Lenka4 komentáře u knih
Satira o společenských poměrech změněných v roce 1989 působí dnes poněkud omšele. Není příliš vtipná, i když se autor patrně snažil o lidový humor. Charaktery jednotlivých lidiček jsou podány dost ploše tak, že každá postava představuje určitý typ s daným rámcem jednání, který je však předem odhadnutelný.
Zdá se, že známých událostí ze života Nataši Gollové během okupace není tolik, aby přinesly dostatek záchytných bodů pro napsání jejího příběhu. Nebo ho zvolený styl vyprávění příliš rozmělňuje, takže kniha není v prvé řadě o Nataše Gollové, ale spíše o dobových poměrech v uměleckém světě. U řady dialogů působí rušivě to, že jejich aktéři nejsou ztotožněni hned v úvodu. Celá kniha působí těkavým, neuspořádaným dojmem, chybí jí pevná jednotící linie. Rozhodně nedosahuje kvalit příběhu o Adině Mandlové.
V básních chybí citový prožitek. Nechce-li ho tam autorka vkládat a tím příliš odhalovat své nitro, či se záměrně stylizuje do pozice autora s odstupem, měla by zvolit nějaký jiný prostředek, jak čtenáře zaujmout, např. pohrát si s verši, se slovy. Emoce totiž do poezie patří, bez nich verše nemají jiskru a zdají se být plytké, zbytečné.
Velice pěkně napsané s ironií herečce vlastní. Skvěle vystižená atmosféra uměleckého světa (prázdnota večírků) i doby okupace (strach z udávání). Vše korunuje dramatický závěr - ještě že jsou Adininy další osudy známy.
Vyprávění ze Šumavy je zpočátku nepřehledné, ale ledva si na něj čtenář zvykne a přijde mu na chuť, je mu místo osobité báby předložen králík Karel. Tento počin může poněkud narušit čtenářovu psychickou pohodu, čímž se tento přiblíží stavu, ve kterém se právě nachází hrdinka knihy a tudíž by mu její jednání mělo být srozumitelnější. Není-li tomu tak, může se jen v duchu ptát na smysl této pasáže. V každém případě doporučuji knihu přečíst až do konce. Závěrečné dvě věty za to stojí.
Tato kniha stojí za přečtení, neboť je to jeden z mála pohledů na konec války tzv. z druhé strany. Autorka není historička, její výklad dějin i česko-německo-židovských vztahů je dost diskutabilní, ale protože není tím stěžejním, co kniha nabízí, není třeba se nad ním příliš pozastavovat. Hlavní je příběh obyčejné rodiny českých Němců, která se stala jednou z obětí vyrovnávání poválečných účtů. V této souvislosti nelze s ohledem na příkoří způsobené za okupace mnoha lidem nikoho odsuzovat, lze pouze vyjádřit účast všem, kteří bez viny trpěli, a to na obou stranách. Nejcennějším svědectvím je vylíčení prostředí tábora na Hagiboru a osudy vysídlenců v Německu. Zveřejnění těchto vzpomínek jistě pro autorku nebylo jednoduché, ale zaslouží si za ně poděkování.
Přiblížení života v několik set let vzdálené době a tehdejší společenské, politické či ekonomické situace na příbězích lidí z různých vrstev a prostředí je podáno velmi zajímavě. Ocenění zaslouží především to, že se autorovi daří při sledování osudů členů jednoho rodu rozvíjet několik dějových linií, z nichž každá by vydala na samostatný příběh. Kniha se velice pěkně čte, pouze líčení známých osob a dějů (královský dvůr, dění na univerzitě, koncil) trochu ztrácí jiskru. Patrně je to tím, že autora svazuje snaha o historickou přesnost. Prvním dílem epopeje si pan Vondruška nasadil hodně vysokou laťku. Doufejme, že se mu ji v pokračování podaří udržet.
Příběh je prodchnutý smutkem po lidech, které autorka ztratila. K zamyšlení nutí především závěr knihy líčící události po osvobození. Případ Hamburská kasárna totiž ukazuje, že nelidské jednání a psychické mučení nebylo výsadou pouze vnějšího nepřítele, ale uchylovali se k němu i někteří spoluobčané. Možná z pocitu moci, víry v ideologii, prospěchářství, nebo i z vlastního strachu.
Velice symptaticky je v knížce vylíčen dědeček Jan Sieger, "který byl češtinář přímo vášnivý. Děda četl knížky - včetně detektivek - s tužkou v ruce a podtrhané je posílal zpět nakladatelům." Občas mám chuť udělat totéž. (U této knihy ale ne).
Bohémský život k básníkovi patří. Ovšem je-li básníkem žena a navíc stylizující se do mužské osoby, jistě musí poutat pozornost i okolí, které se o poezii nezajímá. Někoho provokuje, někomu připadá směšná, jinému divná, další ji obdivuje. Autorka přibližuje životy Else Lasker-Schülerové a Gottfrieda Benna živě, lehce poetickým jazykem. Skvěle vykresluje dobu a prostředí, v němž se pohybovali. Netradiční osudy obou básníků zaujmou i čtenáře, který jejich tvorbu nezná.
Netradiční cestopis, či spíše cestopisný deník, sestavený ze soukromých dopisů. I v nich se projevuje spisovatelské nadání A. Christie. Zachycují postřehy z putování i dění a vztahy v misijním seskupení. Moc pěkná je část věnovaná pobytu v Honolulu a zážitky ze surfování. Malé černobílé fotografie krajin dnešního čtenáře zhýčkaného velkými barevnými snímky příliš nenadchnou, ale portréty přinášejí významné svědectví o dobové módě.
Autorovy zážitky z cesty, vyprávění o životě Agathy Christie a přiblížení historické i současné společenskopolitické situace v navštívených místech - to jsou základní tři témata knihy. Kladně lze hodnotit nápad a trefné postřehy z reportážních částí, které se čtou velice dobře. Významným událostem ze života autorky detektivních příběhů by možná lépe prospělo soustředění do jednoho celku. Potěšení z četby kazí jen k uzoufání nudně psané historické pasáže. Stojí však za to, nenechat se jimi odradit. Pan Eames totiž představuje prostředí, kam se turista běžně nepodívá. Ať už je to jízda vlaky různých úrovní, nebo návštěva měst v Sýrii či Iráku.
Cesta ke štěstí vede přes osvobození se od toho, co člověka omezuje. Všech přítěží se nelze zbavit snadno, ale kniha ukazuje možnosti, z nichž lze alespoň některé využít. I když jsou někdy v kontrastu s tím, co nám vštěpovali rodiče při výchově.
Román nezaujme ani tak dějem, jako vykreslením psychologie hráče. Cosi ho žene hrát dál, když vyhrává, cosi ho žene hrát dál, když prohrává. Stejně jako v době, kdy autor příběh psal, hráčské vášni, nebo spíše posedlosti, propadají lidé i dnes.
Není snadné psát o člověku, o kterém je tak málo známo. A to málo je navíc ještě tradováno v dost nepříznivém světle. Třebaže jednotliví autoři pojali téma různým způsobem, ze všech příspěvků vyplývá snaha pochopit Jidáše a jeho situaci. Bez předsudků a bez pout církevních dogmat v něm vidí bližního svého, což je sympatické.
Velice dobře napsaná detektivka. Honba za pokladem opředeným mýty, nekonvenční spekulace, vše prostupující symbolika, svižný děj. Dan Brown je mistr svého řemesla.
Ne všechno, co autoři napíší, by mělo být vydáno. Nedovedu si představit nakladatele, který by tento příběh vydal, kdyby ho napsal někdo jiný. Agatha Christie je však brána jako dobrá prodejní značka (zaslouženě) a má spoustu nadšených čtenářů, kteří si koupí vše, co od ní vyjde. Ovšem hrozí nebezpečí, že ti z nových generací čtenářů, kterým jako první kniha z pera slavné autorky detektivních románů přijde do ruky právě Brána osudu, nebudou mít chuť číst její další tvorbu. Což je škoda, neboť ta je na kvalitativně zcela jiné úrovni.
Autorka sama píše, že se jedná spíše o útržky vzpomínek než souvislé vyprávění. Opravdu jde o spoustu střípků, ze kterých je však pro čtenáře velmi obtížné sestavit ucelenou mozaiku. Rychlé těkání či absence bližšího představení osob, které jsou zmiňovány, činí text nepřehledným a těžko uchopitelným. Je škoda, že paní Steinová, která se v literární oblasti pohybovala, více nemyslela na čtenáře a své vzpomínky neuspořádala do propracovanějšího celistvějšího textu.
Forma rozhovoru působí občas poněkud rušivě a nepřehledně, ale jakmile text přejde do vyprávění, stává se poutavějším a mnohdy díky spletitým osudům jednotlivých osob i napínavým.
Svůj neobyčejný životní příběh autorka popisuje střídmě, věcně, bez velkých emocí. Možná je to důsledek Telliny výchovy, že nemá své city, hlavně ty negativní, dávat najevo. Nebo to svědčí o jistém vnitřním smíření a síle vůle ženy, které osud připravil strastiplnou cestu. Je dobře, že své vzpomínky zaznamenala. Právě svědectví "obyčejných" lidí přibližuje historické události více a silněji, než učebnice dějepisu.
Nahlédnutím do života našich předků v 18. století zjišťujeme, že jejich osudy byly barvitější, než bychom čekali a rozhodně neúpěli pod krutou vrchností, jak bývá tradováno. Příběh Johany je sice podán poněkud nepřehledně, obtížná je i orientace mezi jejími příbuznými a autor některá zjištění zbytečně opakuje, ale tyto nedostatky jsou vysoce nahrazeny zjištěnými dobovými reáliemi. Kniha přináší mnohé překvapivé informace o vzájemných vztazích mezi venkovskými obyvateli a vrchností, sociálních zvyklostech, či vykonávání práva. Velice poučné a zajímavé čtení!