Litocha komentáře u knih
Moje první Gaimanova kniha – a vybrala jsem si dobře. Kniha není jen jednoduchým dobrodružstvím okořeněným mytologickými prvky, jak by se mohlo zdát, ale nabízí leccos k zamyšlení (o lidské – nebo božské – podstatě a přirozenosti, o hrdinství, o tom, jak jednat s lidmi, o outsiderech, o rodinných vztazích...). Nejvíce mě zaujal Oddův "souboj" s obrem. A nenásilně, jen jakoby mimoděk autor ukapává informace o severské mytologii. Dobrá práce.
(Jen z Riddelových ilustrací mám trochu smíšené pocity – přední strana knížky je vyřešena úžasně, ale některé ilustrace byly na mě málo propracované nebo mi moc nezapadaly k představě, kterou jsem získala z textu.)
Nemůžu si pomoci, ale Dahl dětem rozuměl. A jeho směs groteskní a absurdní nadsázky, jazykové hravosti, napínavých okamžiků a vážnějšího sdělení (spolu s obrázky dvorního ilustrátora) je jedinečná. (Není divu, že v naší knihovně pořád patří k nejpůjčovanějším dětským autorům.)
Přátelství. Odvaha. Fantazie. Dětské sny. Líbilo.
(SPOILER) Když to bylo u syna aktuální, neměla jsem potřebu vyhledávat podobné "kakací" knihy. Zvládli jsme to i bez nich. A jestli jsou všechny podobné téhle, udělala jsem dobře. Knížku vykutala při rovnání knížek kolegynina pubertální dcera a zalamovala se nad ní smíchy. Co si taky myslet o duhových hovínkách nebo bobečku usazeném místo perly v lastuře, že? Záměr možná dobrý, realizace strašná (ilustrace mě taky nepřesvědčily). Ocenila jsem vlastně jen upozornění vzadu na obálce, že se na nočník dítě nemá nutit a že má každé vlastní tempo (ne že by to byla nějaká novinka). Tohle se Svojtkovi, který jinak vydává povedené knížky pro mrňata, fakt nepovedlo.
Docela milá knížka se špetkou tajemna a jednoduchým příběhem. I na čtení pro děti bylo ale rozuzlení moc jednoduché - jako mávnutím proutku se v několika větách všechno vyřešilo. A ta počeštěná jména mě tedy taky štvala náramně - Jitka Růžová, Matylda Oříšková, Jiří Král nebo Dobromír Kovalský působí v očividně americkém příběhu jako pěst na oko (aneb co projde Dahlovi, tady vadí). Že je k tomu ještě navíc přelucinkováno, taky zmiňovali i další čtenáři. Ze zajímavého nápadu by se dalo jistě vytěžit i víc, ale celkově se mi to vlastně líbilo. (A oceňuji, že knížka není sentimentální a tak nějak samozřejmě předkládá i méně obvyklé životní skutečnosti - že by to bylo tím, že je autorka Kanaďanka?)
Některé příběhy bylo moc hezké - nápadité, humorné, jiné naopak docela nudné nebo celkově podivné. Personifikovaná auta mi nepřekážela, jsou to koneckonců pohádky. Syn má knížku dlouhodobě v oblibě, vyhrávají u něj autoplacky a blátoborec.
Hezký příběh o rozdílných perspektivách a pevném přátelském poutu doplněný (jako obvykle) působivými autorčinými ilustracemi. Jen mám od Daisy Mrázkové jiné knížky raději...
Syn si z hromádky přinesených knih neomylně vytáhl tuto - samozřejmě kvůli autíčku. Valentýnův příběh je hezký, soužití s Isabelou má i kapku vtipu, obrázky jsou nádherné, ale přivítala bych o něco zajímavější nápravu Valentýnovy pýchy, ta "královská" příhoda byla dost odbytá a trošku divná.
Když pominu fakt hrůzostrašnou výtvarnou podobu mašinek, ani příběhy mě nepřesvědčily. Jsou stereotypní, až příliš mravoučné a občas prošpikované i zjevnými nesmysly (plně naložená parní lokomotiva jistě vyhraje závod nad vrtulníkem). U dítka je celkem oblíbená, protože mašinky, ale já ji čtu vážně nerada.
Kdyby nebylo Alicina příběhu, který byl o třídu zajímavější než zbytek, byla by to typická Roberts, zaměnitelná za prakticky jakoukoliv jinou knihu. Současnost se táhla, milostná linka byla mdlá, hrdinka mě neokouzlila, byla tak nějak militantně emancipovaná a po pravdě jsem si ji ani nedokázala dobře představit (navíc stojí hodně vysoko v žebříčku pitomých jmen). Druhá půlka knížky už mnohem lépe odsýpala a trochu vylepšila dojem. I tak má ale autorka povedenější kousky - no, není divu, že se při téhle nadprodukci už dost dlouho vykrádá. A i těch chyb je tam víc, než jsem ochotna tolerovat.
Pohádka o trochu nekonvenční Popelce. Nic, co by mě dostalo do kolen, ale po počátečním pomalém rozjezdu to bylo docela milé čtení. Lara byla na jedné straně děsně sluníčková a altruistická, na druhé straně visela na Davidovi na krku, což mi nějak nešlo dohromady. Susie mi lezla na nervy, Trent nebyl o moc lepší a ani David mě právě neuchvátil. Seth byl fajn, i když mi přišlo, že dost pluje s proudem a nechá sebou smýkat (třeba Trentem).
Děj je samozřejmě nereálný a vadí mi, že není ani naznačeno, jak si to představují v budoucnosti (kromě plánů na Valentýna - kde na to Lara vezme?), ale docela se mi líbí snaha vylíčit New York z jiného hlediska než toho vyloženě turistického. Nikdy jsem tam nebyla, takže nemůžu posoudit, jak moc je to přikrášlené. A líbila se mi jejich rande.
Celkově je to taková průměrná současná romance, které chybí jistý šmrnc a body ztrácí i určitou pompézností na konci (hlavně tedy u Susie a Davida), ale zase mě nijak neurážela. Jestli ovšem sáhnu po nějaké autorčině další knize, to nevím.
Trošku jsem přemýšlela nad tím, co vede dvě ženy, aby napsaly erotickou romanci o gayích. Hodnověrnost nemůžu posoudit, nikdy jsem v mužské kůži nebyla, ale zarazilo mě opravdu velké množství sexuálních scén (popravdě jsem je postupně začala přeskakovat). Bez nich by zbyla útlá knížečka s dost jednoduchým dějem (a místy nabarvená na růžovo). Ale čte se to dobře a postavy byly sympatické.
Jako humoristická próza s dětskými hrdiny funguje knížka znamenitě. Co se týče hodnověrného zobrazení předškolních dětí, tady jsem trochu na rozpacích (v tomto směru mě více přesvědčila Kahounova Zvířátka z Malinové paseky), některé reakce a myšlenkové pochody hrdinů mi připadaly přece jen příliš dospělé (ale možná je to tím, že můj syn ještě není předškolák). Od autorky u mě sice vyhrávají Cílovníci, ale i tady jsem se výborně bavila.
Mně se knížka líbila. Lacey sice pořád dokola řešila chemii, ale aspoň dávala najevo, že svou "práci" bere vážně. Líbil se mi nadhled - béčkový (no, možná spíše céčkový) romantický zombie horor pro teenagery, který má vylepšit reputaci herecké hvězdě :) Nad úryvky ze scénáře jsem se neskutečně bavila. Kriminální zápletka nebyla bůhvíjaká, ale byla celkem vítaným osvěžením. A já odjakživa fandím hodným hochům, takže i tady jsem byla spokojená, i když vzájemné oťukávání a poznávání mohlo být určitě propracováno lépe. Není to žádné umělecké dílo s hlubokým poselstvím, ale jako zábavná četba poslouží výborně.
Knížka není docela špatná, ale žádný hluboký dojem taky nezanechala. Hrdinka nebyla tak docela miss sympatie (třeba její výčitky svědomí byly dost únavné, nechápu, proč si tak libovala v sebemrskačství - na druhé straně tady bylo docela hezky zachyceno, že s osobními démony se člověk nevyrovná přes noc), Jim mě vloženě štval prakticky od první stránky, na které se objevil. Aidan už se mi zamlouval víc.
Děj je samozřejmě neskutečně přitažený za vlasy, ale aspoň si Nora prošla nějakým vývojem. Delší časový úsek mi nevadil, naopak mě jindy dráždí, když je v knížkách popisovaná láska až za hrob, která vznikne během měsíce.
Celkově je to text, ke kterému nemám potřebu se vracet a který dost rychle vyvane z paměti. Ale upoutala mě obálka.
Anotace slibuje přesně to, čeho se čtenáři dostane. Nostalgický, posmutnělý, silný příběh plný vzpomínek na dětská dobrodružství, do kterých nesmlouvavě zasáhla tragická událost. Přátelství, vina, smíření. Výtvarné zpracování jako vždy dechberoucí. Mám pocit, že čím více let bude čtenáři, tím více knihu ocení.
Tak nevím, některé příběhy jsou vyloženě nudné nebo působí křečovitě, jiným chybí pointa, pobavilo jich jen pár. Knížku jsem po přečtení potichoučku vrátila zpět do knihovny a dítko se po ní neshánělo.
Myšky byly první autorova kniha, kterou jsme četli, ale líbila se nám (nebo možná jen mně) nejmíň. Většina pohádek mě moc nezaujala, upoutala mě jen o velkém a malém myšákovi, malému se líbila o výletu (možná i proto, že u obou zvládne krásně domýšlet a doplňovat, co bude dál). Vlastně ještě větry všech světových stran mi utkvěly v paměti.
Prasátko pobavilo malého i velké (= rodiče). Hezké ilustrace se u Lobela rozumí samy sebou (i když má i povedenější), stejně jako zábavné, mnohdy absurdní situace a jednoduchý, ale výmluvný text. Prasátko s jeho fóbií z vysavače má plus i za pointu a spolu s pohádkovou polívkou se řadí k mým nejoblíbenějším lobelovkám.
Srovnání s Knížkou Hervého Tulleta se skutečně nabízí a Modrý se Žlutým z toho jako vítěz opravdu nevychází. Ale to neznamená, že by byli špatní. Nápad je hezký, zpracování poutavé a neobvyklé, jen v příběhu něco malinko drhne. Mému malému se knížka docela líbila, ale (na rozdíl od mnohých jiných) mu stačila přečíst jen jednou.
Na knihu jsem slyšela pět ódy a možná proto se pak dostavilo mírné zklamání. Příběh je hezký, obrázky krásné, ale přesto mě knížka nedokázala nadchnout, sama nevím proč. Asi se k ní budu muset ještě vrátit, abych to zjistila...