ludek.n komentáře u knih

Velký reprezentativní výběr Roberta Silverberga mapuje šest desetiletí jeho plodného spisovatelského úsilí na poli povídkové science-fiction. Nemálo ze zde uvedených kousků se honosí některou z prestižních cen, nebo alespoň nominací na tuto spisovatelskou metu, takže je skutečně z čeho vybírat, a to i přesto, že vydávat knihu s titulem The Best Of... je často hodně spekulativní a zavádějící. Mé souznění se Silverbergovými nejlepšími pracemi je někde na 68 procentech, od maximálního nadšení (Jehla v kupce času) až po útrpný úšklebek (Kozorožčí hry, Schwartz mezi galaxiemi, Dobrá zpráva z Vatikánu). Dá se dokonce říct, že čím je Silverberg starší a spisovatelsky vyzrálejší, tím méně si rozumíme (samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo). Jestliže u jeho raných povídek nemám nejmenší problém s uchopením pointy, u próz z poslední dekády už mi happy endy přijdou poněkud ploché a nevýrazné, vlastní originální nápad často ustoupí do pozadí před vyzněním a uměleckým zpracováním. Budu-li se držet matematiky, vychází mi celkové hodnocení Toho nejlepšího ze Silverberga na tři hvězdy, pocitově tam ale cítím i tu čtvrtou rudou létavici.

14 13.03.2023

Umělá inteligence se spojila s astrálními entitami, aby společnými silami dopadly tři uprchlíky Metatrona, Serafa a divokou Tiftin, a to dřív, než si toho lidi všimnou. Že to nebude tak úplně jednoduché je jasné od samého začátku. Ingredience, ze kterých Petr Heteša míchá svůj akční koktejl, jsou vybrány dobře. Příběhu nechybí napětí, vzrušující zápletka i spletitá cesta k rozřešení celé situace. Některé Hetešovy nápady a interakce jsou opravdu k nezaplacení. Funguje drsná pouliční mluva i kapka té rezonující romantiky, kterou Petr do příběhu citlivě vpletl. Přesto jsem měl pocit, že jeden převod mu tu skřípe, díky čemuž se celý ten rozjetý spektákl nikdy nedostane přes povolený rychlostní limit. Snažení Yarana Winwooda-Cunninghama dostihnout a eliminovat uprchlíky je bezzubé a čím blíž konci, tím víc připomíná grotesky Laurela a Hardyho. Konečně i finále jak tak trochu hra s vajíčky o to, které se rozbije dřív a zachrání ho snad jen výkon Ziony Bianchi v duelu s astrálními entitami. I přes výhrady mě ale Heteša bavil a těším se na jeho další dílko.

14 13.02.2023

Agenti Věčnosti se pohybují časem a rozhodují, která budoucnost je pro svět a lidstvo nejlepší. Tedy alespoň do chvíle, než začnou pochybovat o svém věčném poslání i o své úloze v koloběhu života. Jeden z ikonických autorů science-fiction Isaac Asimov nám ve svém románě představuje provozního technika Andrewa Harlana, který se kvůli lásce vzbouřil proti pravidlům a vžitým zásadám. Zavrhuje své vzory a vydává se na cestu průkopníků. Na jedné straně tu máme strohé, úsporné a profesorsky chladné vyprávění, plné promyšleného a vysoce organizovaného děje, na straně druhé přímo famózní studii emočních pochodů člověka, který se dopouští vědomé zrady od dětství vštěpovaných ideálů a přebírá na svá bedra odpovědnost za učiněná rozhodnutí. S časovými paradoxy a nekonečnými smyčkami to ve sci-fi nikdy nebylo lehké, ale Asimov s nimi pracuje s přehledem a noblesou. Je to žánrově čisté a uhrančivě čtení, které ani po letech neztratilo nic ze své působivosti. Některé myšlenky, které zde Asimov nadnesl, jsou aktuální i dnes.

14 01.02.2023

Lincolnovo mezinárodní letiště ve státě Illinois s celým svým mohutným aparátem lidí a techniky, zajišťujících přesun cestujících z jednoho místa na světě do druhého, se stává hlavním dějištěm vzrušujícího dramatu, v němž jde o milionové hodnoty, stejně jako o lidské životy. Arthur Hailey je odborníkem na takovéto organizované kolosy a dokáže je pojmout z mnoha úhlů a z nejrůznějších stran. Zavede nás jak do odbavovací haly letiště s jejím hektickým shonem a pozlátkem, tak i do zákulisí, do obslužných provozů, hangárů, dílen, policejních služeben, jakož i do kanceláří ředitelů. Projedeme se po zasněžené ranveji a neopomeneme navštívit ani palubu letadla, konkrétně Boeingu 707-320B s registračním číslem N-731-TA společnosti Trans America. Hailey do dění zapojí hned zkraje širokou plejádu postav, od zkrachovalého podnikatele D. O. Guerrera, přes osobitého šéfa údržbářské služby Joea Patroniho, kapitána Verna Demeresta až k řediteli letiště Melu Bakersfeldovi a mnoha dalším. Nedělá mu přitom nejmenší vrásky vést jejich osudy od začátku do konce v mohutném propletenci vzájemných vztahů, řešit stejně naléhavě jejich pracovní problémy, zdary a nezdary, prohry a vítězství, jako se zabývat jejich čistě soukromými životy. Odhaluje před námi známý i neznámý svět dopravního letectví, a to takovým způsobem, že hltáte stránku za stránkou a občas zapomínáte i dýchat. Tomuhle opusu nelze než dát plné hodnocení.

14 04.12.2022

Celý svět by byl ohrožen, kdyby se strašlivý vynález Thomase Rocha - výbušnina nesmírné ničivé síly - dostal do nesprávných rukou. Inženýr Simon Hart se tomu snaží za každou cenu zabránit, i když jeho možnosti jsou značně omezené. Verneovku, kterou v české kotlině (a troufám si tvrdit, že i ve zbývající části světa) proslavil černobílý trikový film Karla Zemana z roku 1958, není možné v rozsáhlé tvorbě francouzského spisovatele přehlédnout, přestože některé motivy už Verne použil u svých dřívějších románů a některé zase naopak využil později. Koneckonců zasazeny do jiných souvislostí se promění natolik, že dá práci si této skutečnosti vůbec všimnout. Vynález zkázy patří mezi technokratičtější Vernova díla, která na rozdíl od jeho cestopisných dobrodružství mají přece jen daleko výraznější příběhovou linku a často přinášejí i nějaké to poselství. Vždyť prozření Thomase Rocha v hodině dvanácté při pouhém spatření francouzské vlajky na stožáru bitevní lodi by mohlo být ve všech čítankách národního patriotismu a vlastenectví. Slabým článkem románu je ona neuvěřitelná naivita a stupidita zlosynů. Vždyť to, co předvádějí Ker Karraje a inženýr Serkö v závěru knihy je hra na dětském pískovišti s bábovičkami, nehodná tak protřelých a zkušených mužů.

Hájíčkova novela o českých zlatokopech, hledačích vltavínů, je lehké, příjemné čtení, které nejspíš nikoho neurazí, ale bohužel také asi málokoho nadchne a ponoukne k bezbřehému aplaudování. Na dovolenou k vodě, kdy na lehátku pod spalujícími paprsky slunce unaveni nicneděláním poklimbáváte, se docela hodí. Pokud vám totiž část textu unikne, zase až tolik se toho nestane a svět se nezboří. Běda ale, když se pustíte do soustředěné četby a máte nějaká ta očekávání. Děj je prostě příliš splývavý, funkční, ale nevzrušivý, líbivý, ale současně také jakoby prázdný a bezpohlavní. Je to jako s hračkami. Za výlohou obchodu jsou okouzlujícím snem, jakmile si je ale přinesete domů, začnou vás brzy nudit a velmi rychle skončí ve skříni nebo pod postelí na věky věků zapomenuty. S Hájíčkovou novelou se to má podobně. Oči hladce kloužou po řádcích, nikde nic nedrhne ani se nevzpouzí, nepřebývá ani nechybí… co je to ale platné, když po dočtení máte pocit, že jste nedostali to, co byste dostat chtěli nebo co jste si zasloužili. Zloději zelených koní určitě nejsou špatné čtení, jen kdyby chtěli trochu brnknout do strun.

14 20.06.2022

Městečko Heartsdale v okrese Grant County se stává dějištěm řádění sadistického sexuálního devianta, který se navíc ohání biblickou symbolikou. Soudní patoložka Sára Lintonová a šerif Jeffrey Tolliver se musejí poprat nejen s brutálním násilníkem, ale i s roztřepenými vzájemnými vztahy. Karin Slaughterová vtiskla své prvotině nejen úžasnou dynamiku a napínavost elektrizujícího dramatu, ale uvádí do pohybu i hromadu všedních dějů a vztahů na americkém maloměstě. Obě polohy zvládá s bravurou ostříleného profesionála, přičemž je zcela přirozeně a nenásilně spojuje do jednoho dokonale funkčního celku, který by ji mohli závidět i její, v žánru daleko etablovanější, kolegové. Výborně vyprofilované postavy, skvostné dialogy, parádní struktura a vedení děje, napětí, výbušnost, originalita - to vše dělá ze Zběsilosti čtenářský zážitek. Těžko tady najdete hluché místo, které byste mohli zkritizovat, výplň, která by nudila, a tak jediné nad čím bych si posteskl je ona psychopatická surovost a eklektičnost základního motivu. Násilí, postavenému na nesmyslných pohnutkách choré a zbloudilé mysli, prostě nedokážu fandit ani ho přijmout za vlastní. Jinak mě ale Karin Slaughterová přesvědčila o svých kvalitách.

14 04.04.2022

Velké a tajné show pokračuje. Od událostí v Palomo Grove uběhlo pět let a zlo znovu zvedá hlavu, aby se v Everville pokusilo o to, co se mu nepovedlo v Palomo Grove. Takže vítejte v Everville… Barker zasadil toto městečko pod vrcholem Harmon´s Heights do poněkud jiných kulis a vybavil ho minulostí, kterou Palomo Grove postrádalo. S příchodem do Everville se nerozrostla jen paleta postav, které usilují o naplnění svých vlastních sobeckých cílů, ale i galerie hrůz a děsů, které útočí na příčetnost místních obyvatel. Skrumáž, která se takto v Everville utvořila, je někdy natolik nepřehledná, že snadno dokáže svést z cesty. Motivy a záměry aktérů se kříží a protínají v takovém měřítku, že si člověk nejednou řekne, zda už toho není až příliš. Důsledky jsou jasné: některé akce působí nepřirozeně, jiné se ztrácejí v šumu na pozadí a dalším se nepodaří zapadnout na správné místo. Asi nejvíce mi pak na Everville vadilo otevření onoho původně tajemného a nepřístupného světa moře Podstaty široké veřejnosti. Atmosféra tohoto fantasy prostředí rozvrací stylovou jednotu a dělá z Everville dva nesourodé příběhy, násilně spojené v jeden celek. Zápletka ve světě za bránou by si určitě zasloužila více rozvinout a dojít nějakého smysluplnějšího konce, jenže tady na to není prostor, proto celá sekvence působí z poloviny tak dobře, jak by mohla. Možná i díky tomu zůstalo finále hodně za očekáváním.

14 20.01.2022

André Nortonová je u nás známá především svými fantasy romány (Svět čarodějnic, Elvenbane), v Sargasové planetě si ale vystřihla vesmírnou kovbojku toho nejklasičtějšího provedení, něco jako Sedm statečných v kosmickém věku. I když těch statečných ve skutečnosti není sedm a neochraňují utlačované vesničany, atributy napínavého, přímočarého příběhu z výspy civilizace jsou naplněny do posledního puntíku. Na Limbu, kde přistane vesmírná loď Sluneční královna Obchodní aliance, se prostě nehraje na zkoumání příčin a následků, tady se napřed střílí a potom se teprve zkoumá, kdo to byl a kam šel. Byť jsou astronauti vybaveni nejmodernějšími zbraněmi a technikou, nakonec se musí spolehnout na starou dobrou Morseovku a házení kamenů. Pro psychologii a komplikovanou zápletku tu prostě není prostor, a tak se děj valí vpřed jako dobře namazané kuličkové ložisko. Je jen škoda, že se Nortonové v tom hektickém finálním chvatu ztratila linka s místními kulovitými stvořeními, která měla potenciál rozvinout se nad rámec obyčejné střílečky. Stejně koneckonců dopadli i Prapředci s jejich velkým tajemstvím. Nakonec to totiž byla opravdu jen ta hra na policajty a zloděje.

14 14.01.2022

Sluneční loterie představuje Philipa K. Dicka na úplném počátku jeho spisovatelské kariéry. Ještě není ani známka po pozdějších vysoce sofistikovaných intelektuálních šarádách a hrůzu nahánějících smyčkách. Děj je naopak hodně přímočarý - chtělo by se říct až akční - a nepostrádá prvek napínavého dobrodružství. Dick rozhodně nevidí budoucnost příliš růžově, a tak ani jeho vyprávění není dvakrát optimistické. Trochu špinavé, trochu absurdní, vzrušující a také šlapající jako dobře seřízený stroj. Dvě, lehce nespojité, příběhové linie si proráží cestu k nijak oslnivému, přesto solidnímu finále. Do filozofických rozprav se Dick nepouští, zůstává pouze u náznaků. Koneckonců nic takového nepotřebuje, vystačí si docela dobře i s tím, co má. Už ona absurdní myšlenka, že nejvyšší úřad Federace je ustanovován hrou náhody a jeho představitel pak může být kdykoli beztrestně zabit, je dostatečně nosná a šílená, aby to čtenáře zaujalo. V mém případě se to setkalo s úspěchem.

14 14.01.2022

Wellsův Neviditelný je bezpochyby jedna z klasik vědeckofantastického žánru, dnes už tak trochu prvobytně pospolná. Příběh je velice jednoduchý, až prostý, žádné složité finesy do něj Wells nevložil. Na začátku se seznámíme s mužem, který experimentoval sám na sobě a učinil se pro své okolí neviditelným. Byť se zpočátku možnosti takové transformace zdály nanejvýš úžasné, ukazuje se, že být neviditelným opravdu není žádné terno. Wells se s dějovou linkou ani s charaktery postav nijak nemazlí. Griffin je sobecký, sebestředný a neustále vzteklý ničema, pro kterého těžko budete hledat slzu lítosti. Jeho protihráči za ním ostatně nezůstávají daleko pozadu, takže příběh, ať už se nám to líbí nebo ne, míří k brutální a nelítostné konfrontaci. Vyprávění je svým způsobem hodně hrubé a neotesané, žádné velké parádičky, s cizelováním výrazových prostředků si Wells rozhodně hlavu nelámal. A možná právě v tom spočívá síla tohoto románu, který se dočkal a ještě i v budoucnu nejspíš dočká několika transkripcí, ať už herních, filmových či literárních.

14 20.12.2021

Hyperion je čistokrevná sci-fi v duchu těch nejlepších tradic. Dan Simmons zde předvádí skutečné mistrovství, a to od první do poslední stránky. Na pozadí průběžné dějové linie se k nám dostává šestice, ve své podstatě, samostatných příběhů, vyprávěných jednotlivými protagonisty - knězem, vojákem, básníkem, učencem, ženou-detektivem a konzulem. A tak, jak jsou rozdílné jejich charaktery, jsou i rozdílné jejich vyprávění. Emoce a akce se střídají jako na běžícím pásu. Zabrousíme do oblastí hi-technologií, ponoříme se do hlubin politiky, prostřílíme se hlídkami vzbouřenců a popláčeme si nad rodinnými tragédiemi. Ve všech těchto polohách je Simmons precizní a maximálně přesvědčivý. Je úplně jedno, jestli zrovna třímáme v rukou Steiner-Ginn minidělo a probíjíme se četou kommandos, píšeme básně v opuštěném, rozpadajícím se městě nebo přebalujeme malou Rachel Weintraubovou, vždy je to skutečné, opravdové a zaryje se to hluboko pod kůži. Snad jen finále mohlo být méně splývavé, ale ta neurčitost je zcela pochopitelná, vždyť sága pokračuje dalším dílem.

14 01.11.2021

Dobrodružná odysea rytíře Sparhawka pokračuje. Rubínový rytíř je čistokrevná road movie, kde skupina přátel a příležitostných společníků putuje křížem krážem z jednoho konce světa na druhý, aby se zmocnila magického artefaktu jménem Bhelliom. Eddings oklestil všechny vedlejší větve a upřel pozornost na jediný motiv: nalezení Bhelliomu. Jeho dílko vykazuje tu nejčistší lineární linii, jaké je fantasy vůbec schopna. Zájmy království, církve i všechny ostatní náležitosti šly protentokrát stranou a řeší se jen Sparhawkovo putování, které pochopitelně není bez jednotlivých dobrodružných epizod, které se cestou přinatrefí. Naši hrdinové je sbírají jako korálky a navlékají na nit, která se možná sice trochu kroutí, přesto ale neochvějně směřuje ke svému cíli. Jednoduché, ale účinné. Na jednu stranu si člověk nemusí lámat hlavu kdejakými složitými koncepty, na stranu druhou však také přichází o moment překvapení. Eddings nenabízí žádný zásadní zvrat a kromě finální sekvence v trollí jeskyni snad ani nevycení zuby. Bojuje se sice každou chvíli, ale všechny ty šarvátky jsou jakoby bezduché. Vývoj postav je tendenční a mnoho zábavy také neposkytuje. Díky přímočarosti se kniha čte lépe než předchozí díl, což zohledňuji v hodnocení, ale na zlatý grál není ani pomyšlení.

14 13.08.2021

Úvodní kniha trilogie Elenium rozehrává svou osudovou zápletku ve velkolepě navrhnutém fantasy světě jménem Eosie. David Eddings se při jeho vytváření sice držel u zdi a nezabydlel ho nepřebernou řadou ras, tvorů a nestvůr, nicméně i tak mu dal srdce a vdechl duši jak se sluší a patří. Jeho pojetí je poctivé a realistické, prostředí opravdové a uvěřitelné. Škoda, že stejnou péči nevěnoval i postavám, ale vystřihl je z bílého a černého papíru. Anniovi byste nejspíš nesvěřili ani vaření kávy, natož dceru, Sparhawka byste zase asi nevzali s sebou do hanbatého baru či pornokina. Tahle černobílá režie má za následek občas až iracionální chování některých hrdinů a čítankově ploché dialogy, hraničící téměř s proklamacemi státních institucí. Samotný příběh je lineární a prost vší záludnosti. Vlastně už hned zkraje tušíte, kam se to celé putovní dobrodružství (protože o nic jiného tu vlastně nejde) bude ubírat a za který roh zahne. Dá se dokonce říct, že Eddings v celé knize nenabídl jediný překvapivý moment. Je důsledný v naplňování všech fantasy postulátů, je přesný, vážný a dospělý v rozvíjení zápletky, ale celé je to chladné a bez jiskry. Má-li být tohle Eddingsovo opus magnum, pak jsem více než zklamaný.

14 13.08.2021

Dva čelní představitelé žánru Isaac Asimov a Robert Silverberg spojili své síly, aby zabydleli planetu Kalgaš, jejíž planetární soustavu tvoří šest sluncí a jeden „neviditelný“ měsíc, životaschopnou civilizací, která se nicméně jednou za dva tisíce čtyřicet devět let musí vypořádat s pro ně nepochopitelným kosmologickým úkazem, jehož devastující účinek dokáže napáchat nedozírné škody. Nápad, který pánové Asimov a Silverberg v této knize uvedli v život, možná není kdovíjak nový a objevný, nicméně má skvělou myšlenku a je velmi dobře zpracován. Příběh, především v první a prostřední části, má napětí, tajemství a gradaci. Vysokooktanové palivo, pohánějící děj, je spalováno s vysokou účinností. Ke konci už pravda trochu ztrácí dech a konflikt, který se zdál na spadnutí, tak trochu vyvane do ztracena, ale v celkovém přehledu si vyprávění pořád udržuje status vysoké čtivosti a vědecké serióznosti. Do zlaté síně slávy se Příchod noci zřejmě nedostane, ale zábavy poskytne více než dost.

14 21.07.2021

Heinleinova neskromná Minulost napříč budoucností je soubor dvaceti povídek a novel, které sice na sebe přímo nenavazují a často nemají ani žádné styčné body, přesto společně dohromady vytvářejí promyšlenou, velkolepou a ucelenou „historii budoucnosti“, které se dá jen máloco vytknout. Nejsem „krátkometrážní“ typ čtenáře, přesto jsem nejednou lapal po dechu a ohromeně sledoval Heinleinovy nápady a zápletky, jež dokázal směstnat do formátu povídky či novely. Samozřejmě taková „Jestli to takhle půjde dál…“ svým rozsahem už pomalu opouští i hranice novely, ale s ohledem na některá jiná Heinleinova veledíla je to jen útlý sešitek. Nicméně právě toto revolucionářské antináboženské dílko jsem si užil snad ze všech nejvíce. Hodně zaujaly také dopravní problémy v povídce „Musejí být v chodu“, neokázalé hrdinství v „Dlouhé hlídce“, skutečně neotřelé ucpávání trhlin lunárních tunelů v „Nepříjemném posezení“ nebo obchodní čachry s „Mužem, který prodal Měsíc“. Snad ještě nikdy jsem nepřiřkl povídkové sbírce plný počet bodů, ale v tomto případě musím udělat výjimku a pokorně sklonit před mistrem hlavu k zemi.

14 01.06.2021

Alenka v kraji divů je pravděpodobně jeden z nejoslavovanějších pohádkových příběhů, jaký kdy spatřil světlo světa. Je plný legrace, nesmyslů, šibalství, básniček, říkadel, narážek a pochopitelně i groteskních postaviček, které společně ruku v ruce utváří fantastický svět za velkou králičí dírou. Svět živý, barevný a ohromující. Carroll si hraje se slovy, motivy, prostředím, událostmi i jednotlivými figurkami. Veselé básničky a říkanky ještě více odlehčují už tak dost rozvernou náladu vyprávění. Na chmury a stesky není čas ani prostor. A úplně stejně je na tom i šachové pokračování s názvem Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala. Řekl bych dokonce, že je místy ještě o něco absurdnější a pomatenější, ale také jakoby dospělejší a promyšlenější. Už jenom to, že je tady všechno zrcadlově obráceně, ale přitom se současně podřizuje přesným a neúprosným pravidlům šachové partie. Jaké taškařice z toho dokáže Carroll vyzískat je skoro až neuvěřitelné. Jedním slovem geniální. Číst tyto příběhy jako dítko školou povinné, asi bych zdivočel a vlezl do kdejaké díry, nebo bych dost možná rozbíjel zrcadla.

14 02.05.2021

„…nejmenovala se Lenka. Jmenovala se Leona - Lvice. Ale bylo to spíš lvíče. Lvíče, které vyrostlo do krásy. Lvíče, které ten pitomý grázl chtěl chytit do pasti.“ Já jsem se oproti tomu chtěl se Škvoreckého Lvíčetem seznámit a užít si ho. Povedlo se to, i když ne zcela a úplně beze zbytku. Kuriózně nejvíce problémů jsem měl s hlavní postavou Karlem Lednem. Nevadilo mi, že je cynik a děvkař, který nemilosrdnou optikou vlastního zření kritizuje všechno kolem sebe včetně sebe sama (pochopitelně jen natolik, aby mu to nezpůsobilo vrásky na čele), ale naopak, že je vzdělaný literát. Zpočátku jsem bral jeho hodnotící komentáře nakladatelské branže jako věcné a trefné polemiky s totalitním režim, ale minimálně v druhé polovině románu jsem díky vysoce angažované rétorice odpadl a začalo mě to nudit. „Buď je to člověk, anebo je to svině,“ říká manželka šéfredaktora Procházky a podle mě k tomu není co víc dodat, proto účast na redakční radě nakladatelství Naše kniha, kde se řešil problém nadějné autorky Jarmily Cibulové, už považuji za promrhaný čas. Z křesla mě zvedl zase až detektivní závěr, který možná není kdovíjak oslňující a výbušný, ale povedl se na výbornou.

14 28.04.2021

Jak voní tymián? Podle Marcela Pagnola temně a hutně. Je to vůně, která prostoupí hlavu a proniká až do srdce. Stejně jako okolí provensálského Bellons, kde jedenáctiletý Marcel tráví letní prázdniny a objevuje nejedno dobrodružství života ve volné přírodě. Pagnolův román je oslavou nevázaných dětských her, lovecké vášně, a ve své druhé polovině také zasvěceným pohledem na gymnaziální trable mladých studentů v době, „kdy se chodilo pěšky a elektrická tramvaj nebo tranzistorové rádio byly vrcholem pokroku“ (jak příhodně poznamenává Eva Musilová ve svém doslovu). Vyznání lásky kraji nad Marseille je melancholickou vzpomínkou, která lehounce peprným humorem dokáže zaujmout a prosta velkých očekávání i bavit. Nicméně je poznat, že Marcel Pagnol byl především esejista, dramatik, scenárista a filmový producent. Jeho románová linka je spíše volným navrstvením půvabných a satirických obrazů, které v podstatě nikde nezačínají, nikam nemíří a nikde také nekončí. Je to lehké, vtipné, dobře se to čte, ale po dočtení toho zůstane v paměti velmi málo… jen jakási podivná kořenitá vůně.

14 23.03.2021

Francouzská detektivní škola v podání Claude Avelina a případ vraždy ředitele prodejny automobilů značky Gascogne Etienna Taverniera, k němuž následně přibudou záhadné únosy cestujících autobusové linky U. Autor při pátrání po pachateli použil zajímavý trik, když vrhl do hry vedle profesionála - vrchního inspektora policejní prefektury Belota, ještě amatérku - šarmantní a důvtipnou paní Coletovou. Díky tomuto přístupu máme před sebou dva odlišné pohledy na detektivní práci při hledání pravdy, které oba - vzájemně propletené - míří ke stejnému cíli. Oceňuji i ne úplně tradiční Avelinův styl psaní a jeho mistrné mlžení. Přestože nám servíruje jednotlivé indicie případu na zlatém podnose, vždy včas a v plné míře, daří se mu skrývat řešení hádanky po docela dlouhou dobu. I když mu jeho hru těsně před odhalením prokouknete, nijak to neubírá na poutavosti četby. Snad jen to rozsáhlé finální zasvěcení do všech tajů a okolností mohlo být méně polopatické a stručnější, ale v pořádku. Abonent trati U pobavil, a o to tu jde především.

14 24.02.2021