Lenka.Vílka komentáře u knih

A je na řadě druhý můj zatoulaný komentář.

Proč mi tak dlouho trvalo čtení knihy? Do první poloviny je děj totálně o ničem. A vzhledem k tomu, jak jsem odešla po prvním dílů, tak jsem si trochu zasloužila! Tohle je sbírka uměle vytvořených dramat, která posouvají děj místo postav, a bylo to jako "každá druhá". A postavy, který mi byly v prvním díle sympatický, se zde začnou chovat jako idioti. Na mě to působilo, krom toho, že to bylo jasný natahování, jako kdyby si autorka sepsla seznam věcí, které tam chce mít a postupně si odskrtávala, co tam už má. A jejda, teď jsem na jeden bod zapomněla, ale to nevadí, teď se to tam sice nehodí, ale čtenáři to mají rádi, šup tam s tím. A co se řešilo s Lucou. Co?!?!? To byla komedie. A že zrovna Sage se pasuje do role jeho ochránkyně, to jsem skoro spadla z postele. Druhý díl mě neskutečně otrávil. A to nejdůležitější se stejně sfouklo jako kdyby skoro o nic nešlo. Co?!?!

Dalo mi to zabrat, to teda jo. Škoda.
Začalo to dobře a potom se to pokazilo a druhý díl to jenom podtrnul. Co je špatnýho na tom, když někdo napíše knihu, která je jeden příběh a konečná? Tomuhle by to slušelo mnohem víc...

19 25.08.2022

No, jelikož jsem zapomněla sem dát komentář, jde asi poznat, jak se mi kniha zaryla do paměti...což je zvláštní, protože si pamatuju z děje všechno a to teď píšu :D četla jsem tak před rokem, když jsem ležela nemocná doma, a řekla jsem si, že chci něco lehkého, protože mi bylo fakt blbě. A já si vzpomněla na poličku hamby a vytáhla z ní Nedotýkej se mě.

Jo, a je tam SPOILER ohledně konce knihy.

Hned na začátek: ta knížka se mi líbila. Tak do poloviny, třičtvrtě knihy to bylo dokonalý. Fakt to bylo napsaný moc hezky a já jim věřila tu začínající lásku. Protože teď se knihy nepíšou o lidech, kteří se do sebe zamilují a jsou v pohodě, teď musí mít každý trauma. A tady to bylo dost vážný. Chápala jsem, proč se Sage chová, jak se chová, a doufala jsem, že to s Lucou nějak vyřeší. Neměla jsem tušení jak, ale doufala jsem v to. A tady nastal okamžik, kdy se to autorce celý rozpadlo. Protože na mě kniha působila jako kdyby to nevěděla ani autorka sama. Sice to doteď bylo (v rámci žánru) s logikou na čtýru, ale ok, ostatní klišé mě neurážela ani neznechucovala (tyhle dvě slova jsem použila, protože jsem četla i druhý díl). Bylo to sladký a roztomilý. Totálně ňuňu. Jenže kniha má dva díly. A někde ke konci jako kdyby si autorka vzpomněla, že má napsanou smlouvu na dvě knížky v sérii, ne na jednu, takže to musí natáhnout, protože tady to stejně nestihne vyřešit. Totálně zabila příběh tím, že na konec dala sexuální scénu. Ano, v romantické knize, mi tohle vadí? Asi musím být divná, že? Jenže ono to bylo trochu jinak. Byla tak špatně napsaná, že jsem myslela, že odpadnu. A ten důvod? Co?!?! To je tak mimo. A co bylo potom na úplným konci? Co?!?! To bylo prostě hrozný. Četla jsem krásnou romantickou knihu ve stylu J. Lynn, abych na konci dostala tohle? Protože já se bála jedné věci. Že když to takhle zabilo první díl, co jako bude dál. Až tu mrtvolu vykopou...

Já jsem z toho byla tak rozhozená, že jsem si hned v knihovně půjčila druhý díl. A ten jsem nečetla jenom dvě hodiny jako ten první. Protože, ano, apokalypsa vykopaných mrtvol dorazila, a jak to četla tři dny...ale to na jiném místě.

18 25.08.2022

Dost často přemýšlím nad tím, jak by se lidé zachovali, kdyby nakonec zjistili, že je někdo jiný ve vesmíru. Co by udělali? Vyslali by tam delegaci nebo na ně namířili atomovky? Nebo by nejdřív vybombovali sebe navzájem, protože by se neshodli na tom, kdo bude v té delegaci? V každém filmu se přeci příchozí ptají po mluvčím lidstva. A kdo by to byl u nás? Hmm...

(Je to pořád stejné. A s tím míra mého negativismu a nedůvěry v lidi nemá vůbec nic společného.)

("Tak vyspělí tvorové, jako jsou Rámané, určitě pozvdvidli na odpovídající úroveň i morálku. Jinak by se zničili navzájem - stejně jako se to málem podařilo nám ve dvacátém století.")

Tenhle kousek krásně ukazuje, že tahle kniha bude vždycky aktuální. Jenom si tam časem lidé budou měnit století. Protože my jsme lidi, my nikdy nebudeme mít odpovídající morálku tomu, jak budeme víc vyspělí. To je důvod, proč si stále myslíme, že jsme ve vesmíru sami. (Nebo hledáme, doufáme, ale větší mírou doufáme, že nic nenajdeme.) Třeba nejsme, ale jim smítka prachu, která si tak honosně říkají lidi, opravdu nestojí za to obtěžování. Třeba prostě oni o průzkum nestojí...

V tomhle příběhu se tedy rozehrajeme hned několik kol:
- Zvědavost lidí, kteří musí všechno prozkoumat...protože my máme skoro až nezdravou potřebu všechno vidět, vědět a prozkoumat. Ale většinou zapomínáme na jednu věc. Nepoučíme se...

- Paradoxne zároveň strach z neznámého, protože nevíme, zda nám to chce nebo nechce ublížit...nemám tušení, jak bychom se jako lidi bránili. Koukněte na nás. Jsme jenom směšný drobky v galaxii, který si myslí, že jsou něco víc...

- Dilema, které vznikne z toho zkoumání, zda to druhá strana nebere jako útok, a nezmění proto svoje přátelské/neutrální úmysly. Následkem čeho je to potom chyba koho? Jich pochopitelně, že...

("Vykládám si to tak, že máš nějaký plán, Rode." ... "Ano, kapitáne. Je opravdu docela jednoduchý. Musíme jenom zneškodnit tu bombu." ... "Ech. A jak navrhuješ, aby se to udělalo." ... "Štípačkami." ... A já dodávám: stačí mít štípačky, šroubovák a lepící pásku a nikdo tě nepřemůže  ;)  nic lepšího lidstvo nemá šanci vymyslet! Nikdy!)

Vážně skvělá kniha. S naprosto vtipnou pointou, která nás lidi jako druh musela solidně nakrknout, ale nic jiného si nezasloužíme. Za mě nezasloužíme...

Chtěla bych říct ještě jednu věc. Mě všechno odhalené naprosto vyhovovalo a líbilo se mi, že jsem se dozvěděla jenom to, co jsem se dozvěděla. Tak snad mi to pokračování nezkazí...

(Kdybych četla dřív, tak si taky myslím, že je kniha nezfilmovatelná. Ale teď už víme, že adaptace je v dobrých rukách.)

39 24.08.2022

Matematika příběhu je poměrně jednoduchá. Ve městě řadí tři Jokeři a někdo je musí zastavit. Batman a někdo, komu Joker hodně ublížil. Barbara Gordon a Jason Todd. Karty jsou rozdaný a brzo budou na stole, ale na druhé straně barikády stojí Joker. Třikrát. Takže nic nebude tak snadné, jak se na začátku mohlo zdát. Protože je velká pravděpodobnost, že Joker během rozdávání podváděl.

Na knihy Geoffa Johnse si vždy musím najít klid a soustředit se jenom na čtení, protože většinou se jeho vyprávění stane přehlídkou šílených událostí a zamotaných věcí, a já jsem na konci sice spokojená, ale zároveň unavená. O to víc jsem byla překvapená, co vlastně čtu. Batman: Tři Jokeři je přímočarý příběh, který chce odpovědět hned na několik otázek, ale zároveň nezabředává do ukecanosti, komplikovanosti a je příjemně přehledný. A přestože se jedná o uzavřenou knihu (tedy jednalo, Johns se dal do psaní pokračování a děj je lehkým provázáním s jinou knihou, vyjde na podzim, ale to mi nepřišlo podstatné, funguje to i tak) je potřeba o minulosti postav alespoň něco vědět, aby jejich chování dávalo během čtení smysl. Takže pokud v souvislosti s touhle knihou padnou slova: perly, foťák, páčidlo a vy se nechytnete (snad alespoň na ty perly, asi mám jinak infarkt) tak si knihu možná tolik neužijete. Naštěstí je hned na začátku do každé postavy flashback a během knihy se všechno dál rozebírá a především zrod Red Hooda, a všechno kolem toho je důležitý. A já si to užívala.

Kniha sama o sobě je taky hodně povedená. Její přebal po rozložení vytvoří plakát se šesti kresbama. Jokeři z předělů kapitol a závěrečné kresby Batmana, Batgirl a Red Hooda, které jsou v knize taky. Já to neocením, ale je to milé. A vevnitř? Jason Fabok odvedl skvělou práci. Na jeho kresbu se dívá krásně a barvy to jenom podtrhnou. Což je skvělý, protože v příběhu je dost šílených (ty rybky a žralok byly hodně), nechutných (plavání v bazénu) a vyloženě krutých (můj rozum by rád napsal to věčný mlácení Jasona, ale napíšu: mýval) věcí, a je fajn, že to všechno vypadá tak skvěle.

Johns vzal ty nejikoničtější momenty, dal je do jedné knihy se třema Jokerama, a čekal, co se stane. A přestože tady je Batman na vedlejší koleji, a děj se víc soustředí na Red Hooda, kterého Batgirl dokonale vyvažuje, je to skvělá jízda. Jenže on ani ten Batman není na vedlejší koleji úplně, příběh čtenáře k té důležité otázce pomalu posouvá. Aby ve finální konfrontaci bylo řečeno to důležité: Vážně je důležité vědět, kdo je Joker? A pokud pokud Joker řekne, kdo je Batman, nebude to konec všeho, včetně Jokera samotného?

Skvělé  :)

15 22.08.2022

("Ty zkurvenej zapičenej zmrde, ty jseš horší než my!" ... "To je věc názoru.")

Mám podobné příběhy ráda. Když se spojí dva do té doby cizí lidé, aby si vzájemně pomohli, protože to je správné. A jelikož je tohle Punisher, co bych měla říkat dál. Stačí: vše při starém. Vše stále dobré  :)

("Pověz jim, že tě k tomu přinutil Punisher. Schválně jak moc ti budou věřit.")

17 16.08.2022

Soman Chainani je bezpochyby dobrý autor. Po přečtení ukázek jeho díla mi bylo jasné, že psát umí. Ne způsobem, kterým ocení dospělý čtenář, přeci jen, jeho knihy jsou ve věkové doporučení od jedenácti let, a kniha Netvoři a krásky na tom není jinak. A s tím souhlasím. Protože potom začnete v textu hledat chyby a čtení si tolik neužijete.

Můj problém s knihou je trochu jinde. Byť se jedná o převyprávění pohádek a je určeno, pro jaký věk jsou příběhy určeny, měla jsem z toho trochu obavy. Třeba hned úvodní zpracování pohádky O Červené Karkulce, jehož poselství je, že krása není všechno a víc záleží na lidských hodnotách. Stejně jako zpracování pohádky Šípková Růženka, kde je hlavní postavou princ, který se zamiluje do upíra, který ho chodí v noci vysávat. Což je v základu v pořádku, ale ke konci se do toho autor tak zamotal, že jsem musela číst dvakrát. Dalším dokonalým příkladem je Locika, která chce vidět svět a nechce si vzít prince jenom proto, že jí dal hubičku, protože je přesvědčená, že tohle může dělat i bez manželství. Poznat jiné muže, kteří jí dají sice hubičku, ale ne hned prsten, a znovu zavřou do zlaté klece. Což je přesný opak toho, co pohádky dětem říkají celou dobu. A paradoxně nejlepší příběh je ten o Wendy (Petr Pan), který nám říká, že z pohádek a snění jednou vyrosteme. Takže problém je asi jasný. Já prostě nevím, komu je kniha určená.

Jenže Soman Chainani napsal knihu, kterou nevím, jak uchopit. Některé pohádky jsou pouze jemně upravené a drží se v podstatě základu. Některé jsou hodně jiné a některé jsou až tak jiné, že pokud bych neznala základ, tak vůbec netuším, co se přede mnou odehrává. Očekávala jsem, že se pohádky budou držet jednoho podobného stylu. Zde mi bohužel přišlo, že autor měl tolik nápadů, které nemohl ventilovat v nové sérii, tak napsal alespoň tohle. Ve výsledku před sebou nemám konzistentní sbírku, která má hlavu a patu, ale příběhy jsou zběsile rozlítané. Jeden tam, druhý tady, není v nich žádná spojující červená nit. Sdělení je u každého z příběhů, ale jaké je sdělení celé téhle knihy? Já ho neznám. Takže to má být pouze zábava a pohádky naruby a já o tom jenom moc přemýšlím? Protože zároveň je text tak strašně jednoduše napsaný, že si nejsem jistá, zda to ocení starší čtenář. A ty autor taky musí mít.

Na téhle knize jde totiž až moc vidět problém, který musí řešit autoři knih pro mladší čtenáře. Mají s nimi růst? Protože kdo začínal číst autorovu sérii Škola dobra a zla, tomu je teď kolem dvaceti, a já si nejsem jistá, zda tohle ocení. Navíc rozebraná témata samostatnosti, postavení se za svůj názor, feminismu, homosexuality, tohle by pro takhle starého člověka nemělo být něco, nad čím teprve přemýšlí. Už má mít jasno. A co potom zbyde? Ano, jak jsem zmínila, bude se šťourat v detailech.

Ilustrace v knize jsou povedené. Lahodí oku, podtrnují příběh a jsou dobře provedené. Není to sice žádné veledílo, ale hodí se do knihy. Jenom kdyby jich bylo víc, ničemu by to neuškodilo. A převzatá obálka z originálu je nádherná. Jenom...nejsem fanda názvu knihy, která evokuje pohádky pouze o kráskach a jak se ve svém příběhu vyrovnávají s netvory. Nebo naopak. Což není pravda...

Netvoři a krásky je kniha, která bude vypadat strašně krásně na fotkách holčiček na jejich sociálních sítích. Užijí si jednotlivé příběhy a možná se trochu obohatí o nové myšlenky. Pokud je nenaštve, jak je autor stručný a zároveň tlačí na pilu. Rodiče budou kroutit hlavou, co to od nich zase chtěli jejich dětičky koupit. A starší autorovi čtenáři si řeknou, že se raději podívají na chystanou adaptaci. Třeba bude lepší. Takhle jsem bohužel četla knihu, která byla místy strašně vyčerpávající. Každé další slovo mě táhlo dolů do bahna, pouze sem tam jsem zahlédla záblesk něčeho, co směřovalo někam ke záchraně, a potom mě další kousek zase stáhl dolů.

15 16.08.2022

Neskutečně čtivá kniha!

Začátek je vážně hodně pozvolný. Abychom poznali postavy a aby se ten pocit "děje se něco špatného" mohl vkládat postupně. A vám na tom a na postavách záleželo. Prostě klasický King...

A protože není kam pospíchat, nejdřív se pořádně seznámíme s hlavními postavami, kde mi všichni mi byli vážně sympatický a bavilo mě, jak každý jinak přistoupil na to, že v tomhle městě se děje asi něco špatného. A co to konkrétně je. Stejně tak s dost dalšími lidmi ve městě.

Četla jsem si názory, že současného čtenáře kniha nemůže překvapit. Možná ani nikoho nemůže vyděsit. S tím tak úplně nesouhlasila. Bylo to napínavé, protože mi postavy nebyly ukradený. A to je pro mě nejdůležitější. Jako kdybych se nebála skrz to popsané v knize, ale skrz obavy postav, která mnou kvůli ním proudila. Protože...co je to strach? Něco, co má každý nastavený jinak a startuje ho pokaždé něco jiného. A to tady na mě působilo na 100%. Ale já nikdy nebyla na "přímou krev" a "přímou hrůzu". Pomalé odhalování, to je něco pro mě. Cestou ke konci jsem zjistila, že jsem tak přirostla k postavám, že by mi bylo jedno, pokud bude kniha zakončena nějak blbě ohledně hlavního tématu (což se nestalo), ale víc mi šlo o ty lidi. Splněno na jedničku ;)

Bavilo mě, jak je kniha napsaná a jak je příběh vedený pomocí pojmenování kapitol. To bylo fajn :) a jak to celé hezky propojuje a dělá z knihy něco, co chcete číst ještě víc. U mě bylo bohužel trochu míň času, takže jsem přečetla polovinu, potom delší pauza a potom zbytek. V té pauze jsem se úplně klepala, až budu moct číst znovu.

Nechci tady zabředávat do děje. Skoro všechno je v anotaci. Víte, co dostanete a navrch kopec slušné a solidní Kingoviny, kdy si říkáte, že je to tak trochu pro malé děti, ale jakmile začne ta skutečná sranda, tak je to pro silné a nebojácné dospěláky. A ohledně konce...tam jsem se úplně rozplývala, jakým způsobem to bylo napsané. Ohledně těch, kteří nepřežili, ohledně těch kteří přežili. No, jsem zvědavá na Vlky z Cally, protože tady jsem toho o něm teda moc nedozvěděla. Včetně toho, jaké přesně to mělo následky. A ještě tu jednu věc. Tak jsem zvědavá  :)

Co by to bylo za pořádnou knihu od Mistra, kdyby v ní nebyl odkaz na Shirley Jackson a nějaká ta citace z její knihy! :)

32 04.08.2022

Dům na rozhraní...

...života a smrti...
...světa a pekla...
...našich strachů a lásek...

Začátek mě hodně bavil. Dva muži si v nalezené knize čtou příběh jiného muže. Což bylo dobré. Jednoho večera ho světlo odnese do podivného světa, kde jsou podivné věci. A všechno je tam takové, no...podivné. A jsou tam i příšery. Jenže ty příšery jsou najednou v našem světě. Jak se sem dostali? Co jsou zač? Jak se jich zbavit?
Tahle část je zároveň napínavá. Nejdřív ty pocity toho, že venku něco je, potom se to něco odhalí a potom se proti tomu bojuje. Naprosto skvělý. A celkový průzkum okolí a celé to zjištění...a jeden se hned zeptá: Proč z toho domu neodešel?

Jenže v ten moment začne cestování světy, duší, dimenzemi a tahle část byla prostě skvělá. Byť jsem si říkala, že mi to tam do příběhu (první polovina je brutálně krásný gotický horor se vším, co k tomu patří) nesedí. Jak se blížil konec, nějak se mi to v hlavě spojilo a fungovalo to spolu. Což je také díky tomu prvku, že tento záznam si čtou další lidé později. Takže konec je tedy druhým koncem podpořen, aby sice bylo něco potvrzeno, ale i tak je nadále nutná spolupráce autora a čtenářovi myšlenky.

Skvělá obálka, která trochu svádí k tomu, že budete číst něco moderního. (Pokud tedy neznáte jméno zmíněného autora na obálce a neřeknete si: "Cool jméno, to bude asi cool týpek.", když knihu náhodně uvidíte v knihkupectví.) Což není pravda. A je fajn, že vydavatel se nerozhodl udělat nějakou kravinu a vydal s původním překladem, protože tady je alespoň dopředu jistota, že bude kvalitní.

19 28.07.2022

Vítejte v druhé knize série Les Mytág. Tak kouzelné a pohádkové knize, že v naší knihovně byla v dětském oddělení. Jenom! No, ok, tak do mě s tou pohádkou. Dělám si srandu, tak rychlý to nebude. Potřebuji k tomu totiž dost tekutiny. Lavondyss není žádná pohádka a taky není žádná snadno stravitelná kniha pro děcka. Ale popořadě...

Druhý díl začíná pomalým budováním. Sladujeme malou Tallis, která není jako ostatní děti. Je jiná, má svoje světy a pomalu prozkoumává vzkazy od dědy v knize, kterou od něj dostala. Jenže jak bylo řečeno, tohle není žádná pohádka a les má skutečně zuby. A problém je v tom, že v prvním díle les koukal hned. Jenže tady tak zhruba do poloviny knihy jenom slintá a někde z povzdálí cítíte krev, ale pořád furt nekouše. Tahle kniha je úplně jiná než první, protože už počítá s tím, že čtenář ví, co je v lese, když Tallis to zatím jenom tuší a nezná ono skutečné nebezpečí. A je dítě. Zatím jsem napsala dost věcí, které by mě (z mé současné pozice dospělého) odradili, kdybych nevěděla, do čeho jdu. Přesto si myslím, že knihu lze číst samostatně, pokud má někdo dost trpělivosti.

("Brala to všechno jako hru. A i když ji brala naprosto vážně, nikdy neuvažovala o tom, jaké by její počínání mohlo mít následky...nebo o tom, co se děje s ní.)

Kniha se mi četla těžce. Hlavně první polovina druhé části. Jako kdyby mě něco stahovalo do bažiny, já se dusila a ruce mě strašně těžkly během otáčení každé stránky. Ale ke konci se to zase zlepšilo. Opět to přiznám. Nejsem si úplně jistá, zda jsem pochopila konec. Logickým způsobem. Ale jestli jsem ho pochopila emočně, to částečně asi jo. Jenom to bylo najednou strašně jako z rychlíku a to mě celý mátlo. Prostě to nebylo úměrně tomu, jak se předtím autor ve všem dlouho hrabal.

(Zde jsem dlouho přemýšlela, zda za trest dám hvězdičku dolů, ale asi to nakonec nedokážu.)

Lavondyss je temná a náročná kniha. Jenže já už mám za sebou pár též temných a náročných knih. Jenže ty se mi četli lépe. A to je problém. Žánrově je Lavondyss trochu jinde než Les mytág a Hloubení se mi podle anotace taky jeví trochu jinde. Takže tím se asi dostanu do nekonečné spirály. Uvidíme, jak s tím vším zahýbe Les kostí, tuhle knihu už na poličce mám.

24 26.07.2022

A mám za sebou další skvělou sbírku, která pracuje s prvkem "čtenáři domysli si sám". A já to žeru!!! Ano, asi jsem divná, jelikož si to chybně nezaměňuju s "nenapsal pointu" nebo "nechtěla se mu vymýšlet pointa?", protože...no, to je ta pointa. A já chápu, že to nemusí každému sednout v románu (mě taky pokaždé ne), ale tohle jsou povídky. Povídky, které stojí na představosti čtenáře úplně stejně jako na představosti jejich autora. A Hill si rád hraje a má spoustu fantazie.

Hrdiny povídek spojuje to, čím se vyznačují a jací jsou. Takové ty ztracené duše naší společnosti, kteří jsou zmatení, často nedocenění. Takže je snadné je pochopit, sžít se s nimi. Přeci jen, co si budeme, kdyby vás to nebralo, tak nečtete Joe Hilla, že...
(Nebo ho čtěte, protože máte pocit, že musíte kvůli jeho taťkovi, a vadí vám, že není jako on. To je ale šok, že není jako on!)
Žánrově je kniha strašně moc rozmanitá, to může někoho odradit, ale já nejsem žádnej srab. Ne, ne! Ale i tak mě překvapilo, že v tom lze udržet tu červenou nit a dovést mě svými příběhy až na konec knihy.

Autora jsem začala číst později, takže jsem se k téhle knize dostala též trochu později. Až když byl Bobby rozebraný a já si tedy počkala na Telefon. Povídky mám ráda a od Hilla taky moc. Sice mi tady pár věcí úplně nesedlo, ale já mu to odpustím! Z lásky. Nebo z nějakého jiného směšného citu, který ve mě jako vetřelec přebývá...

Nejvíc se mi libily, nebo spíš se hodí slovo zasáhly, povídky: Pop Art, Abrahamovi synové a Poslední dech. Ale zbytek byl též dokonalý. Což je vidět z mého hodnocení povídek  :)

Jo, a ta tisková chyba, která je v knize? Úplná maličkost, které by si podle mě normální čtenář nevšiml (nebo jo, ale ignoroval jí). Ale přišlo mi od vydavatele milé, že se za to omluvil  :)

23 19.07.2022

Myslím, že chápu, co tím chtěl autor sdělit, ale problém je v tom, že jsem se za celou knihu nedozvěděla pro mě to hlavní.

Ono je tak snadný chovat se jako debil, to dohánění idolů mi nestačí (nebo jsem prostě vadná, protože já si po vzoru jenom obarvila hlavu načerveno), ale ráda znám důvod. A důvod "prostě protože proto, že můžu, tak chci" pro mě nefunguje v knihách a nechápu to ani v životě. Ani "prostě protože mi je, kolik mi je, tak mám automaticky pocit, že můžu, musím, byť nemám důvod". Mám potom problém se do postavy vcítit. A tenhle problém nemá nic společného s mírou debility oné postavy. Může jít být klidně hodně, s tím problém nemám.

A tohle není způsobeno tím, že já svoje mladší roky měla rozložené mezi les za barákem a louku vedle baráku a šlo to se mnou do háje až když jsem v patnácti objevila sílu špionážních románů, takže jsem neměla čas na podobný kraviny jako hrdina knihy. A proč to tady píšu? No, proč asi...1987...

Je to způsobeno tím, že tady je prostě mimo stůl ono "Proč", a já nemám motivaci být součástí. Přestože to byl autorův záměr, já s tím problém mám. Proto jsem četla příběh o generickém blbovi (což autor používá často a v povídce to je ok, ale tady asi potřebuji víc), kde jsem se sice občas několikrát hodně upřímně zasmála, ale z uvedených důvodů jsem se správně naladila až na konci. Protože já sama si taky připadám, že jsem pořád úplně stejný dítě jako když jsem jím byla předtím, který to chce jenom mít za sebou, a potom po ne/splnění očekávání všech okolo, šup a honem rychle do penálu, ať nepřekážim těm, který si myslí, že jsou chytřejší a mají to všechno mnohem lépe vymýšlenější a my jim jenom překážíme v rozletu, ale i tak se rádi naposledy zasmějeme těm všem mladejm debilum, protože víme, že oni se taky jednou na našem místě zasmějou, protože naše existence...já tomu říkám vesmírnej vtip. Jenže byl tak trapnej, že už nebyl zopakován. Proto jsme ve vesmíru sami...

Napsáno skvěle. Dobře uchopený postup stylu psaní. Jenom jsem se asi minula s tím, že to je kniha pro mě. Není.

21 11.07.2022

Děti Duny je sice kniha plná intrik a politiky, vnitřního hloubání a pochybnostech (takže žádná změna), ale pro mě je to především příběh střetu starého s novým, příběh o změnách, příběh o zodpovědnosti. Což jde vidět na Letovi i Ghanimě, kteří mají přístup ke všem vědomostem i vzpomínkám těch před nimi, ale každý z nich se k tomu staví jinak. Stejně jako Alia, která je stále víc zahořklá a jedná podle toho. Na těhle třech postavách jde to všechno vidět úplně nejlépe. Stejně tak jako na Arrakisu, který už přestává být Dunou, ale ne všichni ví o následcích téhle "zelené změny". A nesmíme zapomenout na Kazatele, že...

("Když se snažíš slepým vysvětlit, co vidíš, máš tendenci zapomínat, že slepci mají v sobě vnitřní směřování podmíněné jejich slepotou. Jsou jako hrůzný stroj, pohybující se vlastní cestou...mohou tak snadno rozdrtit cokoli, co jim přijde do cesty.")

Teď se trochu propletu v ději zpátky...

Jak jsem slíbila (spíš sama sobě, pokud do třetí knihy najdu ta správná slova), tak je to tady. Ta jedna moje myšlenka ohledně Spasitele Duny. A právě to, proč si myslím, že Herbert pro jednu skupiny čtenářů vytvořil z druhého dílu buď brutální masterpiece nebo nudnou přehlídku čehosi.

Podle mě to záleží na tom, zda vám vadilo, že je to příběh jenom o Paulovi, byť autor má na dlani tolik postav. Ano, je to zakončení příběhu. Jeho příběhu. A tady je ten hlavní problém. Proč konec příběhu takhle? Stylem, že nevíme, co se stalo a víc se nedozvíme? Žije Paul nebo je mrtvý? Proč to je všechno jenom o něm a najednou po dvou dílech čtu Děti Duny, kde je najednou tolik aktérů se svýma linkama, ambicema a úmyslama? Mě přijde, že je druhý díl s tím třetím propojený až neskutečně mrazivě a na jeho konci mi došlo, že dává smysl přesně, jak je to je.

Moje teorii je tedy jasná: jde o to v jakém pořadí autor knihy napsal. Přeci jen, některé části trojky měl napsané před jedničkou. Jako kdyby vytvořil super svět, měl dobrý nápad, ale bál se, že to čtenářům bude málo k jeho pochopení. Tak napsal na to první dva díly. A já musím uznat, že přestože jsem Dunu chválila, skutečné kouzlo a skutečné srdce všeho jsem našla až ve Spasiteli Duny a po přečtení Dětí Duny se to srdce ještě zvětšilo. A přestože jsem právě dočetla neskutečně emotivní, poutavou a hloubavou knihu, druhý díl je u mě stále top.

Proto jsem psala, že pokud dvojka meh, můžete pokračovat třetím dílem. Ten je navíc označován za ještě lepší než první a ta všechna přiznávaná inspirace jiných pochází právě z něj. Ale zároveň bych nikoho nevinila, kdyby skončil po dvojce, protože víc nechce vědět a žít v té naději. Nebo jí vůbec nedočetl, ale bylo by chybou nepokračovat v trojce kvůli světu. Teď už to chápu mnohem víc a líp, než hned po jeho dočtení, kdy jsem byla naštvaná na ty, kterým se nelíbilo. Za těch pár měsíců jsem asi dospěla nebo co. No, spíš to "co". Už mi to v tý moje občas zabedněný palici dává smysl. Není to chyba vás, není to chyba autora, ale v očekávání, která máte. A ta možná byla v první knize pro někoho špatně uchopena.

Čímž se dostávám zpátky ke knize Děti Duny. A tomu, co se v ní postavám stalo, a je vám jasný, že co se stane dál, čeho budou dál chtít dosáhnout, čemu se pokusí zabránit, je prostě jenom neustále vrácení se a opakování chyb těch před nimi, byť si si zvolí jinou cestu. Proto je závěrečná konfrontace tou nejsilnější částí knihy. A proto je tak bolestivé, co řekne Ghanima o budoucnosti na konci knihy.

Z knihy jsem si opět odnesla ponaučení:
Nikonu nevěř. Sám sobě už vůbec ne!
Nesnaž se nic napravit, když druhý o to nestojí!

Děkuju, že jsem toho opět mohla být součástí. Děkuju.

26 06.07.2022

Někdo zavraždí dost brutálně ženu a na místě činu je nalezena kaštanová figurka.
Náhoda?
Ne všichni si to myslí. Hlavně když se najde další oběť přes spojení důkazu od první oběti a na místě činu opět kaštanová figurka.
Náhoda?
Hlavně když je na obou figurkách otisk prstu, který by tam být neměl...

Kaštánek je klasická severská literatura s pomalým rozjezdem, komplikovanými propojeními a šokujícím zjištěním na konci, kdo za tím vším stojí, a proč se všechno děje.

Takže nám Sveinstrup naservíruje lehce divnou vyšetřovatelku, nesdílného vyšetřovatele nováčka, který je tam vlastně za trest, ale po chvíli se začne prát za případ jako blázen. Je to právě on, který vetří a je intuitivní mnohem víc než jeho nová kolegyně, tak trochu studený čumák, která chce mít tenhle případ za sebou rychle a bez komplikací, protože má zálusk na jinou práci. Tenhle již jednou autorem použitý vzorec mi vůbec nevadí, protože to prostě funguje. A není potom třeba karta alkoholu a jiných závislostí nebo vniknutí jakési z vody vyčarováné a nefungující přitažlivosti hlavních aktérů. Tohle dostatečně vytvoří napětí do té doby, než spolu hlavní dvojka bude spolupracovat, protože jsou svoje absolutní opaky. Taky je tady pár zvláštních vražd a spojení s minulostí, a ještě hlubší minulostí, které je obojí důležité k přítomnosti. Ale ani o jedné z nich nemohu říct, že by popis byl nechutný nebo přehnaně explicitní. Právě naopak, je to poměrně lehce načrtnuté, aby čtenář věděl a sám si hledal důkazy místo zvracení.

Jak je kniha napsaná je taky docela zajímavý. Mám na mysli střídání minulého a přítomného času. A jakých způsobem to v knize funguje, což bylo osvěžující, a ještě nikde jsem to takhle použité neviděla. A po pár kapitolách vám dojde, kdy a proč to autor používá, a že je to logické, dává smysl a je to vlastně dobrý. Takový seriálový střih. Bravo. Krátké kapitoly jsou vždycky fajn a udržují dobře napětí, kdy se skáče postupně mezi místy vyprávění. A v kombinaci právě s tím použití času, totálně vtáhne, že jsem se stala součástí děje. Na stylu psaní jde proste poznat, že Sveinstrup ví, jak napsat dobrou televizní detektivku a správně to přenesl i do téhle knihy. Opět bravo.

Čtivé, svižné, jenom občas lehce krkolomný překlad, ale jinak pohodová detektivka, jejíž pokračování by mi vůbec nevadilo, ale raději v něj nedoufám, ale kdo ví...

Ráda bych poznamenala, že jsem Kaštánka dřív viděla, než četla, protože jsem myslela, že to nebude úplně pro mě (asi jsem během prvního čtení byla v blbém rozpoložení), jinak bych takovou blbinu nedělala. Ale i tak jsem byla napnutá. A přestože jsem tedy znala vraha, nějak jsem během čtení nenašla okamžiky, které by mi ho prozradily dřív, než to měl autor v záměru. Jenom jsem...no, věděla...

31 01.07.2022

Možná ještě náročnější než Spánek...

Tenhle příběh mi učaroval hned na začátku. Tématem zajímavé, ale ta část, která značí skutečnou hloubku příběhu, ta mě dostala.
Příběh o tom, že klukovi stalo něco divného v knihovně?
Příběh o tom, že nic není v životě jen tak, vždy po vás bude chtít někdo něco na oplátku, a stejně nakonec všechno předurčené skončit špatně, skutečně skončí špatně?
Vyberte si...

Ilustrace opět nádherné, ale to v rámci téhle spolupráce beru jako standard...

23 25.06.2022

V téhle sbírce se nachází víc kratších věcí, které bych nazavala v dost případech spíš takových zamyšlením. Kromě kousků Lehátko a Kousek od křižovatky, je všechno kolem deseti stran. A musím říct, že to bylo dobrý. Ne pokaždé lze hovořit o výrazném dějovém obsahu. Ale třeba jenom právě o to zamyšlení nad určitou věcí, kde se na konci vyžaduje (?) od čtenáře, aby se taky sám trochu zamyslel, než půjde dál. Nebo se to nemusí, ale já to udělala  ;)

15 22.06.2022

Tenoučká knížka obsahující dvě povídky, které se mi libily vlastně skoro stejně. Teda, Napíšu Pavle o trochu víc. No, prostě ze života. Napsané bez příkras, dalo by se říct, prostě bez jupíků a sluníček.

Chtěla jsem si od autora přečíst starší věci a rozhodně nejsem zklamaná  :)

17 22.06.2022

Cora po smrti svého manžela odjede na venkov. Aby tam lépe zakryla, že po svém muži rozhodně truchlit nebude. A aby mohla konečně dělat, co jí skutečně baví. Ale je rok 1893 a ona je žena. Takže když odhalí důvod, proč odjela na venkov, neshledá se to s pochopením přátel, které tam potká. A jejich doporučení rodiny Ransomových, kde by Cora mohla zůstat a hledat svojí bájnou příšeru spíš působí jako "ať si holka hraje, vyklidní se v močálech, protože v tomhle stavu se v Londýně znovu ukázal nemůže". A vlastně ani u Ransomových nečeká, že bude se svojí otevřenou myslí přivítána dvakrát vřele. Zde totiž dochází ke střetu dvou úplně odlišných světů, takže než se tam Cora dostane (ona ovšem udělá to samé), i dost odsuzování. A když se ty světy střetnou...mě bylo jedno, co se bude dít dál, protože to je na tom to hlavní. Protože tahle kniha je plná protikladů hned několika druhů a rovin. A je to podáno tak, že i přestože jste zastáncem dané myšlenky, autorka umí ten opak podat tak, že druhou stranu alespoň chápete, byť nemusíte souhlasit. A to je moc fajn :)

Možná je ku čtenáři nefér, že vydavatel nevydal knihy za sebou, jak je autorka napsala, ale podle toho, čím se proslavila nejvíc. Možná bych tady potom nečetla tolik zvláštních komentářů, které vypovídají víc o tom, že lidi nevěděli, co čekat, krom toho, že v ruce drží knižní hit. Protože autorka dělá v téhle knize úplně to stejné jako v Po mně potopa. Důležité jsou postavy, vztahy mezi nimi, atmosféra a tím se nějak vybuduje příběh a ten prostě nějak "dopadne". Nebo to dopadne, jak to dopadne. Protože život taky nekončí poslední tečkou...nebudu lhát, poslední dopis Cory mi zlomil srdce, protože jsem jí naprosto chápala. Z mnohem více důvodu, protože všem muselo být jasné, že to skončí takhle. Ale spíš šlo o to, jak byl začátek knihy tvrdý a nepřístupný. A jak šel děj dál, všechno bylo takové příjemnější, přístupnější, lidštější. Že to prostě cítí s hrdiny, byť se řítí do očekávatelného konce...právě na to tam bylo těch 400 stran...

A já si hned na začátku proto říkala, že ta nestvůra rozhodně žádná neexistuje, ale je to jenom záminka pro to všechno, co se odehraje. Že je to pouze metafora změn. A pokud by tam nakonec byla, tak že bych se nedivila, kdyby se zjevila až na posledních deseti stránkách, a mezitím by její "stín" stihl zničit životy všech kolem. A všechno rozcupoval. Jak to bylo doopravdy, v knize...

Nestvůra z Essexu je kniha o věcech, na kterých záleží. O lásce, síle přátelství, rozdílech i o tom, co nás na druhou stranu spojuje. Ale především je to příběh o nás všech. Byť je začátek pomalý, je napsaný krásně, jak to jenom Sarah Perry umí, i přes tu odtažitost. A buď tam ten příběh plný velkých a důležitých myšlenek vidíte nebo ne, já jo, a vážně jsem si to užívala. Ale pokud bych měla porovnat, Po mně potopa mě stáhla do sebe o trochu víc, tedy až druhá polovina. Ale zpět, kniha se odehrává rok a v textu je krásně vidět, jak na sebe všichni lidi vzájemně působí a oni se podle toho vyvíjí. Což lze hezky vidět na dopisových pasážích a ty některé rozebírané věci. Protože tohle není na efekt. Jsou to věci, které se Will a Cora bojí říct nahlas a je mi jasné, že kdyby to jeden z nich nakonec i udělal, tak odpověď slovy by byla jiná než na papíře. To pomalé prolínání a ovlivňování jejich názorů a světů, protože jedině tam jsou skutečně upřímní. Protože papír, ten ty kolem přece nemůže zranit. To jenom činy...

Opět moc krásná obálka, jejíž detaily oceníte pouze držením knihy v ruce. Jenom mě mrzí překlad názvu knihy. Kdo četl, ví proč je "had" ze slovenského názvu vhodnější a taky blíž originálu.

26 19.06.2022

Autora mám v kolonce "Chtěla bych přečíst, ale stále to odkládám". A teď nastal čas. Jelikož knihu někdo zmínil v komentáři k jednomu z nejlepších filmů, který jsem za poslední dobu viděla, tak jsem to brala jako znamení. A hned i rovnou, jakou knihou u autora začít. A bylo to skvělý :)

Příběh o zapomínání, o tom, co je v našich životech skutečně důležité, odehrávající se v době, která je pro dost lidí přitažlivá, ale vlastně o ní primárně nejde. Jako kdyby si autor pouze zapůjčil tyhle archetypy postav, aby to na nich všechno ukázal. Jako kdyby byla použita jenom z toho důvodu, aby seděla ona metaforická cesta, protože post-apo má každý druhý. Protože každá situace a každá koncerzace lze vzít pohledem z druhé strany rozebrat z jiného úhlu, kdy znamená zároveň i něco jiného...

...protože tahle kniha lze číst dvěma způsoby:
- jako cestu dvou lidí post artušovskou magickou krajinou. No, a tečka.
- jako cestu dvou lidí, která odhaluje víc z našich životů a je možno ji zasadit do jakéhokoliv podkladu, kde se všechno dá chápat více způsoby, odlupovat vrstvy, přemýšlet na knihou.

Hmm, asi tak. Pokud autor všechny svoje knihy píše podobně, tak si přečtu další. Moc ráda. Ale stále je třeba vést nějaký příběh, aby do něj bylo možno zakomponovat, to je jasné.

Skvělá obálka, kvalitní překlad a pokud nebudete vědět úplně, co máte za sebou, tak kniha obsahuje i věcný doslov.

A bacha na váš vlastní život. Nikdy nevíte, kdy se zjeví pohřbený obr. Vámi, druhými...

26 19.06.2022

Jelikož jsem knihu pochopila jako "novela a pár povídek", začala jsem těma povídkama. Abych spíš věděla, do čeho jdu. Což je asi jedno, když už knihu mám. Ale taky je pravda, že je to táákle daleko od toho,  co jsem chtěla číst poprvé, a kdy jsem se k ní konečně dostala.

Za mě super sbírka, kde je vlastně skoro všechno. Já osobně v povídkách nepotřebuju, aby mě autor vedl za ručičku a spolu jsme zastavili u každého kamínku na cestě a on mi o něm všechno povyprávěl. Od toho mám romány. Ale tohle jenom lehký naťuknutí, kdy čtenář neví všechno, musí si dost domyslet, je kolikrát mnohem napínavější. Takže jsem ráda, že je to ve sbírce použito víckrát. Protože bych jinak nebyla tak nadšená. A vážně si na to nebudu stěžovat.
Takže doporučení: pokud si neradi domýšlíte, tak tohle nečtěte.

Hodnocení napovídá, že jsem byla spokojená. A já to klidně i podpořím slovy. Byla jsem spokojená. A jsem hodně ráda, že jsem si titulní Mainstream nechala až na konec. Je to tak no, jsou věci, o kterých mi holt vadí číst. Ale zbytek byl naprosto v pohodě, což je podle mého hodnocení poznat. Stejně jako u zbytku obsahu knihy. Ale o tom se nechci rozepisovat tady, když to patří jinam, kde to je ;)

Baví mě autorův styl. Vážně mi to sedlo. Takže si ráda přečtu i jiné věci.

4,5/5 :)

23 13.06.2022

To se tak stane, že nemáte po ruce žádnou svojí knihu, je hnusně, ale to vám nezabrání, aby jste si něco přečetli. A tak jsem se dostala ke knize Přízraky noci.

Anotace zněla klasicky na reakci, že tohle bude buď průšvih nebo skvělý. Od prvního pohledu na knihu je jasný, že to je pro mladší čtenáře. Obálka, anotace, vydavatel. Ale na druhou stranu má kniha poměrně málo stránek, takže se je hned jasný, že autorka nebude mít čas rozebírat kraviny a patlat se v nich, ale možná nebude mít čas na postavy a jejich rozepsání. Tak jsem si řekla, že uvidíme, a otevřela knihu.

Příběh začíná vlastně dobře. Akcí hned dvou aktérů, která je super, svižná a hlavně uvěřitelná. Jako takhle. Kdy jste naposled četli knihu, kde zaporák zabije hlavní postavu na prvních strankách? Asi tak, že...

Takže nejdřív se seznámíme s Ladou, která hledá svojí sestru, ale během toho umře. Což vede k zajímavé dohodě se Smrtkou. A taky se seznámíme s Kardenem, lovcem démonů. Postava, z které bych šílela, kdych za sebou neměla tolik křížků, kolik už mám. A tak se do děje připlete i Noa. Další, kdo chce Dragovita sejmout. A taky Jael, kterého poznáme jako posledního, je zbývající kousek do téhle partičky. A ještě i...ale to si během čtení zjistíte sami.

Ano, některé scény jsou takové zvláštní. Hlavně tím, jak se do nich postavy dostanou. Což je způsobeno tím zvrhlým nadužíváním  POV v současné tvorbě i v případech, kdy by to nebylo úplně nutné. Ale je to trend, tak je to všude. Ale alespoň je to plynulý, ne na první stránku vysvětlování, kde jsme byli minule. Což je dobře, protože pokaždé to bylo už potom napínavý. Nebýt těch přechodů...

Co mě bavilo, byl příběh samotný. Už na začátku víte přesně to, co potřebujete. A to: co mají postavy za úkol. Zda se toho budou držet je věc jiná. Ale nebylo to zbytečně moc komplikovaný a všichni si šli za svým. To jim musím přičíst k dobru. Nejsou tady žádný kraviny kolem. Akce je popsaná dobře a je jí fakt hodně. A knihu nekazí trapně našroubovaná romance, protože tady to působí naprosto přirozeně. Takže velké plus  :)

Byť je fakt, že je tohle lehce naivní pohled na příběh (tím myslím, že jiný autor by tuhle premisu napsal klidně i drsněji a mě by se to určitě taky líbilo), tak to bylo napsaný dobře a hlavně uvěřitelně. Ano, Lada je vykresená jako "motherfucking badass" a já jsem jí to věřila. A tím myslím podle činů. A ne protože mi to řekla autorka, byť se podle toho potom nechová. Stejně jako Noa. To nejdůležitější o ní anotace vynechá...což je podle mě dobrej tah, protože to jenom potěší. Navíc tím všechny neustále neotravuje. Že jim to nerve pod nos. Věčně tím neargumentuje. A nesmím zapomenout na lovce, který mi nelezl vůbec na nervy. Což je způsobeno vynecháním tý blbý lásečky...

A ještě něco...
Ta obálka se vážně povedla :)
A pokud autorka napíše další knihu, ráda si jí přečtu a se zaujetím budu sledovat, jak se z ní stává spisovatelka. Nevím, ale nemohu se zbavit dojmu, že něco v sobě má. Tak uvidíme :)

Už jsem četla hůř napsaný knihy, natož prvotiny, který neměly žádný děj a všichni z nich jsou totálně vyplesklý... :/ A jsem moc ráda, že autorka na konci nevytáhla nějakou trapnou kličku, která nedává smysl, jenom aby...kdo četl, ví, o čem mluvím...

16 09.06.2022