LooneyCZ komentáře u knih
Tak tohle byla síla. Příběh mě vtáhl a nepustil. Samozřejmě jsem se chtěla dozvědět o nedělním odpoledni všechno. Na základě předchozích knih autorky jsem ale byla obezřetná. Dozvíme se jak to celé bylo, nebo budeme vydáni na pospas vlastní představivosti? Tentokrát mě autorka nezklamala a vše podstatné je řečeno (na rozdíl od Rekonstrukce, kde mi trochu chyběl konec). Synovu dějovou linku dokresluje příběh matky a uzavírá se vyprávěním otce. Zůstává tu však prostor pro domněnky, takže úplnou pravdu nepoznáme. Což je vlastně taky dobře.
Mohl Teodor někdy vést lepší život nebo byl prostě jen pokračování série tragédií rodiny Šimáčkovy? Kdo ví. Jisté je, že v téhle knize je to jedno "velký špatný" vedle druhého. Člověku z toho není veselo. Ale čte se to výborně...
O podmínkách výroby oblečení v asijských továrnách jsem nikdy neměla moc dobré mínění, ale po přečtení téhle knihy už nikdy nebudu koukat na ručníky stejnýma očima. Taky jsem si potvrdila, že do Indie ani do Číny na výlet nepojedu (příliš mnoho lidí). A ty Filipíny mě teda taky nelákají. Rudolf Havlík ovšem má dar psát o téhle části světa i o oděvním průmyslu takovým způsobem, že jsem se místy smála nahlas. Pravda, jindy mi bylo spíš smutno. Čtení to bylo poučné a poutavé, pro slabší povahy asi trochu drsné, ale rozhodně mohu knihu doporučit.
Zatím asi to nejslabší, co jsem od Hájíčka četla. Není to špatné, taková zadumaná vztahovka, ale nic to ve mě nezanechalo. Je tu mnoho témat, která mi připadají nedotažená. Například avizovaný románek s Filipem je epizoda, která vyšumí a vlastně nakonec nechápu její účel. O rodinné historii se toho moc nedovíme, náměty zůstávají nakousnuté a sama Marie je jaksi nemastná neslaná, nerozumím jí a bohužel je mi lhostejná. Což by se u hlavní postavy stát nemělo, ne?
Nakonec jediné, co mě v knize oslovilo, bylo téma stárnoucích rodičů. Taková ta chvíle, kdy si uvědomíte, že tu nebudou věčně. Přitom tohle byl jen jeden z mnoha motivů, ostatní mě nezasáhlo.
Kniha tedy vyznívá do ztracena, máme se smířit s tím, že druhým do hlavy nevidíme a jejich jednání a pocity nikdy zcela nepochopíme. Což je sice pravda, ale zároveň nic nového. Hm.
Podmanivá atmosféra, zajímavé téma rumunských Slováků, ale celkově tomu bohužel něco chybělo. Rodinné tajemství nebylo nakonec tak šokující, možná i proto, že se dalo částečně vytušit, jak to vlastně bylo (skoro jsem se trefila). Konec pak byl takový až příliš smířlivý: rodiny i sousedé se udobřili, zlo bylo potrestáno a všichni žili šťastně až do smrti. Nápad dobrý, ale z mého pohledu krapet nedotažený.
Každopádně bych od autorky ráda zkusila i některou detektivku, vypadá to na dobré čtení.
Při čtení Backmanových knih mi často spadne něco do oka... Já na tydlety emoce jako moc nejsem, ale on to prostě umí. Je to trošku menší doják než Ove, ale líbilo se mi to víc než Medvědín.
Čtěte pohádky a mějte rádi své osobní superhrdiny!
Ze začátku mi trochu vadilo pomalejší tempo a hlavně opakované zmiňování "Dramatu". Člověka to vrhne do neustálého očekávání okamžiku, kdy se konečně odhalí, co se vlastně stalo. Trochu jsem se bála, aby se z toho nevyklubala nějaká blbost. Naštěstí to tak nebylo. Ze začátku vyznívá knížka skoro až idylicky, parta kluků prožívá úžasné dětství a pomalu dospívá. Občas se vyskytnou potíže, ale všechno pořád vypadá vcelku bezstarostně. Postupně se ale dozvídáme, že za vší tou idylkou se skrývá řada problémů (což se dalo čekat). Posledních sto stran, které jsem doslova zhltla, je plné zvratů, vcelku nečekaných souvislostí, odpouštění i pochopení. Napravení a smazání. Všechno do sebe zapadne, všechno se vysvětlí a nakonec to vlastně i dobře dopadne. A vlastně proč ne, občas to chce nějaký ten happyend.
O Radce Třeštíkové se teď hodně psalo, a tak jsem si řekla, že bych si od ní konečně taky mohla něco přečíst. Půjčila jsem si tedy Bábovky. No a zjistila jsem, že toto vážně není můj šálek čaje.
Myšlenka propojit osudy několika žen je sice zajímavá, ale tady to šlo zbytečně do extrému. Nevěra, krádeže, přetvářka, prostituce, drogy, šmejdi... Jako bych koukala na zprávy na Nově nebo četla Černou kroniku. Ach jo. Všechny hlavní hrdinky mi byly nesympatické. Jsou to tak trochu chudinky a docela dost krávy.
Taky autorčin styl mi úplně nesedl. Nejvíc mi ale vadilo, že použitý jazyk je v podstatě pořád stejný, ať už příběh vypráví patnáctiletá puberťačka, vysoce postavená manažerka nebo prostá žena těsně před důchodem. Není divu, že se pak celý děj slije v jeden velký guláš s dvanácti bábovkami a svazkem peněz k tomu (od koho ke komu nakonec doputovaly nemám tušení).
Nicméně knihu jsem dočetla a musím říct, že jsem ji přelouskala poměrně rychle. Určitá čtivost se tomu upřít nedá. Až se ale zase budu chtít rochnit v depresi, pobrečet si nad nespravedlností a rozčilovat se nad tím, jak na sebe lidé umí být hnusní, vyberu si velmi pravděpodobně knihu od někoho jiného. Knihu, která se mě nebude jen snažit nasr...štvat!
Detektivka psaná od konce je rozhodně zajímavý nápad, bohužel mě ale ze začátku čtení moc nebavilo. Připadala jsem si jako kdybych byla s přáteli na pivu a všichni se bavili o včerejší akci, na které já jsem ovšem nebyla, a tak mi naprosto uniká, o čem je řeč. Občas mi trpělivě někdo vysvětlí okolnosti, ale celkově mě to povídání moc nebaví a chci si pokecat o něčem jiném.
Poté, co jsem se prokousala až ke kapitole 4, to začalo mít spád. Poslední (první) dvě kapitoly byly skvělé. Trochu předvídatelně se ukázalo, že všechno je úplně jinak. Dobrý závěr!
V průběhu čtení se mi vlastně docela líbilo, jak každá další kapitola přinese úplně jiný pohled na to, co jsem zrovna přečetla. Jenže prvních téměř tři sta stran člověk moc netuší která bije, a tak je opravdu těžké se přesvědčit k dalšímu čtení. Jen díky tomu závěru nakonec dávám 4 hvězdy.
Knížku mi doporučila a půjčila kamarádka a já byla nejdříve trochu skeptická. Rozhovor na tři sta stran mě moc nelákal. Jakmile jsem ovšem knihu otevřela, hned mě zaujala a jen těžko jsem se od ní odtrhávala. Spousta zajímavostí, příběhů, trocha černého humoru a hlavně dost užitečných informací, které by měl vědět každý pro případ, že se dostane do situace, kdy jde někomu o život.
Nejzajímavější mi připadala první část o letecké záchrance. Ke konci už mě pan doktor začínal rozčilovat, protože to snad ani není normální člověk: jak to všechno stihne, proboha? To jeho nadšení pro věc mu zkrátka a dobře závidím. A tak jsem ho začala sledovat na Instagramu.
Ve srovnání s knihami Adama Kaye taky musím říct, jak jsem ráda za úroveň zdravotní péče v Česku. Občas člověk nadává, ale buďme rádi za to, jak nám to tu funguje. Čest všem dobrým doktorům, sestrám, záchranářům i first responderům!
Nebylo to jednoduché čtení, jak kvůli tématu, tak kvůli zvláštnímu autorčinu stylu. Možná právě ten strohý způsob vyprávění a přímá řeč bez uvozovek způsobily, že jsem z knihy trochu rozpačitá. Zápletka byla zajímavá, postavy propracované, ale pořád jsem si připadala od děje jaksi odtržená. Všechno se odehrálo příliš rychle. Bylo to silné a přitom to šlo trochu okolo mě. Konec mě zaskočil.
Moje první kniha od této autorky, určitě zkusím i další její tvorbu.
Mám z knihy smíšené pocity. Na jednu stranu je tu dost zajímavých postřehů a neobvyklý jazyk, na stranu druhou chybí nosný příběh a hlavní hrdina je často na facku. I když přece jen o trochu méně než Josefovy vrstevnice (plus mínus) z Bezpečně nešťastných nebo Amáliiny nehybnosti.
Rodáky z Našeho města asi kniha osloví víc než jiné čtenáře, ale i pro mě - z větší vesnice - se tu našla spousta trefných poznámek na adresu vedení obce, pořádání kulturních akcí, konzumu a pod.
Nemůžu se zbavit dojmu, že si autor potřeboval hlavně postěžovat na svět okolo. Podařilo se mu sice vystihnout spoustu maloměstských neduhů, ale na konci svého hrdinu opustil, aniž bychom se dozvěděli odkud kam vlastně směřoval. Takže, co tím vším vlastně chtěl říct?
Instantní moudra v krásně ilustrovaném obalu. Neměla jsem žádná přehnaná očekávání, chtěla jsem něco oddechového, jenže tady kromě obrázků nebylo nic, jen prázdné věty náhodně nasázené za sebou. Nazývat to fejetony nebo esejemi je přehnané. Jsou to spíš zápisky z deníčku. Na osobní deník je to ale příliš neosobní a myšlenky jsou často velmi obecné (láska je důležitá, děti jsou všechno, občas je život těžký). Témata se opakují až do totálního vydojení. Ačkoli jsem si obsah dávkovala po troškách, po přečtení více jak dvou příspěvků po sobě se mi začalo zdát, že čtu to samé stále dokola.
Hodnocení 2 hvězdičkami = 1,9 hvězdy za grafickou úpravu + 0,1 hvězdy za text.
P. S. Ano, přiznávám se, velkou část knihy jsem četla na toaletě.
Z počátku jsem se vůbec nemohla začíst. Nebylo to ani tak kvůli specifickému stylu, jakým je kniha psaná, spíš mi první čtyři hrdinky byly silně nesympatické. Všechny ty intelektuální debaty s výrazy jako "desegregovaná Texasanka" nebo "rasové implikace" mi připadaly nudné. Takhle se opravdu někdo baví? A pak strašně moc informací, aniž by se šlo trochu víc do hloubky (např. zmínka o znásilnění, dvě věty a jedeme dál, nějak se s tím srovnala a hotovo).
Takže místo sledování děje jsem si všímala drobností jako třeba na str. 138 (a znovu na str. 379) špatně přeloženého pojmu "dědečkovy hodiny" (pravděpodobně záměna grandfather's clock a grandfather clock, což jsou stojací hodiny, pendlovky). Taky mě pobavila na str. 170 zmínka o bujném poprsí, které je o stránku dál popsané jako "prsa velikosti C" (jestli jsou céčka bujné poprsí, tak co má potom Jitka Čvančarová?)
Nicméně od příběhu Bummi to konečně začalo být zajímavé. S každou další postavou, která zapadla do složité mozaiky, mě to bavilo víc a víc. A nezkazily to ani poslední kapitoly (Raut a Epilog), kde se zase objevily kecy o "konsezuálním tom", které "denunciovalo cosi". Spíš naopak. Některé dějové linky se dočkaly zajímavého závěru.
Z díla, které získalo Man Bookerovu cenu, jsem měla obavy. Ostatně jako ze všech knih, které nadchly kritiku. Po pomalém rozjezdu mě to ale opravdu chytlo. Vlastně se mi to dost líbilo. Bylo to zase trochu jiné čtení.
Tohle byla dobrá jízda. Malinko mi to připomnělo Jääskeläinena, možná i Miloše Urbana, ale opravdu jen trochu. Uranova je totiž těžko popsatelná směs "normálního" románu a fantasmagorie, to vše naložené v makové pálence podávané při radonové koupeli v lázních Jáchymov. (Ano, taky se tam teď strašně moc chci jet podívat.) Bavil mě sarkastický humor, i když ho klidně mohlo být víc. Bavila mě zápletka i postavy. Na pět hvězd tomu ale přece jen něco chybělo. Po přečtení zhruba první třetiny příběhu jsem měla pocit, že se už přece vše vyřešilo a není důvod číst dál. Tempo příběhu opadlo, aby se najednou objevila nečekaná skutečnost, která posunula děj novým směrem. To samé se zopakovalo v závěru, který byl ale jinak dobrý, ačkoli to dopadlo špatně, což není pravda (to není spoiler, ale název kapitoly - ty názvy jsou mimochodem dost povedené). Takže až na to kolísavé tempo vyprávění to bylo fakt dobré. Asi to není tak úplně četba pro konzervativní čtenáře, ale já si to užila.
Šikmý kostel 2 je opravdu silný příběh, ještě drsnější než první díl. Co taky čekat od knihy, která se odehrává na Ostravsku mezi lety 1920 a 1945. Fascinuje mě, kolik věcí o té době a tom kraji vlastně nevím. O sporech mezi Poláky, Čechy a Němci, hledání hranice, vraždění, odsunech, útlaku a nevraživosti mezi lidmi jen kvůli národnosti. Jak píše autorka v doslovu, smutné je na tom to, že někteří lidé jsou zkrátka nepoučitelní, a tak jsou i dnes extrémní nacionalisté stále velmi hlasitě slyšet. Prosazují se, a prosazovali se vždy, na úkor těch, kteří by prostě jen chtěli v klidu žít. Vždyť zrovna havířům nedával život v tomto kraji nikdy nic zadarmo.
Věci nejsou černobílé a kniha si ani neklade za cíl někoho soudit. Spíš člověka donutí se zamyslet nad tím, kde končí národní hrdost a začíná extremismus. Jaké jednání lze ještě tolerovat a co už je za hranou.
Příběh je taková esence toho nejhoršího, co v meziválečném období mohlo lidi potkat. Někdy mi připadalo, že na jednu rodinu je toho až moc. Na druhou stranu chápu, že autorka chtěla dostat do děje co nejvíce reálií, které nasbírala od pamětníků. Krize, transporty, pomoc vězňům. Je tam (skoro) všechno. A dobře mi z toho leckdy nebylo.
Možná to teď trochu přeženu, ale Šikmý kostel je pro mě částečně román a částečně poučení o historii. Jednoznačně doporučuji a těším se na další díl.
Vtipné čtení, ideální do MHD nebo, autor promine, na toaletu. Doporučuju číst po malých dávkách. Logicky. Na Facebooku byste si taky v kuse nečetli něčí statusy za posledních pět let.
Starý a vyhořelý hlavní hrdina mi malinko připomněl Muže jménem Ove. Tenhle příběh je však mnohem víc o osamělosti, nese se v takovém smutném, melancholickém duchu a postupně začíná být lehce pozitivní. Jako že ještě není všem dnům konec.
Není to špatné, taková milá jednohubka o pár stránkách (ačkoli na přebalu je napsáno Román), chvíli se nad tím zamyslíte, no, a je to pryč. Není to špatné, ale není to ani něco převratného.
Upřímně, moc jsem od knihy nečekala. O to příjemněji mě překvapila. Děj měl spád, postavy byly uvěřitelné a závěr docela nečekaný. Asi si od Dominika Dána zkusím ještě přečíst něco dalšího.
(SPOILER) Budu opakovat některé starší komentáře, ale ani já nechápu, proč anotace na přebalu prozrazuje děj až po stranu 150 (z celkem 215), příběh je navíc rozpracovaný ne úplně poutavě. Sečtělejšímu čtenáři to může úrovní slohu připomínat povídku z časopisu Vlasta.
Bohužel, postava Lindy pro mě byla taková bezkrevná a já si k ní nenašla vztah. Její odpor k Rusům je podaný trochu na sílu, jako kdyby ji autorka za každou cenu chtěla postavit na správnou předlistopadovou stranu. Ostatní postavy nedostaly dost prostoru, aby se k nim dalo říct něco víc.
Celý incident se zbraní mi pak přišel přehnaný, moc nerozumím tomu, proč zrovna v tomhle případě Linda střílela, ale sveďme to na mateřské hormony. Za svoje uvěznění pak viní okupanty, no, dejme tomu, že to byla snaha se s tím vyrovnat.
Čekala bych, že ze situace mladé matky ve vězení autorka vytříská maximum a vyždímá ze čtenářek veškeré emoce. U mě to nefungovalo. Mnohem propracovanější popisy pobytu za mřížemi jsem našla třeba v Bílé Vodě nebo Lustru pro papeže.
Potenciál, který námět a prostředí má, obojí neokoukané a velmi slibné, zůstal nevyužitý. Mně umístění děje zaujalo i proto, že celý život žiju v sousedství VVP Libavá, a ačkoli jsem vrstevnicí Aničky, ruské vojáky nepamatuju. Ale vím jaké to je, když slyšíte v noci střelby a nad hlavou vám létají stíhačky.
Třetí část pro mě byla nejzajímavější, možná i proto, že o ní už naštěstí v anotaci nepsali. Sice mi přístup Lindy k situaci přišel neuvěřitelný, ale kdo ví, jak se s něčím takovým dá vyrovnat.
Bohužel závěr mi opět zhořkl prohlášením hlavní hrdinky, že za vše, co se stalo, nesou vinu sovětští vojáci a přirovnáním jejího věznění k politickým procesům. To jako vážně? Ženská se dobrovolně odstěhuje do vojenského prostoru, jednou ji zpoza plotu slovně obtěžuje voják a ona následně někoho postřelí, protože se cítí ohrožená. Pardon, ale to opravdu nebyla adekvátní reakce. A ačkoli odtržení matky od kojence považuju za mimořádně kruté, Linda si nějakou formu trestu zasloužila, protože střílela na člověka. A to není sranda.
Tahle kniha mě zklamala, myslím, že s touto autorkou se naprosto míjím. Tři hvězdy s odřenýma ušima.
Skoro by se zdálo, že Zibura už všude byl a o všem napsal. Teď ale přichází se zápisky z Camina a je to zase skvělé. Po Prázdninách v Česku, které se mi zdály trochu slabší, je tahle knížka opět dobře namíchanou směsí humoru, fakt a zamyšlení, kterou doplňují úžasné obrázky. Inspirativní a zábavné, ráda doporučuji všem cestovatelům (aktivním i pasivním).