ludek.n komentáře u knih

Se Simonem R. Greenem jsem se doposud potkal jen v novele „Rozdíl, na kterém po čertech záleží“, uveřejněné v sborníku s názvem Temné uličky. Tohle je tedy má první románová zkušenost a synonyma, která mi naskočila hned v úvodu, byla: RYCHLE A ZBĚSILE. Green se s tím rozhodně nemazlil a hned zkraje do mě nasypal kulometnou dávkou pořádnou porci olova, o nějakých šípech z podivné hmoty ani nemluvě. Mělo to však malinko kontraproduktivní účinek. Namísto oslavných fanfár, mi tohle umanuté řádění natolik zahltilo receptory, že jsem se pro následující jemné příběhové nuance stal necitlivým, ba nebojím se říct až znuděným. Přecházení od jednoho odpadlíka ke druhému opravdu nemohlo být zoufalejší. Do struktury děje přispívalo jen málo a z hodnocení odlupovalo jednu hvězdu za druhou. Z latergie mě neprobralo dokonce ani finále, přestože zbraně a štíty byly znovu v pohotovosti. Vinu za to dávám pompézní lacinosti, která se v závěrečném účtování vetřela do všech koutů Droodské svatyně a nebrala ohledy na nic a na nikoho.

6 18.10.2021

Nakladatelství Classic And připravilo druhou kolekci „nejlepších“ hororů roku tak, jak ji sestavil editor Karel Edward Wagner. Jedná se o sedmnáct kousků z rukou jak slavných a prověřených autorů (Harlan Ellison, Charles L. Grant, Dennis Etchison, Ian Watson), tak těch v české kotlině méně známých (Nicholas Royle, Don Webb, M. John Harrison, Elizabeth Hand a další). Úroveň je kolísavá, přičemž asi za žádnou ze zde uvedených povídek bych nedal ruku do ohně ani si ji nevystavil ve vitríně. Úplné propadáky, jako jsou Webbovy roztříštěné Upomínky věčného zatracení, Frazierův zbásněný Každodenní Černobyl nebo Harrisonův epileptický Mocný Bůh Pan, vyvažují o něco solidnější kusy, zmiňme např. Nicollův hard-rockový Prázdný éter nebo Carpenterovo ropné Probuzení. Zbytek pak jsou povětšinou jednoduché hrátky se strachem a hrůzou, pro případné kardiaky zatavené do plastikové fólie a převázané černou mašlí s nápisem BAF. Celkový dojem průměrný.

6 24.09.2021

Stephen Bowkett si pro svůj Tajemný sligum vybral čtveřici třináctiletých hrdinů, kteří jednoho dne po bouřce objeví na pobřeží moře záhadnou hmotu se zvláštními vlastnostmi aneb Chobotnice z druhého patra v anglickém provedení. Protože se jedná o příběh pro -náctileté, jak nás trefně na obálce upozorňuje český vydavatel, dá se dílku odpustit jistá povrchnost a účelovost jednotlivých motivů. Koneckonců je to novela o mladých pro mladé. V první polovině se Bowkett zabývá výhradě teenagerskými problémy Simona Hallana a teprve ve druhé půli popustí uzdu představivosti a začne experimentovat s onou tajemnou hmotou. Odkud se vzala a proč se s ní děje to, co se děje, autor nevysvětluje. Morální rétorika, vkládaná do úst třináctiletým, zní stejně podivně jako tápavé finální rozuzlení, s nímž si ostatně Bowkett příliš hlavu nelámal a logika dostala pěkně na frak. Jinak ale vyprávění drží pohromadě a není zase až tak naivní, aby znechutilo třeba i dospělé čtenáře.

6 19.07.2021

S blížícím se koncem série se autoři dostávají tak trochu pod tlak, aby smysluplně zakončili rozběhnuté linie a zodpověděli všechny otevřené otázky. Bruce Bethke ještě rozvíjí svou zápletku na planetě vlčích smeček v duchu plnohodnotného dobrodružného příběhu (přestože jsem nepochopil jeho urputnou snahu postavit Mavericka do dominantní role), a tak ona nevděčná úloha velkého finále připadla Jerrymu Oltionovi. Ten se s ní však vypořádal se ctí, za což mu patří pochvala před nastoupenou jednotkou. V jeho případě už se samozřejmě více diskutuje, polemizuje a vysvětluje, než že by akce střídala akci. Přesto je mu nutno přiznat, že odvrátil mečbol při podání soupeře a jeho intelektuální rozprava o údělu lidstva má hlavu a patu. Nepůsobí nabubřele, megalomansky ani netvoří vatovaný doplněk předchozích novel. Dokonce se ani nenimrá v obšírném vysvětlování pohnutek jednotlivých protagonistů, ale má myšlenku, které stojí za to věnovat pozornost. Na druhou stranu, závěrečná usmiřovací kapitola s Julianou Welshovou je kýč jako hrom a měla by autora strašit ve snech alespoň tak, jako mě. I přes tuto výtku mě jak Bethke, tak Oltion svými novelami zaháčkovali, takže netřeba si zoufat.

6 16.07.2021

Zdá se, že Město robotů je uzavřenou kapitolou a do pokračování série už zasahují jen jeho ozvěny, nesené dvojicí hlavních protagonistů Derecem a Ariel. Leighovo Kukaččí vejce ze světa vlčích smeček, stejně jako Scottenův Odrodilec z Ústřičného světa jsou téměř samostatnými, uzavřenými příběhy, u nichž kontinuita a vzájemné řetězení děje šly poněkud stranou. Koneckonců v obou vystupují svérázné světy se zcela unikátním inteligentním životem, které vzájemně spojuje jen stejná výchozí situace, kulminující v poměrně vyhraněný konflikt s roboty. Položkou, která do obou novel přináší prvek nevypočitatelnosti, dravosti a vzrušení je experimentální robot inženýrky Janet Anastasiové. Jeho úřadování v dějové lince a postupný vývoj přináší do série svěží vítr. Dokonce bych řekl, že lehounce zastíní i ústřední postavy Dereca a Ariel, které tak trochu ustrnuly na místě a nikam se neposouvají. I když pochopení létajících Ceremyonů z Odrodilce je o poznání složitější než soužití s vlčími smečkami Kukaččího vejce, přijde mi Scottenova novela dynamičtější a barvitější než ta Leighova. Jsem opravdu zvědav, kam se série, která má nyní podtitul Roboti a mimozemšťané, posune příště.

6 12.07.2021

Chilsonovo Útočiště nás ruku v ruce s Derecem a Ariel přivádí na Zemi, abychom se poučili, jak klaustrofobicky by náš svět mohl v budoucnosti vypadat, zatímco William F. Wu nás v Pericentru vrací zpátky do Města robotů, kde se už zase dějí věci, které slibují zásadní nakouknutí za oponu. Koneckonců ony už závěrečné kapitoly Útočiště chytrým napověděly a hloupé koply, že v téhle knize se konečně bude lámat chleba. Z mého pohledu je to jedině dobře, protože další tahání za fusekli a mlžení už by sérii ublížilo víc, než by bylo zdrávo. Takhle povstává z popela, čtení znovu baví. Oběma autorům se podařilo vrátit do textu pořádné dávky adrenalinu a spád děje posunuli na hranu vodopádu. Díky tomu dokážu Útočišti odpustit zcela naivní chování pozemských bezpečnostních složek a Pericentru poněkud samoúčelnou zápletku, která funguje jen díky závěrečnému „šokujícímu“ odhalení (jinak by se zhroutila jako domeček z karet, do kterého se opře vítr). Oproti nanicovatému pitvání charakterů v předchozích dvou novelách je to každopádně posun správným směrem. William F. Wu nicméně svým závěrem tak trochu spustil závoru a mnoho možností jak pokračovat svým následovníkům nenechal. Tak uvidíme, s čím přijdou…

6 07.07.2021

Ambiciózní projekt Isaaca Asimova a nakladatelství Byron Preiss Visual Publications Inc., kteří společně dali plejádě mladých autorů podnět a základní myšlenky k napsání série s názvem Město robotů, otevírá první kniha autorských povídek a esejů z pera samotného Isaaca Asimova, přičemž ústředním tématem jsou, jak také jinak, roboti a slavné tři zákony robotiky. Hodnotit tuto sbírku jen podle povídek, přiřknul bych jí určitě o hvězdičku více. Nezapomenutelné perly, jakými jsou Dvěstěletý člověk nebo Vánoce bez Rodneyho, prostě není možné hluboce neprožít a nevychutnat jejich veskrze ryzí člověčenství. Vedle průměrnějších kousků (Vize robotů, Rasista, Myslí!) vyniknou o to více. Problém jsem měl s esejemi. Odhlédnu-li od faktu, že je už notně poznamenal čas, nechápu, proč je vydavatel soustředil takto pohromadě do úvodní knihy, když byly ve skutečnosti napsány jako předmluvy k jednotlivým dílům série Města robotů a budou se mi tedy znovu vnucovat před každou další novelou Robouniversa. Opakování myšlenek a motivů, neustálé připomínání i pitvání tři zákonů robotiky, jakož i omílání stále stejných odkazů k slavným povídkám, by se určitě dalo snáze přijmout u rozptýleného decentralizovaného systému než ve formě, který je mi tady předkládán, tedy jeden esej za druhým v řadě za sebou. Faux pas, které není možné nepotrestat než ztrátou minimálně jedné hvězdy.

6 07.07.2021

Po povídkových knihách je tu první román s Lokim, jako hlavní postavou a hybatelem děje. A protože se Jakub Ćwiek rozhodl, že troškařit rozhodně nebude, máme tu hned zkraje Apokalypsu a náběh na konec světa lidí. Loki mezitím hledá narodivšího se Antikrista. Ani napočtvrté se autorovi nepodařilo přesvědčit mě o svých kvalitách. Stylově se románová forma podobá té povídkové, je tu prostě jenom víc vaty a nic neříkajících epizod. Tam, kde je potřeba něco vysvětlit, aby se čtenář neztratil, je to uděláno tak krkolomně, že praštit lopatou po hlavě by možná pomohlo více. Děj knihy negraduje, vyvíjí se spíše metodou náhodně slepených oddílů z ranku šáhni kam šáhni. Chybí tomu napětí i hloubka, příběh je plytký a roztříštěný. A co hůře, rozběhnuté linie se ve finále nespojí, zůstanou na svých rovnoběžných drahách, úplně všechny jsou proto otevřené pro další pokračování. Rozuzlení byť jen jediné z nich se nekoná a odkládá se na příště. Tentokráte jsem třetí hvězdu do hodnocení dosadil jen se sebezapřením a je proto notně odřená.

6 30.06.2021

Doplnění prvních dvou povídkových knih o lháři Lokim, které podle anotace zaplňuje mezery v jeho dosavadním životopisu. Podle mě to však s tím zaplňováním mezer není až tak žhavé. Lokiho vývojová linie je doposud poměrně volná, a tak nic nebrání přidání dalších povídek. Dokonce ani nemusejí mít nějaké přesné datování, protože i bez něj pohodlně a nekonfliktně zapadnou mezi ostatní kusy. Snad jen tvrzení z přebalu českého vydání, že povídky chronologicky patří až za druhý díl série, není úplně správný, neboť sám autor řadí Obchodníka se sny a Dohazovače k první knize, a teprve titulní Machinomania patří ke knize druhé (speciální český bonus Jmenuji se Mike je pak možné zařadit v podstatě kamkoliv). Jestliže jsem si u předchozích knih série stěžoval, že jsme s Jakubem Ćwiekem nenašli společnou řeč a že mě do svého světa nedokázal naplno zatáhnout, platí to stejné i pro Machinomanii. Jakoby mé čtecí receptory s jednotlivými příběhy nespolupracovaly, bránily se Ćwiekovskému vedení děje a nechávaly se zmást postavami, jejichž jednání a stejně tak cíle jejich snažení mi až příliš často zůstávají záhadou. Snad s přechodem na románový formát se to konečně zlomí a Loki uchopí svou šanci za křídla.

6 30.06.2021

Druhá Lokiho kniha pokračuje v konceptu potenciálně provázaných povídek, který představil Jakub Ćwiek už v předchozím díle. Archandělský triumvirát Michael-Gabriel-Rafael tentokrát ustoupil mírně do pozadí, když se Michael objevil jen při eliminaci padlého anděla Samaela v Koruně stvoření, nebo když se Gabriel vydal na výlet za svatým Mikulášem na severní pól v Marnotratném bohovi. Za to si dosytosti užijeme hrátek s řeckým bohem slasti Erosem a bohem vína Bakchusem/Dionýsem (Jděte, jste povoláni; Sluhové Metatrona; Marnotratný bůh). Povídky jsou na první pohled delší, strukturovanější a propracovanější, než jak tomu bylo u první knihy, nicméně stále řeším problém s nanicovatými pointami. Tentokrát tu snad nebyla ani jedna jediná, která by mě ohromila či uspokojila. Také mnohé narážky kolem mě propluly, aniž by vyvolaly jakoukoliv reakci mé šedé kůry mozkové. Možná za to mohla má nesoustředěnost, ale s druhým Lhářem jsem se dost potrápil a několikrát jsem se dokonce musel v textu vracet o několik odstavců zpátky, protože mi utekla souvislost děje. Se zábavností a čtivostí tedy zatím padesát na padesát.

6 30.06.2021

Model jednoho románu ve dvou knihách se vydavetelství United Fans zřejmě osvědčil, a tak páté pokračování Kronik Protizemě dostáváme opět ve dvou dílech. Gramotný český čtenář by zřejmě nezvládl paperback, jenž by měl nějakých čtyři sta stran, proto nám jej hodní nakladatelé rozdělili na dvě části. Ta první je k vlastní škodě pouze příručkou: Jak vycvičit ženu otrokyni. Norman se znovu vrací k tématu, které omlel v předchozích knihách už téměř do omrzení a nyní mu tedy nasazuje královskou korunu. Pohled do zákulisí otrokářského domu Cernů ve městě Aru nadchne asi málokoho. Je to prostě nuda, ať už se na to člověk dívá jakoukoliv optikou. Norman ve svém patriarchálním nadšení utopil všechny ostatní motivy tak dokonale, že po nich nakonec nevzdechne ani okřídlený tarn. Zápletka má podobu vaty, která se po namočení slehne a nevydá ze sebe jedinou jiskřičku. Jestliže se Tarl Cabot v předchozích dílech cyklu choval jako hrdina bez bázně a hany, zde nemá daleko k hranici imbecility. Tichý, hodný a čestný chlapec, který kouká, aby byl, a přitom je to na slovo vzatý drsňák v černém oděvu, schopný všeho. Jenže v téhle knize z toho všeho bohužel zbylo jen velmi málo nebo nic.

6 25.05.2021

Série Y: Poslední z mužů je ve finále. Máme tu poslední knihu s příznačným názvem Odpovědi. Kdo by však čekal nějaké velkolepé a překvapivé odhalení, velký třesk na poslední chvíli, bude nejspíš zklamán. Ostatně v posledních kapitolách se hraje spíše na city, než na rozplétání záhad a finální Epilog z budoucnosti snad kromě rozpaků už také o mnoho víc nepřinese. Dokonce mě napadlo, že kdyby tady ona futuristická douška na konci nebyla, bylo by lépe. Všechny ty Odpovědi, které nám Brian K. Vaughan v této knize předkládá, jsou tak trochu o ničem. Takové to „nějak to prostě skončit muselo“. Za jediný smysluplný a použitelný motiv považuji interakci mezi Yorickem Brownem a agentkou 355. Ostatní linie vedou do prázdna a účel některých vedlejších scén jsem dokonce ani nepochopil, byť jsem si je prošel vícekrát. Málo naplat, není každý den posvícení. Desátá kniha byla pro mě zklamáním tím větším, čím větší byla očekávání. Asi mi zde chyběla ona pověstná třešnička na dortu. Vaughan s Guerrovou ji asi snědli dřív, než kniha vyšla a já se tak musel spokojit jen se základním korpusem a krémem navrch.

6 14.05.2021

Jízda pokračuje. Poslední z mužů na Zemi Yorick Brown se spolu se svými společnicemi konečně dostal do Japonska, nicméně mnohem více se toho děje okolo doktorky Allison Mannové. Jsme v osmém albu, a tak je jen pochopitelné, že se pomalu začínají vykládat karty na stůl. Žolík je ještě schovaný, ale už jistě nebude dlouho trvat a dojde řada i na něj. Zatím si musíme vystačit s pozůstatky Jakuzy, vedené popovou hvězdou, která si nechává říkat Epiphany, bývalou tokijskou policistkou Jú i s jejím androidem, Allisoninou matkou a ženskou ninja bojovnici Tojotou. V kapitole Plecháč se koukneme do minulosti dr. Mannové a v Džahannam si dáme retrospektivu generál poručice Alter Ceelonové. Brian K. Vaughan rozdělil základní dějovou linku do dvou paralelních větví a k jejich sledování zvolil tak trochu filmovou techniku rychlých střihů, prokládanou ještě dalšími vedlejšími epizodami. Příběh tak získal na dynamice a uhání vpřed jako splašený. O kresbu se opět podělila Pia Guerrová s Goranem Sudžukou, přičemž ani tentokráte se nekonají žádné exhibice či experimenty. Oba se drží při zemi a zpracovávají látku tradičním způsobem v klasických jednoduchých panelech.

6 14.05.2021

Podobně vehementně jako se ujal kresby v předchozí knize, opanoval pole i ve Zvláštním vydání chorvatský umělec Goran Sudžuka. Nakreslil tři vedlejší kapitoly - Hodina naší smrti, Knoflíky, 1000 psacích strojů - a část titulního příběhu. Po dobrodružství na moři tu nyní máme australskou odyseu, která je však spíše jen mezihrou, než že by nějak výrazně posouvala děj. Konečně stejně jsou na tom i tři zbývající příběhy, které rozvíjejí vedlejší motivy nebo nás vrací zpátky v čase, aby nám doplnily informace. Brian K. Vaughan si prostě vybírá oddechový čas a asi nikdo mu to nebude mít za zlé. Ostatně zbraní a frustrace je mezi holkama stále dost na to, aby pro jednou utáhly plytší obsah. Obálky k původním sešitům kreslí už nějaký čas Massimo Carnevale a já s pietou vzpomínám na nedostižné mistrovství J. G. Jonese z prvních knih série. Carnevale je prostě někde trochu jinde. Uvidíme, k jakým metám nás tvůrci zavedou v příštích dílech.

6 14.05.2021

Čtvrtou knihu série Y: Poslední z mužů si mezi sebe rozdělili rovným dílem dva výtvarníci: zatímco Heslo zůstalo v domácích vodách Pii Guerrové, o Soutěsku vdov se postaral Goran Parlov. Přestože se jako hostující kreslíř vehementně snažil zachovat styl - ať už je to rozvržení panelů, propracovanost detailů, drobnokresba nebo figurální koncept - je jeho malba živější, čistší a ukázněnější, než ta, co vychází zpod rukou Pii Guerrové. Ten rozdíl není velký, ale přece jen tu je. Co se týče obou příběhů, nemohou se od sebe více lišit. Zatímco se Heslo po krátkém kovbojském úvodu obrací k psychologii a sexu, v Soutěsce vdov máme znovu co do činění s vyhrocenou paranoiou v ženském provedení, tentokráte ve státě Arizona. Přiznám se, že mi zde zpodobňovaná frustrace žen a jejich rádoby vojenské rituály přijdou trochu k smíchu, byť mají jistě působit přesně opačně. To už si raději dát šokovou terapii od agentky 711. Kniha každopádně sází na dynamiku děje a objeví se zde dokonce i několik nových prvků. Pořád to ale nestačí, aby to čtenáře přibilo do křesla a nedalo mu vydechnout. Alespoň mně se to nestalo…

6 14.05.2021

Potřetí vstupujeme do série Y: Poslední z mužů a je to tak trochu návrat na stromy. Malý krok pro lidstvo a ještě menší pro komiks oceněný Eisnerovou cenou. Rozběhnuté dvojce nesahá tento díl ani po kotníky. Příběh ustrnul v očekávání možného zázraku, a ten se nekoná. Jakoby si Vaughan dal od nápadů pauzu a Guerrové nezbývá než vykrývat hluchá místa, což se jí bohužel příliš nedaří, i když se snaží, seč jí síly stačí. Celé to dobrodružství v Kansasu prostě nepřináší nic nového. Recyklace je zapnuta na plný výkon a nezachrání to ani výlet na vesmírnou kosmickou stanici. Na začátku se zdálo, že vstup nové postavy Natalie Zamjatinové přilije oleje do ohně, jenže nestalo se a jak přišla, tak zase odchází. K dovršení vší té bídy se nám nádavkem dostává ještě dvou bonusových sešitů s Paulem Chadwickem za kreslící podložkou, které nemají se základní dějovou linkou téměř nic společného a jen prohlubují celkové zklamání bohapustým divadelním pidlikáním. Vraťte nám naše muže, vraťte nám zábavu, vraťte nám vzrušení a ohňostroj nápadů!!!

6 14.05.2021

Povídková sbírka Radomíra Klabala obsahuje 14 povídek, přičemž o žádné z nich se nedá říct, že by ostatní nějak výrazně přečnívala, ohromovala čtenáře nebo ho zavedla do světů, vymykajících se chápání. Žádná se na druhou stranu nepotácí v hlubinách trapnosti a hlouposti. Klabal ve svých povídkách nevytváří komplikované struktury, píše hezky česky, prostě a od podlahy. Jednoduchý nápad, okořeněný často úsměvnou situační komikou, bez prodlení a zdržování dovede k průzračnému happyendu. Ať už se pustí do debaty s mimozemšťany (Nahoru a dolů), zkoumá cizí planety (Záchranná akce), cestuje časem (Já jsem živ na věky, Naprosto přesná minulost, Všechno chce svůj čas), zaobírá se vědou (Vivat feromony, Plochá dráha pomsty), Kde máte mrtvolu), řeší partnerské vztahy (Pás cudnosti, Pomýšlíte na rozvod, Pusinka III) případně otázku mateřství (Petruška, Dalibor a počítač), vždy tak činí s nadšením, lehce a čistě. Pro temná témata tady není místo. Pokud se mě však zeptáte, který kousek byl nejlepší, nedokázal bych vybrat. Všem povídkám bez rozdílu chybí nějaký výrazný element, který by je dělal nezapomenutelnými.

6 12.05.2021

Patrola z Pekla je westernová detektivka, která těží z obou žánrů a přetavuje je do svého vlastního svébytného rámce. Na začátku je mladičký Joe Tyler svědkem zabití štvance šerifovou patrolou, aby se velmi záhy sám ocitl v podobné úloze. Společně s bývalým pistolníkem Burtem Harrisem se proto vydává na strastiplnou cestu do Pekla, aby odhalil pravdu a očistil své jméno. F. J. Wolf smísil oba již zmíněné žánry v dokonalé harmonii. Výsledný produkt je nicméně lehounce atypický a v některých svých projevech poněkud nepřesvědčivý. Problém jsem měl například hned s vyprávějící postavou Joe Turnera, respektive s přístupem okolí k jeho osobě. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že s ním všichni jednají jako s malým dítětem. Ostatně on sám měl sem tam „plenkový syndrom“ a divoký Západ okolo se v takových chvílích stával karikaturou sebe sama. Dějová linka se přitom kroutí jako had. Je to pochopitelné, neboť tady spolu soupeří westernová přímočarost s detektivním zatemněním všeho a všech. Finále je malinko předvídatelné a asi jen dítěti by nebylo jasné, z které strany celou dobu foukal vítr. Patrola z Pekla nejspíš díru do literárního světa neudělá, pro čtenáře hledající neortodoxní výlety mimo mantinely může být zajímavá.

6 12.05.2021

Beletristická prvotina Jiřího Čihaře má všechny předpoklady probudit zájem o podivuhodné fantastično, které autor umně splétá ve svých metapovídkách z těch nejprostších, nejobyčejnějších, a přesto unikátních ingrediencí. Už úvodní douška o smrti otce s názvem Zlaté oči dává tušit, že Čihař se ve svých fantaziích bude držet při zemi a vědeckofantastické prvky bude hledat především u lidí na Zemi, než kdesi v kosmických dálavách. Z povídek také okatě vykukuje Čihařova odbornost - absolvent přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a pracovník zoologického oddělení Národního muzea. S přírodou je jeho literární svět prostě bytostně spojen a nejeden ze zde uvedených výtvorů to přímo dokumentuje (Holopyge, Rostlina, Transplantace, Jasmínu loubí). Dalších velkým Čihařovým zájmem jsou lidské schopnosti a vědomosti, které člověk dokáže rozvíjet stejně tak ke svému prospěchu jako k neprospěchu (Holčička, Sugesce, Petr, Experiment, Odpovědnost). Každá povídka je něčím zajímavá a velmi často nutí k zamyšlení. Tu největší pecku si pak Čihař schoval až na samotný konec a vlastně po ní pojmenoval i celý soubor. Údolí svým humanistickým poselstvím bezpochyby rozechvěje dušičku každého čtenáře.

6 12.05.2021

Macháčkovo Údolí osamělých běžců je sbírka pseudo detektivních povídek, psychologických črtů o osamělosti a v neposlední řadě i společenská studie obyčejných lidských životů. Problém, který s tímto souborem povětšinou krátkých próz mám, spočívá ve skutečnosti, že málokterou Macháčkovu povídku dokážu uchopit a vzít si z ní něco pro sebe sama. Ve většině textů jsem tápal a ztrácel se už na samotném jejich začátku. Mátly mě motivy i jednající postavy. Chování některých protagonistů šlo zcela mimo moje chápání. Témata jsou sice zajímavá, ale jejich zpracování mě odrazovalo a s každým dalším přečteným odstavcem, s každou další větou, to bylo horší a horší. S Macháčkem prostě nenacházím společnou řeč. I když žádná ze zde uvedených povídek neklesá pod určitou prahovou hodnotu úplného balastu, čitelné kousky by člověk spočítal na prstech jedné ruky. K těm „lepším“ patří Výlet na Kunětickou horu, Až na dno a Cesta do Krkonoš.

6 06.05.2021