Ladis777 komentáře u knih

(SPOILER) Začátek třetího dílu mě vyděsil, že si už nepamatuju postavy, ale postupně to zase naskočilo, mj. i díky rodokmenu na předsádce. Dvojka se mi asi líbila víc, ale i tak jsem byl spokojený. Projít těžkou dobou padesátých let a nevyvolat přitom ve čtenáři naprostou beznaděj, to už byl kumšt. Posiluje se faktografie, posiluje se zjevně přímé vyprávění pamětníků i autenticita. Vývoj postav k tomu, jak přežít dobu a přitom si zachovat tvář, je docela zajímavý, ať už je to vystřízlivění Vojtka ze stranických ideálů na pozadí procesů a likvidace průmyslu i hospodářství či drobné vzpoury Žeňky a její plné dospění k víře a církvi. Postavy stále narážejí na sny a cíle, ale něco se náhle plní a pokračuje, jak má, takže starý Ludwig má co vyprávět své ženě tam nahoře, když na konci umírá - dozvídá se o osudu Leona, Žeňka se nakonec zákonitě musí sejít se Štěpánem coby "přestárlým" pétépákem a budoucím horníkem a další a další. I tak ale je pro postavy štěstěna velmi vrtkavá. Nemohl-li Ludwig jít na studium kvůli finanční nouzi a nezabezpečení, musela-li Ženka z podobných důvodů zanechat gymnázia, dostává Julka možnost odmaturovat, ale pokračovat coby premiantka nemůže kvůli kádrovému profilu. A do toho všeho zasahuje postupná likvidace staré Karviné, starého sociálního systému, starých hodnot. To vše odchází s Ludwigem, protože ostatní generace už v Karviné nebudou - postupně se chystají odejít do paneláků do Havířova. Smrtí Ludwiga končí kniha, ale dodatky nás ještě provádějí osudy skutečných postav a faktografickou smrtí Karviné. Zbývá šikmý kostel a otázka, zda i teď odolá současným územním plánům.

15 25.07.2024

Zajímavě napsaná kniha. Je tam jasně vidět inspirace různými antiutopiemi, ale i reportážemi z KLDR, a člověku dochází, že ta hranice, kudy se v 89. ubírat, byla velice tenká. Připomene to špiclování, všudypřítomný strach, nepřetržitou masáž ideologií, nedostatek, donášení, hony na čarodějnice, jak lehko se mohl člověk dostat do problémů, jak moc a rozhodnutí straníků byly nad spravedlnost.
Myslím, že poslední část už ani nemusela v knize být. Sice je tam proměna myšlení dcera, které má být pointou, ale na druhou stranu je to celé už moc předvídatelné. Rozhodně nebudu tvrdit, že jsem to přečetl jedním dechem, to ne, ale čte se to dobře a celkem svižně.
I když moc nemám rád beletrii v duchu "co by bylo, kdyby", tady se to fakt povedlo.

15 26.04.2024

Musím říct, že druhý díl mi přišel mnohem lepší než první. I tady by se pochopitelně dalo krátit a textu by to prospělo, ale rozehrané příběhy jsou autentičtější a uvěřitelnější. Rozhodně to vytváření "místa, které už není" se všemi jeho strašáky a zmařenými nadějemi se autorce povedlo mnohem lépe. A dost se těším na třetí díl.

15 25.04.2021

Je to oddechovka, kniha, které jsem se chtěl původně vyhnout, ale pak jsem si ji vzal do výzvy. A neprohloupil jsem. Celý příběh je naprosto absurdní, takové ty paralelní dějiny. Při čtení se čtenář směje a zároveň kroutí hlavou nad autorovými nápady, a když už čeká, jak se bude děj dál vyvíjet, uzemní ho naprosto nejabsurdnější možné řešení. Naprosto apolitický Alan K. si přisedá k "hybatelům" dějin, politiky a humoru, jako je Švejk, Ernest Goodbody nebo Forrest Gump.

12 12.08.2024

(SPOILER) Kniha hodně předčila mé očekávání, sebral jsem ji z hromady nepřečtených knih jako rychlovku na silvestrovský týden. Hlavní postava Margaret miluje viktoriánské romány a tohle je vlastně velice zdařilý pokus o viktoriánský román s prvky tajemna a temnoty, jak to má být. Opakovaně se opakují skuteční knižní favorité Margaret a autorka je také náležitě využívá - někde jen motivy, někde nechá ožít a aktualizovaně prožít celou pasáž z Jany Eyrové, Větrné hůrky, Ženy v bílém a podobně. Nechybí tu pochmurné ovzduší starého domu, zamotaná rodinná tajemství, prvky paralelních světů, sirotci, neznámé, ztracené a znovunalezené příbuzenstvo, prostě to, co viktoriánský román běžně využíval. Fascinující je rovněž určité bezčasí, lámu si hlavu, kdy se vlastně odehrává - identifikuji druhou polovinu dvacátého století - v domech jsou telefony, jezdí se autem a autobusem, na stavbě jsou jeřáby, minimálně poslední pohřeb probíhá v krematoriu, ale zároveň guvernantka má před nějakými šedesáti lety pocit, že by ji jako ženu nepřijala vědecká obec v Evropě, ale v Americe nakonec získá jméno. Bez těchhle drobných detailů by mohl být příběh zasazen plus minus kamkoliv. I závěr je v duchu viktoriánském - rozuzlí se nejen hlavní dějová linie, ale i všechny ostatní a všichni "dobří" nakonec dojdou svého klidu a štěstí - ať už v životě, nebo ve smrti.
Na začátku mě odrazovalo označení "romantika", ale není to ukňučená romantika červené knihovny, spíš se kniha blíží pojetí romantismu jako techniky využívající emocionálnost a sugestivnost.

10 05.01.2025

800 stran je 800 stran. Musím říct, že to zabralo nějaké tři měsíce čtení, ale stálo to za to. Když jsem byl na gymplu, šel v televizi ten starý seriál, neskutečně mě na něm vadilo, že mi všichni připadali stejní, nicméně jsem se na Ságu v psané podobě chystal... no, dlouho, skoro třicet let. A nelituju, asi by mě v mladším věku otravovala. Teď jsem byl spokojený, ale je mi jasné, že je to kniha pro fajnšmekry. Celé je to o spoustě konfliktů, kterým asi vévodí odchod starého světa, reprezentovaného těmi, kteří jsou pohřbeni v rodinné hrobce a jejichž čas končí s finde siecle, a nového, modernějšího myšlení těch, kteří prošli válkou, krizí, prožívají dvacáté století a kteří už útulné hnízdo forsytovské rodiny opouštějí - obrazně i doslova v podobě vzdávání se rodinných nemovitostí - symbolicky tak jdeme od Vlastník po K pronajmutí. Konflikt mezi mládím a stářím, morálkou a pokrytectvím, svobodou a vlastněním, pokrokem a tradicí je v knize všudypřítomný. Postavy nejsou moc sympatické a ani být nemají, to by se pak konflikty rozehrávaly těžko. Co je charakterizuje je sobectví, touha po penězích, snobství (to vidíme už v užitých křestních jménech), pocit výjimečnosti (nedivme se, vypracovali-li se prací první generace do vyšší společnosti), lpění na tradičním způsobu života a citová vyprahlost. Kdo má mé sympatie? Oba Jolyonové, otec a syn, kteří jsou schopni vnímat cit, ale zároveň v sobě mají dost toho forsytovsky špatného, s čím vnitřně bojují (vnitřní konflikty jsou v knize taky na denním pořádku), ale rozhodně oni jsou ti, kteří by byli schopni posouvat Forsyty vpřed.
Nelituju, že jsem s knihou strávil tolik času, snad se mi někde podaří najít i ten seriál a podívat se na něj znovu, s odstupem.

10 01.01.2024

Přečetl jsem ze zvědavosti a kvůli výzvě obě knihy Bartošové a jsem spokojen, zejména s klekánicí. Současné české detektivky jsou dost příšerné, takže mi v nich tahle knihy přišla jako dost zajímavý text. Temné příběhy Temné příběhy skryté a umlčené v minulosti i drastický zoufalý příběh přítomnosti přibližují text naturalistickému pohledu na venkov, který odidealizovává... I tady je příběh zoufalství na pozadí krásných letních dnů a rádobyidylického venkova, vše zarámováno folklorní postavou klekánice, která koho lapí, toho si ponechá na věky věků... a nebo možná ne a jednou se třeba vrátí, aby došel pokoje on i jeho blízcí... Musím říct, že závěr byl nakonec překvapivý, i když jsem viníka tak nějak tušil, ale ne důvod.

10 27.04.2023

Kniha se dobře četla, ale podle referencí jsem od ní čekal víc. První dvě části jsem se nemohl zbavit dojmu, že totéž už řekl Bezruč, ale na menším prostoru a výstižněji. Část postav je dost schematická, občas nějaké to vybočení z děje nebo logiky děje, ale to se dá říct, že v celku zaniká. Oceňuju zajímavý jazyk, leckteré konstrukce se už dneska nevidí.
Pokud bych se měl vyjádřit, jestli knihu doporučit, nebo ne, řekl bych, že spíš ji ke čtení doporučuji, ale nebude to asi kniha, ke které se budu vracet, nebude-li k tomu vážný důvod.

9 21.02.2021

Knihu nám někdo věnoval a popadl jsem ji, protože mi nějak přišla pod ruku před cestou na víkend. A už jsem ji nepustil, protože jsem si řekl, že bych se mohl podívat zase jednou na "ženské čtení" a uvidíme, co to přinese. Očekávání kniha předčila. Kromě asi dvou tří velmi nudně trapných milostných scén mi to přišlo jako dobrá oddychovka, s trochou nakouknutí do stereotypů Islandu, příběh je obyčejný, ale dobře vystavěný, konec víceméně předvídatelný, ale na druhou stranu je tam i dobrý vtip a celkově je to (bez teda toho milostného závěru) celkem uvěřitelné a jako oddechovka příjemné.

8 11.11.2024

(SPOILER) Vodníka jsem přečetl dřív než Klekánici, která mu předcházela, ale to nevadí. Jsou tu sice stejní vyšetřovatelé a stejné prostředí, ale příběhy spolu tak úplně nesouvisí. Nicméně musím říct, že i když tohle téma mi sedlo víc, stejně je pro mě lepší Klekánice, přišel mi v ní propracovanější příběh. Postava vyšetřovatele Honzy mě v podstatě celou dobu dost štvala, navíc když mi vrah přišel podezřelý od chvíle, kdy se objevil na scéně. Má to hodně zajímavých míst, nicméně je tu přece jenom pár stereotypů, krásná mladá trochu zbrklá slečna, která pátrá po kamarádce (prostě holka na zabití), zadlužený frustrovaný alkoholik, jenž příběh spíš zamotává, jeden nebo dva obecní blázni, z nichž jeden je ještě šmírák, kluci přítomní vraždě, aniž ji zaregistrují... Přesto trvá skoro tři sta stran, než si policie a vyšetřovatelé všimnou zjevných stop... A dva bratři (jeden závislý na druhém), kteří se skrývají před nenávistí vesnice, ale ve skutečnosti skrývají i leckoho dalšího. Nepovedená byla i postava mafiána-pohodáře Matyáše, jehož přátelskost dost kontrastuje s funkcí.

8 27.04.2023

Myslím, že jednoduše ukázáno, jak ADHD funguje, jak je s ním třeba fungovat. Nedostatek vidím snad v až moc velké jednoduchosti příběhu a v tom, že jsou všichni najednou na Jonáše strašně pozitivně naladěni.

7 10.01.2023

Po knize jsem sáhl kvůli čtenářské výzvě a nelituju. Film, který jsme kdysi viděli, mě nudil, ale znám text Pýchy a předsudku a tohle za ním sice trochu pokulhává, ale Austenová mě baví. Ta ženská dokáže vtipně popsat i louži na chodníku a zironizovat i mouchu na zdi. Příběh je takový trochu banální, postavy moc černobílé, ale ostře je karikovaná dobová společnost a vztahy mezi lidmi. Trochu mi vadil překlad - měl jsem dojem, že některé věty vyjadřují opak toho, co by měly vyjádřit.

6 01.03.2023

(SPOILER) Dám mu plný počet. VE srovnání se Skálou a dalšími mi sice kniha přišla slabší, ale nápad a zápletka super a chobotnice, která se chapadly dostane, kam zrovna chce, je správně děsivá. Ten detektiv ji vyvažuje určitou dávkou směšnosti, ale není to zase karikatura a komický panák. No, uvidíme, třeba bude Makenzie dál pokračovat.

6 15.06.2021

Do knihy se mi moc nechtělo, Šmíd mi přišel skvělý, když psal vesele a lehce o mládí na vodě a na túrách, s postupným stárnutím už humoru ubývalo a vlastně už mě moc nebavil. Tady jsem nakonec celkem spokojený. Vypořádává se s "prokletím" své domoviny, sleduje plynutí času a století očima rodu, usazeného na jednom místě v pohraničí, který drtí osudové okamžiky, ale příslušníci rodu většinou politiku a dějinné události neřeší, jen chtějí být blízko svého domu a svého Poledního kamene... Je v tom vidět Šmídův styl - vtipná zkratka, paralely nebo nečekaný detail. Celkem je to čtení smutné, ale mnohé vysvětlující. Snad až závěr je takový ne úplně povedený, i když má nádech určité katarze - poslední příslušník rodu se vrací na rodové místo a zakládá "nový", opět smíšený rod.

5 16.12.2024

(SPOILER) Jo, tak tuhle knížku jsem si užil. Román o tom, jak se sbírá materiál pro vědeckou práci, jak se píše vědecká práce včetně toho, jak dosáhnout nudy ve vědeckém textu. Vlastně krásná postmoderní mozaika všeho. Kde je umění a kde je život? Kde je skutečnost a kde je fikce? Kde je hranice faktů a výmyslu o životě Flauberta? A je vůbec třeba je poznat dokonale? Poznat povahu autora, jeho způsob života, jeho lásky, jeho vášně, jeho nemoci, jeho pohrdání, jeho pózy? Celým dílem se táhne jeden z ústředních motivů - který z vycpaných papoušků je pravý, ten, kterého měl na stole Flaubert při psaní jednoho z textů. A ve výsledku docházíme k tomu, že vlastně je to jedno.
V románu se střídají i styly a žánry, ale rozhodně je to pro náročnějšího čtenáře. Vypravěč Geoffrey Braithwaite putující za fenoménem Flaubert je lékař, který vlastně svým osudem představuje určité alter ego Flauberta. Říká-li Flaubert, že Madame Bovary, c'est moi, může Braithwaite s klidem říct totéž o Flaubertovi (ale i o panu Bovarym) a vlastně jistým způsobem J. Barnes o Braithwaitovi (viz i shodné iniciály ve výslovnosti). Celá koláž působí dost přesvědčivě, i když asi zcela záměrně jsou tam místa velice svižná a vtipná, ale i místa velice statická, zamotaná a nudná. Jak říkám, užil jsem si to, určitě si to užije každý, kdo se nebojí náročnější četby. Zahleďte se do ní a ztraťte se v ní jako v očích Emy Bovaryové.

5 09.04.2024

Čekal jsem od toho víc, dcera chtěla, abychom jí to koupili, po dvou třech kapitolách prohlásila, že je to o ničem. Já jsem se do toho pustil, abych si rozšířil obzory o klasiku, kterou jsem nečetl (na základce v knihovně byla Anna zařazena do oddílu dívčí románky, takže jsem ji celkem úspěšně míjel). Závěr je, že dívčí románek to není, na druhou stranu je to už text dost vzdálený, nevím, jestli děti pochopí komiku v tom, jak se Anna vyjadřuje knižně až archaicky, jestli pochopí protestantskou výchovu přelomu minulých století, na druhou stranu pak překvapí určité momenty, kdy se té výchově a morálce všichni vzpírají. Příběh je v mnohém formativní - dítě si může uvědomit, že to, že někdy něco dopadne špatně, když do toho šlo s dobrým úmyslem, je běžné, stejně jako to, že dospělí leccos neocení, že láska k dítěti může mít různé podoby, že stereotypy jsou nebezpečné, ale i to, že píle a vytrvalost se cení a jsou po zásluze odměněny. Sotva ale pochopí, jak je v době, kdy se Anna odehrává, podstatné, že se dívka vzdělává, sotva pochopí vztahy mezi chlapci a dívkami, jak jsou v knize vylíčeny, a další. Příběh mě chvílemi bavil, chvílemi už ho bylo dost, takže za mě spíš lepší průměr.

5 07.05.2023

Já se dobře bavil. Až surrealistické motivy, intertextové odkazy, absurdita, hra s žánry. Ale je mi jasné, že to nebude kniha pro každého.

5 03.09.2022

Ke knize jsem se dostal naprosto náhodou, přečetl jsem ji a hodnotím ji dost dobře. Je to rozhodně kniha nenáročná na čtení, ale netypická v žánru detektivek (přijmeme-li, že je to opravdu detektivka). Prostředí je rozhodně exotické, slibující napětí, ale i tady jsme vlastně někde jinde - žádné chatrče, žádná divočina, žádná poušť, jak většinou znám Afriku z knih, sledujeme modernizující se společnost v prostředí města, kde hlavní hrdinka vykonává práci, která stereotypně bývá mužská, ale nevypadá to, že by s tím měla společnost nějaký velký problém, prostě klid, který charakterizuje podle autora Botswanu. Vlastně ani případy nejsou nijak zvlášť komplikované (vynecháme-li případ únosu, jde většinou o obyčejné problémy obyčejných lidí).
Kniha je tedy nekomplikovaná, žádná intelektuálština, žádné obrovské napětí, žádný velký pathos, žádné hromady mrtvol, ale ani žádná nuda... Po přečtení musím říct, že jsem si četbu vlastně dost užil, a proto knihu hodnotím docela vysoko.

5 09.01.2021

(SPOILER) Už jsem jednu knihu četl, přišla mi lepší. Z hlediska žánru a očekávání je to v pohodě, dobré nápady, zajímavá postupná odkrývání, celkem napínavé rozuzlení, naznačená romantika, nakonec i nastolení té otázky, jak se postavit k zachování dobrého jména a majetku předků, když se nám ukáže, že to s tím dobrým jménem není až tak žhavé, spíš že nám začne hořet půda pod nohama... Když si ale člověk pořádně promýšlí příběh, spousta věcí je celkem úsměvná - ano, natahování textu je slabou stránkou knihy. Hlavně celkem běžná zápletka - mladá moderní dívka, která rozhodně nevěří na duchy, přijede do domu, kde se to duchy jen hemží, ba po generace její předky po domě pronásledují. Ji honí někdy od druhé kapitoly, ale další osazenstvo vrchu jí jako hrůzné tajemství sdělí, že tam strašá, až někdy po 250 stránkách. Duchové dokáží se sice dokáží dostat do domu nepochopitelnými způsoby, ale rozhodně vždycky zavadí o dráty od zvonků, aby na sebe upozornili. Rodiče v noci, kdy mají duchové hon, leží klidně v posteli, ačkoliv by měli pobíhat po domě celou noc a vyhýbat se jim. Malá dívenka, kterou duchové málem zabijí, poškrábou a zjizví, se mezi ně snaží vypravit znova a znova, ovšem po odchodu z domu na vše zapomene a nepamatuje si vůbec nic. A další a další.
Ale musím říct, že jsem se nenudil, i když o sto stránek méně by vůbec nevadilo, ba naopak. Navíc i ta expoziční část by mohla mít spád. Jako oddechovka na prázdniny a kniha do výzvy je to ale celkem slušné čtení.

4 18.08.2024

Jo, tohle bylo moc milé čtení, nápadité, klidné, veselé. Díky.

4 16.02.2024