ludek.n komentáře u knih

Páté pokračování série Wing Commander nás vrací na úplný začátek válečného konfliktu mezi Kilrathskou říší a pozemskou Konfederací. Lidé mají za sebou teprve první náhodné kontakty s Kilrathem a v duchu politické domýšlivosti si s nimi velké starosti nedělají. Brzy mají být přesvědčeni, že podceňovat nepřítele se nevyplácí. Staří známí z předchozích dílů ještě nejsou na scéně, snad jen Geoffrey Tolwyn (tady teprve jako čerstvý absolvent Akademie ozbrojených sil) si uzurpuje část pozornosti. Nicméně hlavní postavou příběhu je komandér Winston Turner, který se z usedlého akademika stává napřed výzvědným důstojníkem a posléze velitelem bojové flotily, který v zoufalém boji zachraňuje lidské životy, a také čest a hrdost Konfederace. Vyprávění je přímočaré, bez zbytečných okras a kudrlinek, mířící rovnou ke kataklyzmatickému vyvrcholení. Překvapivě se nedozvíme nic moc nového o Kilrathech, o jejich klanové organizaci, hierarchii ani způsobu fungování, přestože k tomu tahle retrospektiva přímo vybízela. Na bojová stanoviště tak funguje pouze jako díl, který vyplnil prázdné místo na časové ose, ale k rozšíření celkového obrazu ničím nepřispěl.

9 27.09.2023

Válka s Kilrathem skončila, ale klid a mír rozhodně není na pořadu dne. Někdo se totiž rozhodl, že lidstvo musí jít do nové dekády maximálně zoceleno, i kdyby to znamenalo zradu, smrt a ty nejohavnější zločiny. William R. Forstchen se pro toto pokračování série Wing Commander rozhodl spolupracovat s Benjaminem Ohlanderem, s nímž ruku v ruce stvořil přemýšlivý válečný příběh, ctící všechny tradice napínavého, vysokooktanového vyprávění, a současně poskytující intelektuální nadstavbu. Letová akrobacie je při soubojích v otevřeném vesmíru stále výsostně důležitá (a můžete se vsadit, že autoři moc dobře vědí, kdy je čas zatřást vosím hnízdem), ale je tady je i něco navíc, co dává Ceně svobody hloubku a potenciál zaujmout i širší okruh čtenářů. Problémem je, zda se to podařilo a v jaké míře, či zda to bylo jen házení hrachu na stěnu. Sám za sebe musím říct, že se mi tato dilematy nabitá story líbí méně, než klasická přímočará akce bez postraních úmyslů. Komplikovaný charakter plukovníka Christophera Blaira na jedné straně vítám (neboť nabízí neohraničené množství možností, jak s postavou pracovat), na druhou stranu ho proklínám, protože mě nutí být neustále ve střehu. Přidává se i jistá únava z opakujících se schémat. V konečném účtování pak v pořadí čtvrtý Wing Commander malinko ztrácí za svými předchůdci.

8 27.09.2023

„Zabij, nebo budeš zabit. Ne kvůli pomstě. Prostě proto, aby lidský druh přežil Teď nebo nikdy!“ to si říká plukovník Christopher „Maverick“ Blair, když se ve svém Excalibru řítí k domovské planetě Kilrathů, aby ji jednou provždy zničil. Podobných morálních dilemat je ve třetím pokračování série Wing Commander povícero a nejsou tu jen tak naoko pro vyplnění přestávky mezi bojovými akcemi. Těch ostatně oproti předchozím dílům ubylo, respektive ztratily malinko na intenzitě či onom sexappealu prvotního ohromení. Vesmírné potyčky jsou už prostě stará, obnošená vesta a autoři správně usoudili, že je potřeba podívat se na válku z jiného úhlu pohledu. Z pohledu člověka, který jí mnohé obětoval, je unaven nekončícím strádáním, a přesto stále cítí povinnost ke svým druhům ve zbrani i lidstvu jako takovému. Tygří srdce už prostě není pouze akční a dobrodružné čtení jako na začátku, ale pronikají sem i hlubší zamyšlení nad přátelstvím, zradou, službou vlasti, povinností k národu a dokonce i láskou, která v bojových podmínkách nikdy není jednoduchá. Příběh se už tolik neřítí vpřed jako dřív, to ale neznamená, že by ztratil na majestátnosti nebo na odhodlání vypořádat se se zápletkou tím nejostřejším způsobem. Je to jen trochu vážnější a dospělejší pokračování předchozích adrenalinových eskapád.

7 27.09.2023

Kdo by netoužil po míru, zvláště když válka s Kilrathy trvá už více než třicet let? Jenže Kilrathi nikdy neměli v plánu podmínky mírové smlouvy dodržet. Vojáci se tak musejí znovu chopit zbraní a postavit se na obranu Země, která se stává cílem mohutné ofenzívy. Na rozdíl od předchozí knihy série Wing Commander si tentokrát William R. Forstchen nikoho ke spolupráci nepřizval, a tak všechny zásluhy za vítězství či prohry jdou na jeho vrub. Děj se rozvíjí zvolna, neboť příměří sebralo dramatickým scénám vítr z plachet. Díky tomu se můžeme více podívat do hlubin Kilrathské říše, ale také na fungování pozemské Konfederace. Hrdina předchozího dílu, Jason „Medvěd“ Bondarevskij ustoupil lehce do pozadí, čímž dal vyniknout ostatním pilotům, velitelům, ale také těm nejvyšším šaržím. A stejné je to i na druhé straně, kde se do popředí dere outsider, baron Džukaga. V polovině románu se ospalé tempo začne lámat a nastupuje dechberoucí smršť adrenalinových scén, vrcholících závěrečným bojem na život a na smrt ve Sluneční soustavě. Tady už nejde o souboj lodě proti lodi, stíhače proti stíhači, tady se anihilují celé roje a umírá se po tisícovkách. Tohle finále je opravdu něco a já před ním v úctě smekám klobouk, protože se povedlo na jedničku s hvězdičkou.

8 27.09.2023

Letounová loď CVE-8 Tarawa a její posádka je vyslána na sebevražednou misi, která má podpořit odvážný plán admirála Banbridge na ofenzivu pozemských jednotek v boji proti Kilrathům. Pro mnohé z nich je to cesta bez návratu. Panové William R. Forstchen a Christopher Stasheff napsali údernou válečnou sci-fi, která má všechny atributy pro nevšední zážitek. Komandér Jason „Medvěd“ Bondarevskij, důstojnice Světlana Ivanovová, Doomsday nebo Janice „Hvězdná zář“ Parkerová si rozhodně nepřišli hrát na písek, tady jde o všechno. Vhodně zvolená strategie rozhoduje o životech miliard lidí, vojáků i civilistů. Cíle jsou jasně dané a jde jen o to, zda se je podaří našim hrdinům naplnit. Operuje se na velké ploše a s velkým počtem osob, což by mohlo svádět k megalomanství, naštěstí se mu autoři vyhnuli a sem tam (hlavně nenápadně) dokázali do textu zamíchat i nějaká ta filozoficko-psychologická moudra a ponaučení. Není jich tolik, aby udělaly z této válečné mašinerie mravoučné kázání, spíše jsou použity jako koření. Přestože se jedná o část šestidílné série, Nálet bez návratu je ucelený příběh, který je možné si přečíst a vychutnat jeho akcemi nabitý děj bez ohledu na zbytek. Je dokonce tak dobrý, že jsem se ohlížel po páté hvězdě.

11 27.09.2023

Příběh na pomezí historie a fantastiky, který sepsali Leonard Medek a Františka Vrbenská, je nádhernou ukázkou toho, jak pracovat s historickými fakty, zasadit je do kontextu doby a vybudovat kolem nich živé, čtivé a plnokrevné vyprávění s pevnou strukturou, dechberoucí zápletkou, řadou nečekaných zvratů a konečně i plejádou úžasných, nepodbízejících se postav v čele s "Šíleným tanečníkem" Krakem Maeg Branem. Příběh o ztraceném boiském pokladu, o cti, odvaze, bolesti, strachu i pomstě, o poslání, odhodlání, vůli a nezlomném duchu, o touze, zklamání a snad i lásce, plyne jako voda řeky ke své deltě. Občas si poskočí na kamenech, v divém a zběsilém víru se točí, pění a strhává všechno bez rozdílu, aby se vzápětí zklidnila a rozlila doširoka. Tuhle má podobu křišťálově průzračné bystřiny, tamhle je zase stojatá, bahnitá tůňka. Je to zemité, drsné, nezkrášlené vyprávění, z něhož stříkají krev, pot a slzy. Cítíte každou kapku, jež vám dopadne na kůži. Tohle se nedá obejít, podlézt nebo přeskočit, tímhle se musíte pročíst od prvního písmene až na samotný konec, prožít si celý ten bohatýrský příběh. A vězte, že budete královsky odměněni.

14 14.09.2023

Tři povídky Otomara Dvořáka, sloučené do útlé sbírky, pojmenované podle závěrečné krátké prózy, se nesou v duchu dobrodružného, mysteriózního žánru. Společné všem třem kouskům je exotické prostředí, opar záhadného strachu, nepojmenovatelné hrůzy a jednoduchá zápletka, neřešící žádné světonázorové či existenční problémy. Autor nepitvá nitro svých hrdinů ani nevytváří spletité filosofické konstrukce, nýbrž sází na atmosféru a mystický přesah, který je v konečném důsledku dostatečně ponurý a zoufalý, aby čtenáři postavil všechny chloupky na těle. Je to temné, mysteriózní čtení. Pokud bych si měl vybrat favorita, je jím Mano Kanaka. Ponurý příběh z ostrova Maui má vskutku přízračný styl a operuje s hodně zatěžkanými proprietami. V daném kontextu je to nejpodařenější kousek tohoto povídkového souboru. Zbylé dvě povídky jsou stejně uhrančivé jako Mano Kanaka, ale už neprobudí ty stejné emoce. Možná je to hloupost, možná kámen úrazu. Každopádně jsem s touto Dvořákovou knihou strávil docela příjemné chvíle. Ani moc, ani málo, příjemné počtení, ale vracet se nebudu.

7 14.09.2023

Kde se vzal Areston a k jakému účelu tato umělá planetka doopravdy slouží? Stavitelé Arestonu jsou deklarováni jako prequel k Pecinovského trilogii, v níž odsouzený žurnalista Ian "Sršeň" Terstegen hledá odpovědi na výše uvedené otázky, ovšem brát je jako úvodník zmíněného cyklu rozhodně nelze. Už proto ne, že se na mnoha místech odkazuje na znalosti toho, co se odehrávalo na palubě Arestonu v době, kdy byl Sršeň jeho nedobrovolným zajatcem. Je to tedy spíše jakýsi doplněk, rozšíření arestonské série, než jeho prequel. Číst ho jako první v pořadí určitě nedává smysl. Je sice pravdou, že do hluboké minulosti se také podíváme, ale Demetriova dobrodružství jsou vlastně úplně jiný, samostatný příběh, který se zbytkem souvisí jen okrajově (tím spíše, že sám Demetrius v rozhodující chvíli zmizí z děje jako pára nad hrncem). Několikrát jsem se při čtení Stavitelů také přistihl při jakémsi pseudo déjà vu. Ne že bych se dozvěděl, jak to všechno vypadalo z druhé strany, spíš jako by pan Pecinovský opisoval sám od sebe a přenesl už jednou použitou zápletku do nového prostředí. Přiznávám, že jsem očekával trochu víc hloubky, nějaké to vysvětlení, důsledky, následky, východiska... ale pohříchu nic takového tady není.

9 13.09.2023

Vězeňský Areston s novými odsouzenci na palubě vstupuje do dalšího cyklu. Závěrečný díl Pecinovského trilogie proti sobě postaví dvě síly, které budou rozhodovat o bytí a nebytí nejen Arestonu, ale i vlastně i celé lidské civilizace. Teror, strach a fanatismus proti demokratickým snahám o zlepšení životních podmínek. Blíží se finále, a tak důraz už není kladen na parametry cesty samotné, ale na to, komu se podaří proniknout do jádra a uskutečnit své záměry. Dramatickými momenty dějová linka rozhodně neskrblí, a tak jsem projel knihou jako nůž máslem. Na druhou stranu jsem nestačil žasnout nad chováním klíčových postav. Nejen že se v některých okamžicích vydají přesně opačným směrem, než je logické, respektive než jim radí instinkty, ale jejich činy jsou dokonce v rozporu s jejich povahovými charakteristikami. Kotrmelce některých zápletek pak doslova bijí do očí svými samoúčelnými východisky. Vládce Arestonu naštěstí není detektivní román, a tak můžeme být shovívaví a užít si základní premisy pádícího, napínavého vyprávění v celé jeho jednoduché kráse.

9 13.09.2023

Areston, toto dokonalé vězení, se pohybuje vesmírem po své vytčené dráze a unáší s sebou desetitisíce svých nedobrovolných obyvatel, kteří mají jediný cíl: přežít za každou cenu. Jenom Sršeň Terstegen má větší ambice. Chce Areston dokonale poznat a ovládnout. Druhý díl Pecinovského trilogie začíná poněkud netradičně řadou otázek a odpovědí, a byť je to zajímavý materiál, nepřijde mi tenhle způsob uvedení do děje příliš šťastný. Je to takové laciné, školometské a kontraproduktivní zahájení, které bych jako čtenář úvodního dílu arestonské ságy určitě oželel. Pokud už totiž bylo potřeba připomínat základní fakta, dalo se to udělat daleko sofistikovaněji a hlavně méně upovídaně. Kuriózní pak je, že Útěk z Arestonu k již známým skutečnostem v podstatě nic nového nepřidal. Je nám dáno jen zopakovat si se Sršněm šplhání po hodnotovém žebříčku k metám, kde je možné se něco dozvědět. Než k tomu však může dojít, máme tu konec cyklu a dramatické pokusy o útěk a dosažení svobody. Přestože se nám tedy nenabídne nic moc nového pod sluncem, je to pořád dostatečně zajímavé čtení, aby mělo smysl sáhnout po dalším pokračování.

8 13.09.2023

Umělý asteroid, sestrojený neznámo kým, se každých osm let přiblíží Zemi, a to je ta pravá chvíle pro přesun všech podezřelých živlů, s nimiž se lidské společenství chce rozloučit: zlodějů, násilníků, vrahů, ale i těch, kteří jsou jakýmkoli způsobem nepohodlní vládnoucí oligarchii, do tohoto nejtvrdšího a nejdokonalejšího vězení. Nezávislý žurnalista Ian Terstegen je jedním z těch, kdo se znelíbil mocným a je odsouzen do pekla Arestonu. Josef Pecinovský vytvořil svět, v němž přežijí jen ti nejsilnější a nejodhodlanější. Tady jsou ty nejodpornější lidské vlastnosti a instinkty vyjeveny v celé své nahotě a podrobeny zevrubnému zkoumání. Žádná pravidla neexistují, a pokud jste doufali v nějaké záchranné lano, nedočkáte se ho. Na druhou stranu, autor obrousil této drsné vizi absolutního zmaru hrany natolik, že v konečném důsledku se vám tepová frekvence zvýší jen lehce, o nějakém kolapsovém stavu pak nemůže být ani řeč. Brutalita a ohavnost má v Arestonu, ať už chceme nebo nechceme, lidskou tvář a depresí z uzavřeného prostoru rozhodně trpět nebudete.

11 13.09.2023

Před sedmadvaceti lety se z výpravy, neúspěšně hledající mimozemskou inteligenci, vrátila posádka Lovce. Hned vzápětí její členové za nejasných okolností zmizeli. Kim Brandywineová, sestra jedné ze zmizelých, se nyní pouští do pátrání, aby zjistila, co se to tehdy na výpravě a bezprostředně po ní vlastně stalo. Jack McDevitt otevírá příběh detektivní zápletkou v kulisách poměrně vyspělých kolonizovaných světů, aby ji pak nenásilně, pozvolna a postupně přetavil v klasické sci-fi o prvním kontaktu. Za hledače pravdy si vybral šarmantní mladou mluvčí Seabrightského výzkumného institutu, která se z relativně tuctové, naivní postavy promění v odhodlaného a přesvědčivého dříče, jehož od jeho záměru nic neodradí. Vývoj této postavy jde ruku v ruce se zákruty dějové linky, která, přestože nikam nespěchá a zdá se na první pohled až příliš krotká a zklidněná, nabízí docela solidní dramatický potenciál, a to v podstatě od první do poslední stránky. Nátlaková strategie je přitom umně skryta za řadu nenápadných scén, záhad, zamyšlení a rozprav, které sami o sobě možná nejsou kdovíjak oslnivé, ale spolu dohromady stvoří úchvatný propletenec, jehož rozplétáním se čtenář opravdu pobaví.

9 13.09.2023

Jedna z posledních knih, kterou Poul Anderson napsal před svou smrtí, je už jen vyčerpaným odvarem bývalé slávy. Slovní masturbace, která vede odnikud nikam a zoufale se snaží vykřesat z ničeho příběh, prodchnutý vysokým stupněm morálního poučení. Nepodařilo se to ani vzdáleně. Myšlenky se tu přelévají jedna do druhé, vznikají a mizí zcela nahodile, bez řádu, bez systému, beze smyslu. Mezihra s Arkezhanem a Belovými jakoby vypadla z úplně jiné knihy, a ta Kalavova k tomu není o mnoho dále. Povídání o nesmrtelných intelektuálních entitách, jejichž schopnosti nejsou ničím omezovány a jejichž genialita nezná mezí, bylo bezpochyby ambiciózním projektem, ale utopilo se samo v sobě. Těžko se to čte, ještě hůře chápe a co je úplně nejhorší, člověk není za své nezměrné úsilí dobrat se konce ničím odměněn. Normálně bych dal jednu hvězdu, ale z úcty k autorovu renomé a se vzpomínkou na jeho lepší kusy, přidávám i druhou.

7 13.09.2023

Boj o čím dál vzácnější suroviny se rozhoří mezi Zemí a Federací kolonizovaných planet. Zpočátku diplomatická válka rychle přeroste v ozbrojený konflikt, jehož dějištěm je Měsíc. Arthur C. Clarke začíná svůj román nebývale zvolna a ostražitě hledáním tajného agenta na lunární Observatoři, jenž podle všeho předává zprávy nepříteli. Na vzrušující ohňostroj nápadů a akce si musíme počkat až do poslední čtvrtiny knihy, ale pak to stojí za to se vším všudy. Jednotliví hrdinové najednou ustupují do pozadí a ztrácejí na významu, doposud vedené rozpravy jdou všechny k čertu a zůstává jen nosná surová myšlenka: "Na nebi mohou plát zlá znamení, galaxie může hořet majáky vybuchujících hvězd, ale člověk se bude ve své povýšenosti dál starat jen o své." Finále je strhující. Vyvalí se na vás ze stránek jak důlní zával a pohltí vás, že se nebudete moct nadechnout. Krátké, úderné a oslňující, včetně skvělého happy endu. Není to nejmocnější ani nejlepší věc, co Clarke kdy napsal, ale je dost dobrá, abyste si chtěli přečíst nějakou další jeho knihu.

11 04.09.2023

Lidstvo se zrovna chystalo proniknout do vesmíru, když se na nebi objevili Vládci se svými vesmírnými koráby a vizí míru a blahobytu pro všechny v rámci jediného, celosvětového státu. Jenže úkol, s nímž tihle "ďáblové" přiletěli na Zemi, je ve skutečnosti úplně jiný. Prozradit ho však smějí až za sto let, až bude lidská rasa připravena na nevyhnutelné. Arthur C. Clarke pojal Konec dětství natolik zeširoka, že kterákoli z postav, s níž se tady seznámíme, pozbude v měřítku jeho megalomanské vize význam. Celý vesmír je obydlen, lidská civilizace je jen jednou z mnoha, která se hrabe ze svého malého pískoviště směrem ke hvězdám. Ty ale nejsou pro ně určeny, lidi nikdy neohraničenost vesmíru nepochopí a nepřijmou ty myriády cizích inteligencí, kterými je posetá každá galaxie. Lidstvu je vyhrazena jiná úloha a Vládci je k ní mají dovést, alespoň jednu jejich část. Ani nevím, zda je takto pojatá budoucnost optimistická nebo pesimistická. Každopádně to s člověkem otřese, vyhodí ho z jeho komfortní zóny a donutí ho popřemýšlet, jakéže to máme štěstí, že se zatím tato Clarkova fantazie nenaplnila.

Další z povídkových sbírek klasika sci-fi žánru Arthura C. Clarka obsahuje patnáct povedených kousků, které oscilují od poměrně běžných mainstreamových témat (Smrt a senátor, Vzpomínám na Babylon), přes klasickou krimi (Budiž světlo) až k důmyslným kosmickým opusům (Léto na Ikaru, V kometě, Dřív než nastal ráj). A mezi tím vším jsou pak rozkročeny povídky, které se zařazují už o něco obtížněji, aniž by to jakkoli snižovalo jejich čtivost, originalitu nebo přitažlivost. Za všechny jmenujme například famózní Nenávist, nebo nostalgickou Psí hvězdu. Nezklame ani uměním říznutá, pseudo postapokalyptická Silnice k moři. Clarke se v těchto povídkách prezentuje ne jako zapřisáhlý a nic jiného neakceptující scifista, ale jako spisovatel, který je otevřen jakýmkoli pobídkám, jež v konečném důsledku vedou k silným příběhům. Proto také mnoho z uvedených věcí není postaveno na technice a vědeckém rozvoji, ale na lidech a jejich emocích. Netřeba pochybovat, že i v této oblasti má mistr Clarke co nabídnout.

9 04.09.2023

Slovutný Arthur C. Clarke a jeho čtrnáct více než půlstoletí starých povídek (které ovšem nezestárly ani o den) představují nápady, které byly v době jejich vzniku bezpochyby ohromující a vizionářské. Ostatně ani dnes nejsou marné a k zahození. Tím spíše, že jsou skvěle napsány a mistrovsky vypointovány. Někdy s plnou odpovědností, vážně a na milimetr přesně (Devět miliard božích jmen, Ze Slunce zrození, Hvězda, Všechen čas světa, Pomíjivost, Zpěv vzdálené Země), jindy s nonšalancí, vesele, hravě a s nadhledem (Vesmírný Casanova, Bezpečnostní opatření, Čtvrtý den, Reklamní kampaň, Výprava na Měsíc). Všechny mají bohatou vnitřní strukturu, která je drží pohromadě, nejsou to jen obyčejné fabulační hříčky, které oplétají jednu jedinou myšlenku. Z každé z nich je možné něco pro sebe získat a s sebou si to odnést. Na druhou stranu, žádná z povídek není kdovíjak ohromující a nezaleze pod kůži. Asi nejvíce problémů jsem pak měl se vstřebáním Uprchlíka, Pomíjivosti a Stěny z temnoty.

8 04.09.2023

Enoch Wallace byl vybrán jako správce přestupní galaktické stanice, která byla zřízena v jeho rodném domku nedaleko městečka Milville ve Wisconsinu. Celé století vykonával svou funkci bez jediné chyby nebo zaváhání. Nyní však Zemi hrozí válka a galaktickému společenství rozpad a chaos. Přiznám se, že si snad ani nedovedu představit jiného spisovatele, který by dokázal dát takto statickému dějovému obrazu hloubku a myšlenku (jež by za něco stála), než je právě Clifford D. Simak. Tento americký autor dokáže sáhnout neuvěřitelně hluboko do nitra člověka a vytáhnout odtamtud natolik smysluplnou vizi lidského údělu, že po nějakých dějových zvratech nikdo ani nevzdechne. Přestupní stanice je výkladní skříní tohoto konstatování. Mnoho se toho tady neděje, přesto má román sílu těžkotonážního bucharu. Samozřejmě ne každému bude Simakův humanismus a mírotvůrcovské nadšení po chuti, ale že všechny čtenáře bez rozdílu ponoukne k zamyšlení, je bez debat.

12 04.09.2023

Pokus o spoutání antihmoty, která by poskytla obydleným planetám a především asteroidům dostatek levné energie pro budování infrastruktury a k dalšímu rozvoji. Vysvobození ze závislosti na korporacích, majících monopol na nerostné bohatství jednotlivých světů, by však bezpochyby vedlo i k politickému osamostatnění, vždyť už teď se ozývají hlasy, volající po nezávislosti a revolučním boji. Jack Williamson patří ke spisovatelům, kteří se zásadním způsobem zasadili o popularizaci žánru space opery a román Loď patří k jejím základním kamenům. Samozřejmě rok 1951, kdy dílko vzniklo, je už dnes hluboká minulost a za tu dobu se změnil nejen žánr samotný, ale i spousta dalších věcí. Přesto je příběh novopečeného kosmického inženýra Ricka Drakea stále čtivý a podnětný. Williamson se v něm snaží o vysoce technokratické vyprávění (dnes ve světle vyspělé kybernetiky a učící se umělé inteligence už notně úsměvné, viz třeba periskopy na hvězdných křižnících), dozdobil jej červenou knihovnou, přidal hrátky s časem, nějaké ty záhadné artefakty a idealismus, postavy vybavil energií a nezlomným nadšením (byť poněkud školometského typu), a Loď se mohla vydat na svou podivuhodnou cestu. Při jejím čtení jsem zažíval opravdovou nostalgii...

9 04.09.2023

Pro eldreny je Hra Ostří a Kamene sport, pro ostatní je školou eldrenského způsobu myšlení a testem způsobilosti připojit se ke galaktickému společenství. Podzemní bludiště plné nástrah, úskoků a pastí prověří adepty v pěti krocích. Začíná se hluboko ve středu Kamene a trať vede vzhůru jeskyněmi zpátky k povrchu planety. Mladíček Benn Dain hájí barvy Země nejen proti eldrenským profesionálům a mimozemským nepřátelům, ale i proti podvodníkům z vlastní krve. Jack Williamson je díky své bezpříkladné, téměř osmdesátileté literární dráze pokládán za nestora sci-fi žánru, ale mám neodbytný pocit, že pro česká vydání nebyla vybrána zrovna jeho vrcholná díla, ale spíše ta z druhého pořadí. Bludiště je navíc zatíženo handicapem, že neznáme jeho předchůdce, román Lifeburst z roku 1984, na který volně navazuje. Každopádně máme před sebou rádoby dobrodružnou soutěž, o jejíchž pravidlech se toho moc nedozvíme a jejíž průběh sledujeme z poněkud vzdálené tribuny, takže spousta, ne-li většina, detailů nám unikne. Mohl to zachránit útok na galaktické společenství, ale i tady nás autor nechal stát za oddělovací přepážkou a do přímého kontaktu s děním nás nepustil. Napínavé momenty tak připomínají týden staré zprávy a celý román zůstal, z mého pohledu, daleko za očekáváním.

7 04.09.2023