Lenka.Vílka komentáře u knih

Jelikož Black Lightning není v našich končinách moc známá postava (a můj největší kontakt s ním byl v rámci toho příšerného CW seriálu, kde narvaly padesátníka do spandexu, kterému předtím neřekli, až "zapracuje na křivkách" a vypadalo to tááák hrozně, a já se na to po třech dílech vyprdla), tak jsem se tohohle dílu bála, protože celá série Batman Detective Comics v rámci Rebirthu je u mě jako na houpačce a poslední díly jsem spíš chválila. A jak to dopadlo?

No, nic moc, no. Už předchozích dílech to šlo s postavama do kopru, bavila jsem se, jo, fakt, jo, ale Vnější vliv je divný díl. Sice je tady fajn zaporák a jeho motivace chápu, protože dávají smysl, zbytek smysl nedává. Nebo snad jo?

Batman přivede do Gothamu Black Lightninga, který nakonec skočí jako chůvák zbytku rodiny, protože se nechá Batman zblbnout, že jeho pomocníci jsou přítěž. Ale tak rychle! Tady je všechno strašně rychlý! :(
Ale asi je všem jasný, že ostatní nebudou doma sedět na zadku. A Batman na to neřekne nic. Jako kdyby to i jemu bylo jasný. A až potom jim všem vypadá. Jenže kdyby nepřišli, tak by tam všichni zařvali. A aby dokázal, že nepotřebuje pomoc, tak si zavolá na pomoc někoho dalšího. (Kurnik, já na knihu malem vyprskla kafe, jak jsem se začala smát.) A to je tak, tak, tak moc hloupý. Celý velký špatný a vadilo mi to kvůli tomu, jak to bylo podaný. Já to prostě těm postavám nevěřila. Během čtení jsem si připadala jako při sledování superhrdinském filmu, kde se tolik stříhalo, že ani tvůrci to na konci jako celek nedává smysl. Natož mě.

Ale kresba fajn. Takovej přijatelnej standard.

Jsem ráda, že to mám už za sebou. Tohle se fakt nepovedlo.

PS: anotace se snaží o uměle vytvořené drama mezi Black Lightningem a Batmanem, ale to tam vůbec není...

16 07.09.2022

Co napsat o příběhu, kde si připadám, že kdybych napsala jedinou větu obsahu, tak to zkazím všem, kteří ještě nečetli?

Jeff Lemire napsal příběh, který by někdo možná mohl nazvat povrchní či emočně nedotažený. Jenže to není pravda. On na těch pěti postavách totiž dokonale ukáže vše. A když to neřekne, máme kresbu, která ukáže zbytek.

("Zabijíš lidi kovovou lebkou a záleží ti na tom, jak mluvím?" ... "My s pakáží bojujeme, ale nemluvíme tak.")

Protože tohle je další kousek typické Lemiroviny. Násilí, vztek, naděje, vztah s otcem, vztah se vzorem, tohle všechno tam je. A já se obávám, že kdyby se v tom slovně rozpitvával, tak nedá svým čtenářům to, co od něj očekávají. To je na komiksu (ostatně, to má společného s filmem) fajn. Stačí jedno okno a pokud sledujete pozorně, vidíte tam všechno.

Jeff Lemire patří mezi ty autory, kteří ve stejný moment moje srdce zlomí i zachrání. A já mu za to za to jako vždy děkuji 

13 06.09.2022

ČÁST DRUHÁ
Pořádně nevím, co napsat za komentář ke knize, která je jeden dlouhý komentář ke všem dílům (jak filmy, tak knihy), které určitým (pokaždé jiným) způsobem rozebírají hrůzu. Tak snad se postupně rozepíšu  :)
(Jak to nakonec dopadlo, rozepsala jsem se moc, takže část druhá.)

A pokud jste se necítili dostatečně uplaceni, v poslední části přijdou na otřes ty nejdůležitější knihy. A ta část, kdy jsou spoilery velké. Protože zde King neukazuje pouze principy. Ale udělá kompletní rozbor díla. Hodně se rozpovídá ohledně Petera Strauba, jeho díla a především Ghost Story v rámci konceptu příběhů spojených do jednoho příběhu. (To jsem přeskočila, zrovna se na knihu chystám.) Potom přijde koncept strašidelného domu, kde je zmíněná mě neznámá Anne Rivers Siddons (její Sousední dům u nás bohužel nevyšel, velká škoda) a kdo jiný než Shirley Jackson, kde popisuje hezké paralely právě s jejím Domem na kopci. (Mmch těmhle dvěma prvním částem se King věnuje nejvíc.) Zde je samozřejmě zmíněný a rozebraný ten nejkrásnější úvod, který byl kdy popsaný v knize. Protože jak jsem psala u knihy Dům na kopci, už jenom ten odstavec se vryje tak drsně do duše, že se nějaká současná Darcy Coates může jít klouzat. To jsem v její knize nenašla. A to jsem hledala celou dobu. Kurnik, tady to mám hned v prvním odstavci. To je to vysvětlení, proč se k ní King jako k autorce stále vrací? Je pod kůží tak rychle! Potom následuje Ira Levin. Toho mám taky na seznamu, takže prozatím přeskočeno. Jack Finney, kterého český vydavatel ignoruje, potom Ray Bradbury (u něj teprve s objevováním začínám), Richard Matheson (na jehož Zmenšujícího se muže se šíleně těším, ale pochybuji, že to vyjde ještě letos, takže zatím též přeskočeno). Toto uzavírá Ramsey Campbell, James Herbert a Harlan Jay Ellison.

Na konci knihy je takové menší zamyšlení nad žánrem. Podobné jako nedávné "Počítačové hry zvyšují násilí ve společnosti." (což se už vyvratilo, takže ligo psychopatických matek najděte si něco jiného), kde jsou i úryvky, kdy se lidé inspirovali a na konci někdo umřel. Co k tomu dodat, než že čtení a sledování žánru na tohle nemá vliv. Vždy se najde nějaký blázen. A je jedno, zda čte horory nebo poslouchá metal, byť je to pro média mnohem přitažlivější. Ale na druhou stranu. Kolik psychopatů se vzhlédne v současné místy zvrácené literatuře z romantického ranku, kde mi občas přijde, že je psychopatů mnohem víc? Ale to ve zprávách neřeší. Proč? Protože krev není hned, ale až za chvilku...a není to cool.

A teď hluboký nádech a myšlenka:
Jaká byla moje první hororová kniha? Stopy Hrůzy, konkrétní nevím.
Jaký byl můj první hororoý film? Na to nikdy nezapomenu. Vetřelec.
(V obou případech nepočítám pohádky.)

Dobře sestavená kniha. Povedlo se :)

PS: moc se omlouvám, ale můj názor nezastaví ani omezení znaků ;)

12 05.09.2022

ČÁST PRVNÍ
Pořádně nevím, co napsat za komentář ke knize, která je jeden dlouhý komentář ke všem dílům (jak filmy, tak knihy), které určitým (pokaždé jiným) způsobem rozebírají hrůzu. Tak snad se postupně rozepíšu  :)
(Jak to nakonec dopadlo, rozepsala jsem se moc, takže část první.)

Člověk ve svých názorech/preferencích postupem času v životě mění. Ale něco zůstává stejné. Principy, na kterých věci fungují. Já sama pomalu objevuju stále nové věci a jsou to převážně staré věci. Protože, co si budeme, je tolik a tolik autorů, kteří se inspirovali zde zmíněnou klasikou, která prostě funguje, protože má i po těch letech stále funkční základy. Pokud nejsou základy, dům správně nepostavíte. Ale to neznamená, že si přítomností nemůžete upravit ingredience, aby to chutnalo stále stejně dobře. Inspirovat se. Protože i ty inovace staví na stejném základu.

Takže ano, dost rozebíraných filmů jsem neznala. Takže jsem si dala do knihy hodně lepíků, abych nezapomněla. U dost věcí si potvrdila, že se na ně chystám (film i knihy) oprávněně. A též často kývala, že "jo, přesně tak jo, tak to vidím i já". Je King v téhle knize velký a zlý spoilerátor? Tak napůl. Ano, dost děl King kompletně vyspoileruje. Ale je to takový problém? Většina těch věcí patří do kategorie, kdy čtenář byť nečetl, stejně moc dobře ví, o čem přesně jsou a jak příběh skončí, protože to mezi námi koluje už tak dlouho, a prostě to víme. Třeba vyzrazení pointy Opičí tlapky či Zrádného srdce. To jsou pilíře žánru a je tedy pochopitelné, že jsou na nich vysvětlené věci. Ostatně, píše to i u filmu Vymítač ďábla. Že "přeskočíme na to hlavní, tady nebudu popisovat děj, protože předpokládá, že tohle každý viděl, jinak by ani tuhle knihu nečetl". Nebo u knihy Drákula a Frankenstein, kde rozebírá, jak ovlivňuje vnímaní knihy její adpatace a zpátky. Je tam hodně podobných klasik, o kterých si lidi často říkají, že je zbytečné číst, když ví, o čem kniha je. Ale ne vždy je důležitý děj sám o sobě, ale jeho poselství, co chce říct a jaké má čtenář pocity. A potom tam je zmíněno dost filmů, které jsem neviděla, ale ukazují se tam přesně ty funkční principu, ale samozřejmě nejvíc si čtení užijete, když jste film viděli. Ale těch je tam taky hodně. A potom přijde závěrečná část, kde ty spoilery mohou vadit hodně. Mě tedy ano.

King zmiňuje i rozhlas. Tam jsem kývala celou dobu čtení. (U televize jsem kývala méně.) Protože je to skvělá ukázka  média napůl cesty mezi filmem a knihou, ale zároveň to funguje v posluchači jinak. No, a ne všechno v něm funguje na 100%, s čímž naprosto souhlasím, a bylo to skvěle napsané. (Hned jsem si vybavila, jak jsem se schovávala pod dekou s rádiem a sluchátky, protože pustit si televizi by bylo hodně nápadné.) Ale i tak bylo fajn, že je pasáž kratší. Jinak by mě z toho kývání bolelo za krkem.

Takže pokud čtenář v knize nenajde nic co zná, najde něco čem si rád přečte nebo se  třeba jenom usmívá za ty společné vzpomínky s dílem, je to dobře odvedená práce. A jedno se musí uznat. Jako celek ta kniha dává smysl a je dobře zpracovaná. To Kingovi nikdo neodpáře. A úplně nejlepší je ta část, kdy do textu zapracovává i své knihy, protože si sám jako autor uvědomuje (a připouští) ten obrovský vliv a líbí se mi ten styl u toho použitý. Bere svou tvorbu jako "další housku na krámě", ne jako reklamu nebo něco speciálního (potom k tomu taky něco napíše), ne nijak emocionálně zabarveně "Koukejte vydal jsem knihu, kterou po letech mohu porovnat se svou oblíbenou knihou, jsem pašák!". Což lze poznat i na tom, jak píše svoje knihy, jaké do nich dává odkazy, atd atd. A přestože dost obsahu jsou pro většinu lidí neznámé (zpět k filmům, které jsou tak moc ovlivněny knihami) filmy. Jenže paradoxně se ukazuje, že většina filmů, které jsou v žánru označeny jako klasika, nejsou natočené podle originálních scénářů, ale jedná se o adaptace knižních klasik. A kvůli tomu se dostáváme na začátek pravdy.

Ano, film je médium, které funguje na jiném principu než knihy. Ano, naprosto souhlasím s příměrem s otevíráním dveří. Protože v knize to čtenář skousne mnohem snadněji (nebo si to vyloženě užívá jako já), když se z toho tajemství nedozví na konci vůbec nic nebo minimum. U filmu je to pro mě jiné, tam to i já většinou potřebuji vědět a pokud film nenaznačí alespoň trochu, tak snímek u mě prostě nemůže fungovat.

Vsuvka: King na začátku zmíní film Zrůdy. Pamatuju si, když jsem snímek viděla poprvé (proto absolutně souhlasím s tím, co k němu píše), děsilo mě na něm nejvíc to, že je na něm poznat, že "je to skutečný". Že se nedívám na masky lidí, ale na skutečné lidi, kteří "jsou takový". A lidé to tehdy taky špatně rozdýchávali. Ve mě se zabydlel pouze nepříjemný pocit. A taky jsem tu namyšlenou kozu chtěla kopnout, a všem dát šťastný život.

13 05.09.2022

Hned jak byla kniha oznámena a já si přečetla, kdo napsal tenhle díl, trochu mě to vyděsilo. Co si budeme, Birds of Prey byla dobrá série, ale i tak, nebyla to zase taková pecka. Jako nejenom u nás, ale i ve světě, když se série dočkala jenom tři dílů. A já ještě ani nečetla trojku. A taky jsem nečetla Žádná spravedlnost. Tak jsem knihu zase rychle zaklapla. A obojí "rychle" napravila...

O pár měsíců později...

Vážně by nebylo třeba přestávám číst, abych se orientovala :D :D :D Takže super, no...
Začátek působí trochu jako "příběh paní Columbové" ohledně toho, co dělal Ollie během knihy Žádná spravedlnost. A bylo super přečíst si, jaké má pocity ohledně toho "dárku", který dostal.
Celý tenhle sešit utekl rychle a šíleně mě bavila kresba. Barevná, ale uhlazená, na tom se nedá nic zkazit.

A potom přijde hlavní příběh knihy. Mňam!

Nástup Občana byl vážně skvělý, protože vezme spravedlnost do svých rukou a tím donutí, aby se Oliver Queen a Green Arrow cítili jako dvě osoby. Protože na obou frontách je to poměrně náročný.

("Vyhrabal jsi na všechny špínu, policie by prostě mohla pozatýkat viníky. Tak proč děláš tohle?" ... "Protože tys to neudělal.")

V téhle knize je toho tolik! Od hlouposti lidí, kteří poslechnou toho, kdo mluví nejhlasitěji, kvůli své flustraci. Po nebezpečí davu, který zoufale hledá toho, kdo pomůže. I kdyby to byl člověk v masce, který na ně mluví ze sociálních sítí, protože mu nedělá problém čistý řez. A nedůvěry v sebe samotného, když umře někdo blízký, protože ten dárek od J'onna by mohl být hodně nebezpečný, když vámi zmítají emoce...

Další kvělý díl skvělé série, kde jsem nikdy nebyla zklamaná. Fakt jsem se bavila  :)

15 02.09.2022

Po přečtení anotace jsem se lehce zarazila, zda neříká moc. Hlavně ta v knize, která má trochu jinou strukturu. Ale někde v polovině mě napadlo, zda to nakonec nebude takové tahání za nos (a pleskání po zadku) úplně stejně jako v knize.

Mě ten příběh totiž asi tak do poloviny knihy vedl úplně jinam a potom se to úplně otočilo, aby závěrečná kapitola ukázala, že si s námi autorka hrála vážně bravurně.

Víc psát nebudu, abych to nikomu nezkazila. Ale ... napsané to bylo dobře a jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Ostatně, těšila jsem se na ní už hodně dlouho.

20 25.08.2022

A je na řadě druhý můj zatoulaný komentář.

Proč mi tak dlouho trvalo čtení knihy? Do první poloviny je děj totálně o ničem. A vzhledem k tomu, jak jsem odešla po prvním dílů, tak jsem si trochu zasloužila! Tohle je sbírka uměle vytvořených dramat, která posouvají děj místo postav, a bylo to jako "každá druhá". A postavy, který mi byly v prvním díle sympatický, se zde začnou chovat jako idioti. Na mě to působilo, krom toho, že to bylo jasný natahování, jako kdyby si autorka sepsla seznam věcí, které tam chce mít a postupně si odskrtávala, co tam už má. A jejda, teď jsem na jeden bod zapomněla, ale to nevadí, teď se to tam sice nehodí, ale čtenáři to mají rádi, šup tam s tím. A co se řešilo s Lucou. Co?!?!? To byla komedie. A že zrovna Sage se pasuje do role jeho ochránkyně, to jsem skoro spadla z postele. Druhý díl mě neskutečně otrávil. A to nejdůležitější se stejně sfouklo jako kdyby skoro o nic nešlo. Co?!?!

Dalo mi to zabrat, to teda jo. Škoda.
Začalo to dobře a potom se to pokazilo a druhý díl to jenom podtrnul. Co je špatnýho na tom, když někdo napíše knihu, která je jeden příběh a konečná? Tomuhle by to slušelo mnohem víc...

19 25.08.2022

No, jelikož jsem zapomněla sem dát komentář, jde asi poznat, jak se mi kniha zaryla do paměti...což je zvláštní, protože si pamatuju z děje všechno a to teď píšu :D četla jsem tak před rokem, když jsem ležela nemocná doma, a řekla jsem si, že chci něco lehkého, protože mi bylo fakt blbě. A já si vzpomněla na poličku hamby a vytáhla z ní Nedotýkej se mě.

Jo, a je tam SPOILER ohledně konce knihy.

Hned na začátek: ta knížka se mi líbila. Tak do poloviny, třičtvrtě knihy to bylo dokonalý. Fakt to bylo napsaný moc hezky a já jim věřila tu začínající lásku. Protože teď se knihy nepíšou o lidech, kteří se do sebe zamilují a jsou v pohodě, teď musí mít každý trauma. A tady to bylo dost vážný. Chápala jsem, proč se Sage chová, jak se chová, a doufala jsem, že to s Lucou nějak vyřeší. Neměla jsem tušení jak, ale doufala jsem v to. A tady nastal okamžik, kdy se to autorce celý rozpadlo. Protože na mě kniha působila jako kdyby to nevěděla ani autorka sama. Sice to doteď bylo (v rámci žánru) s logikou na čtýru, ale ok, ostatní klišé mě neurážela ani neznechucovala (tyhle dvě slova jsem použila, protože jsem četla i druhý díl). Bylo to sladký a roztomilý. Totálně ňuňu. Jenže kniha má dva díly. A někde ke konci jako kdyby si autorka vzpomněla, že má napsanou smlouvu na dvě knížky v sérii, ne na jednu, takže to musí natáhnout, protože tady to stejně nestihne vyřešit. Totálně zabila příběh tím, že na konec dala sexuální scénu. Ano, v romantické knize, mi tohle vadí? Asi musím být divná, že? Jenže ono to bylo trochu jinak. Byla tak špatně napsaná, že jsem myslela, že odpadnu. A ten důvod? Co?!?! To je tak mimo. A co bylo potom na úplným konci? Co?!?! To bylo prostě hrozný. Četla jsem krásnou romantickou knihu ve stylu J. Lynn, abych na konci dostala tohle? Protože já se bála jedné věci. Že když to takhle zabilo první díl, co jako bude dál. Až tu mrtvolu vykopou...

Já jsem z toho byla tak rozhozená, že jsem si hned v knihovně půjčila druhý díl. A ten jsem nečetla jenom dvě hodiny jako ten první. Protože, ano, apokalypsa vykopaných mrtvol dorazila, a jak to četla tři dny...ale to na jiném místě.

19 25.08.2022

Dost často přemýšlím nad tím, jak by se lidé zachovali, kdyby nakonec zjistili, že je někdo jiný ve vesmíru. Co by udělali? Vyslali by tam delegaci nebo na ně namířili atomovky? Nebo by nejdřív vybombovali sebe navzájem, protože by se neshodli na tom, kdo bude v té delegaci? V každém filmu se přeci příchozí ptají po mluvčím lidstva. A kdo by to byl u nás? Hmm...

(Je to pořád stejné. A s tím míra mého negativismu a nedůvěry v lidi nemá vůbec nic společného.)

("Tak vyspělí tvorové, jako jsou Rámané, určitě pozvdvidli na odpovídající úroveň i morálku. Jinak by se zničili navzájem - stejně jako se to málem podařilo nám ve dvacátém století.")

Tenhle kousek krásně ukazuje, že tahle kniha bude vždycky aktuální. Jenom si tam časem lidé budou měnit století. Protože my jsme lidi, my nikdy nebudeme mít odpovídající morálku tomu, jak budeme víc vyspělí. To je důvod, proč si stále myslíme, že jsme ve vesmíru sami. (Nebo hledáme, doufáme, ale větší mírou doufáme, že nic nenajdeme.) Třeba nejsme, ale jim smítka prachu, která si tak honosně říkají lidi, opravdu nestojí za to obtěžování. Třeba prostě oni o průzkum nestojí...

V tomhle příběhu se tedy rozehrajeme hned několik kol:
- Zvědavost lidí, kteří musí všechno prozkoumat...protože my máme skoro až nezdravou potřebu všechno vidět, vědět a prozkoumat. Ale většinou zapomínáme na jednu věc. Nepoučíme se...

- Paradoxne zároveň strach z neznámého, protože nevíme, zda nám to chce nebo nechce ublížit...nemám tušení, jak bychom se jako lidi bránili. Koukněte na nás. Jsme jenom směšný drobky v galaxii, který si myslí, že jsou něco víc...

- Dilema, které vznikne z toho zkoumání, zda to druhá strana nebere jako útok, a nezmění proto svoje přátelské/neutrální úmysly. Následkem čeho je to potom chyba koho? Jich pochopitelně, že...

("Vykládám si to tak, že máš nějaký plán, Rode." ... "Ano, kapitáne. Je opravdu docela jednoduchý. Musíme jenom zneškodnit tu bombu." ... "Ech. A jak navrhuješ, aby se to udělalo." ... "Štípačkami." ... A já dodávám: stačí mít štípačky, šroubovák a lepící pásku a nikdo tě nepřemůže  ;)  nic lepšího lidstvo nemá šanci vymyslet! Nikdy!)

Vážně skvělá kniha. S naprosto vtipnou pointou, která nás lidi jako druh musela solidně nakrknout, ale nic jiného si nezasloužíme. Za mě nezasloužíme...

Chtěla bych říct ještě jednu věc. Mě všechno odhalené naprosto vyhovovalo a líbilo se mi, že jsem se dozvěděla jenom to, co jsem se dozvěděla. Tak snad mi to pokračování nezkazí...

(Kdybych četla dřív, tak si taky myslím, že je kniha nezfilmovatelná. Ale teď už víme, že adaptace je v dobrých rukách.)

39 24.08.2022

Matematika příběhu je poměrně jednoduchá. Ve městě řadí tři Jokeři a někdo je musí zastavit. Batman a někdo, komu Joker hodně ublížil. Barbara Gordon a Jason Todd. Karty jsou rozdaný a brzo budou na stole, ale na druhé straně barikády stojí Joker. Třikrát. Takže nic nebude tak snadné, jak se na začátku mohlo zdát. Protože je velká pravděpodobnost, že Joker během rozdávání podváděl.

Na knihy Geoffa Johnse si vždy musím najít klid a soustředit se jenom na čtení, protože většinou se jeho vyprávění stane přehlídkou šílených událostí a zamotaných věcí, a já jsem na konci sice spokojená, ale zároveň unavená. O to víc jsem byla překvapená, co vlastně čtu. Batman: Tři Jokeři je přímočarý příběh, který chce odpovědět hned na několik otázek, ale zároveň nezabředává do ukecanosti, komplikovanosti a je příjemně přehledný. A přestože se jedná o uzavřenou knihu (tedy jednalo, Johns se dal do psaní pokračování a děj je lehkým provázáním s jinou knihou, vyjde na podzim, ale to mi nepřišlo podstatné, funguje to i tak) je potřeba o minulosti postav alespoň něco vědět, aby jejich chování dávalo během čtení smysl. Takže pokud v souvislosti s touhle knihou padnou slova: perly, foťák, páčidlo a vy se nechytnete (snad alespoň na ty perly, asi mám jinak infarkt) tak si knihu možná tolik neužijete. Naštěstí je hned na začátku do každé postavy flashback a během knihy se všechno dál rozebírá a především zrod Red Hooda, a všechno kolem toho je důležitý. A já si to užívala.

Kniha sama o sobě je taky hodně povedená. Její přebal po rozložení vytvoří plakát se šesti kresbama. Jokeři z předělů kapitol a závěrečné kresby Batmana, Batgirl a Red Hooda, které jsou v knize taky. Já to neocením, ale je to milé. A vevnitř? Jason Fabok odvedl skvělou práci. Na jeho kresbu se dívá krásně a barvy to jenom podtrhnou. Což je skvělý, protože v příběhu je dost šílených (ty rybky a žralok byly hodně), nechutných (plavání v bazénu) a vyloženě krutých (můj rozum by rád napsal to věčný mlácení Jasona, ale napíšu: mýval) věcí, a je fajn, že to všechno vypadá tak skvěle.

Johns vzal ty nejikoničtější momenty, dal je do jedné knihy se třema Jokerama, a čekal, co se stane. A přestože tady je Batman na vedlejší koleji, a děj se víc soustředí na Red Hooda, kterého Batgirl dokonale vyvažuje, je to skvělá jízda. Jenže on ani ten Batman není na vedlejší koleji úplně, příběh čtenáře k té důležité otázce pomalu posouvá. Aby ve finální konfrontaci bylo řečeno to důležité: Vážně je důležité vědět, kdo je Joker? A pokud pokud Joker řekne, kdo je Batman, nebude to konec všeho, včetně Jokera samotného?

Skvělé  :)

15 22.08.2022

("Ty zkurvenej zapičenej zmrde, ty jseš horší než my!" ... "To je věc názoru.")

Mám podobné příběhy ráda. Když se spojí dva do té doby cizí lidé, aby si vzájemně pomohli, protože to je správné. A jelikož je tohle Punisher, co bych měla říkat dál. Stačí: vše při starém. Vše stále dobré  :)

("Pověz jim, že tě k tomu přinutil Punisher. Schválně jak moc ti budou věřit.")

17 16.08.2022

Soman Chainani je bezpochyby dobrý autor. Po přečtení ukázek jeho díla mi bylo jasné, že psát umí. Ne způsobem, kterým ocení dospělý čtenář, přeci jen, jeho knihy jsou ve věkové doporučení od jedenácti let, a kniha Netvoři a krásky na tom není jinak. A s tím souhlasím. Protože potom začnete v textu hledat chyby a čtení si tolik neužijete.

Můj problém s knihou je trochu jinde. Byť se jedná o převyprávění pohádek a je určeno, pro jaký věk jsou příběhy určeny, měla jsem z toho trochu obavy. Třeba hned úvodní zpracování pohádky O Červené Karkulce, jehož poselství je, že krása není všechno a víc záleží na lidských hodnotách. Stejně jako zpracování pohádky Šípková Růženka, kde je hlavní postavou princ, který se zamiluje do upíra, který ho chodí v noci vysávat. Což je v základu v pořádku, ale ke konci se do toho autor tak zamotal, že jsem musela číst dvakrát. Dalším dokonalým příkladem je Locika, která chce vidět svět a nechce si vzít prince jenom proto, že jí dal hubičku, protože je přesvědčená, že tohle může dělat i bez manželství. Poznat jiné muže, kteří jí dají sice hubičku, ale ne hned prsten, a znovu zavřou do zlaté klece. Což je přesný opak toho, co pohádky dětem říkají celou dobu. A paradoxně nejlepší příběh je ten o Wendy (Petr Pan), který nám říká, že z pohádek a snění jednou vyrosteme. Takže problém je asi jasný. Já prostě nevím, komu je kniha určená.

Jenže Soman Chainani napsal knihu, kterou nevím, jak uchopit. Některé pohádky jsou pouze jemně upravené a drží se v podstatě základu. Některé jsou hodně jiné a některé jsou až tak jiné, že pokud bych neznala základ, tak vůbec netuším, co se přede mnou odehrává. Očekávala jsem, že se pohádky budou držet jednoho podobného stylu. Zde mi bohužel přišlo, že autor měl tolik nápadů, které nemohl ventilovat v nové sérii, tak napsal alespoň tohle. Ve výsledku před sebou nemám konzistentní sbírku, která má hlavu a patu, ale příběhy jsou zběsile rozlítané. Jeden tam, druhý tady, není v nich žádná spojující červená nit. Sdělení je u každého z příběhů, ale jaké je sdělení celé téhle knihy? Já ho neznám. Takže to má být pouze zábava a pohádky naruby a já o tom jenom moc přemýšlím? Protože zároveň je text tak strašně jednoduše napsaný, že si nejsem jistá, zda to ocení starší čtenář. A ty autor taky musí mít.

Na téhle knize jde totiž až moc vidět problém, který musí řešit autoři knih pro mladší čtenáře. Mají s nimi růst? Protože kdo začínal číst autorovu sérii Škola dobra a zla, tomu je teď kolem dvaceti, a já si nejsem jistá, zda tohle ocení. Navíc rozebraná témata samostatnosti, postavení se za svůj názor, feminismu, homosexuality, tohle by pro takhle starého člověka nemělo být něco, nad čím teprve přemýšlí. Už má mít jasno. A co potom zbyde? Ano, jak jsem zmínila, bude se šťourat v detailech.

Ilustrace v knize jsou povedené. Lahodí oku, podtrnují příběh a jsou dobře provedené. Není to sice žádné veledílo, ale hodí se do knihy. Jenom kdyby jich bylo víc, ničemu by to neuškodilo. A převzatá obálka z originálu je nádherná. Jenom...nejsem fanda názvu knihy, která evokuje pohádky pouze o kráskach a jak se ve svém příběhu vyrovnávají s netvory. Nebo naopak. Což není pravda...

Netvoři a krásky je kniha, která bude vypadat strašně krásně na fotkách holčiček na jejich sociálních sítích. Užijí si jednotlivé příběhy a možná se trochu obohatí o nové myšlenky. Pokud je nenaštve, jak je autor stručný a zároveň tlačí na pilu. Rodiče budou kroutit hlavou, co to od nich zase chtěli jejich dětičky koupit. A starší autorovi čtenáři si řeknou, že se raději podívají na chystanou adaptaci. Třeba bude lepší. Takhle jsem bohužel četla knihu, která byla místy strašně vyčerpávající. Každé další slovo mě táhlo dolů do bahna, pouze sem tam jsem zahlédla záblesk něčeho, co směřovalo někam ke záchraně, a potom mě další kousek zase stáhl dolů.

15 16.08.2022

Neskutečně čtivá kniha!

Začátek je vážně hodně pozvolný. Abychom poznali postavy a aby se ten pocit "děje se něco špatného" mohl vkládat postupně. A vám na tom a na postavách záleželo. Prostě klasický King...

A protože není kam pospíchat, nejdřív se pořádně seznámíme s hlavními postavami, kde mi všichni mi byli vážně sympatický a bavilo mě, jak každý jinak přistoupil na to, že v tomhle městě se děje asi něco špatného. A co to konkrétně je. Stejně tak s dost dalšími lidmi ve městě.

Četla jsem si názory, že současného čtenáře kniha nemůže překvapit. Možná ani nikoho nemůže vyděsit. S tím tak úplně nesouhlasila. Bylo to napínavé, protože mi postavy nebyly ukradený. A to je pro mě nejdůležitější. Jako kdybych se nebála skrz to popsané v knize, ale skrz obavy postav, která mnou kvůli ním proudila. Protože...co je to strach? Něco, co má každý nastavený jinak a startuje ho pokaždé něco jiného. A to tady na mě působilo na 100%. Ale já nikdy nebyla na "přímou krev" a "přímou hrůzu". Pomalé odhalování, to je něco pro mě. Cestou ke konci jsem zjistila, že jsem tak přirostla k postavám, že by mi bylo jedno, pokud bude kniha zakončena nějak blbě ohledně hlavního tématu (což se nestalo), ale víc mi šlo o ty lidi. Splněno na jedničku ;)

Bavilo mě, jak je kniha napsaná a jak je příběh vedený pomocí pojmenování kapitol. To bylo fajn :) a jak to celé hezky propojuje a dělá z knihy něco, co chcete číst ještě víc. U mě bylo bohužel trochu míň času, takže jsem přečetla polovinu, potom delší pauza a potom zbytek. V té pauze jsem se úplně klepala, až budu moct číst znovu.

Nechci tady zabředávat do děje. Skoro všechno je v anotaci. Víte, co dostanete a navrch kopec slušné a solidní Kingoviny, kdy si říkáte, že je to tak trochu pro malé děti, ale jakmile začne ta skutečná sranda, tak je to pro silné a nebojácné dospěláky. A ohledně konce...tam jsem se úplně rozplývala, jakým způsobem to bylo napsané. Ohledně těch, kteří nepřežili, ohledně těch kteří přežili. No, jsem zvědavá na Vlky z Cally, protože tady jsem toho o něm teda moc nedozvěděla. Včetně toho, jaké přesně to mělo následky. A ještě tu jednu věc. Tak jsem zvědavá  :)

Co by to bylo za pořádnou knihu od Mistra, kdyby v ní nebyl odkaz na Shirley Jackson a nějaká ta citace z její knihy! :)

32 04.08.2022

Dům na rozhraní...

...života a smrti...
...světa a pekla...
...našich strachů a lásek...

Začátek mě hodně bavil. Dva muži si v nalezené knize čtou příběh jiného muže. Což bylo dobré. Jednoho večera ho světlo odnese do podivného světa, kde jsou podivné věci. A všechno je tam takové, no...podivné. A jsou tam i příšery. Jenže ty příšery jsou najednou v našem světě. Jak se sem dostali? Co jsou zač? Jak se jich zbavit?
Tahle část je zároveň napínavá. Nejdřív ty pocity toho, že venku něco je, potom se to něco odhalí a potom se proti tomu bojuje. Naprosto skvělý. A celkový průzkum okolí a celé to zjištění...a jeden se hned zeptá: Proč z toho domu neodešel?

Jenže v ten moment začne cestování světy, duší, dimenzemi a tahle část byla prostě skvělá. Byť jsem si říkala, že mi to tam do příběhu (první polovina je brutálně krásný gotický horor se vším, co k tomu patří) nesedí. Jak se blížil konec, nějak se mi to v hlavě spojilo a fungovalo to spolu. Což je také díky tomu prvku, že tento záznam si čtou další lidé později. Takže konec je tedy druhým koncem podpořen, aby sice bylo něco potvrzeno, ale i tak je nadále nutná spolupráce autora a čtenářovi myšlenky.

Skvělá obálka, která trochu svádí k tomu, že budete číst něco moderního. (Pokud tedy neznáte jméno zmíněného autora na obálce a neřeknete si: "Cool jméno, to bude asi cool týpek.", když knihu náhodně uvidíte v knihkupectví.) Což není pravda. A je fajn, že vydavatel se nerozhodl udělat nějakou kravinu a vydal s původním překladem, protože tady je alespoň dopředu jistota, že bude kvalitní.

19 28.07.2022

Vítejte v druhé knize série Les Mytág. Tak kouzelné a pohádkové knize, že v naší knihovně byla v dětském oddělení. Jenom! No, ok, tak do mě s tou pohádkou. Dělám si srandu, tak rychlý to nebude. Potřebuji k tomu totiž dost tekutiny. Lavondyss není žádná pohádka a taky není žádná snadno stravitelná kniha pro děcka. Ale popořadě...

Druhý díl začíná pomalým budováním. Sladujeme malou Tallis, která není jako ostatní děti. Je jiná, má svoje světy a pomalu prozkoumává vzkazy od dědy v knize, kterou od něj dostala. Jenže jak bylo řečeno, tohle není žádná pohádka a les má skutečně zuby. A problém je v tom, že v prvním díle les koukal hned. Jenže tady tak zhruba do poloviny knihy jenom slintá a někde z povzdálí cítíte krev, ale pořád furt nekouše. Tahle kniha je úplně jiná než první, protože už počítá s tím, že čtenář ví, co je v lese, když Tallis to zatím jenom tuší a nezná ono skutečné nebezpečí. A je dítě. Zatím jsem napsala dost věcí, které by mě (z mé současné pozice dospělého) odradili, kdybych nevěděla, do čeho jdu. Přesto si myslím, že knihu lze číst samostatně, pokud má někdo dost trpělivosti.

("Brala to všechno jako hru. A i když ji brala naprosto vážně, nikdy neuvažovala o tom, jaké by její počínání mohlo mít následky...nebo o tom, co se děje s ní.)

Kniha se mi četla těžce. Hlavně první polovina druhé části. Jako kdyby mě něco stahovalo do bažiny, já se dusila a ruce mě strašně těžkly během otáčení každé stránky. Ale ke konci se to zase zlepšilo. Opět to přiznám. Nejsem si úplně jistá, zda jsem pochopila konec. Logickým způsobem. Ale jestli jsem ho pochopila emočně, to částečně asi jo. Jenom to bylo najednou strašně jako z rychlíku a to mě celý mátlo. Prostě to nebylo úměrně tomu, jak se předtím autor ve všem dlouho hrabal.

(Zde jsem dlouho přemýšlela, zda za trest dám hvězdičku dolů, ale asi to nakonec nedokážu.)

Lavondyss je temná a náročná kniha. Jenže já už mám za sebou pár též temných a náročných knih. Jenže ty se mi četli lépe. A to je problém. Žánrově je Lavondyss trochu jinde než Les mytág a Hloubení se mi podle anotace taky jeví trochu jinde. Takže tím se asi dostanu do nekonečné spirály. Uvidíme, jak s tím vším zahýbe Les kostí, tuhle knihu už na poličce mám.

24 26.07.2022

A mám za sebou další skvělou sbírku, která pracuje s prvkem "čtenáři domysli si sám". A já to žeru!!! Ano, asi jsem divná, jelikož si to chybně nezaměňuju s "nenapsal pointu" nebo "nechtěla se mu vymýšlet pointa?", protože...no, to je ta pointa. A já chápu, že to nemusí každému sednout v románu (mě taky pokaždé ne), ale tohle jsou povídky. Povídky, které stojí na představosti čtenáře úplně stejně jako na představosti jejich autora. A Hill si rád hraje a má spoustu fantazie.

Hrdiny povídek spojuje to, čím se vyznačují a jací jsou. Takové ty ztracené duše naší společnosti, kteří jsou zmatení, často nedocenění. Takže je snadné je pochopit, sžít se s nimi. Přeci jen, co si budeme, kdyby vás to nebralo, tak nečtete Joe Hilla, že...
(Nebo ho čtěte, protože máte pocit, že musíte kvůli jeho taťkovi, a vadí vám, že není jako on. To je ale šok, že není jako on!)
Žánrově je kniha strašně moc rozmanitá, to může někoho odradit, ale já nejsem žádnej srab. Ne, ne! Ale i tak mě překvapilo, že v tom lze udržet tu červenou nit a dovést mě svými příběhy až na konec knihy.

Autora jsem začala číst později, takže jsem se k téhle knize dostala též trochu později. Až když byl Bobby rozebraný a já si tedy počkala na Telefon. Povídky mám ráda a od Hilla taky moc. Sice mi tady pár věcí úplně nesedlo, ale já mu to odpustím! Z lásky. Nebo z nějakého jiného směšného citu, který ve mě jako vetřelec přebývá...

Nejvíc se mi libily, nebo spíš se hodí slovo zasáhly, povídky: Pop Art, Abrahamovi synové a Poslední dech. Ale zbytek byl též dokonalý. Což je vidět z mého hodnocení povídek  :)

Jo, a ta tisková chyba, která je v knize? Úplná maličkost, které by si podle mě normální čtenář nevšiml (nebo jo, ale ignoroval jí). Ale přišlo mi od vydavatele milé, že se za to omluvil  :)

23 19.07.2022

Myslím, že chápu, co tím chtěl autor sdělit, ale problém je v tom, že jsem se za celou knihu nedozvěděla pro mě to hlavní.

Ono je tak snadný chovat se jako debil, to dohánění idolů mi nestačí (nebo jsem prostě vadná, protože já si po vzoru jenom obarvila hlavu načerveno), ale ráda znám důvod. A důvod "prostě protože proto, že můžu, tak chci" pro mě nefunguje v knihách a nechápu to ani v životě. Ani "prostě protože mi je, kolik mi je, tak mám automaticky pocit, že můžu, musím, byť nemám důvod". Mám potom problém se do postavy vcítit. A tenhle problém nemá nic společného s mírou debility oné postavy. Může jít být klidně hodně, s tím problém nemám.

A tohle není způsobeno tím, že já svoje mladší roky měla rozložené mezi les za barákem a louku vedle baráku a šlo to se mnou do háje až když jsem v patnácti objevila sílu špionážních románů, takže jsem neměla čas na podobný kraviny jako hrdina knihy. A proč to tady píšu? No, proč asi...1987...

Je to způsobeno tím, že tady je prostě mimo stůl ono "Proč", a já nemám motivaci být součástí. Přestože to byl autorův záměr, já s tím problém mám. Proto jsem četla příběh o generickém blbovi (což autor používá často a v povídce to je ok, ale tady asi potřebuji víc), kde jsem se sice občas několikrát hodně upřímně zasmála, ale z uvedených důvodů jsem se správně naladila až na konci. Protože já sama si taky připadám, že jsem pořád úplně stejný dítě jako když jsem jím byla předtím, který to chce jenom mít za sebou, a potom po ne/splnění očekávání všech okolo, šup a honem rychle do penálu, ať nepřekážim těm, který si myslí, že jsou chytřejší a mají to všechno mnohem lépe vymýšlenější a my jim jenom překážíme v rozletu, ale i tak se rádi naposledy zasmějeme těm všem mladejm debilum, protože víme, že oni se taky jednou na našem místě zasmějou, protože naše existence...já tomu říkám vesmírnej vtip. Jenže byl tak trapnej, že už nebyl zopakován. Proto jsme ve vesmíru sami...

Napsáno skvěle. Dobře uchopený postup stylu psaní. Jenom jsem se asi minula s tím, že to je kniha pro mě. Není.

21 11.07.2022

Děti Duny je sice kniha plná intrik a politiky, vnitřního hloubání a pochybnostech (takže žádná změna), ale pro mě je to především příběh střetu starého s novým, příběh o změnách, příběh o zodpovědnosti. Což jde vidět na Letovi i Ghanimě, kteří mají přístup ke všem vědomostem i vzpomínkám těch před nimi, ale každý z nich se k tomu staví jinak. Stejně jako Alia, která je stále víc zahořklá a jedná podle toho. Na těhle třech postavách jde to všechno vidět úplně nejlépe. Stejně tak jako na Arrakisu, který už přestává být Dunou, ale ne všichni ví o následcích téhle "zelené změny". A nesmíme zapomenout na Kazatele, že...

("Když se snažíš slepým vysvětlit, co vidíš, máš tendenci zapomínat, že slepci mají v sobě vnitřní směřování podmíněné jejich slepotou. Jsou jako hrůzný stroj, pohybující se vlastní cestou...mohou tak snadno rozdrtit cokoli, co jim přijde do cesty.")

Teď se trochu propletu v ději zpátky...

Jak jsem slíbila (spíš sama sobě, pokud do třetí knihy najdu ta správná slova), tak je to tady. Ta jedna moje myšlenka ohledně Spasitele Duny. A právě to, proč si myslím, že Herbert pro jednu skupiny čtenářů vytvořil z druhého dílu buď brutální masterpiece nebo nudnou přehlídku čehosi.

Podle mě to záleží na tom, zda vám vadilo, že je to příběh jenom o Paulovi, byť autor má na dlani tolik postav. Ano, je to zakončení příběhu. Jeho příběhu. A tady je ten hlavní problém. Proč konec příběhu takhle? Stylem, že nevíme, co se stalo a víc se nedozvíme? Žije Paul nebo je mrtvý? Proč to je všechno jenom o něm a najednou po dvou dílech čtu Děti Duny, kde je najednou tolik aktérů se svýma linkama, ambicema a úmyslama? Mě přijde, že je druhý díl s tím třetím propojený až neskutečně mrazivě a na jeho konci mi došlo, že dává smysl přesně, jak je to je.

Moje teorii je tedy jasná: jde o to v jakém pořadí autor knihy napsal. Přeci jen, některé části trojky měl napsané před jedničkou. Jako kdyby vytvořil super svět, měl dobrý nápad, ale bál se, že to čtenářům bude málo k jeho pochopení. Tak napsal na to první dva díly. A já musím uznat, že přestože jsem Dunu chválila, skutečné kouzlo a skutečné srdce všeho jsem našla až ve Spasiteli Duny a po přečtení Dětí Duny se to srdce ještě zvětšilo. A přestože jsem právě dočetla neskutečně emotivní, poutavou a hloubavou knihu, druhý díl je u mě stále top.

Proto jsem psala, že pokud dvojka meh, můžete pokračovat třetím dílem. Ten je navíc označován za ještě lepší než první a ta všechna přiznávaná inspirace jiných pochází právě z něj. Ale zároveň bych nikoho nevinila, kdyby skončil po dvojce, protože víc nechce vědět a žít v té naději. Nebo jí vůbec nedočetl, ale bylo by chybou nepokračovat v trojce kvůli světu. Teď už to chápu mnohem víc a líp, než hned po jeho dočtení, kdy jsem byla naštvaná na ty, kterým se nelíbilo. Za těch pár měsíců jsem asi dospěla nebo co. No, spíš to "co". Už mi to v tý moje občas zabedněný palici dává smysl. Není to chyba vás, není to chyba autora, ale v očekávání, která máte. A ta možná byla v první knize pro někoho špatně uchopena.

Čímž se dostávám zpátky ke knize Děti Duny. A tomu, co se v ní postavám stalo, a je vám jasný, že co se stane dál, čeho budou dál chtít dosáhnout, čemu se pokusí zabránit, je prostě jenom neustále vrácení se a opakování chyb těch před nimi, byť si si zvolí jinou cestu. Proto je závěrečná konfrontace tou nejsilnější částí knihy. A proto je tak bolestivé, co řekne Ghanima o budoucnosti na konci knihy.

Z knihy jsem si opět odnesla ponaučení:
Nikonu nevěř. Sám sobě už vůbec ne!
Nesnaž se nic napravit, když druhý o to nestojí!

Děkuju, že jsem toho opět mohla být součástí. Děkuju.

27 06.07.2022

Někdo zavraždí dost brutálně ženu a na místě činu je nalezena kaštanová figurka.
Náhoda?
Ne všichni si to myslí. Hlavně když se najde další oběť přes spojení důkazu od první oběti a na místě činu opět kaštanová figurka.
Náhoda?
Hlavně když je na obou figurkách otisk prstu, který by tam být neměl...

Kaštánek je klasická severská literatura s pomalým rozjezdem, komplikovanými propojeními a šokujícím zjištěním na konci, kdo za tím vším stojí, a proč se všechno děje.

Takže nám Sveinstrup naservíruje lehce divnou vyšetřovatelku, nesdílného vyšetřovatele nováčka, který je tam vlastně za trest, ale po chvíli se začne prát za případ jako blázen. Je to právě on, který vetří a je intuitivní mnohem víc než jeho nová kolegyně, tak trochu studený čumák, která chce mít tenhle případ za sebou rychle a bez komplikací, protože má zálusk na jinou práci. Tenhle již jednou autorem použitý vzorec mi vůbec nevadí, protože to prostě funguje. A není potom třeba karta alkoholu a jiných závislostí nebo vniknutí jakési z vody vyčarováné a nefungující přitažlivosti hlavních aktérů. Tohle dostatečně vytvoří napětí do té doby, než spolu hlavní dvojka bude spolupracovat, protože jsou svoje absolutní opaky. Taky je tady pár zvláštních vražd a spojení s minulostí, a ještě hlubší minulostí, které je obojí důležité k přítomnosti. Ale ani o jedné z nich nemohu říct, že by popis byl nechutný nebo přehnaně explicitní. Právě naopak, je to poměrně lehce načrtnuté, aby čtenář věděl a sám si hledal důkazy místo zvracení.

Jak je kniha napsaná je taky docela zajímavý. Mám na mysli střídání minulého a přítomného času. A jakých způsobem to v knize funguje, což bylo osvěžující, a ještě nikde jsem to takhle použité neviděla. A po pár kapitolách vám dojde, kdy a proč to autor používá, a že je to logické, dává smysl a je to vlastně dobrý. Takový seriálový střih. Bravo. Krátké kapitoly jsou vždycky fajn a udržují dobře napětí, kdy se skáče postupně mezi místy vyprávění. A v kombinaci právě s tím použití času, totálně vtáhne, že jsem se stala součástí děje. Na stylu psaní jde proste poznat, že Sveinstrup ví, jak napsat dobrou televizní detektivku a správně to přenesl i do téhle knihy. Opět bravo.

Čtivé, svižné, jenom občas lehce krkolomný překlad, ale jinak pohodová detektivka, jejíž pokračování by mi vůbec nevadilo, ale raději v něj nedoufám, ale kdo ví...

Ráda bych poznamenala, že jsem Kaštánka dřív viděla, než četla, protože jsem myslela, že to nebude úplně pro mě (asi jsem během prvního čtení byla v blbém rozpoložení), jinak bych takovou blbinu nedělala. Ale i tak jsem byla napnutá. A přestože jsem tedy znala vraha, nějak jsem během čtení nenašla okamžiky, které by mi ho prozradily dřív, než to měl autor v záměru. Jenom jsem...no, věděla...

31 01.07.2022

Možná ještě náročnější než Spánek...

Tenhle příběh mi učaroval hned na začátku. Tématem zajímavé, ale ta část, která značí skutečnou hloubku příběhu, ta mě dostala.
Příběh o tom, že klukovi stalo něco divného v knihovně?
Příběh o tom, že nic není v životě jen tak, vždy po vás bude chtít někdo něco na oplátku, a stejně nakonec všechno předurčené skončit špatně, skutečně skončí špatně?
Vyberte si...

Ilustrace opět nádherné, ale to v rámci téhle spolupráce beru jako standard...

23 25.06.2022