rychle, zejména proto, že je z větší části vystavěná na dialozích hrdinů. Nevyskytovaly se v ní žádné složité popisy, ani svým jazykem nešlo o složité čtivo, strany opravdu ubíhaly rychle.

Příběh sám o sobě nepovažuji za příliš originální. V knize však zřejmě nešlo o děj tolik jako o ty myšlenky. Hlavními hrdiny jsou dva přátelé, kteří si chtějí koupit vlastní statek. Mají svůj sen, který jim dodává sílu a motivaci. George je z té dvojice ta vůdčí osoba, která vše řídí. Lennie je mentálně postižený a nejvíc se spoléhá na svého přítele, jenž se o něj stará, George považuje za něco jako svou kotvu, člověka, na kterého se může obrátit a on ho nezklame. Na Georgovi se mi líbila ta trpělivost a upřímná starost o Lennieho, podle mě byl určitě zklamaný vždy, když se Lenniemu něco nepovedlo. I když ho otevřeně kritizoval a trochu litoval, že ho má na starost, stejně ho nikdy neopustil, přestože mu to hrozil a opakovaně prohlašoval, že bez něj by mu bylo lépe; zkrátka ho měl rád a myslel to s ním dobře. George si přál užívat si života jako jiní lidé, jenže kvůli Lenniemu o tuto možnost přišel. Oba sní o domově, o ranči, kde by měli vše, po čem touží. Myslím, že George zpočátku věřil v to, že se jim podaří mít vlastní statek, ale poté, co poznal realitu, změnil svůj postoj. Přesto se před Lenniem tvářil, jako že v něj věří, a dodával Lenniemu naději – zkrátka proto, že ho nechtěl zklamat.

Po dočtení knihy jsem byla trochu v rozpacích. Moc jsem nevěděla, co si o ní myslet. Zpočátku jsem moc nerozuměla tomu závěru – proč George svého přítele zastřelil. Následně mě napadlo, že to mohlo být proto, že věděl, že je jejich sen nadobro zničen (poté, co Lennie zlomil vaz Curleyově ženě), a že by si tedy svůj ranč koupit nemohli. George možná nechtěl, aby se jeho přítel dožil dne, kdy by mu řekl, že ten sen, který měli do detailu promyšlený, se jim nikdy nesplní – tím by zklamal jak Lennieho, tak sebe sama. Lennie by se v životě jen trápil a jeho postižení by mu přinášelo jen samá neštěstí. Myslím, že George Lennieho zabil sám proto, že chtěl nést po zbytek života to břímě, které by mu říkalo, že selhal, že zklamal svého nejbližšího přítele.

Kniha je hodně depresivní. Žádná postava v ní není spokojená se životem, který vede, a bohužel s tím nelze nic udělat. V knize se objevuje rozpor mezi snem a realitou, nenaplnění snu, chování naděje na lepší život nebo také fakt, že ať člověk dělá pro svůj sen sebevíc, realita se může ukázat jako mnohem silnější protivník, který nakonec zvítězí.

12 14.12.2017

Pro tuto knihu jsem se rozhodla proto, že mě velmi zaujalo téma knihy. A dílo mě v nejmenším nezklamalo. Kniha byla čtivá, až na pár popisných pasáží, u kterých jsem měla skoro tendenci je přeskočit.
Hned první stránky byly nesmírně zajímavé a čtivé; čtenář se tu seznámí se všemi třemi hlavními postavami. Každá z nich byla něčím výjimečná a jiná. Henry byl úplným opakem Basila a Dorian stál úplně mimo ně, ovšem jen do okamžiku, než se seznámil s Henrym. V knize byl zpočátku Dorian vykreslován jako úplný ideál dokonalého člověka, ale i on je jen člověk a dokáže být sveden na tu špatnou stranu. Pro Doriana bylo fatální událostí v životě právě ono setkání s Henrym, který pro něj představoval něco nového a lákavého, čehož se Dorian chytil a tím se vlastně nevědomě přivedl do záhuby. Tady je krásně vidět, jaký vliv může mít člověk na toho druhého a když ví, jak na něj působí a jaký vliv na něj má, může toho využívat, i ve svůj prospěch. Dorian se po nějaké době snažil chovat tak, jak si myslel, že je podle Henryho správné a řídil se hlavně jeho radami. Nemyslím si ale, že s ním Henry chtěl manipulovat ve špatném smyslu. Doriana ovlivňoval svými úvahami o životě a pomohl mu uvědomit si, že mládí nelze ničím nahradit a že stejně jednou pomine. Odkrýval mu postupně tajemství života. Také mu pomohl mít ze života potěšení a ve všem vidět to krásné. Závěr knihy mě byl nečekaný a hodně zajímavý.

Řešily se tu celkem složité životní otázky. Bylo vidět, že Oscar Wilde ví, o čem píše, a že životu rozumí. Skrze tohle dílo se lidem snaží přiblížit tajemství života a uvědomit si, co je v něm důležité. Krása a mládí pro něj byly vším. Obraz Doriana Graye je dílo plné úžasných filosofických úvah, které dávají smysl a čtenáři určitě mají co říct. Mimo jiné je to kniha o vlivu lidí na druhé a snadné manipulaci, jak v dobrém tak špatném smyslu, ale také o umění, kráse a jedinečnosti.

Dílo je rozhodně nadčasové a na mě hodně zapůsobilo. Považuji to jako takové varování před lidmi a co se může stát, když se jimi člověk nechá zmanipulovat (ve špatném smyslu). Kniha se mi vážně moc líbila, jak díky svému originálnímu námětu, tak díky postavám či myšlenkám. Oscar Wilde mi otevřel oči a způsobil, že se na svět teď dokážu dívat i z jiného úhlu pohledu.

12 03.06.2017

Opět bez váhání dávám 5*!

Začátek byl trochu zdlouhavý a docela dlouho se mi zdálo, že se v knize nic neděje. Příběh ale postupně nabíral své tempo a já jsem se i tentokrát nemohla od knihy odtrhnout, jak to bylo napínavé (zejména na konci).
Od prvního dílu příběh nájemné vražedkyně Celaeny nabral úplně jiný směr. Je opravdu znát, že autorka má celý děj promyšený dopředu, o čemž svědčí i ty flashbacky s klíčovými momenty. Maas v tomhle díle vytvořila hned tři dějové linie a opravdu nedokážu říct, která z nich byla nejzajímavější nebo nejpoutavější. Přibyly zde i nové, charakterově jedinečné, hlavní a důležité postavy. Jeřába si postupně zamilujete kvůli tomu, co dělá pro Celaenu, Manon je výjimečná už jen tím, že je čarodějnice, Aedion se nejprve zdá divný a povrchní, ale poté jsem si ho oblíbila a Sorscha - tu jsem si bohužel oblíbit moc nestihla. A ohledně samotného příběhu - konečně poznáváme nová místa, nové záporáky, Celaeniny schopnosti nebo objevujeme vílí svět.
Líbí se mi, že autorka umí upoutat čtenáře tak, že pomalu a postupně odhaluje ten svět, který vytvořila a hlavně že pořád překvapuje. Líbí se mi její styl psaní. A hlavně ráda čtu její knihy. :)

...a zase otevřený konec. Už abych měla v ruce další díl!

12 13.12.2016

Hned na první pohled mě zaujala obálka, která měla částečný podíl na tom, že jsem knihu vůbec vzala do ruky. Dalším motivem byl název, o jehož významu jsem začala přemýšlet ještě před přečtením. Ale ani teď, po přečtení, si nejsem úplně jistá tím, co má správně znamenat. Je to kniha se zajímavým, i když s ne moc originálním tématem.
Kniha je skvěle a zajímavě zpracovaná - například členění kapitol střídavě podle postav a dělení na části podle let. Je zvláštní, že nejdřív zjistíte, jak to dopadne (i když ne celkově), ale až v průběhu knihy budete postupně zjišťovat, jak k té situaci došlo. Na konci to do sebe všechno dokonale zapadne. "Jsou světla, která nevidíme" skrývá nádherný, srdcervoucí, dojemný a postupně rozvíjející se příběh z období druhé světové války.
Kniha je vyprávěna nejen z pohledu dvou nejhlavnějších postav, ale občas i z pohledu někoho jiného. Hlavní postavy mi byly sympatické už od začátku; Marie-Laure jako slepá dívka žijící svůj život i bez zraku a připravená přijmout vše, co jí život nachystá a Werner jako sirotek, který má své vlastní touhy a sny a doufá v jejich naplnění. Do obou hrdinů jsem se dokázala vcítit.
Krátkost jednotlivých kapitol nutí čtenáře číst dál a dál a stránky tak ubíhají rychle bez ohledu na to, jak je kniha tlustá. Podle mě je ale škoda přečíst ji takhle najednou, protože potom nemáte čas o ní přemýšet. Přišlo mi, že každá ta kapitolka má svojí vlastní důležitou myšlenku, která má čtenáři něco přinést.
Občas se může zdát, že se v knize nic moc neděje, ale rozhodně stojí za to pokračovat. Moře plamenů mi připadalo už jen jako třešnička na dortu - je jen na čtenáři, zda té kletbě uvěří či ne. Tohle se mi na této knize líbí nejvíc; že je tu místo na přemýšlení a úvahy. :)

"Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy."

12 29.06.2016

Už na začátku jsem věděla, že to bude krásná kniha. Na její čtení jsem se moc těšila, jelikož si přes ta léta získala ohromný úspěch a ohlas; když jí tedy všichni chválí, já ji budu chválit taky. Je to nádherná kniha vyprávějící život čtyř sester, které nejsou bohaté, ale ani chudé, a které se postupně mění v ženy, prožívají první lásky, trápení, starosti a radosti. Každá z nich má svůj životní sen a přes všechno se ho snaží uskutečnit. Líbily se mi jejich povahy, které byly naprosto odlišné, ale přesto si rozuměly. Kniha je tolik nabitá jejich emocemi, že by bylo těžké s nimi nesoucítit a všechno s nimi neprožít.

Až na některé pasáže mi kniha ani nepřišla vůbec starodávná. Díky dobrému překladu se mi četla moc dobře a myslím, že upoutá každou čtenářku. Rozhodně si nemyslete, že když je napsaná v době před 150 lety, nebude se vám zamlouvat nebo špatně číst... právě naopak!

Já jsem si z knihy odnesla ohromné ponaučení do života. Ukáže vám, že se nemá hledět na to, jestli je někdo chudý či bohatý, důležité je, že má srdce na pravém místě. Za to, co tahle kniha dokázala spoustě čtenářkám, si zaslouží výborné hodnocení a samou chválu. Jsem si jistá, že když jí čtenáři četli před 150 lety, bude se číst teď a klidně za sto let, protože má svoje kouzlo, které ještě dlouho potrvá.

12 17.08.2014

Úžasná kniha, která si zaslouží pět hvězdiček!!
Přes veškerý ohlas čtenářů jsem si ji taky musela přečíst a vůbec mě nezklamala. Líbil se mi styl psaní a hlavní hrdinka Katniss si mě získala hned v prvních řádcích. Byla jsem sice zaskočená některými jmény, ale to připisuji spíš na stranu originalitě knihy. Celou dobu čtení jsem byla napjatá a nemohla jsem se dočkat konce, až si přečtu jméno vítěze Hladových her. Možná jsem to předpokládala, ale stejně mě to dostalo. V jeden moment jsem dokonce propukla v pláč... Dokázala mě okamžitě vtáhnout do děje a já hltala každé písmeno. Kniha skrývá neobyčejný příběh. Je o budoucnosti, krutosti, brutalitě, statečnosti, odvaze, strachu, beznaděje, odporu... Dostávalo mě, jak si všichni věřili, obstarávali potravu, ošetřovali zranění... Nevzdávali se. Všechno bylo promyšlené a dobře popsané.
Úžasná kniha. Jsem z ní opravdu hodně nadšená!

Doporučuji!!

12 08.06.2014

(SPOILER) Kniha mě hned v knihkupectví zaujala svým názvem. Byla pro mě něco jako maják volající mě k sobě. Kniha o hledání štěstí? "Život znovu začíná"? To jsem ve svém aktuálním těžkém období potřebovala jako sůl. Už když jsem se začetla do první stránky, věděla jsem, že právě tato kniha se stane mou jednou dobrou věcí. A nemýlila jsem se.

Příběh pojednává o Liv, ženě středního věku, která musí opustit svůj známý, stabilní život a vrhnout se do nové, neznámé kapitoly svého života. Odstěhuje se do krásného prostředí jedné anglické vesničky, kde si uvědomí, v jaké bublině spoustu let byla. Začne žít odlišným způsobem života, než který dosud znala, a to jí otevře oči. Pouští se do reflexe sebe i jejího dosavadního života – uvědomí si, že v tom starém, známém životě nebyla ani zdaleka spokojená tak, jak si myslela a ve finále je za tu velkou změnu ráda, protože našla sama sebe i místo, kam patří. A v tom všem jí pomohla její jedna dobrá věc.

Příběh je vyprávěn z pohledů čtyř hlavních postav, které jsou zároveň zástupci všech generací – Stanleyho, Mayi, Liv a Valentina. Všichni v příběhu hrají nějakou roli a každý je úplně jiný. U Stanleyho se mi líbila nutnost mít ve všem nějaký řád a stabilitu, u Mayi houževnatost a touha řešit problémy ve společnosti, u Liv síla a odhodlání a u Valentina chuť do života i ve vysokém věku. Významnou a vlastně i klíčovou roli zde hraje pejsek Harry, který všechny postavy spojí dohromady.

“Jedna dobrá věc“ v sobě nese spoustu důležitých poselství a myšlenek o životě. Jedna z nich je o změnách – pokud chceme změnu, je potřeba v sobě najít sílu a vůli a hlavně vystoupit ze své komfortní zóny. Musíme jít novým začátkům a svému štěstí naproti. Další myšlenka je o koncích – ty zkrátka patří k životu, ať se nám to líbí nebo ne. Jeden konec neznamená konec našeho života, ale spíš znamená začátek nějaké nové kapitoly. Neméně významnou myšlenkou je o uzavření své minulosti, než se pustíme do nových věcí – pokud to neuděláme, ty nezpracované pocity nás později zaskočí a budou zbytečně páchat škodu.

Velkým tématem v knize je smutek a vyrovnávání se se ztrátou. Autorka se věnuje fázím smutku – vysvětluje nám, že každý člověk prožívá ty samé, avšak každý při nich kráčí po odlišné cestě. Uklidňuje nás, že v žalu nejsme sami a nabádá nás, abychom se o svůj zármutek s někým podělili, protože nám to částečně uleví od toho břemena. A zároveň nám připomíná důležitost naslouchání a nabídnutí pomoci a podpory těm, kteří to potřebují.

Kniha je o hledání sebe sama, hledání nových zájmů a útěků od naší bolesti. O přátelství a naději na lepší časy. O víře v život a v naši cestu. O odolnosti, síle a odvaze. O uzdravení srdce. O tom, jak je důležité udělat ve svém životě místo novým věcem. O tom, že nikdy není pozdě začít. O žití v přítomnosti. A v neposlední řadě o nezbytnosti vytrvání a trpělivosti.

Z knihy jsem celou dobu měla opravdu dobrý pocit. Částečný kredit připisuju tomu klidnému prostředí vesnice, které na mě dýchalo z každé kapitoly. Autorka udělala dobře, že děj zasadila právě sem, protože zároveň ukázala, jak se tu člověk narozdíl od rušného města umí zastavit a začne si všímat maličkostí. Z knihy vyzařovala naděje. Byla dojemná, citlivá, avšak i hodně klišoidní – spousta “náhodných” situací bylo neuvěřitelných, ale u této knihy jsem schopná jí to odpustit. Ke konci nechyběla ani důležitá odhalení, která mě pořádně překvapila.

Pokud si sami procházíte nějakou bolestivou ztrátou, tak si troufám říct, že tato kniha se pro vás stane tou jednou dobrou věcí. Odreagováním s nadějí na lepší časy. Připomínkou, že bude líp. Bude to přesně to pohlazení po duši, které potřebujete. Za knihu autorce děkuju a dávám jí krásné 4*.

11 06.02.2023

Nestačím se divit, jak silné a mnohoříkající knihy Colleen dokáže napsat. “Nelituju ničeho” je další důkaz toho, že autorka to s příběhy, které ve vás ještě dlouho rezonují, prostě umí.

Kniha nabízí tolik důležitých témat, že rozhodně budete mít o čem přemýšlet a čtení vás nenechá chladnými. Napadne vás, jaký dopad můžou mít špatná rozhodnutí i nesprávně zvolená slova, jak je snazší lhát než přiznat pravdu, jaká je síla viny, jak snadné je se s někým odcizit, když neprobíhá správná komunikace, jak snadné je i jen někoho přestat respektovat, kam až můžou sahat následky zrady a mnoho dalšího. Líbilo se mi, že autorka otevřela i otázku sebepoznání, což je v dnešní době velké a důležité téma. Je to i kniha o zármutku, autorka ukazuje, jak je nezbytné mít v těch těžkých chvílích někoho, na koho se můžete obrátit, kdo vám pomůže dostat se z něj pryč.

To největší téma v knize je dle mého komunikace a upřímnost. Jakmile v jakémkoliv vztahu není komunikace, nemůže nic správně fungovat. Strany si pak domýšlí různé teorie, jsou proti sobě, dochází k nedorozuměním a vše se děje úplně zbytečně. I v tom mi tato kniha měla co dát, sama mám problémy s tím se někomu otevřít, přestože se jedná o blízkého člověka. Věřím, že tak to má více lidí.

Kniha je psaná jak z pohledu matky, tak z pohledu dcery. Poutavější pro mě byly rozhodně části z pohledu Morgan – její příběh byl neskutečně silný a já se ani nestačila divit, s čím vším se musela potýkat. Morgan se stala ženou v domácnosti a žila pro svou rodinu na úkor vlastních tužeb a potenciálních snů, což vedlo k postupné celkové nespokojenosti a hlubokému uvažování a uvědomění, že je něco špatně. Sama si čím dál víc uvědomuji, jak je důležité myslet zejména na sebe, protože když člověk není spokojený sám se sebou, promítá se to v jeho vztazích s ostatními.

Nad vztahem Morgan a Clary přemýšlím doteď. Obě hrdinky mají hodně společného – hledají útěchu a podporu u svých protějšků, bojují se zármutkem, bojí se promluvit o svých trápeních a jsou proti sobě ve chvílích, kdy potřebují pravý opak. To vše kvůli nedostatečné komunikaci. U Clary je navíc vidět ta klasická teenagerská vzdorovačnost a ukvapená rozhodnutí, kterých následně litovala. Její pohled nám také přibližuje tu “dětskou” představu o lásce a o povaze lidí.

Čtení mě neskutečně bavilo a často mě při něm i mrazilo. Celou knihu jsem byla moc zvědavá, jak se obě hrdinky budou prát s těmi nástrahami, které jim život přichystal. Je sice jasné, jak příběh skončí, ale ten cíl je vedlejší – mnohem důležitější je totiž ta cesta, která vám dá všechno, co potřebujete vědět. Knihu můžu s čistým svědomím doporučit, za mě má 10/10!

11 03.12.2021

Myslím, že jsem objevila další skvělou autorku romantických knih. "P.S. Líbíš se mi" je krásná, milá, oddychová kniha se zajímavým námětem a s velmi sympatickými hlavními hrdiny.

Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla, ale když se děj rozjel, nemohla jsem se odtrhnout. Nelze přehlédnout, že v lecčems se tento příběh podobá "Dopisům ztraceným" (které jsou nanejvýš skvělé) - dva teenageři si začnou anonymně dopisovat a svěřují se tomu druhému s věcmi, které ještě nikomu neřekli. Nápad, že toho druhého poznávají jako osobnost a vytváří si tak nějaké emocionální spojení nehledě na vzhled, mě snad nikdy nepřestane bavit. Líbilo se mi, že nebylo hned jasné, kdo je na druhé toho dopisování - autorka nám dávala různé další možnosti a vodítka, aby se ukázalo, že jsme se celou dobu mýlili. Vztah těch dvou hlavních hrdinů byl zajímavý vzhledem k jejich minulosti - a právě proto to bylo tak napínavé.

Hlavní hrdinka Lily byla správná, její sarkasmus asi nic nepřekoná. Měla takové ty teenagerovské úsměvné problémy. Líbila se mi její vášeň pro hudbu, morální hodnoty, skepse, bláznivost a pohled na svět. Lilyina rodina byla skvělá, bavilo mě zejména soutěžení jejích rodičů. Druhého hlavního hrdinu jsem si zamilovala hned, skvěle se s Lily doplňovali.

"P.S. Líbíš se mi" je úžasná kniha (nejen) pro teenagery z prostředí střední školy. Na odreagování a pobavení posloužila na jedničku a rozhodně nelituji času stráveného u ní. Objevují se zde i zajímavé myšlenky, protože autorka do knihy zakomponovala také rodinné problémy, se kterými se určitě ztotožní nejeden z nás. Závěr knihy zůstal mírně otevřený, což mi vůbec nevadilo.

V rámci svého žánru se jedná o kvalitní kousek, který vás pohltí a nepustí. Na procvičení angličtiny také skvělá. Dávám krásné 4* a budu se těšit na další knihy Kasie West.

11 28.04.2020

Obsahuje SPOILERY!

Z této knihy jsem tak MOC nadšená! Sarah opět nezklamala (to ona ani nedokáže), ale po prvním dílu, který pro mě nebyl úplně dokonalý, bych nečekala, že mě ten vílí svět tak pohltí! Ale opak byl pravdou - autorka mě znovu dokázala posadit na zadek.

Dvůr mlhy a hněvu je o dost lepší než jeho předchůdce. Od začátku je kniha zajímavá a jen těžko se od ní dá odtrhnout. Trochu mě mrzelo, co Maas provedla se vztahem Feyre a Tamlina a že se z Tamlina, kterého jsme si v prvním díle tak oblíbili a který by pro Feyre udělal první poslední, stala negativní postava. A že Feyřina láska k němu skončila nenávistí. Ale kdyby se tento zvrat nestal, nemohla by tam autorka vměstnat tu novou (úžasnou!) romantickou linku, která byla ještě lepší než ta v prvním díle. Obohatilo to celý příběh a posunulo na jinou úroveň.

Už v prvním díle jsem měla tušení, že mezi Feyre a Rhysem něco bude (naznačoval to ten slíbený týden v měsíci s ním), ale odmítala jsem si připustit, že vztah s Tamlinem skončí. V prvním díle to totiž vypadalo, že Tamlin je její pravá láska. Ale Sarah prostě umí tvořit dramata - bez nich by ty knihy nebyly tak skvělé.

Feyřino jednání jsem plně chápala a myslím, že nejsem sama, kdo s ní dokázal soucítit. Topila se v depresích, ztratila chuť do života a neznala své místo ve světě. Nedokázala si představit ten nevýrazný život s Tamlinem, který o ní měl takový strach, že jí vše zakazoval. Bylo tedy zcela přirozené, že hledala útočiště jinde. Velmi mě zaujal nápad se schopnostmi, která Feyre získala od všech sedmi vladařů. Když ji v té magické oblasti porovnám s Aelin (jejíž oheň byl samozřejmě skvělý), Feyre má rozhodně větší potenciál a těším se, v čem se předvede v dalších dílech. Líbilo se mi, že nám autorka ty její schopnosti představovala postupně.
Rhyse jsem si oblíbila už ve Dvoře trnů a růží; přitahovalo mě zejména to jeho tajemno. V tomto díle jsem se do něj úplně zamilovala. Je úplně jiný než Tamlin - Feyre nikde nezamyká, ale naopak jí dává tolik volnosti, kolik potřebuje pro svůj rozvoj. Ukáže se, že všechno jeho jednání v předchozím díle mělo nějaký smysl a že vůbec není takový, jaký se zdál. Ukáže se, že si z minulosti nese své vlastní démony, se kterými bojuje. Má dobré srdce a pro svou rodinu a lid by udělal cokoliv. Můžu říct, že bezpochyby patří mezi nejsilnější knižní postavy, které znám.
Zaujaly mě také nové postavy - Cassian, Azriel, Mor a Amren. Autorka měla jejich charaktery a minulost do detailu promyšlené a mně opět nezbývá než ji za to obdivovat. Každá její postava má něco do sebe a je svým způsobem výjimečná.

Dramatický závěr se dal čekat, ovšem nečekala jsem, že Feyre skončí opět na Jarním dvoře - tam, kde celý příběh začal. Těším se na sestry Archeronovy, jak se budou chovat jakožto víly, které odjaživa nesnášely; je to opravdu zajímavý zvrat. A nakonec musím zmínit i to, jak se ty postavy začínají párovat a začíná být jasné, kdo s kým nakonec bude.

V knize nechyběla akce, magie, vášeň ani pořádné zvraty. Celý příběh je zkrátka kouzelný a já se nemůžu dočkat, až si přečtu další díly, o kterých jsem už teď přesvědčená, že mě nezklamou.

11 29.01.2020

Obsahuje SPOILERY!

Kniha, která si zaslouží více než 5*.

Už na první stránce musí být čtenáři jasné, že hlavní hrdina Finch trpí psychickou poruchou. Jeho nemoc (bipolární porucha) je hodně těžká na pochopení a myslím, že kdo jí netrpí, nemá šanci úplně pobrat všechny myšlenky a stavy daného člověka, ještě když o tom jen čte. Proto jsem se s ním úplně nedokázala ztotožnit, ne tak jako s Violet. Finch je náramně komplikovaná postava a myslím, že po prvním přečtení knihy není možné pochopit všechny narážky a význam jeho myšlenek. Na Finche bylo házeno z několika stran, že je "magor" a lidé si ho pamatovali hlavně kvůli tomu - což vedlo k ještě silnějším stavům.
Obě hlavní postavy se zachránili navzájem. Finch ve Violet viděl člověka, který ho pochopí a kterému se může svěřit. Zároveň viděl její potenciál a chtěl ji zachránit před ní samotnou. Nakonec jí pomohl najít sebe sama. Violet je příklad člověka, který je zdrcen ze smrti blízké osoby a nedokáže se posunout dál - proto potřebovala někoho, kdo jí připomněl, jak se má žít. Láska mezi nimi vznikla tak přirozeně, nesmírně se k sobě hodili, ale bohužel, život je nespravedlivý, a když se do vztahu vloží nějaká nemoc (nejen psychická) a ten druhý odmítá jakoukoliv pomoc, není šance na happyend. Příběh je takto hodně reálný, i když srdcervoucí.

Líbila se mi úvaha o tom, že lidé jako Finch nemůžou umřít a že žije ve svém vlastním světě, v tom lepším.

Autorka se v díle dotýká mnoha smutných témat ve společnosti - sebevraždě, depresím, psychickým poruchám nebo problémům v rodině (odcizování se, násilí apod.). Kniha je ale i o lásce, přátelství a hledání sebe sama. A také o (ne)vině. Je tam toho tolik, až musím smekat před autorkou, jak skvěle a nenásilně všechno vystihla. Zejména o sebevraždě a depresích se v knize zmiňuje velmi otevřeně. Jsou to témata, o kterých mluví málokdo (spíš mi přijde, že jen ti odvážní vyhledají nějakou pomoc), spousta lidí si ty myšlenky nechávají pro sebe - což chápu, protože lidé vás pak můžou odsuzovat a už o vás přemýšlí negativně, jako by to bylo něco, za co byste vy mohli. Ale tyto stavy si nevyberete. Kdyby to bylo tak jednoduché, všichni bychom byli šťastní a spokojení. Druhá věc je ta, že lidé popírají (možná i před sebou samými), že mají nějaké psychické problémy a je s nimi něco "v nepořádku" - takže nevyhledají pomoc, cítí se sami a může to právě vést k sebevraždě. Finch je příkladem člověka, který se na vše cítí sám a nevyhledává žádnou odbornou pomoc kromě toho, že se někomu svěří (což je také důležité, je nutné se o to "břemeno" podělit s někým, komu důveřujeme). Mozek je pro vás v těchto stavech nepřítel. Nedovolí vám zastavit ten tok myšlenek ani se nějak odreagovat - v tu chvíli je zkrátka skoro nezbytné nebýt sám, jinak to může dopadnout zle.

Když člověku umře někdo blízký, to nejlepší, co můžete udělat, je o něm mluvit (přestože je to těžké), abyste měli pocit, že tu s vámi stále jsou. A hlavně proto, aby nebyli zapomenuti.

Pozorný a přemýšlivý čtenář si všimne metafor, které autorka využívala v hojném množství. V prvé řadě jsou to barvy, o kterých jsem si našla nějaké charakteristiky. Fialová (Violet) pomáhá vyrovnávat úzkosti a je jí možné ošetřovat deprese. Modrá, kterou si Finch vymaloval pokoj a přetřel smutnou černou a agresivní červenou, je barvou klidu, míru a spokojenosti. Další hodně zmiňovanou barvou je zlatá ("tekuté zlato") - což symbolizuje pocit zářícího štěstí. Když je řeč o barvách, podívejte se, jak vypadá pěnkava (angl. Finch). Pořád přemýšlím o významu červeného kardinála, jehož smrt Finche tolik zasáhla.

J. Niven mi jako čtenářce zavdala spoustu otázek a podnětů k přemýšlení, za což jí děkuji. Když kniha má nějaký přesah a nutí čtenáře o dané problematice přemýšlet, vypovídá to o autorově kvalitě. U Jennifer o tom není pochyb. Obdivuji ji za její odvahu svěřit se světu s jejími zkušenostmi. Několikrát během čtení jsem si říkala, že určitě podobné stavy prožívala také, jelikož popisované úzkosti a deprese byly hodně živé, až se to skoro přeneslo na mě. Dala do toho kus sebe a je to vidět.

Celý příběh je věrohodný a dává smysl; dokážete se vcítit do všech postav, nejen těch dvou hlavních. Kniha má hodně co nabídnout, jak teenagerům, tak dospělým. Určitě každý si z ní něco odnese a už jen kvůli tomuto faktu jí dávám 5*.


P.S.: Děkuji všem, kteří přečetli celý komentář, bylo toho hodně co říct.

11 20.01.2020

Obsahuje spoilery!!!

Příběh o Jayovi Gatsbym znám už skoro nazpaměť. Knihu jsem četla teď podruhé a film jsem také viděla několikrát. Musím říct, že tentokrát jsem si čtení užívala více. Líbil se mi autorův krásný, bohatý jazyk. Musím uznat, že se jedná o velice kvalitní a díky svému příběhu nezapomenutelnou knihu.

V knize je perfektně vykreslena společnost té doby, míněno jazzový věk a dobu rozkvětu. New York lákal mladé lidi, aby si pořádně rozjeli kariéru, nabízel jim spoustu možností a zaslepoval je tou vizí úspěchu. Byl to ten americký sen, který spoustu lidí táhl do Ameriky za vizí lepšího života, ovšem později každý pochopí, že to byla jen falešná naděje.

Je tu vidět kontrast bohatství oproti osobnímu štěstí. Gatsby byl sice bohatý, ale to mu bylo k ničemu, když postrádal tu věc, která by mu dodala smysl života – lásku. Na jeho postavě je také vidět, jak světová válka ničila osobní životy vojáků – byli potom zdrceni, nevěděli co se životem – zde autor promítl své vlastní pocity, což svědčí o tom, že patřil do ztracené generace.
Při čtení jsem občas zapomínala na skutečnost, že Daisy má malou dceru – v příběhu žádnou úlohu nehrála a ani tu nevystupovala. Přišlo mi zvláštní, že se v tehdejší společnosti v těch vyšších vrstvách najímaly chůvy a rodiče spíš tím životem svých dětí tak proplouvali, než aby se nějak aktivně podíleli na jejich výchově.

Jay Gatsby jakožto hlavní postava je zpočátku velmi tajemný a pro všechny je tak trochu oříšek. Následně se o něm čtenář začíná dozvídat zajímavé věci, včetně toho jeho největšího a nejdůležitějšího tajemství – láska k Daisy. Je až dojemné, že všechno, čeho dosáhl, udělal pro ni, aby ji zabezpečil a nabídl ten nejlepší život. Naprosto chápu, proč Daisy napadlo s ním někam utéct a začít s ním odznova někde daleko. Je však zbabělé takhle před vším utéct a vůči všemu, co Gatsby vybudoval, nefér. To je však taková Daisyina vlastnost – nejradši by utekla před všemi problémy, což se ukáže také na konci, když srazí Myrtle a Gatsbymu potom ani nezavolá.
Významnou úlohu tu hraje motiv zeleného světla, které svítilo na Daisyině mole. Pro Gatsbyho představovalo naději, možná vzpomínku na ty staré časy strávené s Daisy po boku a možná i tu vysněnou, avšak nesplnitelnou budoucnost s ní – proto k němu Gatsby stále vzhlížel, to světélko se pro něj stalo důležitým bodem.
Nick po Gatsbyho smrti zjistil, jak ta společnost funguje, že je to všechno vlastně jedna velká přetvářka a faleš. Zklamala ho jak Daisy v tom, že nepřijela na Gatsbyho pohřeb, tak i všichni ti hosté, kteří navštěvovali jeho sídlo kvůli večírkům – všechno si brali, ale nic nedávali na oplátku. Takhle ta společnost ale zkrátka fungovala.

Na konci knihy je užita krásná metafora, že "plujem vpřed, loďky proti proudu, bez ustání stahované k minulosti" – to znamená, že se nedokážeme odprostit od minulosti, lpíme na ní; ta nás stále nějak ovlivňuje, přejeme si, aby se minulost opakovala, přestože se zkrátka opakovat nedá, což například Gatsby nepochopil a stále měl tu neutuchající naději, že všechno bude tak jako dřív. Nedokázal se pohnout vpřed a to byl jeho největší problém.

Příběh se mi celkově hodně líbí, je dojemný, silný a nutí k zamyšlení. Nabízí také skvělé svědectví o tehdejším světě. Rozhodně jedna z knih, které můžu doporučit.

Na Kmotra jsem byla už dlouhou dobu zvědavá jako na žádnou jinou knihu - ať kvůli vysokému hodnocení tady na Databázi (3. nejlépe hodnocená kniha? To musí stát za to..) nebo kvůli tomu, že je to ono znamé dílo, jehož filmová adaptace získala několik Oscarů... Zkrátka a dobře jsem si řekla, že tento můj literární "nedostatek" musím rychle napravit. A vážně - udělala jsem dobře!

Téma, kterému se Mario Puzo ve svém nejznámějším díle věnuje, mi bylo až do přečtení Kmotra téměř úplně cizí. Díky Kmotrovi jsem však měla možnost poznat ho ze všech stránek, zejména z těch nejtemnějších. Musím se přiznat, že na začátku mě dílo nijak zvlášť neoslovilo, jelikož se tam objevovalo moc postav a bylo obtížné se v nich orientovat. I po několika stranách mi dělalo problémy s určením, kdo která postava je a kam ji zařadit. Jenže všechno si žádá svůj čas. Následně mě příběh pohltil, začalo se to komplikovat a bylo to čím dál víc zajímavější a čtivější.

Postavy jsou vykresleny opravdu bravurně. Autor je měl promyšlené; vyžadoval, abychom pochopili jejich aktuální situaci kvůli nadcházejícím událostem, ať už to s nimi dopadne jakkoli. Je důležité vědět, jaký byl jejich životní příběh, proč se zachovali tak, jak se zachovali, co je k tomu vedlo apod. Všechny postavy byly reálné a přestože byly vlastně záporné, nešlo si je neoblíbit. Moudrý a přemýšlivý don Corleone, jenž pro vybudování svého impéria nepoužíval zbytečného násilí, ale rozum a logiku; mladý a zpočátku nezkušený Michael, ze kterého se přes jeho prvotní nesouhlas vůči famiglii stane otcův nástupce a ukáže se tak, že se rodinnému podniku nelze vyhnout; Sonny, kterého jeho zbrklost a unáhlená rozhodnutí nepřivedou ke šťastnému konci; Johnny Fontane, jenž se musí vypořádat s následky vlastních chyb; Tom Hagen, který ukáže, kde je jeho pravé místo; Kay, Lucy a mnoho dalších... Všechny tyto charaktery jsou jedinečné a právě díky svým chybám a nedostatkům přirozené.

Je těžké najít správný výraz pro to, jaká přesně tato kniha je. Překvapivá? Silná? Nevšední? Ohromující? To a mnoho dalšího. Je psána hodně do detailu, ale tady mi to překvapivě tolik nevadilo. Atmosféra v knize je vykreslena také výborně. Smrt, výhrůžky, napadání, intriky, zrada... Pomalu ani nevíte, komu lze v knize věřit, kdo je postavený proti komu, nic není hned jasné - a právě v tom je mimo jiné kouzlo téhle knihy. Italská famiglia Corleonových se musí vypořádávat se svými nepřáteli a musí si procházet peklem, aby dosáhla požadovaného míru. A jaká cena k tomu bude požadována...

Mafie je něco, s čím se obyčejný člověk jen tak nesetká. Tato zločinecká organizace, aby dosáhla svého, využívá těch nejhorších způsobů - násilí, vraždy, ale také rozum, jak je znázorněné na donu Corleonovi. Vražda je u nich na denním pořádku; když v někom vidí hrozbu, prostě ho zneškodní. Když někdo někomu brání v obchodu, zabije ho, není v tom nic osobního. Kdo je členem famiglie, musí být neskutečně opatrný a musí si dávat pozor na to, jak se chová a s kým se stýká, protože jakékoli zavětření zrady znamená smrt... To a mnohé další jsem vypozorovala z knihy Kmotr.

Puzo mi odtajnil veškerá tajemství organizovaného zločinu a dokázal, že jeho dílo bylo hodno přečtení. Určitě jsem ho nečetla naposledy! :)

11 18.11.2017