LenysekC komentáře u knih

Já to shltla. Ale asi jen proto, že jsem skoro u každého tématu v duchu vykřikovala: jo! protože se to shodovalo s mou vlastní filozofií a nemusela jsem procházet tím obrovským šokem, že všechno, co mě do teď naučili, je blábol. Teď už jsem si jen užívala, jak je to pěkně shrnuto.
Kniha je stručná - takže jako základní seznámení a otevření očí super. Ovšem to má to úskalí, že člověk stá(d?t?)ní to hned zahodí, protože se lekne. A ono je vážně těžký hned do toho v naučeném obranném reflexu nekopnout a alespoň si připustit, že by na tom mohlo něco být. Kdybych tuhle knihu dostala do rukou třeba před deseti lety, byla bych první, která by křičela, jakej je to canc.
A co že mě tak změnilo? Důsledky. Vždycky jsem byla poslušná holčička a fakt jsem věřila, že naši a učitelé a systém ví, co je pro mě dobré. Dávalo to smysl - byli starší, zkušenější, a kdyby nevěděli, tak by přece nemohli učit a vládnout, ne? A jasně, že abych mohla něco dělat, musím se nejdřív naučit, jak na to, to je přece logický.
Ve škole navíc stačilo tak málo: naučit se odříkat to, co učitel chtěl slyšet. Některé věci jsem nechápala, napadala mě spousta otázek, ale nikdo mi na ně nedokázal odpovědět a já neměla sílu se v tom šťourat, protože jsem musela splnit spoustu povinností, abych školu dokončila a mohla jít pracovat.
Po státnicích jsem nešla slavit, ale spát, jak jsem byla vyfluslá. Tolik úsilí kvůli tomu, abych si nakonec vytáhla Trvale udržitelný rozvoj, kterému jsem nerozumněla, ale dokázala jsem ho okecat tak, že jsem dostala béčko. Ne, fakt jsem ani neměla moc radost.
A že bych s tím slavným diplomem našla práci? I kdeže. Realita najednou byla úplně jiná. Znalosti ze školy mi byly k ničemu. Myslela jsem, že já jsem k ničemu. Že můj vztah je k ničemu. Všechno bylo na nic.
Přeskočím do současnosti. Podnikám. V oboru, který jsem nestudovala, ale který miluju. O kterém jsem předem nic nevěděla, ale který mi každý den dává možnost se něčemu naučit. Ne, že bych si svoje chyby úplně užívala, ale vím, že se nedějí jen tak a můžu si za ně sama, což mi dává i úžasnou možnost se jim příště vyhnout. Život je krásnej. Lidi jsou fajn. Já za něco stojím - a tahle knížka mě přivedla na myšlenku, že jsem vlastně ještě šikovnější, než jsem si myslela, protože dokážu být v zisku i přes to, kolik peněz posílám zbytečně bůhví kam.
A proč zbytečně? Jeden příklad za všechny: V úplném začátku jsem si pro obchod pronajala prostory od města. Cena byla tabulková, čili nižší, než tržní, smlouva na pět let, a já si pískala, jak jsem se cítila v bezpečí. Sice jsem si tam musela spoustu věcí opravit a udělat, ale co - za ty prachy...
A pak město začalo s rekonstrukcí domu. Když jsem si - čistě ze zvědavosti - prošla stavební projekt, zjistila jsem, že mi budou dělat nové výlohy, což zahrnovalo ubourání kusu zdi. Proč ne, větší výloha je super, že jo. Ale já pod okny měla topení a o nějakém novém způsobu vytápění se projekt nikde nezmiňoval. Žhavila jsem hned drát, že tomu nerozumím a oni se chytali za hlavu, jak to, že na to nikdo nepřišel předtím. Ale ať se nebojím, že to určitě vyřeší.
Přišla dobře desetičlenná delegace a začala řešit. Ale místo, aby řešili, jaké topení a kam mi dají, dohadovali se, čí je to vina a kdo s tím teda bude něco dělat. Když už je něco napadlo, bylo to tak nesmyslné, že by mě to po pár měsících provozu zlikvidovalo.
Zkrátka - oni dělali svou práci tak blbě, že v soukromém sektoru by měli hodinovou výpověď, ale já byla ta potížistka, která nejdřív vůbec rejpala do hotovýho projektu a pak měla hemzy, když přišli s nápadem :-D
Kdybych nemusela živit tyhle koumáky, mohla jsem od začátku platit větší nájem u někoho, kdo by se mi o prostory opravdu staral (což přesně mám teď a spokojenost je vzájemná - pan domácí je rád, že jsem stabilní nájemník a vychází mi vstříc, já zase platím pravidelně a zavčas hlásím problémy. Totál symbióza.)
Nebudu o sobě od teďka tvrdit, že jsem anarchokapitalistka, protože mi to přijde omezující a já si ráda nechávám prostor pro změnu, ale ano - dost se s touhle filozofií ztotožňuju. Jen je škoda, že to má tak složitý a pro někoho odstrašující název. Stačil by mnohem jednodušší: Život.

18 08.04.2018

Dlouho jsem váhala, jestli se do knihy pustit, protože jsem si říkala: Buďto to bude hodně dobrý, nebo hodně špatný. A ono to bylo hodně, fakt hodně, špatný.
Nejdřív začneme formální stránkou věci: stylistikou a pravopisem. Ou. Příběh vyprávěný erformou se zvrtl v holý popis. A jako bonus se objevují absolutně nevhodně použitá slova a pravidla psaní přímé řeči dodržovaná asi podle toho, jestli měl zrovna autor energii nahoře, nebo dole (ale za to vlastně patří kritika korektorovi).
Příběh nevěrohodný, dialogy nevěrohodné, a to málo co tam bylo z duchovních mouder, bylo podané tak, že už chápu, proč se sluníčkářům všichni smějou.
Chtěla jsem odložit už před stranou 100, hned jak se objevila zmínka o nepodmíněném základním příjmu pro každého. Ale pořád jsem si říkala: ne, hrdina se vyvíjí, procitá, to určitě ještě přehodnotí! Bohužel, nestalo se. A co hůř: opět se jako "řešení" objevuje sebeobětování. To je jako to, co si máme z těch duchovních nauk vzít, jo? No ty voe, to jsou vyhlídky!
Otázečka: v čem byl ten dream team jiný, než neřád Musílek? Obě strany se snažily manipulovat, jakkoli to ti "dobří" nazývali vysíláním světla a lásky.
A další: jak se dá jedním dechem mluvit o svobodě a zároveň o demokracii, státu, EU, občanských právech atd.?
Jak se dá jedním dechem mluvit o spravedlnosti a zároveň o záchraně všech lidí na světě?
A co by asi řekla Věrka tatínkovi, kdyby uměla mluvit? "Díky tati, že jsi přede mnou dal přednost cizím lidem v době, kdy jsem tě nejvíc potřebovala. Teď ze mně vyroste naprosto vyrovnaná, šťastná osoba."
Autorovi ale nejde upřít, že má pro knihu výbornej marketing. Skoro jako Musílek pro svou stranu...

11 06.07.2020

Půjčeno z knihovny a pod básní Stísněnost někdo z předchozích čtenářů dopsal:

Gellnere Gellnere,
chci tě potkat v nebi
a pít s tebou vesele
v tabákové šedi!

Připojuji se.

9 22.05.2017

Kurňa, to byla jízda... Ne se vším bych bezvýhradně souhlasila, nicméně... Proč mi po celém těle naskakovala husí kůže, když jsem četla, jak se společnost hroutí, a nechápe proč, jak zoufale hledá viníka? Proč jsem nevěřícně kroutila hlavou nad nespočtem výmluv, které jsme schopni ze sebe vykřesat, abychom si zachránili (opravdu???) vlastní zadek? Proč mi to sakra přišlo tak aktuální?
Ale jinak - já vím, kdo je John Galt. Přišel si pro mě. Stěhuju se do údolí. Zdar...

28.10.15:
Kniha mi od podzimního veletrhu v HB říká mami a už ji mám zase přečtenou. A chci na ni zapomenout, jen abych ji hned mohla číst znovu. Udělejte to nějak, dejte mi mentální dávidlo, nebo co já vím! Není fér, že už jsem ji přečetla. Já za to nemůžu, to Ayn Rand! Neměla to tak napsat!
No vida, jde to skoro samo... Jenže A je A, takže se musím smířit s tím, že jen tak nezapomenu.

9 24.07.2015

(SPOILER) Zase nářez. Nejhorší je, že ačkoli si o sobě myslím, jak jsem otevřená a snažím se nechávat lidem prostor pro vlastní rozhodnutí, stejně bych se asi neubránila a šla slepou paní oblečenou jen v kraťáskách a bez bot z toho bahna taky vytáhnout.
Ztrátu syna jsem chtěla mockrát odložit, jen ta představa... hrozný... Poslední příběh ve mě zase zůstane déle, protože je z Jihlavy a ta místa znám.
A jako vždycky nádherné fotky. Pět z pěti a ještě něco navrch.

8 14.06.2021

Uff... Chtěla jsem si Sheldrakovu Přítomnost minulosti proložit něčím jednodušším a v knihovně na mě zrovna přišla řada s touhle. Tak jsem si řekla, proč ne? Ale ou, jak jsem se mýlila!
Je to náročná a těžká kniha, byť jde o rozhovor a pan Horáček se v úvodu raduje, jak to v takovém rozhovoru lze všechno zjednodušit a zpřístupnit. Nechtěla bych vidět tu složitou verzi. A byť je jasné, že je pan Horáček opravdu bedna, nějak nevím, co si z knihy odnést. A hlavně - když už mluvím o stále širším a širším úhlu pohledu, o matrjošce reality, neměla bych pak být ochotná se i vzdát své vědecké metody, protože může být mylná? A ne že: tohle a tohle je prostě tak, protože někde se začít musí? Přijde mi, že si prostě v mnoha věcech protiřečil. Ale možná jsem se jen zamotala do všech těch teorií a cizích slov.

8 20.05.2021

Smích a dojetí. Často naráz. Prostě život.

Obě děti spolu během procházky nepromluví jediné slovo. Pak se jedno z nich rozhodne, přistoupí k druhému a obejme ho. Prostě před něj vysype své emoce stejně tak, jako jsem já před něj vysypal puzzle. Chce to spoustu odvahy, vysypat před někoho své pocity, a ještě větší kuráž, pokusit se je zase složit. A já mám vlastně radost, jak jsou moje děti odvážné.
Když přijdu večer domů, slíbím si, že taky budu odvážný. A užívám si ten pocit do chvíle, než zase přijdu na nekonečné množství důvodů, proč to vlastně nejde.

8 26.06.2018

"Tak to bychom měli, řekl - tak to bychom měli. Tak jsem tu. Jinak to dopadnout nemohlo. Byla to otázka času. Abych mluvil pravdu. Dovedete vy vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné. Mohla by být mostem mezi lidmi - pokud by byla dobrovolná, ano - pokud by ji dávali jako dar a přijímali jako dar. Není to zvláštní, že všechno ztrácí hodnotu, jakmile to přestane být darem - dokonce i pravda? Ne, toho jste si přirozeně nevšimli, protože to byste si museli všimnout, že jste chudí jak kostelní myši, svlečení až na kost - a kdo takový pohled vydrží? Kdo chce vidět vlastní ubohost, dokud ho k tomu někdo nedonutí! Aniž ho k tomu donutí lidé. Aniž ho k tomu donutí prázdnota a chlad - třeskutá zima, která hrozí nám všem. Pospolitost, říkáte - pospolitost? Semknutí? A to křičíte každý ze své strany propasti."

Mrazivé. Opravdu obrovská depka, která nejvíc pramení z toho, jak samozřejmě bere vypravěč veškerou absurditu svého světa.
Ale je tam i spousta naděje, a ta zase pramení z toho, že jsou lidi schopni vnímat rozpory mezi skutečností vnější a tou niternou. Že umí "pocítit, že jeho tep je hnán srdcem vesmíru."

7 09.04.2021

Zatím jsem nenašla jiného autora, který by ve mně vyvolal pocit, že té těžce vysoké fyzice rozumím. Rovelli je navíc tak trochu rebel a trochu snílek, a tahle kombinace mě moc baví. I v Řádu času uměl vysvětlit, přirovnat a pobavit tak, aby ani na chvíli nenudil.

7 09.03.2020

Nedivím se, že na začátku je citován Michal Ajvaz. Příběh je podobně snový. A ty ilustrace... v těch se ztrácím... ...a zase je mi šest a svět je ohromující dobrodrůžo... Díky!

6 15.08.2018

Brzy nám dají sbohem lesy.
Živily zvěř a milióny let
byly náš domov. Ave. Vzpomeňte si,
až zašumí svůj chorál naposled.

Až ptačí mračna vzlétnou k jaru
a křídly zčerná obloha,
vykročí lesy v šiku z držav zmaru,
pryč od nás, bůžků bez boha.

Až za obzorem navždy zmizí,
jen v dávných písních po nich zbude zvěst.
A co my, sami, sami sobě cizí
v komfortních kobkách mrtvých měst?

Čtivé. A v zásadě se mi celkem "líbí" rozdělení 4:2:1. Cítím to podobně, když se tak rozhlédnu kolem, klidně by to tak mohlo být (i když asi ne vrozeně). Ale rozhodně nejsem utilitarista. A celá ta myšlenka, že pár lidí přepne zbytek pro "všeobecné blaho" - brrr, z toho mi jde mráz po zádech.
Psychopati můžou využívat ostatní, aby se dostali, kam chtějí, ale jen proto, že ti ostatní jim to dovolí. Kdyby nedovolili, milí psychopati by si pak poměřovali něco úplně jiného, než kdo má větší jadernej čudlík.
Zkrátka mi v příběhu chybí poselství, protože to, jak to autor "vyřešil" není řešení. O moc víc by mě zajímala kniha popisující stav "po".

6 28.01.2018

Sedla mi ze všech Austenovek asi nejvíc, nevím proč... Právě na těch dlouhých dialozích (nebo spíš vlastně monolozích) je krásně zachycena autorčina schopnost ironie a vykreslena povrchnost postav. Pecka.

6 14.07.2014

Atticus je rozhodně duše ve válce se slovy, vyvolané bitvami sváděnými v jeho nitru.
Dokonale umí vystihnout pocit zamilovanosti, a je hezké si to připomenout, ikdyž už je tahle fáze dávno na jiném levelu. Taky se mi líbí ty básně, které popisují rozervanost a někdo by mohl říct, že i šílenství. Ale něco jsou jen takové výkřiky do tmy, které přijdou a odejdou bez následků.

Upíjíme jed,
který nám
nalévá naše mysl,
a divíme se,
proč je nám tak zle.

5 12.02.2020

Četla jsem v aj a teď nevím, jestli jsem to tak neměla udělat se všemi jejími knihami, nebo jestli byla tahle prostě nejlepší.
TROCHU SPOILER: Každopádně ty verše si nedovedu představit přeložené. Už jsem četla víc autorek YA, které do děje zatáhly poezii, a nevím, jestli jsem ji nemohla plně ocenit kvůli překladu, nebo prostě nebyla tak dobrá, ale tyhle texty byly v angličtině fakt parádní.

5 27.01.2019

Masakr. Četla jsem několik večerů před spaním a pak se budila hrůzou. Do toho jsem se dostala k podrobnějším informacím o novinkách v oblasti ochrany osobních údajů a to mě dorazilo. Ať žije svoboda a osobní odpovědnost, fakt.
Až strašidelně často jsem nacházela paralely s Atlasovou vzpourou (https://www.databazeknih.cz/knihy/atlasova-vzpoura-218344).
Pořád jsem si říkala, kdy už přijde ta naděje, o které mluvili na začátku knihy, ale... Já prostě na konci tunelu nechci robota, já tam chci to světlo! Normální lidsky hřejivý světýlko.
Ale to už je můj problém, knize to nic neubírá. Čtěte.

5 15.12.2017

Už zase se budu zastávat chlapa, ale bože, to byla slepice...
Jinak - o bipolárce jsou i lepší knihy, i v tomhle žánru. Pustila jsem se do ní, protože jsem ji v práci měla po ruce a v počítači naběhly aktualizace. Než skončily, byla jsem ve třetině, tak už jsem ji dorazila.
Ačkoli po těchhle knížkách sahám ráda kvůli takovému tomu jiskření mezi postavami, tady toho prostě bylo moc. A pořád dokola. A ještě s neustálým kvokáním o mokrých kalhotkách a břišácích. Ou jé.

5 11.12.2017

Jasně. Daniel musel být ultramegaboží a Aubrey z něj pokaždé, když ho viděla, spadly kalhotky až ke kotníkům. OK. Ale stačí mi to říct třikrát.

5 20.06.2017

Nejdřív se mi do první části knihy nechtělo, chvíli jsem uvažovala, že si přečtu jen část o snech. A nakonec jsem se od té první části nemohla urvat. Jak stručně, jasně a výstižně napsáno!

5 17.07.2015

Pan Röhr opět nezklamal. Za mě plný počet, jednoznačně. Neznamená to, že bych jeho slova brala jako zákon, nebo si myslela, že všichni, kteří jsou agresivní nebo závislí, trpí hraniční poruchou (a naopak - že všichni s hraniční poruchou jsou agresivní nebo závislí), ale rozhodně další díly skládačky zapadly (a dost hlasitě) na své místo. Všichni máme koneckonců svým způsobem takovou ježčí kůži...
Jen poznámka: o genetických predispozicích se autor zmiňuje také, byť velmi okrajově (příklad dvojčat oddělených po porodu a vychovávaných v různých soc. poměrech), o perinatálních vlivech (těžkém porodu) se tam dočteme také, stejně jako o prenatálních vlivech (chtění x nechtění dítěte rodiči už v průběhu těhotenství). Ale opravdu by se tam toho na tohle téma dalo napsat víc (a samotnou by mě to velmi zajímalo).
Mimochodem na tuto nemoc jsem narazila v knize: http://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-a-nemoci-vincenta-van-gogha-141103, je tam nastíněna taky moc pěkně.

5 18.10.2014