ludek.n komentáře u knih

Můj druhý román od Johna Katzenbacha a znovu pocit naprosté spokojenosti. Vražedné alibi jsou strhujícím příběhem o šílenství, pochybení a následném hledání pravdy. Trest smrti jako trest za ty nejhroznější zločiny ano nebo ne? Může se justiční systém mýlit a poslat na smrt nevinného, jen proto, že je černoch a nezapadá do šablon životního stylu v Pachoule? Nebo skutečně znásilnil a zavraždil jedenáctiletou bílou dívku? Katzenbach je nekompromisní a rozvážně vede svou dějovou linku vstříc dramatickému rozuzlení bez jediného zaváhání. Ani na okamžik vás nepustí z udičky, kterou do vás zasekne hned na začátku. Akce, psychologie, drama, dávkované napětí, otázky a odpovědi, postavy, dialogy… všechno mu to sežerete a ještě se olíznete. Katzenbach svůj román vytváří s až matematickou přesností, vše má promyšlené do posledního detailu a nic neponechává náhodě. Občas je až zbytečně (chtělo by se říct krutě) rozvláčný, ale i tak vás jeho vyprávění baví. Mě tedy určitě… div že tam nespadla i ta pátá hvězda.

6 02.12.2019

Len Deighton nám ve svém románu SS-GB představuje jeden z dalších klonů alternativní historie, v němž spojenci prohráli válku a Anglie je okupována vítěznými německými vojsky. Slavný Scotland Yard, jehož detektiv superintendant Douglas Archer pátrá po vrahovi muže, zabitého v jednom z konspiračních bytů na Shepherd Market, je proto řízen dobrosrdečným gruppenführerem Fritzem Kellermanem a stejně tak všechny další důležité vládní, řídící a rozhodovací posty mají v rukou němečtí důstojníci. Přestože Deighton poměrně přesvědčivě nastiňuje možné důsledky německé okupace, nedaří se mu zaujmout v rovině samotného příběhu. Všechny dramatické momenty jsou podány chladně, ploše a bez patřičné dávky napětí, která by probudila emoce a dala čtenáři pocit účasti na probíhajícím dění. Díky tomu je pak jedno, zda se aktéři dramatu pokoušejí vyřešit zločin, vysvobodit krále nebo ukrást dokumenty z výzkumu jaderné bomby. Zákulisní mocenské pletichy vše překryjí neprůhlednou šedivou vatou, v níž se jen obtížně hledají světlé okamžiky, na nichž by se dalo stavět. Tím spíš, že tenhle žánr není zrovna můj šálek čaje.

6 31.10.2019

Říká se, že když zemřel Paganini, praskla na jeho oblíbených houslích struna G. Také se říká, že tam, kde začínají slova, umírá hudba. György Szántó natahuje své struny, na nichž nám chce hrát svůj houslový koncert o čtyřech větách, nejen mezi stoletími, ale i z kontinentu na kontinent. Ve dvou časových rovinách rozvíjí příběh slavných houslí, hledaje paralely mezi osudovými okamžiky v životě jejich tvůrce Antonia Stradivariho a peripetiemi pozdějších vlastníků. Činí tak velmi neortodoxním způsobem, kdy se sám včleňuje do děje a vybízí své čtenáře, aby s ním spolupracovali na objevování mystéria. Jako zanícenému vyprávěči se mu daří poutavě a přirozeně kouzlit s atmosférou, vytvářeje natolik silný pocit dobové autenticity, nakolik jste mu ochotní uvěřit. Nic nevadí poetický a opentlený styl, oplývající nekonečnou řadou kudrlinek, přirovnání a zvukomalebných pasáží, jež sice nic nikam neposouvají, ale dodávají textu onen neuchopitelný pel bohémství, hodný pravého umělce. Někoho tohle hraní se slovy okouzlí, jiného otráví a další ho bude považovat za zbytečné chození okolo, zvláště když připustíme, že kniha dramatickými momenty šetří. Mně se nicméně výlet do lombardské Cremony za mistrem Stradivarim líbil.

6 31.10.2019

Mladičký Jan Lucemburský vede vojsko do českých zemí, aby jako manžel Elišky Přemyslovny uplatnil svůj nárok na český trůn a vyrval korunu z rukou Jindřicha Korutanského. Přestože román Král utíká z boje je chronologicky třetím v pořadí, napsal jej Oldřich Daněk jako první, dokonce je to jeho literární debut. Seznamuje nás v něm s čtrnáctiletým králem, který se s hlavou plnou ideálů a dobrých předsevzetí, ujímá léta páně 1310 vlády v českých zemích. Sledujeme pak proměnu tohoto mladičkého idealisty v cynika, kterému se postupně bortí všechny jeho sny, bere za své představa velkého, čestného a spravedlivého královského poslání. Daněk nám ukazuje odvrácenou stranu slávy a moci, která jednoho povznáší, zatímco druhého stráží do prachu až na samé dno. Popisuje lásku, vášnivou a horoucí, stejně tak i zlobu a nenávist, krutou a bezcitnou. Kde je lež a kde pravda a komu se dá věřit, když nevěříte ani v sebe sama? Daněk má cit pro dobovou atmosféru, takže před námi skutečně ožívá královská Praha počátku 14. století se všemi jejími zákoutími a zalidněná skutečnými lidmi. Občas je jeho vyprávění dravou řekou, strhávající vše v dosahu a jindy zase mohutným líným veletokem, ubírajícím se ospale kupředu. Ať taka nebo tak, je úžasné a podnětné plout s sebou…

6 24.10.2019

Železná přilba Přemysla Otakara II., českého krále, který padl v bitvě na Moravském poli, se jako memento mori vine celým životem jeho syna Václava II. Od chvíle, kdy jako dvanáctiletý mladíček usedl na český trůn, až do jeho smrti mu otcova přilba připomíná jeho zodpovědnost za osud království. Oldřich Daněk zpracovává téma vlády Václav II. českým zemím lehkou rukou a s neodolatelnou pokorou k historickým faktům. Jeho vyprávění se vyznačuje osobitým stylem a vytříbeným jazykem. Dokáže být peprně jadrný a veselý, stejně jako melancholický a zádumčivý, dokáže hříšně milovat, ale také bezcitně zabíjet. Když čteme závěrečné kapitoly, v nichž se uzavírá Václavův život, vkrádá se nám do mysli nostalgie a do očí slzy z naplnění osudu velkého českého panovníka. Postavy v Daňkově mozaice žijí skutečnými životy, ať už se jedná o krále, císaře, královnu, milenku, pána nebo kmána. Jeho příběhu chybí málo nebo nic. Snad jen trochu více dynamiky, trochu více přitlačit na pilu ve chvílích, kdy se rozhoduje o všem a kdy lidský život ztrácí na ceně, možná se i trochu více utrhnout ze řetězu historické důvěryhodnosti… ale i tak je to krásné čtení. Krásné a naplňující!

6 24.10.2019

Mistrovský debut Liliany Lazarové Země prokletých balancuje někde na hranici nervy drásajícího hororu, drsné detektivky, mystické pohádky a náboženského spektáklu. Zasazen do uhrančivého pohraničí Ceauşescova Rumunska, opředeného starodávnými pověstmi a legendami, vykresluje v lehce snovém a současně drsném a neodpouštějícím stylu příběh o osudovém prokletí lidí, zapomenutých v čase. Slobozia je skutečně místo, kde se může stát cokoli a je spolu se svými obyvateli vylíčena s takovou přesvědčivostí, že se bez problémů propadnete časem i prostorem. Kniha se čte na jeden zátah, na jedno nadechnutí. Pohltí vás svou mrazivou atmosférou a současně svou pohádkovostí, které přese všechno nechybí punc syrových a opravdových životů. Docela chápu, za cože to kniha dostala tu řadu literárních ocenění.

6 07.10.2019

Ďábel se vrátil na zem a soumrak světa se děje tady a teď. V mysteriózním kriminálním románu Christophera Fowlera s ústřední dvojící stárnoucích detektivů Arthurem Bryantem a Johnem Mayem jsou starodávné runy nositeli šílenství a smrti. Příběh, zahalený oparem tajemna, je především ve své úvodní části vskutku strhující, napínavý a příjemně mrazivý. Jakmile se však dozvíme pravdu o pravé podstatě runových talismanů, hodně z onoho elektrizujícího náboje se někam vytratí. Místo abychom vypluli na hlubinu a zkoumali záhady světa a historie, plácáme se u břehu po kotníky ve vodě a kromě ohlazených kamínků, prázdných škeblí a kalu neobjevíme už nic zajímavého. Vyprávění začne honit samo sebe a z ničeho nic zabředne do banálních motivů a stereotypů. Je to škoda, protože zápletka byla rozehrána opravdu v královském stylu a minimálně do poloviny knihy (možná i déle) vzbuzovala vysoké naděje, že tak i skončí. Nestalo se, ale na druhou stranu špatné to také nebylo…

6 30.09.2019

Klasický, chtělo by se říct dřevní, science-fiction román Gregory Benforda V oceánu noci se odkazuje na to nejlepší ze Zlaté éry žánru a kouká jedním okem pod pokličku velmistrům v oboru. Asteroid jako vystřižený z Armageddonu, kosmické lety, vyspělá kybernetická technika, mimozemské entity a v opozici k tomu sociální úpadek, podivné náboženské kulty, znečištění a hlad. To jsou ingredience, s nimiž tady Benford pracuje. Začíná pěkně zostra, nicméně je to takové to hřmění bez skutečné bouřky. Vše se tady děje pomalu a v klidu. Žádné prudké dějové zvraty nečekejte, přestože příběhu dynamika nechybí. Jen je hodně umírněná a sází spíše na psychologickou stránku věci a domýšlení si nadhozených tezí, než na prudkou akci a dechberoucí scény. V oceánu noci jsou vlastně tři propojené příběhy, navlečené na jedné centrální ose, která rotuje okolo „velké“ vesmírné záhady. Hybatelem událostí a pátračem po pravdě je Nigel Walmsley, postava poměrně životná, s níž jsem neměl problém si porozumět. Většina ostatních účinkujících jsou však pouhé černobílé stíny, které se vyprávěním jen mihnou, aniž by přidaly svou špetku do mlýna. Co mi pak vadilo úplně nejvíc, bylo až nehorázně plytké vyústění jednotlivých zápletek. Jakoby Benford přepálil začátek a na cílové pásce mu najednou došel dech. Děje se to u Ikara, Šotka a nakonec i u Mare Marginis. Škoda, přeškoda, padly by tam jinak čtyři hvězdy zcela zaslouženě…

6 02.08.2019

Bulharská sci-fi je v celosvětovém měřítku spíše bludičkou než čarokrásným motýlem s pestrými křídly, přesto jméno spisovatele Ljubena Dilova není příznivcům žánru (především tedy starší generace) tak úplně neznámé. V Česku vyšlo několik jeho románů a kniha Ještě jednou o delfínech představuje výběr jeho klasických fantastických povídek. Asi bych o této sbírce neřekl, že je reprezentativním výběrem toho nejlepšího, co v Bulharsku vzniklo, na druhou stranu si ale Dilov drží jistou úroveň a občas se dokonce blýskne zajímavým motivem, jako například v Krásné Heleně, Na zpívající planetě nebo v Nakrmit orla. Zápletky jeho povídek nejsou konfrontační, výbušné nebo kdovíjak ohromující, rezonují spíše s poklidnou, pohodovou atmosférou, která nezřídka dokáže vykouzlit úsměv na tváři.

6 15.07.2019

Na biografii jedné z mých oblíbených hard rockových kapel jsem se opravdu hodně těšil. Jsem samozřejmě hrdým majitelem všech studiových alb a několikráte jsem měl to potěšení vidět kapelu také naživo. Předpoklady užít si literární drbání receptorů slasti tedy byly splněny v plném rozsahu. Bohužel uspokojení se dostavilo jenom tak napůl. Kniha se sice tváří jako obsáhlá a podrobná studie, ale opak je pravdou. Sazba velkým písmem a široké řádkování přece jen dělají svoje. Nám slepým starcům se to sice dobře čte, ale informační hodnota je o to chudší. Proti stylu, v němž je kniha nepsána, nemám nejmenší výhrady, co mi ale nejde na rozum, je rozdělení knihy na „Příběh“ a „Studiová alba“. O genealogii Purpleovských alb se tak vlastně dozvídáme dvakrát, jednou přirozeně v textu a podruhé v samostatných kapitolách, kde se navíc pitvají i jednotlivé songy (což je na druhou stranu docela zajímavá záležitost). Hloubka výpovědi je však díky tomu zase o něco menší, a pokud bychom si dali práci vypreparovat jen čistá fakta, pravděpodobně zjistíme, že se vlastně o historii kapely a o jejích členech dozvídáme hodně málo. Heatleyho kniha tak ustrnula na půl cestě: není to dost osobní, aby se to četlo jako „velký“ příběh ani dost podrobné, aby z toho byla studnice vědomostí.

6 13.06.2019

Pokud k této knize přistoupíte v duchu woodyallenovského „Všechno, co jsme kdy chtěli vědět o Pink Floyd, ale báli jsme se zeptat…“ budete nejspíš zklamaní. A to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je, že kniha popisuje jen rané období jejich kariéry a Barry Miles zcela bez skrupulí utne vyprávění hned po albu Dark Side Of The Moon. Dokonce nevezme v potaz ani dozvuky tohoto mistrovského spektáklu a nezabývá se jím víc, než je nezbytně nutné. Druhým důvodem je fakt, že více než polovina knihy je věnována spíše než Pink Floyd jako takovým, době, v níž členové kapely vyrůstali a okolnostem formujícím jejich charaktery. Anglie ve víru psychedelie a britská undergroundová scéna jsou rozebrány opravdu důkladně. Ne že by to bylo špatně nebo na škodu, ale přece jen je trochu zavádějící, když nám trvá více než sto stran dostat se k prvnímu albu kapely. V opozici k těmto výtkám pak stojí příjemný Milesův styl psaní, který stojí někde na půl cesty mezi nadšeným fanouškovským přístupem a chladnou vizí na slovo vzatého profesionála. Z tohoto pohledu kniha nezklamala.

6 13.06.2019

Novela Jiřího Gruši Mimner aneb Hra o smrďocha je řazena mezi ideologickou experimentální prózu. A při vší úctě k autorovi, jeho halucinogenní pornografický symbolismus je podle mého názoru skutečně na hony vzdálen chápání běžného smrtelníka. Možná diplomovaný filozof či úchylný jazykozpytec by si text Mimnera mohli pochvalovat, nám ostatním se bude jevit nejspíš jako snůška podivných fraktálů, odlidštěných a uzavírajících se do sebe sama. Nadužívání nesmyslných slov kalpadocké mluvy dělá z četby doslova neproniknutelnou koláž, která rezonuje s máločím a srozumitelná je snad pouze autorovi. Nedovedu si představit číst Mimnera veřejně a nahlas, neboť já jsem škobrtal i při čtení v duchu sám pro sebe. O příběhu škoda mluvit, protože tu v podstatě žádný není (pokud tedy padesátistránkové rozebírání pohlavního aktu, u něhož se striktně vyhýbáte jakémukoli pojmenování, nepovažujete za vrchol literárního snažení). Není tu nic, čeho se chytit a za čím jít. Mám-li být upřímný, nic horšího než Mimnera jsem nikdy nečetl a hodnota tohoto dílka je v mých očích nulová. Jedna hvězda je tu jen proto, že nižší hodnocení prostě ze zásady nedávám, nicméně v tomto případě jsem z knihy pro sebe nic nevydobyl.

6 12.06.2019

Vězeň Zhamanaku byl napsán s odstupem téměř tří desetiletí od předchozích knih Krišnanského cyklu a je to na něm hodně znát. Chronologicky se řadí před obě novely, uveřejněné ve Věžích Zanidu, nicméně uspořádanost jednotlivých příběhů je věcí spíše kosmetickou, než že by správné pořadí nějak zásadně ovlivňovalo pochopení souvislostí či jinak ohrožovalo čtenářský zážitek. Odkazy se totiž spíše než dějových linií, týkají jednotlivých postav, o kterých noví hrdinové slyšeli nebo se s nimi už v minulosti setkali. Co Vězně Zhamanaku odlišuje od předchůdců je větší dynamika příběhu, a to i přesto, že je držena v takových mezích, aby kniha ze série příliš netrčela a neobracela vše naruby. De Campovi se skutečně podařilo zachovat tvář neposkvrněnou šminkami, ale přesto omlazenou. Možná kdyby tolik nelpěl na woodyallenovském tématu „Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat“ byla by to i čtyřhvězdičková fantasy.

6 20.05.2019

První povídková sbírka nestora české sci-fi, teoretika a kritika, Ondřeje Neffa se nese v čapkovském duchu s příměsí Nesvadby, Nerudy i Součka. Od každého si bere to nejlepší a vytváří z těchto ingrediencí svůj osobitý styl. Ať už jsou jeho témata čistá science-fiction, nebo se o vědeckou fantastiku jen otírají, vždy se snaží rozvíjet prvotní nápad, byť sebeabsurdnější, v zápletku, která vygraduje překvapivou pointou. Někdy se to daří lépe, někdy hůře. Ve hře jsou kromě vyspělé techniky (Šepot jarního deště), vesmírné inteligence (Nápad za všechny prachy), sebezdokonalujících se výpočetních systémů (Lenoch) i skrznaskrz lidské emoce jako láska, strach, odhodlání, víra či nenávist ve zcela nových interakcích (Proč Filemon a Baucis nezůstali spolu navěky, Petr a Lucie, Zelená je barva naděje, Hádanka). Neff je ovšem nejsilnější tam, kde pracuje s vyostřenou konfrontací, ať už tou obyčejnou lidskou (Strom, Struna života) nebo mimozemskou (Bílá hůl ráže 7.62). Posledně jmenovanou povídku pak považuji za to nejlepší, co tato sbírka nabízí.

6 01.04.2019

Román Barbary Erskine Žila jsem již před staletími představuje mrazivý historicko-psychologický thriller, podbarvený lehce schizofrenní červenou knihovnou. Sledujeme v něm dvě časové linie: jednak historickou ságu Matyldy z Hay na přelomu 12. a 13. století, a pak ryze současnou snahu novinářky Joanny Cliffordové vypořádat se následky svých hypnotických průniků do minulosti a do života již zmíněné šlechtičny. Obě linie jsou úzce provázané a autorce se kupodivu daří udržet obě dostatečně dramatické, aby nenudily. Chvílemi sice rozvláčnost vyprávění napíná strunu na samou mez udržitelnosti, ale rozjetý vlak se vždy zase rychle vrátí na koleje a pod napětí. Atmosféra mi místy dokonce stavěla chloupky a mrazilo mě z ní v zádech. Charaktery postav jsou kapitola sama pro sebe. Především v oné linii ze současnosti se sešla tak bizarní přehlídka pokřivených a nanicovatých osobností, že je to až frustrující. Pokud jste román četli, jistě mi dáte za pravdu, že oblíbit si byť jedinou z nich je doslova sysifovský úkol, jestli ne vůbec nemožný. Ať už tak nebo tak, kniha pobavila, a to je to, oč tu běží…

6 10.01.2019

Svatý kříž, tento nejvyšší symbol křesťanské víry a současně symbol krve, nenávisti, hrabivosti a zabíjení ve jménu jediného Boha a jeho syna Ježíše Krista, zdobí pláště bojovníků za svatou věc, za osvobození kolébky křesťanstva, města Jeruzaléma z rukou nevěřících pohanů. A právě na tuto krvavou cestu po stopách první křižácké výpravy do země zaslíbené nás zve Michael Peinkofer v Knize z Askalonu. Jeho epos má všechny atributy vzbudit zájem široké čtenářské obce: na pozadí skutečných historických událostí vypráví zajímavý dobrodružný příběh, plný intrik, zrady a lidské věrolomnosti, ale současně také prostého a opravdového hrdinství, lásky a touhy po spravedlnosti. Postavy, které se prodírají k odhalení a naplnění onoho strašlivého tajemství, ukrytého v knize z Askalonu, nejsou žádné šablony ani stíny, ale živé a skutečné bytosti. Jedněmi můžete opovrhovat, jiné nenávidět, další obdivovat a najdou se i ty, které si zamilujete a jimž držíte palce, až vás bolí ruce. Jejich osudy jsou zasazeny do atraktivních kulis Orientu a nasvíceny ostrým sluncem, které svými paprsky bičuje tyto vyprahlé končiny. Vše je zkušenou rukou autora sevřené v linii, která nepřipouští žádné velké dějové odbočky, a tak příběh zdárně plyne svým pozvolným tempem k závěrečnému vyvrcholení. Dlouhé, ale příjemné a obohacující čtení.

6 07.01.2019

Zlá panenka obsahuje tři klasické detektivní povídky z pera české prozaičky Hany Proškové s dvojicí hlavních protagonistů: výtvarníkem Horácem a kapitánem kriminální služby Veřejné bezpečnosti Vašátkem. Všechny tři případy jsou spletité a podávané nezaměnitelným rukopisem autorky, která do popředí staví zcela nespisovné, ale o to více živočišné dialogy a spíše než na profesionální práci složek VB se zaměřuje na intuitivní amatérské pátrání bohémského umělce Horáce. Je v tom nadsázka, humor a jen po kapkách dávkovaná forenzní kriminalistika. Právě díky těmto ingrediencím jsou povídky Hany Proškové lehkým oddechovým čtením, které nijak nepoznamenala doba a dokáží pobavit stejně dnes jako v době jejich vzniku.

6 20.12.2018

Betonový ostrov je nádherná sociologická sonda do psychologie moderní britské společnosti, jíž vládne pocit až patologické nadřazenosti nad věcmi, lidmi i situacemi. Pětatřicetiletý architekt Robert Maitland, který jedno dubnové odpoledne havaruje na dálnici a ocitne se v pozici novodobého Robinsona Crusoa na „betonovém“ ostrově v bezprostřední blízkosti civilizace a přesto nekonečně vzdálen všem jejím počitkům, představuje antihrdinu, který projde peklem i očistcem, aby našel sám sebe a sílu postavit se nejen výzvám, ale především absurditám života. K tomu, aby Ballard naplno rozehrál svůj avantgardní koncert osudových událostí, mu stačí jedna jediná nehoda a pouze tři aktéři, jejichž duševní pochody nejsou z těch nejsložitějších a jsou navíc obroušeny až na samotnou dřeň. Ani se nechce věřit, co z takto prostých ingrediencí dokáže autor vytěžit. Maitlandova proměna od ustrašeného bolestína k sebevědomému manipulativnímu hrubiánovi představuje Ballardovu vizi moderního světa, v němž ztráta iluzí a vzájemné odcizení ukazuje na jeden z nejpalčivějších problémů současnosti.

6 26.11.2018

Brána ze slonoviny, brána z rohu už dále nerozvíjí Ryhopskou ságu, ale vrací se v čase a představuje nám události z Lesa mytág pohledem Christiana Huxleye. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby to ovšem nebylo jen útrpné šlapání vody na prázdno. Poprvé s panem Holdstockem zažívám bezbřehé zklamání. Veškeré kouzlo a magie vyprávění jsou pryč, zbylo jen rutinní vrstvení slov, vět a kapitol bez obsahu. Ústřední legendu o bájném Mabonovi opentlil textem, který nemá hlavu ani patu a je jen jakousi bezcílnou road movie odnikud nikam, jež sice má jakési poslání, ale je bezzubé a fádní. Celé mi to připadá jako docela zoufalé přehrabování se v už vytěžených nápadech, navíc notně uspávací. Knize chybí jiskra, kterou měly předchozí díly Ryhopského cyklu, o nových myšlenkách a směrech ani nemluvě. Holdstockovy Brány, z mého pohledu, bohužel zcela a úplně minuly cíl…

6 18.11.2018

Lavondyss, to nepřístupné a tajemné srdce Ryhopského lesa, opředené záhadami a pověstmi, je stejně podivuhodné a uhrančivé, jako samotný jeho název. Alespoň v první polovině knihy. Dokud sledujeme Tallis Keetonovou při jejích prvních kontaktech se záhadnými bytostmi, při jejím objevování tajných jmen věcí a při spřádání důmyslných plánů, jak proniknout za magickou hranici, je to příběh plný krásy a mámení. Jakmile se ale dospívající dívka vydá za svým cílem a vstoupí do Ryhopského lesa, ona jemná pavučina slov ztratí své kouzlo a začne těžknout a klopýtat labyrintem domněnek a paradoxů, které vše zamlží, znejasní a rozmažou. Namísto průzračně čisté dějové linky tu najednou máme jakousi těžko uchopitelnou hroudu, valící se setrvačností a nabalující na sebe další neproniknutelné vrstvy balastu, které se sice snaží tvářit poučeně a světácky, ale v podstatě jen mlátí prázdnou slámu a vyprávění nikam neposunují. Rozčarování a zklamání jsou opravdu veliké. Jestliže jsem u předchozí knihy chválil povedený závěr, tak tady jsem z finálního rozuzlení více než rozpačitý. Jakoby chtěl autor na konci ještě přidat záhadu do záhady a být mystičtější než mystický. Se slzou v oku proto vzpomenu na poučku, že méně je někdy více. U Lavondyssu to platí dvojnásob.

6 12.11.2018