Litocha komentáře u knih
Napsat dobrý fejeton, který pobaví, potěší a přiměje k zamyšlení, neumí jen tak někdo. Ale Marek Eben ano. A není to ojedinělá záležitost, v téhle knížce je jich několik desítek. Textíky jsou to vlídné, neútočné, plné zajímavých postřehů, psané vybroušeným jazykem (ty roky psaní osobitých písňových textů se někde projevit musí) a naplněné jazykovými hříčkami (a někdy, v mém případě třeba při čtení o vlastních výpěstcích nebo o psích spacích zvycích, jsou doslova k popukání). Je zkrátka radost je číst. Osobně si Marka Ebena řadím k oblíbeným Skácelovým a Nepilovým fejetonům.
A má u mě ještě tři významná plus. Jednak není vulgární, útočný, nikomu se nevysmívá a dělá si legrace hlavně sám ze sebe. Za druhé neuráží čtenářovu inteligenci.
A snad vůbec nejsympatičtější je jeho loajalita a láska, kterou projevuje vůči své ženě. Po takových ranách osudu, které je potkaly, by se mnohý zlomil, zahořkl nebo vydal svou cestou. Marek Eben bere svou ženu jako partnerku a jeho obdiv a láska k ní jsou v jeho textech zřejmé. A to mě hřeje u srdce.
Harryho jsem poprvé četla jako čerstvě dospělá a v době, kdy kolem něj ještě nepropuklo šílenství (rozebírali jsme ho na semináři z dětské literatury), takže mě nesvazovala přehnaná očekávání. Přestože jsem už nebyla dítě, kniha si mě okamžitě namotala a pak už jsem netrpělivě vyhlížela každý další díl.
Od té doby jsem ji četla několikrát, pokaždé s potěšením. V současnosti pozoruji, jak si Harry získává další generaci čtenářů. Dodnes se mi líbí čtivost, barvitý jazyk, promyšlenost čarodějného světa a chytře napsané postavy (snad jen Harryho příbuzní se svými výhradně zápornými vlastnostmi zbytečně blíží karikatuře), promyšlené střídání napínavých a klidnějších pasáží.
Rowlingová se Harrym uvedla jako velmi šikovná spisovatelka (až se nechce věřit, že se jedná o prvotinu). Kolik autorů se může pochlubit tím, že vytvořili žánrové stereotypy?
Nedávno jsem se zájmem přečetla rozhovor s Vladimírem Medkem (ten by mimochodem za překlad zasloužil metál). V jednom s ním ale nesouhlasím. Podle něj je úspěch knih daný především chytrým a masivním marketingem. Já jsem přesvědčena, že kniha je kvalitní sama o sobě a není to jen reklamou nafouknutá bublina. Mně (i jako dospělé a i při opakovaném čtení) přináší potěšení jako málokterá dětská kniha. A i když první díl nepovažuji za nejvydařenější z celé série, pořád si pohodlně pět hvězdiček zajistí.
V dětství milovaná kniha, ze které jsem mimoděk načerpala neskutečné množství poznatků. Ne nadarmo bývá starověké Řecko označováno za kolébku evropské kultury, s nejrůznějšími odkazy na řecké (nejen) báje se setkáváme více než často.
Moc se mi líbí propojenost a propracovanost příběhů, stejně jako vysvětlení vzniku různých míst, jevů nebo rostlin či živočichů.
I mě po letech překvapilo, do jak velké míry je v příbězích zastoupeno násilí, bažení po moci a další lidské slabosti, které okamžitě následuje nemilosrdný trest nebo krutá odveta.
Skládám hold Eduardu Petiškovi, že se mu povedlo tak plasticky a působivě uchopit rozsáhlou oblast. Při čtení mi mnohdy běhal mráz po zádech a měla jsem pocit, že popisované mám na dosah ruky. Za mě by sice knížka klidně mohla být i rozsáhlejší - jak do počtu příběhů, tak do vylíčení některých scén, ale jako seznámení s fantaskním světem, kde je čest nadevše, osud neměnný a kde je člověk proti vůli či rozmarům bohů (téměř) bezmocný, hodnotím tuhle knihu hodně vysoko.
Na Kytici obdivuji hned několik věcí. To, že je to Erbenova jediná básnická sbírka, a přesto jsou některé básně úchvatné. To, že je stará přes sto padesát let, a přesto působí dodnes živě. To, jak se autorovi podařilo vystihnout všeobecně platné vztahy, pocity, touhy, takže jímavé příběhy zasáhnou různé věkové kategorie i generace. Úplně jinak jsem Kytici vnímala jako studentka a úplně jinak ji vnímám jako matka (a v obou případech se mi líbila). Je názorným příkladem toho, že velké dílo zasáhne množství generací, protože přes všechny změny postojů a životního stylu, přes vývoj jazyka jsou láska, vina, touhy a obavy stejné a tím i srozumitelné (vždyť koneckonců mnohé balady vycházejí z lidové slovesnosti, ty příběhy jsou tu s námi od pradávna a Erben jejich přetavením do veršů jen ještě zesílil jejich účinek). Tu jednu hvězdičku mají na svědomí Věštkyně a Záhořovo lože, se kterými jsem se minula.
P.S. Při čtení jsem musela vzpomínat na scénu líčenou v románu Srdce v kleci, kdy mladý Jan Neruda s kulturně založenými přáteli čte (na Petříně?) čerstvě vydanou Kytici a tohle dílo trošku vysmívaného, churavějícího Erbena na ně zapůsobí jako zjevení.
Ani se nechce věřit, že jsou ty básničky už přes půl století staré. Hrubínovi se podařilo vyzdvihnout zpěvnost a krásu češtiny, zdůraznit tradiční hodnoty a ještě přistoupit k některým klasickým pohádkám originálně. Povídám je synovi už od prvních týdnů a zabírají jako žádné jiné, upoutají ho a uklidní. Není divu, že už je umím kromě jedné všechny zpaměti.
Nesmím taky zapomenout na Trnkovy skvělé ilustrace, na malém prostoru dokáží úžasně dokreslit příběh (vlkovo oko v mezírce ve dveřích, prchající loupežníci, jeskyňky...).
(SPOILER) Na knížku jsem narazila při přebírání novinek a vypadala sympaticky. O to větší pak bylo zklamání. Kde začít?
- Nemám ráda, když si někdo hraje na něco, co není. To je bohužel případ autorky i hlavní postavy. Proč americké prostředí? Jen proto, aby mohli jezdit autem? A Mei? To opravdu není vtipná roztomilá slečna, jak se ji autorka snaží prezentovat. Spíše je otravně pažravá, sebestředná, dětinská a naprosto neempatická.
- Spisovatelský um se bohužel nedostavil. Zápletka skoro nulová, postavy ploché a až na čestné výjimky protivné, děj ještě předvídatelnější než je u tohohle žánru obvyklé, uvěřitelnost Meiných činů se nekoná. V příběhu je děr jako v ementálu.
(Mei je asociální, nemá jedinou kamarádku, ale zčistajasna je pro všechny neodolatelná a všichni ji s radostí zásobují sladkým. A ta aféra s pusou? Miluju ho, ne, vlastně ne, pusa nestála za nic. Já jsem v pohodě, moje "láska" je v pohodě. Tak se radši vrhnu na souseda, kterého nenávidím. Jo, jeho pusa je lepší, tak vlastně miluju jeho. Kamarád je v pohodě, ale za žádnou cenu mu nemůžu říct, s kým chodím. Tak radši strčím hlavu do písku - jako vždycky - a nechám si to bouchnout do obličeje. Co to jako má být?)
- Místo humoru spíše křeč a trapnost. (A korunu tomu nasadilo poděkování. Mně alespoň vtipné nepřipadalo ani za mák, spíše podobně sebestředné, jako je Mei.)
- Minimálně půl hvězdičky je za povedenou obálku. Na druhé straně je celkem smutné, když je obálka to nejlepší na celé knize. Holt, ne každý má schopnosti na to, aby se stal tím, čím by chtěl.
Od YA nečekám žádnou velkou hloubku (i když ty dobré knížky přesah mají) stačili by mi zajímaví, sympatičtí hrdinové, kterým bych mohla fandit, a aspoň trochu hodnověrná zápletka. To se tady bohužel nedostavilo, a tak u mě knížka dosáhla jen na 1,5 hvězdičky.
Po dlouhé době knížka, která mě úplně pohltila a jejíž příběh jsem autorce sežrala i s chlupama. Velké plus za to, že se nejedná o klišoidní středoškolskou romanci. Téma ztráty a vyrovnávání se s ní, léčení ran se tady krásně potkává s poznáváním sebe sama, hledáním svého místa, dozráváním... Další velké plus za lidské a uvěřitelné hrdiny a působivé zpracování. A do třetice - mám moc ráda umělecky založené postavy, jejich pohled na skutečnost bývá poutavý. A fotografy mám ráda dvojnásob.
Dopisy ztraceným se řadí k tomu nejlepšímu, co jsem z YA přečetla.
Zatímco Dopisy ztraceným mě opravdu zasáhly, z Na co slova nestačí jsem malinko zklamaná. Snad za to může Emma, která se v první půlce knihy chovala nesnesitelně, jak všechny odháněla a kopala kolem sebe, ale hlavně přístupem „vím, že bych se měla omluvit, ale neudělám to". A třeba ke Cait se chovala fakt hnusně. V druhé půlce se naštěstí zlepšila, bohužel jsem ale neviděla žádnou velkou chemii mezi ní a Revem. Spíš mi to přišlo, že na sebe tak nějak zbyli, když už na sebe narazili a nikdo jiný se o ně nezajímal. A do třetice, Emmina matka mi přišla nekonzistentní (třeba to s tím psím hotelem?).
Na druhé straně i tady příběh zpracovává nelehká témata a upozorňuje na některá nebezpečí. Ať už jsem měla k Emmě vztah jakýkoliv, žádná dívka/žena by neměla být vystavena něčemu podobnému. A u Reva je krásně vykresleno, jakou moc nad námi může mít i po letech ten, kdo nás formoval. A líbilo se mi, jakou cestu urazil Declan.
Celkově je tahle knížka temnější, těch pohnutých životních osudů je tam ažaž (chudák Rev, chudák Matthew). Příběh si rozhodně nezaslouží zatracení, jen mě prostě tak nechytil za srdce.
Já jsem neskutečně příjemně překvapená. Obálka ve mně nevzbuzovala právě důvěru (nemohly by ty obálky být vkusnější?), anotace je tuctová (kolikrát tady už tohle bylo?). Zpracování se mi ale líbilo natolik, že jsem knížku zhltla během 24 hodin a šla spát o půl čtvrté ráno, to se mi s knížkou už dlouho nestalo.
Kromě čtivosti musím ocenit vtip, příjemně ráznou a nanejvýš sympatickou hrdinku a menší množství klišé, než jsem očekávala, ocenila jsem i zajímavé vedlejší postavy a vkusnou erotiku, se kterou to autorka nepřeháněla. Jeden dějový zvrat mě překvapil.
Výhrady mám k zápletce trochu přitažené za vlasy a hlavně k ne úplně zvládnutému konci, ten mi připadal zbytečně odbytý a zrychlený. (A taky mi trochu vadilo, že je Jackson de facto povaleč, co většinou jen žije z rodinných peněz.) Už se ale těším na další díl série.
Milovaná kniha mého dětství - a nic se na tom nemění, ani když ji čtu jako dospělá. Je neskutečné, že už je to více než stoletá stařenka. Přesto působí svěže, Anniny eskapády, optimismus a fantazie spolu s poetickým líčením kanadské přírody jí nedávají šanci zestárnout.
Pro mě příklad zábavné moderní romance. Není přeslazená a sentimentální, hrdinové si procházejí vývojem, sympatická Tiffy se nebere smrtelně vážně, postavy jsou plastické, lidské, uvěřitelné, se svými zvláštnůstkami. Líbily se mi vzkazy, líbilo se mi střídání vypravěčů i to, že každý se vyjadřoval jinak, líbily se mi i chvílemi absurdní situace. A přestože konec se dá tak nějak tušit od začátku, cesta k němu mě moc bavila. Není to žádná hlubokomyslná literatura, ale i tak se dotýká závažnějších témat a naštěstí je nehalí do růžového oparu.
Poslední dobou více oceňuji civilněji pojaté příběhy pro ženy bez přehnaných erotických scén a nepravděpodobných dramatických zvratů. Evvie je právě taková. Pomalejší tempo mi vyhovovalo, alespoň se vytvořil prostor na přirozeně působící vývoj vztahu a místo erotiky byla pozornost upřena na hledání se a uzdravování hlavní postavy/hlavních postav.
Líbily se mi drobnosti, které dodávaly líčení plastičnost, i zábavné absurdní historky "ze života". Zaujal mě způsob psaní. Možná jsem vždycky nechápala Evvino jednání, ale nejsem v její kůži, takže nevím, jak bych sama reagovala.
Není to zázrak, i tak mi ale tahle knížka zpříjemnila několik odpolední.
"Vybrala si dvoudílný růžový set, rudý set a černý set, den předtím je v umyvadle vyprala ve Woolitu, pověsila uschnout a potom je složila zpátky do tašky ve skříni, jako by kvůli svojí hříšnosti musely do karantény od zbytku oblečení, aby se snad její mikiny necítily pohoršeně."
Tuhle knížku jsem jako malá měla moc ráda – a ani v další generaci to není jinak. Kocourkova dobrodružství jsou dobrodružná, živě a srozumitelně napsaná, krásně zachycují kočičí podstatu a zvyky a pohled na svět kočičíma očima je zajímavý. Kapitoly zároveň nejsou moc dlouhé a složité, takže dítě krásně udrží pozornost po celou dobu předčítání. Syna moc bavilo hádat, o čem právě Modroočko vlastně píše a většinou to podle jeho popisu dokázal krásně odhadnout (měsíc, žába, autobus, auto...). Mě zaujalo, jak přirozeně je v knížce zachycena proměna z kotěte v dospělého kocoura. (Jen ta scéna s koupajícími se kočkami mě moc nepřesvědčila.) I když autor je postava ideologicky sporná, Modroočko se mu opravdu povedl.
Tak nějak nevím, jak hodnotit. Brilantní, emočně silné pasáže se střídají s matnými, kde Mácha ohýbá a přizpůsobuje si jazyk k (pro mě) hranici akceptovatelnosti. Cítila jsem tady rozpor, který mě dráždil: nějak se mi nechce věřit, že se "strašný lesů pán" už dříve nedopouštěl podobných činů jako toho, za který byl najednou potrestán. Navíc asi pořád nejsem s to se oprostit od nesympatií, které ve mně vzbuzuje osobnost básníkova.
Je to bezesporu velké dílo (zvlášť když ho porovnáme s jinými ze stejné doby) a Máchův mistrovský kousek, minimálně kvůli eufonii nebo gradaci nejvypjatějších pasáží stojí za to si ho přečíst (klidně i opakovaně), ale že by mě uchvátilo, to tvrdit nemůžu. Možná ale, že při jiném naladění (nebo v jiné životní fázi) by mé hodnocení bylo jiné.
Nevím, tyhle knížky/tahle autorka asi už vážně nejsou pro mě. Oproti Možná jednou je to sice krok nahoru, ale to je asi tak jediný klad. Ufňukaná Lily, nereálný nesympatický Ryle (to vážně nikomu nepřijdou na hlavu postavené jeho láskyplné výlevy a neustálé obavy a hroucení se - u neurochirurga! - no vážně, který normální chlap se takhle chová?), banality podávané s pořádnou dávkou patosu jako hlubokomyslná moudra, přeslazenost, nereálnost (co třeba ten okamžitý úspěch v podnikání a bohatá nejlepší kamarádka, která spadla z nebe?)...
Vlastně mě bavily jen deníkové záznamy (ovšem s vyjadřováním a úvahami jen stěží odpovídajícími patnáctileté holce) a reálné mi připadaly jen matčiny pocity ohledně novorozeného dítěte. Škoda, že se takovéhle téma rozbředlo v plytkou romanci.
(Vzhledem k tomu, že už je to třetí Colleenina knížka, která mě nijak nenadchla, asi si její další pokusy nechám ujít.)
Asi čtyři - není divu, že ty neznámější - příběhy jsou skvostné - vtipné, milé, nenásilně výchovné. Další už bohužel tak nenásilně výchovné nejsou a tomu padly za oběť i spád příběhu a chybějící pointa. Škoda.
Kvůli tomu, jak myli podlahu, jak si pekli dort, jak si pejsek roztrhl kalhoty nebo jak psali dopis, kvůli krásné češtině a samozřejmě kvůli úžasným ilustracím ale stojí za to se k Povídání o pejskovi a kočičce znovu a znovu vracet.
Jako "řadová" romance to bylo moc milé čtení. U závěrečného dílu série mi ale na konci přece jen chybělo trošku větší propojení s postavami ostatních knih, abychom se s nimi mohly rozloučit.
U Lisy se mi líbí, že nemá všechny hrdinky na jedno kopyto. Cassandra je úplně jiná než její živelné, excentrické dvojče, ale právě ta umírněnost a příklon k rodinným hodnotám se mi líbily.
Tom s jeho postojem k literatuře byl sice zábavný, bohužel ale jeho charakter tak docela neodpovídal tomu, jak byl vylíčen v předchozích dílech (nebo alespoň jaký jsem si na něj na základě předchozích dílů udělala názor). To ale autorka udělala už několikrát – z postavy, která je v jednom díle prezentována jako víceméně záporná, je v jeho vlastním příběhu někdo dost jiný. Pokud bych ovšem o Tomovi nikdy předtím neslyšela, neměla bych k němu výhrady.
Co do obliby sice u mě vedou Garrettin a Helenin příběh, ale i nad touhle knihou jsem strávila příjemné chvíle.
Na jedné straně hezky vykreslené postavy a vztahy (tady je poznat, že je autorka žena), až starosvětská atmosféra, sympatická postava hlavního vyšetřovatele i mnoha lidiček z umělecky založené vesnice, lidské a uvěřitelné povahy lidí, absence potoků krve a důraz na zjištění motivace a charakteru zúčastněných, zamyšlení o lidské nátuře, zajímavé okořenění v podobě vztahu anglofonních a frankofonních Kanaďanů.
Na straně druhé velmi pozvolné tempo, trocha nedomyšlenosti (třeba to s tím domem oběti) a neskutečně protivná Yvette Nicholová, která se sice jevila nadějně, ale pak už se chovala jako čím dál větší sebestředná koza. Chyběl mi větší spád a něco, co by u mě vzbudilo silnější pocity.
Takhle byla knížka fajn a příjemná, ale nepřikovala mě k sobě. Další díl ale určitě časem vyzkouším.
Na začátku jsem si čtení opravdu užívala. Zápletka sice není nijak originální, navíc je dost přitažená za vlasy, ale střety mezi Richardem a Katy mě bavily a Penny byla skvělá.
Stránky rychle ubývaly, ale pak se Richard změnil a ta jeho proměna bohužel moc zvládnutá nebyla. Z cynického hajzlíka par excellence se stal rozněžnělý cíťa jak po lobotomii mozku, který obrátil naruby své pocity, pracovní návyky, názory, prostě všechno. Skoro jako by se najednou převtělil do ženy. (V tom apendixu na konci je z něho navíc ještě pěkný ňouma.)
Tu změnu osobnosti bych ještě akceptovala (koneckonců od tohohle typu knížek nikdo nečeká hlubokou realistickou sondu do lidských vztahů, čteme to právě kvůli té pohádkové romantice), ale bohužel se k tomu přidal nezvládnutý konec. Posledních cca 100 stran už bylo tak cukrkandlových, až mě z toho rozbolely zuby, a táhly se jak žvýkačka. Skoro nic se tam nedělo, ale málem mě umiláčkovaly do bezvědomí.
Další věc je neustálé propagování rodiny. Samozřejmě to je důležitá hodnota, ale tady to bylo dovedeno do extrému. Rodina má vždycky přednost před vším ostatním (klidně si vem, kolik volna chceš, však práce je podružná), když svou ženu nemiluješ, nebudeš u nás pracovat, můj konkurent mě nenávidí, protože dávám rodinu na první místo... Rodinný přístup v reklamní branži, no jasně.
Má autorka děti? Ty slzy kutálející se po tvářích novorozeněte a smrduté plínky malého kojence byly vážně k smíchu.
Dost mě mrzí, že ten nepovedený konec přehlušil většinu knížky, která byla zábavná. Snad se autorce povede další knihu vypilovat a tyhle rozporuplné pocity nepřijdou.
Nějak mi přijde, že jsou knihy Sandry Brown čím dál více stejné. Naprosto stejný typ hrdiny (a je jedno, jestli je to pilot, novinář, právník nebo "zločinec"), volně zaměnitelná hrdinka (ať už je to podnikatelka, soudkyně, reportérka nebo spisovatelka), skrytý padouch s dlouhými prsty, překvapivé i „překvapivé“ zvraty a neovladatelná touha mezi ústřední dvojicí. Tentokrát jsem navíc právě té vášni moc nevěřila, děj byl překombinovaný (vzhledem k jednoduchosti zápletky bylo těch komplikací až moc) a už vůbec jsem nepochopila chování hlavního zloducha ve střední části (byla tam nějak navíc, bez ní by možná byla knížka i zajímavější). Kniha je pořád celkem čtivě napsaná, ale pokud čtenářka už nějaké autorčiny předchozí četla, ničím nepřekvapí.