linhi22 komentáře u knih
Pardon, ale to fakt ne. Copak se teď stačí ukázat v televizi a připadat si slavně na Instagramu, aby se z člověka stal spisovatel, neřkuli básník? Zde prosím náhodný text z téhle – v mých očích bezduché – publikace: "Dítě jednou odpustí, / když ho rodič opustí. / Rodič si nikdy nezkusí, / co dítěti způsobí." Tak má se to rýmovat, nebo ne? A kolik talentu je třeba pro sestavení rýmu odpustí–opustí? Opravdu nemám dobrý pocit z toho, kam se posouvá česká literární produkce, resp. tuzemská knižní kultura.
Hezky napsané, místy až poeticky. Ale z hlediska obsahu mi tam něco chybělo, většina emocí pro mě zůstala jenom na papíře a někdy mi přišly poněkud zvláštní motivace postav. Taky mi úplně nesedl jakoby nijaký konec. Zároveň však pro mě byl epilog asi nejjímavější částí knihy.
Snad z žádné knihy jsem si nevypsal tolik citátů (zejména, ne-li výhradně od lorda Henryho), a nebýt úmorně nezáživné 11. kapitoly aneb hudba, kameny, koberce, roucha..., dám patrně plný počet hvězd.
Tak já nevím, mě 2666 docela zklamalo. Spíš než vyprávění mi kniha často připomínala popis děje a souhrn událostí. Celek na mě působí jako pompézně nasvícené psaní pro psaní.
Dílo na mě působí nedotaženě, jako by bylo vydáno po prvním napsání a bez redakce. Spíše než román evokuje nepříliš záživný popis děje, resp. útržky takového popisu, neboť při čtení skáčete v čase i prostoru (a tím nemyslím mezi 16. a 21. stoletím, nýbrž v rámci jedné linky) a chybí jakási provázanost... Co se příběhu týče, postavy leckdy jednají absurdně, jeví se jako ploché a šablonovité; nápadně často dochází ke spásným náhodám, které jsou postupem času až úsměvné, všechno vždycky vyjde atd. Konečně co se jazyka týče, pak určitě souhlasím s níže zmíněným, totiž že mluva 16. století působí velmi moderně a na sílu jsou do ní tu a tam vkládána archaická slova, která někdy působí až směšně (ložument, opravdu?) a jindy jsou pro změnu použita ve špatném významu (ježto). Pověstnou třešničkou jsou pak pravopisné chyby, které opravdu budí podezření, že kniha neprošla redakcí (mj. zasýpat místo zasípat). Celé to na mě zkrátka dělá dojem, že autorka a snad i nakladatel chtěli mít co nejdříve hotovou knihu, aniž by výrazněji dbali na její kvalitu.
Dobře napsaná i vystavěná kniha s napínavým dějem. Dost mě ale zklamal závěr, resp. fantasmagorické rozuzlení a zároveň několik nedořečených odpovědí.
No teda... Co k tomu říct? Van Goghovy obrazy jsem vždycky měl rád, ale až teď mi došlo, jak velký umělec to byl.
Patrně bude na vině i překlad, ale styl byl značně rozvleklý a kostrbatý, souvětí divně postavená a leckdy na první přečtení nejasná. Příběh se taky táhl, až ve druhé polovině se začal zřetelněji odvíjet... Nepomohla ani redakční práce, která si zejména s interpunkcí hlavu nedělala a sázela čárky (a někdy i uvozovky) podle aktuální nálady, někde nechávala slova, která zjevně měla být vymazána, z Grayovy anatomie se najednou stala Graysonova atd. Škoda. Od Odeonu, navíc u takhle proslulého díla, bych čekal o dost víc. Neříkám to často, ale u mě v tomhle případě vede film.
Možná i vzhledem k tomu, že jsou pro mě šachy něco zcela cizího (pohříchu znám snad jen barvy, názvy a počty figur :D), působil na mě "Dámský gambit" jako moderní pohádka, odehrávající se v tísnivých kulisách hrdinčiny vnitřní nejistoty a studené války. A nutno říct, že pohádka parádní: čtivá, napínavá, místy drsná, leckdy úsměvná a s koncem, jaký jí náramně slušel...
V pravém slova smyslu velký román, jaké už se dnes zkrátka nepíšou. Pomalejší, rozvláčnějši začátek (jako když se rozjíždí parní lokomotiva a musí uvést do pohybu dlouhou řadu vagonů), ale jak se příběh rozvíjí dál a spěje ke kýženému vyvrcholení, jízda nabírá na obrátkách, až v závěru frčí "plnou parou vpřed" a vám je líto, že je konec :-)) Subjektivní postřeh: I když jsem celou dobu "fandil" Pierrovi, bylo dost situací, kdy jsem dokonale soucítil i s Ludvíkem a Franklinem.
Trpké zklamání. Příběh vyšel odněkud a došel kamsi a mezitím se děla spousta podružných podivností, tvářících se rádoby učeně, leč vyznívajících až hloupě a doprovázených Čapkovou příznačnou mnohomluvností... Několikrát nastavovaná romantická linka působila naivně, tak nějak si představuju špatně napsanou červenou knihovnu, samé "ach" a "milý", jako by se bavili poďobaní šprti na základce, a ne nafrněný vědec a pyšná princezna. O absurdním jednání / nejasné motivaci postav a prazvláštním závěru ani nemluvě. A tak tři hvězdičky vyjadřují spíš úctu k autorovi a jeho další tvorbě...
Velmi neobvyklá, originální knížka, ale jaksi odtažitá.
Možná za to může zvláštní kompozice, možná žánrová nezakotvenost (je to pohádka pro dospělé, dobrodružný příběh pro děti, anebo young adult fantasy romance?), někdy podle mě sehrál roli i zvláštní jazyk, resp. překlad (najednou nevíte, o čem nebo o kom je řeč, nechápete motivaci postav, z luku se zničehonic stane prak...).
Tak nebo tak, takřka po celou dobu jako by vás něco drželo mimo samotný příběh, což je zrovna u námětu stojícím na víře v pohádkové světy smutná ironie.
Mám jenom jednu otázku: Jak to, že se mi tenhle pangalakticky hyperhustej ultraskvost nedostal do ruky dřív?! Odpověď pravděpodobně bude znít: Čtyřicet dva.
Jedna malá výtka: Někdy se Pierrot choval a vyjadřoval, jako by byl alespoň o pět let starší. Osmiletí kluci přece nesypou z rukávu sarkastické poznámky apod.
Příběh z počátku volně plyne, snad se až táhne, ale čte se hezky a člověk tuší něco pod povrchem – a ono to samozřejmě přijde. Gradace a spád v poslední třetině knihy vás spolehlivě lapí a nechávají vás žasnout nad tím, co se (v různých obměnách) v průběhu lidských dějin doopravdy dělo. A vy Pierrota – pardon, Pietera – nejdřív máte vcelku rádi, pak ho nenávidíte... a nakonec litujete.
Dílo je to originální, místy i velmi poutavé, zvlášť pro milovníky literární historie. Ale především v prostřední části knihy se mi nepodařilo ubránit dojmu, že Barnes sám sebe poplácává po rameni, a hlavní postava na mě leckdy působila "zbytečně moc" arogantně.
Obávám se, že autor se tak moc snažil o světovost a jakési velkolepé poselství, až kniha vyzněla do ztracena. Jako by tam chtěl nacpat všemožné nápady, které se smísily v naprosto absurdní kombinaci nesourodých motivů. A k tomu ta vtíravá reklamní kampaň, kterou si coby zaměstnanec nakladatele de facto sám řídí... :-))
Když všechno spěje k nezvratnému konci, pak ten konec přijde... a vy nevěříte.
Kniha, která se při nejlepší vůli nedá popsat, tu musíte zkrátka prožít. A co určitě zaslouží vyzdvihnout, je naprosto fantastický překlad Jaroslava Kořána :-))