ludek.n komentáře u knih

Mršina už pomalinku začíná páchnout stereotypem a absencí nosného nápadu. Jinými slovy tady není nic nového pod sluncem, zato ale obehranými písničkami se to tu jen hemží. Upírku Dobromilu vystřídal v útočném komandu bratrů Leandrosových starý známý léčitel Rafferty Jeftichew, který s sebou přivedl vlkodlačího bratrance Chňapala, ale žádné oživení se nekoná. Spíše naopak. Atmosféra je hustá tak, že by se dala krájet, jenže kráčí špatným směrem: k depresím, monotónnosti, beznaději, melancholii, únavě, zkratkovitosti, filozofickému zkoumání chrousta… Je to jako močál. Cesta vpřed existuje, ale s každým krokem se na vás lepí nánosy bahna, které se snaží stáhnout vás ke dnu. Prodíráte se vpřed a jde to tak ztuha, až si říkáte, jestli ta námaha za to skutečně stojí. Samozřejmě se najde pár míst, kde ucítíte pevnou půdu pod nohama, ale je jich setsakramentsky málo a často je pohřbí repetitivní lamentace některého z bratrů, které se už pomalu, ale jistě stávají otravnými.

4 29.07.2019

Přestože se Měsíční svit jen hemží vlkodlaky, není název spojen s temnou nocí, bledým měsícem ani se strašlivou vlčí proměnou. Měsíční svit je ve skutečnosti hráčské doupě určené výhradně pro ty, kdo se nemohou nazývat lidmi. Bratři Leandrosové tady mají práci a není jejich vinou, že se dost ošklivě zvrhne ve zběsilou vlnu zabíjení. To, co známe z první knihy cyklu, dostáváme znovu v plné parádě a jen s kosmetickými úpravami. Děj je opět přímočarý, svižný a valí se nezadržitelně vpřed. Cynických a sarkastických hlášek také neubylo, jen už začínají trochu míjet cíl a působit lehounce samoúčelně a obehraně. Ještě to není na házení flinty do žita, ale bojím se, že kolovrátkovitost je na spadnutí a s dalším pokračováním by se mohla stát otravná. Zatím vítězí příběh a originalita New Yorku, obsazeného monstry a příšerami. Trochu se přitom sice zapomíná na lidi, takže Niko Leandros je nakonec jediný z celého miliardového společenství, který zastupuje lidstvo v tomto mumraji všemožných bytostí a stvůr, ale třeba se v budoucnu ještě dočkáme nějakých zajímavých interakcí. Měsíční svit je každopádně nenáročné, zábavné čtení, jako dělané na provětrání šedých mozkových závitů.

4 23.07.2019

Základním tématem sci-fi románu MIDAS je oblíbené a poměrně často používané téma klonování lidí, k němuž německý spisovatel Wolfgang Jeschke přidal prvky vysokooktanového špionážního thrilleru a celé to pak zabalil do slušivého orientálního kabátku. Příběh je veskrze jednoduchý, a i když se ke konci lehounce zamlží, je stále dobře čitelný a běží ve vymezených kolejích bez velkého otloukání se o mantinely. Na druhou stranu však také nenabídne čtenářům mnoho vzrušení. Dějová linka bohužel nemá žádná skrytá tajemství a vždy, když už se zdá, že alespoň její akční složka se rozběhne k nějaké ostřejší konfrontaci, zničehonic se zploští a podivuhodně usne. Z průměru to nevytáhnou ani postavy. Na nějakou složitou psychologii nebo profilování rovnou zapomeňte. Jednotlivé charaktery jsou jen tak lehce nahozeny, a přestože nás většina z nich provází od první do poslední stránky, mnoho se toho o nich nedozvíme. A když už některá zemře, nemusí nám to být líto, neboť tady vždy ještě může být nějaká ta zapomenutá kopie. Jeschkeův MIDAS se spíše než do klubu intelektuálů v drahých oblecích hodí do otrhaného batůžku na koupačku k rybníku.

4 15.07.2019

Když Jaroslav Piskáček dával pro Lidové nakladatelství dohromady sbírku Vesmírní detektivové, rozhlížel se po sovětských luzích a hájích, kde hledal takové povídky, který by naplnily literu zákona a současně mířily do vesmíru. Nakolik se mu to povedlo, je otázkou. Vybrané kousky totiž nejsou ani pravověrné sci-fi, ani nespadají do ranku klasické kriminalistické školy. Detektivové neřeší případy geniální dedukcí, ani moc nepátrají po okolnostech zločinu, volí spíše metodu vědeckého zkoumání předložené záhady. Všech pět povídek se prezentuje jednoduchou nekomplikovanou zápletkou, u níž je jasné, že bude vyřešena k všeobecné spokojenosti jak zúčastněných, tak i čtenáře a rozhodně nijak výrazně nezatíží šedou kůru mozkovou. Často je totiž možné uhodnout pointu už dlouho dopředu. Na druhou stranu jsou povídky zde uvedené vcelku zábavné a všechny si drží solidní úroveň, takže těžko některou z nich vypíchnout do popředí. Pokud už bych měl zvolit jednoho jediného vítěze, dal bych asi hlas Jistému Morganu Robertsonovi od Valentiny Žuravlevové.

4 12.07.2019

Tisícerá myšlenka uzavírá trilogii Prince ničeho, a jestliže jsem u jejích předchůdců slastně chrochtal blahem, jakže to má pan Bakker všechno krásně a přehledně srovnáno a nalinkováno, tak tady jsem více než na rozpacích. Pominu-li, že se v podstatě zcela ztratila jedna ze stěžejních dějových linií (příchod Neboha a jeho přisluhovačů), která na začátku série vypadala jako nosné téma s dlouhodobými důsledky, finální traktát o osvobození posvátného města Šimehu je pomýlená a zmatená trachtace, v níž jediným světlým bodem je ona závěrečná bitva o Šimeh. A to ještě s výhradami, protože výsledná forma zakončení je lehounce absurdní a samozřejmě zcela očekávaná. Proč to tedy u Tisíceré myšlenky nefunguje tak, jako u dřívějších dílů? Asi proto, že čtenář očekává rozhřešení a ono najednou není z čeho brát. A tak se mudruje, filozofuje, plácá páté přes deváté, točí se to tam a zase zpátky, mrsknou se tam sny, vize, návraty mrtvých… ale nic, co by za něco stálo, se nakonec nevymyslí. Tak se trochu pomlátí prázdná sláma a hurá na ohromující finále. Přiznávám, že jsem se v ději několikrát ztratil a některé přechody jsem snad ani nepochopil. Je mi to líto. Nezbývá než zamáčknout slzu a vzpomínat, co přišlo a bylo jako první…

4 20.06.2019

Jestliže nám první kniha Prince ničeho dala opatrně nahlédnout do magického světa Trojmoří a seznámila nás s protagonisty této vpravdě mohutné epické ságy, pak Válečný prorok už nás zcela bez skrupulí a bez velké okázalosti vláčí pouští i pustinou tohoto drsného světa, v němž se rozhořela svatá válka za osvobození posvátného města Šimehu. A že je na co se dívat a o čem přemýšlet je bez debat. Bakker totiž slovy maluje až neskutečně podmanivé obrazy světa, v němž se pohybujeme, a noří se současně do hlubin myslí svých postav takovým způsobem, že nelze jinak, než se vydat na tu dlouhou a úchvatnou cestu společně s ním a s jeho hrdiny, kteří určitě nejsou bez chyb, ale jsou ryzí a opravdoví. Někdo už tady napsal, že Bakker píše dospěle a pod to bych se podepsal oběma rukama. Jeho styl je stejnou měrou drsný jako něžný, syrový i romantický, věcný i obsáhlý. Pravda, někdo by mohl říct, že děj je rozvláčný a vleče se jako stará zrezavělá drezína, přesto mě ale Válečný prorok neskutečně bavil a opájel mě svou kaskádou vět, slovních spojení a samozřejmě a především svým příběhem. Chvíli jsem zvažoval i non plus ultra hodnocení, ale ta ospalost mě přece jen trochu lechtala a rozhodla o tom, že tam pocitově ještě malinký kousek hvězdičky chybí.

4 20.06.2019

Po třetí se vydáváme do Cookova magického světa, kde jsou lidské osudy úzce svázány se strašlivými Zástupci noci. Po dvou knihách a více jak tisícovce stran už se konečně můžeme soustředit na příběh samotný, aniž bychom se ztráceli a tápali v neznámu. Také už jsme se sžili s hlavními protagonisty a bereme je, tu více tu méně, za své, fandíme jim a proklínáme je. A protože jsme si už zvykli a zorientovali jsme se ve vší té nábožensko-politické mohutnosti místního světového řádu, chápeme co, kdo, proč a jak… samozřejmě nemůže přijít nic jiného, než přehození výhybky a všechno je zase jinak a začínáme, když ne od začátku, tedy úplně někde jinde a s něčím jiným. Cook si to na nás připravil opravdu chytře, přesto mně kdesi na pozadí šimrá pocit jisté nucenosti a nastavované kaše stylu co dům dal, když už vařit není z čeho. Na druhou stranu se Cook v této knize pustil do rozvíjení i vedlejších charakterů, které byly doposud hodně upozaděné. Dočkáme se tak kromě pitvání životních osudů dominantního Pipera Hechta i dalších zajímavých osobnostních vstupů, ať už je to císařovna Katrin Ege nebo Piperova sestra Heris. Každopádně třetí kniha Zástupců noci získala na čtivosti, a i když nemůžu říct, že by mě Cookův styl psaní a rozvíjení zápletky kdovíjak uhranul, přesto jsem se s Hechtem a spol konečně začal trochu více bavit.

4 07.06.2019

L. Sprague de Camp si i ve třetí knize Krišnanského cyklu udržuje nadhled a píše lehkou rukou. Žádný velký příběh ani komplikovaná struktura děje nejsou na pořadu dne. Naopak, prostota a jednoduchost prýští z každého slova, věty i z každého odstavce. V charakterech klientů cestovní kanceláře Kouzelný koberec pak de Camp může pranýřovat lidskou nanicovatost, jízlivost a hašteřivost. Z jelimánka Ferguse Reitha stvoří hrdinu, který se krišnanským světem pohybuje, tak trochu proti své vůli, přesto ale jako nůž máslem. Samozřejmě nechybí milostné dobrodružství ani komický happy end. Tak proč to není bomba vysoké svítivosti a bestseller desetiletí? Možná proto, že všechna popisovaná dobrodružství už tu někdy byla a nejsou zase tak úžasná, aby vás zvedla ze židle. Jinými slovy pobaví, ale neohromí… a je otázkou, zda si něco z této knihy budete pamatovat i zítra, o pozítří ani nemluvě.

4 20.05.2019

Hned na úvod je nutno zmínit, že Hlubina na nebi je zcela samostatný příběh, který s Ohněm nad Hlubinou má společné jen univerzum, v němž se odehrává a promyšlenou strukturu vyprávění, které se opět pohybuje ve dvou dějových liniích a představuje další „zvláštní“ mimozemskou rasu - pavoukovité Arachňany. Děj jednotlivých knih na sebe jinak nijak nenavazuje a pro pochopení obsahu je možno číst každou z nich i bez znalosti té druhé. Vingeův rukopis je identifikovatelný už od úvodního prologu a hned dává najevo, že tady se bude hrát na tvrdou sci-fi notu, plnou důmyslných a originálních nápadů. Autor si v prvních dvou třetinách knihy připravuje půdu a buduje atmosféru pro strhující finále. Tato část mi nicméně přišla hodně rozvláčná. Ne že by byla chudá na zajímavé momenty a události, jen jsou dávkovány velmi opatrně a v dlouhých horizontech. Také mi přišla pavoučí civilizace, v porovnání se smečkami z Ohně nad Hlubinou, méně interesantní, a díky tomu mě linie na planetě Arachna tolik nebavila. Závěrečná část Hlubiny ovšem byla skutečně parádní a odškodnila všechno to čekání a vznesené výhrady. Zvažoval jsem dokonce plný počet hvězd, ale nakonec jednu ubírám za tu počáteční nevýraznost.

4 11.04.2019

První část Ohně nad Hlubinou nám otevřela úžasný Vingeův vesmír, obydlený rozmanitou směsí inteligentních ras, a seznámila nás s obdivuhodnou civilizací Spárů. Druhá kniha rozděleného českého vydání pokračuje v rozvíjení příběhu do podoby ohromující vesmírné fresky, která je hrdým konkurentem nejlepších děl science-fiction žánru. Vinge přitom ve svém románu nepoužívá nijak oslnivých ani obskurních propriet. Přesto svou vysoce promyšlenou a brilantní dramatickou zápletkou dosahuje efektu, kdy nemůžete od knihy odejít a nechat si něco napotom. Jeho představa vesmíru a fungování inteligentních tvorů v něm je precizní, originální a domyšlená do posledního detailu. Stejně důkladný je Vinge i v případě Spárů. Tady jde dokonce ještě hlouběji, takže vás skutečně baví objevovat jejich podivuhodný svět a bojovat po jejich boku. Charaktery, obtisknuté do smeček se v mnohém podobají lidským a mají sílu zaujmout a přesvědčit, takže se nakonec přistihnete, že s nimi snad i dýcháte. Oheň nad Hlubinou je opravdovým dobrodružstvím, ohňostrojem nápadů, skvěle napsaným vyprávěním, u něhož tajíte dech a bavíte se od začátku do konce. Já tleskám a sázím pět hvězd.

4 08.04.2019

Paraiso-Aqui je planeta, kde bují obludná korupce, policejní teror a nelítostné vykořisťování chudých. A právě sem zavítá protřelý dobrodruh Jim diGriz, aby učinil nepravostem přítrž. Harry Harrison se tentokrát vydal na pole vysoké politiky, z níž si udělal hadrového panáka a trefuje se do něj svým ostrovtipem. Nepřekvapí proto skryté narážky na americké prezidenty a politiku Bílého domu, jakož i další perly házené sviním. Například předvolební mítinky dostávají v jeho podání auru skutečného karnevalu se všemi pouťovými atrakcemi. Jim, věren své pověsti, pak do tohoto kolotočářského veselí přináší akci, napětí a svůj nezdolný optimismus. Pokud máte rádi karikaturní příběhy, bude se vám kniha jistě líbit. Je plná bláznivých scén, situací postavených na hlavu, taškařic, které si střílejí opravdu z kde čeho, aniž by si autor bral servítky nebo se držel zpátky. Jednoduše mu nic není svaté a nenechá si ujít jedinou příležitost, aby nezatnul drápek. Pokud však neholdujete rozesmátým úletům, brzy zjistíte, že v knize nic dalšího není. Příběh je totiž bídně jednoduchý a rozuzlení až stupidně triviální. Na druhou stranu, ale pořád lepší než smrdutí rozteklí mimozemšťané.

4 21.03.2019

Prohnaný Jim diGriz v novém dobrodružství pátrá po neznámých agresorech ohrožujících lidmi obydlené světy a po únoscích planetárních náčelníků štábů flotily Ligy. Hned na úvod třeba říct, že předchozím diGrizovým eskapádám nesahá ani po kotníky. Celé vyprávění je křečovitě pitoreskní a bublegumové. Tam, kde Harrison dříve jiskřil vtipem a nadhledem, zůstala jen pitvornost a rozbředlá kaše nastavované nudy. Příběh jako by stíhal sám sebe a byl vždy o krok zpátky za aktuálním děním. Celá ta taškařice je jen stínem věcí dřívějších, který ničím nepřekvapí a úlohu rozesmáté zábavy zde ke své škodě převzalo přihlouplé idiotské vtipkování. Harrison je samozřejmě příliš zkušený autor, než aby poslal diGrize úplně do kopru, nicméně se přiznám, že po dočtení této knihy jsem byl zralý na psychiatrickou léčbu, která by mi z tváře smazala onen „debílkovský“ škleb a napravila chemickou rovnováhu mého organismu.

4 18.03.2019

Karanténa Grega Egana je skutečně výsostně intelektuální čtení, které si vyžaduje plnou čtenářovu pozornost. Jakékoli zatoulání myšlenek od příběhu se krutě mstí ztrátou souvislostí a tápáním ve tmě příčin a následků. Román žánrově balancuje na rozhraní detektivky, kyberpunku a hard science-fiction. Nejpřesvědčivější je přitom ve své první části, kdy se bývalý detektiv Nick Stavrianos vydává po stopách pohřešované dvaatřicetileté Laury Andrewsové, která záhadně zmizela z uzavřeného oddělení psychiatrie. Jakmile se ovšem vyprávění přehoupne přes prvních sto stran, zčistajasna ztratí tempo a začíná otravná žonglovaná se slovy, která dokáže beze zbytku pohřbít celý příběh. Principy kvantové fyziky, Schrödingerova kočka či vlnové funkce přece jen vyžadují alespoň základní odborné know-how. Nejste-li kovaní v Einsteinově teorii relativity, nechávají-li vás chladnými Planckovy a Dirrackovy výzkumy, pak pro vás Karanténa nejspíš bude těžko pochopitelný blábol. Erudice se autorovi upřít rozhodně nedá, sledování jeho zápletky však už není úplně snadnou záležitostí a ani finální rozuzlení nezvrátí k lepšímu celkový rozpačitý pocit.

4 11.03.2019

„Klobouky jdou za brouky, jdou za pavouky, jdou za klobouky. Pavouci mají čas…“ - pokud po přečtení tohoto krátkého úryvku pochybujete o zdravém rozumu autora, případně o sobě samých je to naprosto v pořádku a Hubbardovu Děsu se vyhněte širokým obloukem. Tato kniha je totiž celá v tomto schizofrenním a pitoreskním duchu, ne nepodobná nepovedenému LSD tripu totálně vyšinutého jedince, který se navíc v noci pravděpodobně pomočuje. Samozřejmě, pokud se bojíte pavouků, brouků nebo klobouků, můžete vzít Děs i jako horror, i když pochybuji, že vás vyděsí k smrti, a to i když ho budete číst ve tmě a sami. Hlavní hrdina knihy James Lowry se jako bídný hadrový panák potácí od jedné směšné epizody ke druhé. Provázen malou černou skvrnou, škodolibým dětským smíchem a příslibem, že se může stát dokonce jsoucnem, hledá své čtyři ztracené hodiny. Já jsem také hledal, ale bohužel jediné, co jsem v knize ke své lítosti našel, byla nuda a vyčpělé prázdno.

4 27.02.2019

Hudba AC/DC vždy byla, je a bezesporu i bude mou srdcovou záležitostí, a tak jsem se moc těšil na knihu o těchto hudebních mohykánech. Bohužel se zlou jsem se potázal. Mělo mě varovat už to, že v textu jsou vloženy celostránkové inzeráty na uzeniny, parapetní systémy, stavebniny a další pitomosti, které nemají s hudbou ani vzdáleně nic společného. Obsahově je pak kniha suchopárnou encyklopedií, která se sice snaží vyjít čtenářům vstříc, ale bohužel se jí to nedaří ani omylem. Pominu-li jazykovou neobratnost, kdy špatný slovosled, repetitivnost a zmatené mluvnické rody jsou těmi nejvíce do očí bijícími prohřešky, je tato kniha jen souvislým odosobněným tokem dat - jména, města, roky, turné, desky, skladby… Autorka sice sama sebe tituluje jako blízkého přítele skupiny, ale valnou většinu materiálu podává zprostředkovaně, tzv. z druhé ruky. Chápu ještě citace z různých hudebních periodik, ale přetiskování celých odstavců z jiných knih, to mi hlava nebere. Když se Susan konečně odhodlá zlidštit text osobním komentářem, je její familiární invektiva vrcholem stupidity. Díky tomu se „pohled za oponu“ mění v jakési groteskní hraní si na pískovišti, kde se nedaří uplácat ani jednu jedinou bábovičku. Prostě a bez obalu - zklamání na druhou.

4 09.02.2019

Populární americký spisovatel Michael Crichton nám v Cestách nabízí střípky svých rozmanitých zážitků z objevování světa, vzpomínky na rozhodující okamžiky života a především poznatky o složitém hledání sebe sama. Jeho vášnivá tryzna je osobitá, poučná a místy i strhující, nicméně se po celou dobu čtení těchto, často hluboce sebezpytných, fabulací nemohu zbavit pocitu, že i značně manipulativní a poznamenaná komercí. Dokud Crichton píše o svém studiu na lékařské fakultě je to v pořádku, s cestopisnými fragmenty také není žádný problém (skvostný popis výstupu na Kilimandžáro budiž příkladem), ale jakmile se vydá na výzkum paranormálních jevů a mimosmyslových zážitků (Londýnští jasnovidci, Kaktusové učení, Živá světelná show, Život v astrální rovině, Aury…) padá kosa na kámen. Tady nevím, jestli si ze mě autor dělá srandu, nebo to myslí skutečně vážně. Představa tvůrce světových bestsellerů posedlého třemi démony (Entita) mi způsobuje opruzeniny po celém těle. Jak je první polovina knihy svižná a čtivá, tak je její druhá polovina mdlá, nudná a uspávací. Závěrečná Douška pro skeptiky na Cal Techu tomu nasazuje korunu, tady už se jedná o prachsprostou slovní onanii. Na začátku jsem to viděl na čtyři hvězdy, někde za polovinou jsem jednu ubral a u Ohýbání lžic mi začaly varovně problikávat dvě. Nakonec, za již zmíněné Kilimandžáro, za fascinující Žraloky a Gorily dávám Cestám tři odřené pěticípé, ale musím se dost přemlouvat.

4 08.02.2019

Známá autorka Upířích kronik Ann Rice přináší v Daru vlka poměrně neortodoxní a osvěžující pohled na problematiku vlkodlaků. Dalo by se to nazvat i studií bestie s lidskou tváří. V jejím pojetí totiž vlkodlaci nejsou zběsile vraždící monstra, lačnící jen po krvi a zabíjení, ale jsou ochránci spravedlnosti, soudci bezpráví a kati, trestající zločinné jednání. Bez ohledu na brutalitu, s níž si počínají, jsou i ve své vlčí podobě stále lidsky myslícími bytostmi s mimořádným smyslem pro dobro. Takový je i Reuben Golding. Sledovat jeho proměnu od pohledného provinčního reportéra k dědici vlčího prokletí je docela úchvatné… jen kdyby si autorka odpustila ony hloubkové ponory do psychiky muže, hledajícího cestu k sobě samému. Filozofování o podstatě života, o Bohu, o smyslu lidské existence, o odpovědnosti jednotlivce vůči společnosti atd. rozmělňují tempo vyprávění do takové míry, že jsem co chvíli lovil zatoulané myšlenky kdovíkde. Zkrátit text, zbavit dějovou linii balastu a byla by to kniha par excellence.

4 31.01.2019

Druhá kniha série s Finn Ryanovou v hlavní roli malinko potlačuje onu linii historický záhad a tajemství, za níž se docela urputně honil předchozí Michelangelův zápisník, namísto toho staví do popředí akční děj, plný tajných agentů, konspiračních náznaků a zběsilých honiček. Z Libyjské pouště, přes pařížské katakomby, bahamské pláže až do jeskyní v americkém státě Illinois sledujeme cestu Finn a jejího partnera, fotografa Virgila Hiltse, za posvátným artefaktem, jenž by mohl ohrozit existenci samotných základů křesťanské víry. Ke škodě příběhu se však ani tomuto přístupu nedaří naplno zaujmout. Na vině je podle mého autorova snaha hrát to na obě strany současně. Na té jedné se nedokáže oprostit od atmosféry intelektuálních historických rébusů v duchu Brownovy Šifry mistra Leonarda, na straně druhé do toho bez rozmyslu rve špionážní zápletku hodnou Flemingova Jamese Bonda. Sám o sobě by tento konglomerát nebyl problémem, jenže Paulovi Christopherovi se nějak nedaří dát tyto dva směry dohromady. Výsledkem je chaos, jak ve smyslu čtenářské přesvědčivosti, tak v pochopení základní myšlenky. Zaujmou některé scény, jako celek však Luciferovo evangelium obstojí jen stěží.

4 17.01.2019

Nestor české vědecké fantastiky a jeho de facto kompletní sbírka raných povídek Einsteinův mozek představuje reprezentativní výběr toho nejlepšího, co se v daném ranku na přelomu padesátých a šedesátých let v české kotlině objevilo. Témata jsou různá. Najdeme tu lety do vesmíru (Poslední dobrodružství kpt.Nema, Anděl posledního soudu), mimozemšťany (Stella z třetí hvězdy), vědecké objevy v oblastech jako genetika (Chemický vzorec osudu, Poslední zbraň Třetí říše), biologie (Einsteinův mozek), psychologie (Vynález proti sobě, Římské vítězství) či chirurgie (Ztracená tvář), dále nesmrtelnost (Dryák), vzduchoplavectví (Pojednání o vzdušných korábech), vampyrismus (Upír Ltd.) a ještě pár dalších. Společné všem povídkám je určitý naléhavý společenský nebo morální problém, zkoumaný nikoli z pohledu jednotlivce, ale jak se odráží v celé moderní společnosti. Více než na vykreslení přesných charakterů jednajících postav se Nesvadba zaměřuje na sdělení myšlenkového poselství, které s sebou přinášejí. Zhuštěný dynamický styl hojně využívá krátké úsporné věty, které nepreferují emoce, ale důrazně se dovolávají rozumu. Pro mě nejzajímavější z této sbírky byly povídky Ztracená tvář, známá i z výborného filmového zpracování, a Anděl posledního soudu.

4 16.01.2019

Rezervace goblinů je pitoreskní vyprávění na pomezí sci-fi a fantasy. Vždyť kde jinde můžete vystoupit z teleportálu přímo mezi gobliny, trolly, víly, duchy a banší, v mezičase oživit draka a k tomu se ještě vypořádat s tajuplnou vesmírnou rasou kolečkářů. To už ani nemluvím o cestování časem nebo o tom, že jste se ze své výpravy na tajuplnou křišťálovou planetu vlastně vrátili dvojmo. Simak tady splétá páté přes deváté, ale dělá to s noblesou a grácií. Jeho hospodská rétorika a nadhled, otištěný do celého příběhu, jsou navýsost zábavné a fungují velice dobře. Onen lehký opar satiry, který provází profesora Maxwella až k závěrečnému rozuzlení, se nijak nevnucuje ani nepůsobí přehnaně násilně, takže čtenář si může Rezervaci goblinů užít jako příjemnou odpočinkovou četbu pro nedělní odpoledne.

4 11.01.2019