Litocha komentáře u knih
Ilustrace jsou krásné, body dolů za neoriginální, a navíc i fakticky zavádějící (Mohli by už, prosím, vzít všichni na vědomí, že ježci až na výjimečné případy opravdu NEJÍ ovoce? A tunely v zemi taky nehrabou, řekla bych.) příběh. Synovi se ale knížka líbila.
(A ta reklamní anotace tady je teda dost úlet. Když už knížku vysvětlující přátelství, tak raději Jeden za všechny, všichni za jednoho.)
Vtipný nápad, ale zasloužil by si lépe propracovat. Takhle je to zábavná jednohubka.
Příběh má bohulibý záměr, zpracování je docela milé, ale že by mě knížka nějak oslnila, to zase ne.
Půvabné ilustrace a jednoduchý příběh s originálním a poněkud drsným vyústěním (alespoň syn se nad osudem hada pozastavoval). Mě trošku zarazily role manželů a jejich na dětskou knížku možná až příliš dospělé rozhovory – tady je poznat, že text vznikl v první polovině dvacátého století. Oceňuji naopak poznámku překladatele, která vysvětluje okolnosti vzniku a vydání knihy.
Autorčiny knihy (ty ze současnosti) mám docela ráda, ale tady nebyla v nejlepší formě. No, pokud kniha vyšla v autorčiných sedmdesáti letech, vlastně se není čemu divit, že poněkud pokulhává. Případným dalším pokusům už se asi vyhnu, a když náhodou dostanu chuť, sáhnu raději po nějaké starší.
Téma je zajímavé, ale příběh byl odfláknutý a děravý jako ementál, milostné tokání mi chvílemi lezlo na nervy, dobrodružná linka byla o něco lepší, ale zmatečná (spousta věcí zůstala bez vysvětlení), zvláště vedlejší postavy stály vesměs za starou bačkoru.
Nevím, jestli je to necitlivým překladem, nebo autorkou, ale u těchto knih mám občas pocit, jako by mi unikaly souvislosti, v dialozích se někdy ztrácím (a "humor" není právě k popukání). Ani tady to nebylo jinak.
Z Elizy mě popravdě dost mrazilo. Jsem už v roli rodiče a při představě, že by na tom moje dítě bylo za pár let podobně jako Eliza - veškerý společenský život jen ve virtuální realitě, neschopná běžné komunikace, neschopná vytvořit si sociální vazby, vytěsňující vše mimo svůj malý svět, svázaná úzkostí a nízkým sebevědomím - mi běhá mráz po zádech (za všechno hovoří třeba Vánoce nebo rodinné táboření). Podobných dětí totiž jistě není málo (i když nejsou tvůrci populárního webkomiksu).
Kniha je působivá a pro mě přijatelnější než Uvnitř mé hlavy - protože je reálnější. Úryvky z komiksu (vizuální stránka mě moc neupoutala, ale příběh zněl zajímavě) a hlavně záznamy konverzací byly oživujícím prvkem, postavy byly celkem hodnověrné (taky jsem chtěla Wallace kolem strany 290 něčím přetáhnout, ale dospívající prostě jsou sobečtí), nebylo to cukrkandlově přeslazené a ten sluncem zalitý konec k tomuto žánru patří.
Není to jen povrchní romantická knížka, ukazuje na hned několik problémů a poskytuje mnohé náměty k přemýšlení. Francesca Zappia je rozhodně zajímavá autorka.
Když měl syn něco přes dva roky, byl tenhle příběh jeho jednoznačný favorit. Dětskou hatmatilkou komentoval jednotlivé události a ukazoval, jak si Krtek dává pneumatiky na hlavu, kolem krku a dvě do tlapek.
Po více než roce a půl jsem knížku přinesla vyřazenou z knihovny a nebyla jsem si jistá, jestli o ni bude mít ještě zájem. Hned večer jsme museli Krtka zase číst. Krtek pořád zabírá. (Tolik k petraj20 - nás se krtkománie držela přes rok a pořád ještě občas ožije).
Okouzlil mě ohňostroj nápadů, slovních hříček, drobných vtípků a absurdních situací doplněných o zajímavé informace. Každý z členů party má svou nezastupitelnou úlohu (však si je taky krásně rozdali), všichni ti podivíni i zlosyn jsou skutečně zábavní. Nejvíce mě ovšem pobavily "recenze" na obálce.
"Měl to být dárek za vysvědčení, ale tak jsem se ponořila do děje, že ji dám dětem až pod stromeček." Dalila Šroubková, matka
"Hledám novou práci. Ponorka Abramis překoná mého Nautila ve všech směrech." kapitán Nemo
Příběh bych klidně snesla i delší, ale aspoň malé čtenáře neodradí tloušťkou.
Ilustrace Galiny Miklínové jsou jako vždy parádní, tentokrát možná ještě víc než jindy, navíc jsou zároveň důležitým nositelem informací.
Po tomhle se vůbec nedivím, že jsou knihy Petra Stančíka hned dvojnásobně zahrnuty mezi nejlepšími českými knihami pro děti 2018/2019. Určitě se brzy kouknu po dalším dílu.
Netvrdila bych, že je to leporelo pro předškolní děti. Se čtyřletým synem jsme ho prohlídli a přečetli, ale ukazovat a popisovat obrázky ho bavilo jen do tří čtvrtin. Připadalo mi, že je pro něj úkol moc jednoduchý. U knížek si většinou povídáme, jak se asi právě postavy cítí, proč se něco stalo právě takhle nebo jak to asi bude dál (třeba podle obrázků), takže pojmenovávat hračky nebo věci na koupání už ho moc nebaví. Pro opravdu malé děti je to ale určitě hezké leporelo s příjemnými verši osvědčené autorky (ale má i spoustu mnohem lepších!) a obrázky osvědčené ilustrátorky, dlouhé tak akorát na udržení pozornosti.
Dahlovsky zábavná i drsná knížka zároveň. Knížka není ani moc květnatá, ani příliš strohá, poměrně krátká, ale vůbec ne zkratkovitá, s krásným jazykem i ilustracemi. Líbí se mi, jak autor osvědčené, dětem známé postupy (opakování a stupňování motivů, postupné zapojování jednotlivých aktérů příběhu) kombinuje s originalitou a hravostí.
Působivý příběh o tom, že ne každý je sebejistý vůdčí typ, ale že i neohrabané, zakřiknuté, sportovně nepříliš nadané děti touží po začlenění mezi ostatní. Učitelé budou mít nespíš děti Toníkova typu (tiché, chtějící se zavděčit a uvědomující si, co je a není správné) rádi, vrstevníci jsou ale nemilosrdní, brzy odhalí "slabší kusy" a v lepším případě je jen ignorují. Knížka může být přínosná právě v tom, že dětem ukáže, že i outsideři mají svůj svět, své city a své jedinečné schopnosti. Kéž by to se všemi dopadlo tak jako s Toníkem.
Uf. Dodnes si vzpomínám na gymnaziální léta, kdy jsem Bezruče četla poprvé a byla unesená jeho naléhavostí. O více než dvacet let později jsem zjistila, že jsem už někde úplně jinde.
Sbírka by potřebovala výrazně proškrtat, když po třicáté čtete totéž, notně to leze krkem. Bezruč má velice omezený repertoár motivů, jeho nesnášenlivost má možná v jeho situaci opodstatnění, ale dnes mě jeho černobílé vidění (nejen) společnosti neskutečně dráždilo. K tomu ještě mnohdy těžkopádné verše, naprosto scestné odkazy na antiku, pozérství... Asi by Bezruč udělal líp, kdyby to svoje dílo pořád nepřepisoval a neupravoval. Sice jsem nepátrala po tom, jak vypadala první, časopisecká verze básní, ale přepracováváním se nejspíš vytratila velká část autentičnosti.
Kvůli skvostné Labutince a asi pěti lehce nadprůměrným básním jsem uvažovala o o něco vyšším hodnocení, ale na konci sbírky jsem na to byla až moc umrtvená.
(Docela by mě zajímalo, jak Bezručův jazyk pobírá někdo, kdo nepochází z jeho kraje.)
Fantazií a hravostí oplývající knížka, která ale asi není pro každého. Velké ocenění zaslouží Kateřinina vnímavost k přírodě, tvorům malým i velkým. Chroustí básnička je naprosto okouzlující, jiné příběhy mě tolik nezasáhly. Celkově u mě stojí výše Jácíček.
Co k tomu říct. Celkově je knížka o něco lepší než první díl, i když po pár desítkách stran jsem myslela, že ji odložím nedočtenou. Nakonec jsem se docela začetla, i když je to taková spatlanina všeho, co je pro tyhle knížky typické. Jsem už ale přesycená namachrovaných týpků přesvědčených o své neodolatelnosti, vyhrocených charakterů, hystericky pubertálního chování postav i sexuálního vztahu prezentovaného jako hluboká láska. U autorky mi navíc dost vadí, že je podle ní normální chovat se k partnerovi jako k onuci. Však jedno nebo dvě miluji to všechno spraví, ne?
Už z prvního dílu jsem nebyla odvázaná, i druhá šance vyšla naprázdno, takže další autorčiny opusy si s radostí nechám ujít.
U nás se žádné bezbřehé nadšení nekonalo. Knížku jsme přečetli (verše jsou typicky žáčkovské - nedrhnou, občas se objeví i poměrně nečekaný rým), obrázky prohlédli (kolážová forma je rozhodně oživením, mě ale zaujaly více než syna - nejvíce se mu líbilo autíčko nasávající benzín), ale požadavek na opětovné čtení se neobjevil.
Na autorku jsem četla samou chválu, ale po přečtení téhle knížky jsem trochu na rozpacích. Kniha má sice zajímavé ilustrace a užitečné téma, ale zpracování mě nenadchlo. Knížka je na mě příliš poučující (bohužel nejen o rostlinách, didaktický tón jsem cítila i v dalších pasážích) a popisná na úkor dobrodružnosti. Věty jsou mnohdy poněkud kostrbaté a nejvíce mi vadí slabá charakteristika víl – byl jich celý chumel a všechny mi splývaly, žádná neměla pořádnou osobnost (a jména si byla dost podobná). Možná by bylo lepší jich mít míň s jasně daným charakterem. Hlavně zpočátku to bylo navíc jen o potácení se od jedné rostliny k další (a víly působily neschopně a bezradně, protože je pořád musel někdo zachraňovat).
Knížka do slova a do písmene splňuje zadání prvního čtení. Jednoduché věty ale přesto skládají dohromady zajímavý příběh. A obrázkové básničky Hanky Jelínkové mám ráda (nejlepší je ale její Kouzelná abeceda), předem je jasné, že to nebudou podbízivé veršovánky. Ilustrace se mi zamlouvají více než od Věry Faltové. Potěšila i záložka s natištěnými kosími stopami.
Hezký, lehce vtipný, dětem blízký příběh (ukládání je zachyceno fakt přesně). Jen škoda, že je opravdu napsán až příliš jednoduchými větami. I tak se nám ale knížka líbila.
Líbila se mi víc než Zajíčkova cesta. Vtipný příběh, milé obrázky a pro prcky i mírné poučení (aneb jak je to vlastně s těmi nelétavými ptáky).
Knížku jsem četla až jako třetí v pořadí a užívala jsem si ji podobně jako ty předchozí. Nekonvenční Lucy si mě získala, Colin byl taky sympaťák (i když to, jak se na konci pořád nemohl rozhoupat, mě dráždilo). Právě konec byl dost natahovaný (kdyby si promluvili, mohlo být po starostech), pochyby mám i o tom, jak by bylo přijímáno spojení chudé neurozené dívky se šlechticem (ale vem to čert, tenhle žánr stejně není nic jiného než pohádka pro ženy). Líbilo se mi naopak to, jak okolnosti donutily Colina i Lucy, aby se stali empatičtějšími. Celkově je to svěží, úsměvný a nepřeslazený příběh o jedné nehodě, která změní dva lidské osudy.