ludek.n komentáře u knih

Sbírka Pozemšťané a mimozemšťané, sestavená Ivo Železným, je přehlídkou povětšinou humorných kousků zasazených do vědecko-fantastického rámce od takových veličin jakými jsou Fredric Brown, John Wyndham, bratři Strugačtí nebo Frederik Pohl. Kromě dvou výjimek (Právo na návrat Janusze A. Zajdela a Nic pro hrdiny Sama J. Lundwala) se jedná o krátkometrážní povídky. Společným znakem většiny z nich je pořádně nabroušená pointa, ať už je to boj posledních lidí na Zemi proti Zanům (Vtom někdo zaklepal na dveře), snaha venušských Pluchhů o kulturní povznesení (Venuše a sedmero pohlaví) nebo pokus Guye Burckhardta vymanit se z mašinérie stále se opakujícího se dne (Tunel pod světem). Každý z autorů má přitom svůj osobitý pohled na humor, od vyložené non-plus ultra taškařice (Nic pro hrdiny) až k frivolně politické veselosti (Druhá invaze Marťanů). Z rámce veselých kusů se vymyká malinko pochmurný Wyndhamův Pak přijde čas a muž se musí usadit, Zajdelova space novela Právo na návrat a Netrvalův výzkumný Styx. Poslední dvě jmenované pak považuji jednoznačně za to nejlepší, co tato sbírka nabízí.

8 13.11.2023

Válka mezi Pozemšťany a rozpínavými Vesmířany skončila, ale vítězové se ze svého úspěchu neradují dlouho. Vnitřní konflikty mezi spojenci, politické rozbroje a konečně i hluboká propast mezi vládnoucími rody a obyčejnými lidmi nevyhnutelně spějí ke střetu, který by mohl celé vítězství otočit vzhůru nohama. Paul J. McAuley navazuje na předchozí Tichou válku stejně megalomanským románem, který nicméně podědil většinu nectností první knihy. Je to obrovská tapisérie nejrůznějších lidských osudů, splétaná z několika samostatných osnov, přičemž každá z nich si žije svým vlastním životem, nezávisle na ostatních. Dohromady pak vykreslující obraz budoucího, až po hranice Sluneční soustavy osídleného, vesmíru, v němž se lidstvo snaží řešit a vyřešit své existenční, politické, ekonomické i duchovní a morální problémy. Je to natolik grandiózní kolos, že je občas velmi těžké udržet s ním krok a zůstat na příjmu. Tím spíše, že je napsán tvrdě, chladně a technicky nesmlouvavě. Máloco tu rozbouří vlny emocí, nebo zvedne čtenářům tepovou frekvenci. Jako by autora ani nezajímaly osudy jeho hrdinů, jede si dál svým těžkotonážním tempem, neohlíží se napravo ani nalevo, nedává pocítit strach, zlost, úzkost ani veselí či radost. Po dočtení jsem se ptal sám sebe, zda jsou Zahrady slunce vůbec čtením o lidech a pro lidi...

3 13.11.2023

Troufám si tvrdit, že Vzpoura mozků Václava Šorela a Františka Kobíka z konce 70. let je dnes v česky mluvících zemích beze sporu kultovní komiks, který navíc nastavil svým následovatelům laťku tak zatraceně vysoko, že dostat se přes ni (a to i s podporou všech moderních technik) je zatraceně těžké. Nepovedlo se to ani Galaxii, přestože na ni spolupracovali titíž autoři, a už vůbec se to nepovedlo Odysseovi, kde se kresby po Františkovi Kobíkovi chopil Jiří Petráček. Těžko říct, zda je na vině jeho poněkud dětsky naivní a nedospělý malířský styl, nebo je Šorelův scénář opravdu tak slabý, že se za ním spíše honíte z jednoho rohu do druhého, než aby vás chytl a nepustil. Jsem dalek toho, abych tvrdil, že příběh je hloupý a nezajímavý, ale pro sebe jsem v něm nenašel nic, co by stálo za zmínku či zápis do památníčku (tím spíše, že kopíruje děj jiného komiksu s názvem Zkáza planety Země z roku 2001 v téměř totožném provedení). Možná, kdyby byl o oné jedenácté výpravě, o hvězdoletu Odysseus, jehož vrak se spící posádkou nám autoři ukážou zhruba v polovině knihy (k naší škodě však na dalších stránkách zcela rezignují na rozvíjení jeho potenciálu), bylo by to mnohem pestřejší a zajímavější vyprávění. Bohužel se tak nestalo... nezbývá proto, než utřít slzu v oku a zavzpomínat na dobrodružství vracejícího se Prométhea.

9 06.11.2023

Kultovní komiksová klasika Vzpoura mozků otevírá výběrovou Zlatou knihu komksů Václava Šorela, na které se jako spoluatoři podíleli výtvarníci František Kobík a Jiří Petráček. Jako dítko školou povinné jsem Vzpouru mozků doslova hltal a dočkat se dalšího pokračování bylo pernou zkouškou mé mladé trpělivosti. Je úžasné, že tento příběh pro mě neztratil nic ze své vzrušující atmosféry ani po těch mnoha letech, které od té doby uplynuly. Galaxii se už totéž nepovedlo a boj proti gigantickému hmyzu na planetě za červí dírou mě už ani zdaleka tolik nevtáhl a neohromil. Mnohem lépe by v tomto porovnávání dopadla Operace Jericho z roku 1988 nebo první spolupráce s Jiřím Petráčkem na seriálu Biggles. Z mého pohledu nejůře dopadla podivná směsice gangsterky a space-opery s názvem Operace Slunce, u které jsem se nudil od prvního do posledního panelu. Zlatá kniha komiksů Václava Šorela má pro mě dvě roviny, jednak nostalgickou (komiksy, které jsem četl jako dítě a dodnes si je pamatuji) a pak s nástupem pana Petráčka tu novou, modernější, prefabrikovanou. Pokud bych si měl vybrat, vsadil bych na staré vzpomínky.

13 06.11.2023

Jeden scénárista (Vlastislav Toman) a čtyři ilustrátoři (Miloš Novák, Milan Víšek, Luboš Hlavsa a Jiří Petráček) jsou podepsáni pod Příběhy psanými střelným prachem, které tvoří obsah druhé Zlaté knihy komiksů Vlastislava Tomana. Samotné komiksy jsou pak doplněny šesticí Tomanových povídek ze stejného cyklu. Na rozdíl od příběhů Malého boha, Kruanových dobrodružství a výprav do ztraceného světa z první Zlaté knihy mají zde uvedené komiksy a povídky nepřehlédnutelný výchovně-vzdělávací charakter. Dalo by se říct, že je to historie palných zbraní v kostce podaná zábavnou formou s důrazem na kdejaké střílející podivnosti, kordem počínaje (Zákeřný kord), přes kapesní Le Protector (Střílející ruka), čtyřhlavňové pistole (Osm kulí), až po zdobené příbory (Silvestrovský souboj). Kresba Miloše Nováka je hrubá až skicovitá bez pozadí. Trochu více detailů a scénokresby přidává až Milan Víšek. Luboš Hlavsa jde zase jiným směrem, jeho linie jsou čistší a barvy pastelovější. Kresba Jiřího Petráčka se pak nepodobá žádnému z již zmíněných umělců, je moderní, nádherně čitelná a přehledná (možná i proto, že je o více jak dvacet až třicet let mladší než ostatní dílka). Příběhy psané střelným prachem nejsou ohromující, ale jsou to ryzí české komiksy ve své nejklasičtější podobě, díky za ně...

8 06.11.2023

Šestidílná sága Malého boha a Kruana poprvé v jedné knize pohromadě, k tomu tři výpravy do Ztraceného světa a tři krátkometrážní sci-fi jednohubky - to je Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana, vydaná nakladatelství XYZ v roce 2013. Z dob školních let a malin nezralých jsem jako pravidelný čtenář časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců znal pouze Druhou výpravu do Ztraceného světa, všechny ostatní komiksy slavily u mě touto knihou svou premiéru a nanejvýš povedenou. Troufám si dokonce tvrdit, že spojení Vlastislava Tomana s výtvarníkem Františkem Kobíkem nad Kruanovými dobrodružstvími stvořilo něco unikátního a neopakovatelného, co se za ta léta, která uplynula od prvního vydání, proměnilo v kult. Michalem Kociánem ztvárnění Služebníci Zla už oné kvality a feelingu nedosáhly, a to ani přes jejich moderní pojetí. To koneckonců platí i pro Výpravy do Ztraceného světa, když Veškrnova první a Petráčkova třetí se s tou Kobíkovou druhou nedají vůbec porovnávat. Z jednohubek mě pak zaujal snad jen Šroťák, černobíle nakreslený Petrem Willertem. Prázdniny s Marťany, zpodobněné Jiřím Veškrnou, jsou až příliš dětsky naivní a slabý scénář Planety Xindlu nezachrání ani ikonická kresba Karla Jerieho. Dvě povídky, které se staly předlohou pro Příhody Malého boha, jsou v knize podle mého zbytečné.

11 06.11.2023

S pracemi Jana Štěpánka jsem se poprvé setkal na stránkách časopisu Ikarie, posléze přejmenovanému na XB-1. Jeho ilustrace byly vždy plné energie a napětí. O tom, že dělá i komiksy jsem se však dozvěděl až s předělávkami slavných Čapkových románů. Proto když jsem v knihovně uviděl jeho Velkou knihu komiksů, neváhal jsem a odnesl si ji domů. Sbírka obsahuje čtrnáct příběhů různých žánrů, adaptacemi klasických děl počínaje (Ostrov pokladů, Cesta kolem světa za 80 dní), přes O´Henryho humoresky (Osobní magnetismus, Výkupné za rudého náčelníka, K.O., Tulácká pohádka), dobrodružné westerny (Bezhlavý jezdec, Hadí rod), až po sci-fi povídky (Prečo?, Vetřelci, Akce Darwin, Čas na útěk). Jan Štěpánek se představuje jako výtvarník s citem pro kompozici a dynamiku, kterému nedělá problém jak barevná, tak černobílá kresba (v obou je stejně silný). Po obsahové stránce se jedná o jednoduché, přímočaré a vypointované příběhy, které si nedělají nárok na díru do světa a snad s výjimkou Vetřelců a jupíkovského Prečo? jim přiznávám vysoký stupeň zábavnosti. Nejvíce se mi líbila Akce Darwin, Bezhlavý jezdec a snažení Philease Fooga objet svět za 80 dní.

7 06.11.2023

Generace Nula s podtitulem Český komiks 2000-2010 to je sedmadvacet krátkých komiksových příběhů od tří desítek mladých českých autorů. Některé z nich jsou pouhé jednostránkové úsměvné hříčky (Přílišná snaha, Žena za barem, Mlékař), jiné mají až formu dokumentu (Čtyři dny v Koreji, Chceme si užít života, Ukradený, Výlety s ČSSA) a pár se jich pro změnu pokouší o rekapitulaci života a minulosti (Sbohem, má lásko, Jak to bylo za komoušů, Tajemství půdy). Zpracovávají se tu vážná témata (Mesiáš, Oskar Ed v parku, Jednou za život), využívá se vtip a nadsázka (Bezčasí, Hřebík, Burkele, Nestrkej nos do polévky), bajky a pověsti (Na ptákách) nebo známé předlohy (Bílá hůl ráže 7,62). A stejně jako jsou různorodá témata, liší se komiks od komiksu i kresba. Někdy přísně sofistikovaná (Ústřice času), jindy skicovitá (Kde končí hrdinové), čistě perokresbová (Alois Nebel: Prachatický Granát), proporcionálně bizarní (Huskiosa a Sfinga), výrazně figurální (Poslední), dětsky naivní (Vlaštovka, Neděle 15:25) nebo pastelově pestrá (Voleman: Dneska zemřu). Mezi nejpovedenější kousky počítám Mazalova Mesiáše a Šlajchovu historickou fresku Na ptákách.

6 06.11.2023

V Clarkově vesmíru uběhlo dalších téměř tisíc let a Poslední vesmírná odysea přivádí zpět na scénu Franka Poola, astronauta z Discovery, s nímž si řídící počítač lodě Hal9000 v prvním díle zahrál kosmické vrhcáby. Znovuzrozený Frank je okamžitě využit jako spojka s entitou, v níž se proměnil jeho druh a přítel David Bowman a společně pak osnují obranu lidstva před možnou hrozbou přicházející z hvězd. Na jednu stranu je fajn, že se uzavírá příběh záhadných černých monolitů (i když se tak děje bez velkého třesku či jakéhokoli vzrušení), na druhou stranu mi poslední vstup do stejné řeky připadá jako louhování už jednou použitého čaje. Zopakujeme si (a to doslovně) celé kapitoly z předchozích dílů - zkázu Tsienu na Europě nebo zánik planety Jupiter pohledem Dave Bowmana. Dějová linka se v tomto pokračování upnula na představení vize budoucnosti, přitom ale není ve svém odkrývání odlišného životního stylu a techniky ani zdaleka tak důsledná, abychom si z ní něco podstatného odnesli. Zůstává tak éterický boj Franka Poola s mimozemskými větrnými mlýny, které však dost možná ještě ani nebyly postaveny a na závěr pak jedna malá domů. Upřímně z málokteré Clarkovy knihy jsem byl tak rozpačitý, jako z téhle.

11 06.11.2023

Vazba mezi jednotlivými díly Clarkovy Vesmírné odyseje není kdovíjak těsná (už proto, že děj v každé knize poskočí o pár desetiletí dopředu), přesto je zachována kontinuita a část nosné myšlenky předchůdce vždy pojme jeho následovatel. V případě třetího pokračování je to Europa, kam má lidstvo zakázáno vstoupit. Jenže mocné vesmírné entity míní a lidé mění, a tak není překvapením, když se hvězdná loď Galaxy napřed objeví nad zapovězeným jupiterovým měsícem, aby na něm vzápětí za záhadných okolností ztroskotala. Vždyť diamant jako hora je více než mocným lákadlem jak pro vědce, tak pro ke všemu odhodlané chamtivce. Clarke každopádně není autorem detektivek, a tak tyhle motivy románu spíše škodí, než aby ho posunovali k vyšším metám. Tím spíše, že si vyžadují obšírné vysvětlování, což vede ke ztrátě dynamiky i tam, kde je Clarke odjakživa nejsilnější - vědeckou erudicí podložená fantastika. Toho chození okolo je prostě příliš mnoho, a když už se konečně zdá, že se zablýskne na lepší časy, přijde zčistajasna úhybný manévr a se vzrušením je veta. Ty čtyři hvězdy jsou tentokráte s notně odřenými a pokroucenými plechy, dost možná jen z úcty k autorovi a vzpomínkou na Discovery.

12 06.11.2023

2001: Vesmírná odysea se díky Kubrikovu filmu stala sci-fi ikonou, která posunula hranice žánru a na dlouhou dobu se stala jeho vlajkovou lodí. Druhé pokračování proto mělo hned na startovních blocích nelehkou úlohu vypořádat se s fenomenálním odkazem a také obrovským očekávání, kam se příběh posune dále. Smíšená posádka ruského Leonova se nicméně vydala k druhému vesmírnému monolitu, zaparkovaného mezi Jupiterem a jedním z jeho měsíců, bez bázně a s vervou, kterou si ruští tovarišči osobují snad už od dob velké říjnové revoluce. Bohužel, stejně jako jsem nedokázal proniknout do myšlenkového světa posledního z přeživších na Discovery Davida Bowmana, velice těžce se mi komunikovalo i s účastníky výpravy Leonova. Clarke je strohý, místy až suchopárný. Místy mám dokonce pocit, že nečtu sci-fi román, ale dokumentární pojednání. Je to na jednu stranu hutné a sevřené vyprávění, v druhém sledu však probleskuje mohutná fantaskní éteričnost a neohraničené vizionářství. Oproti svému předchůdci je Druhá vesmírná odysea plnější a pestřejší, jenom jí chybí onen kultovní feeling, který dělá z obyčejných hvězd supernovy.

13 06.11.2023

Vesmírná cesta tří mladých dobrodruhů Arne Farina, Petra Brady a Pavla Horáka se uzavírá. Ještě než se vrátí zpátky na Zemi, musí se vypořádat s nástrahami Enckovy komety, zrádnými mikroorganismy na její oběžnici, Žlutým přízrakem, rozsévajícím zkázu a vzbuzujícím strach v celém obydleném vesmíru, okřídlenými lidmi z Merkuru a v neposlední řadě také s nedůvěrou lidí z jejich rodné planety, považujících je za duševně choré. To všechno Troska nacpal do závěrečného dílu své trilogie Zápas s nebem. Svou fantazií stvořil mocné dobrodružství, které jiskří nápady a energií rozhodně více, než oba předchozí díly dohromady. Po úvodním a do jisté míry seznamovacím Smrtonošovi, poněkud statické a stagnující dvojce, která byla Podobna bohům snad jen svým názvem, tak přichází mnohem barvitější a na události bohatší Metla nebes, která skutečně vymete nejednu pavučina, rez a špínu. Na závěr trilogie si není možné přát více. Možná se nám nedostane vysvětlení všech záhad, nějaké ty jednotlivosti nám autor zůstane dlužen, ale v podstatě všechny dějové linie dospějí zdárně ke svému konci a finále je jako z partesu.

9 06.11.2023

Posádka Aeronautila pokračuje ve svém objevování záhad vesmíru. Napřed prozkoumají Erós, obývaný netechnickými liliputy, později se vydávají na Venuši, která pod mlžným příkrovem ukrývá prehistorickou přírodu a na Zemi dávno vyhynulé tvory. Poprvé se také setkají se Žlutým přízrakem. Zdá se, že J. M. Troska obydlel celou Sluneční soustavu a každé z jejích planet přisoudil dýchatelnou atmosféru. Díky tomu mu odpadla spousta problémů s přizpůsobením svých hrdinů mimozemským podmínkám. Arne, Petr a Pavel prostě otevřou po přistání na cizí planetě vstup do lodě a vyjdou ven užívat si místních dobrodružství. Jejich vědecká zkoumání jsou tak většinou spíše zábavou a hrou (byť občas pořádně nebezpečnou), než nutností a povinností k sobě a lidstvu. Problémy, do kterých se dostávají, řeší zbrkle a intuitivně, namísto obezřetně a s rozvahou. Nehrnou se sice bezhlavě za každou příležitostí, která se naskytne, ale také se žádné nevyhýbají. Zlo, které se jim postaví do cesty, je spíše tušené, než bezprostřední. I přes různorodost prostředí a tvorů, které Troska popisuje, je možné si všimnout opakujících se motivů a dějů. Zápletka má naštěstí pořád mimořádný drive, aby objevující se zárodky stagnace eliminoval k naprosté spokojenosti čtenáře.

8 06.11.2023

Trojice mladých přátel - Arne Farin, Petr Brada a Pavel Horák - se vydává za poznáním záhad vesmíru. Napřed zkoumají pozoruhodnou rasu pololidí na Měsíci, poté dvě soupeřící civilizace na Marsu. J. M. Troska se v trilogii Zápas s nebem odpoutal od Země a pustil se se svými hrdiny do zkoumání Sluneční soustavy. Tento krok mu nabídl nové, neohraničené obzory fantazie a on jich využívá zcela bez skrupulí a naplno. Někdy je to až úsměvné, jako když mladí astronauti po přistání na cizí planetě zcela bezstarostně a bez jakéhokoli průzkumu opouštějí raketu bez skafandrů či alespoň dýchacích přístrojů, nebo když otevírají v raketě okna, aby vyvětrali, spoléhajíce kdo ví na co, o pilotování jejich vesmírné lodě systémem pokus-omyl ani nemluvě. Těch naivních představ je v románu povícero a budete-li se zaobírat technickou stránkou věci, skončíte nejspíš v psychiatrické léčebně. Pokud ale na sebe necháte působit ono prosté nadšení dobrodružné výpravy, budete nadšeni. J. M. Troska má navíc vyprávěčský dar, který dokáže strhnout a nepustit čtenáře dříve, než na poslední stránce. Smrtonoš budiž toho příkladem.

8 06.11.2023

Americká lunární základna Tranquillity dlouhá léta ukrývala řízené střely s atomovými hlavicemi. Nyní nadešel čas, aby byly rakety zneškodněny, proto se k Měsíci vydává posádka Conestogy na své symbolické mírové misi. Ne všichni na palubě se však do kosmu vydali s nezištnými úmysly. Allen Steele je pečlivý, chtělo by se říci až pedantický, ve svém přístupu ke zpracování vědeckých dat a jejich přetvoření do srozumitelné románové podoby. Na jednu stranu mu v tom fandím, neboť díky této vlastnosti je jeho vyprávění jednoduché, přehledné a přímočaré, na druhou stranu se však také bohužel stává malinko suchopárným a nezáživným. Do vnitřního světa postav nevstupuje a o svých hrdinech nám toho prozradí jen nezbytné minimum, takže se těžko s některým z nich sblížíte. City a emoce nejsou na programu dne. Hrozba z Moře klidu není ani typickou technickou hard-SF (i když k ní má asi nejblíže), či nějakou její militantní verzí. Já bych ji označil za alternativní dokumentaristiku s nádechem dobrodužných a vědecko-fantastických motivů. Není to pecka, která by vám rozhodila tepovou frekvenci, ale není to ani nudný propadák.

5 06.11.2023

Kyberpunkový výlet do pařížských slumů s investigativním novinářem Alexem Gibsonem, černošskou hackerkou Razz, drogovým designérem Johnnie Murakamim a mladičkou francouzskou aristokratkou Maxine de Pomerol Melusine se nese v duchu moderny, specifických výrazových prostředků a zastřené brutality. Některé scény bych opravdu označil nálepkou mládeži nepřístupné. Koneckonců sexu, drog a zabíjení je tu více než dost. Atmosféra je bezútěšná, okultní s příměsí noirové detektivky. S kontinuitou příběhu si Grimwood hlavu příliš neláme, takže se v jeho časové míchanici docela snadno ztratíte, tím spíše, že jednotlivé roviny od sebe nejsou nijak odděleny a je nutno si hlídat flashbackové odstavce. Tato roztříštěnost mi hodně vadila a poskládat příběh dohromady se mi podařilo vlastně až v úplném závěru, a to jsem se ještě musel několikrát vracet zpátky, abych pochopil myšlenku jako takovou. Některé matrixové a únikové pasáže byly fajn, v jiných jsem se dusil jak ryba na suchu. Nejspíš nejsem cílová skupina pro tento druh avantgardy.

8 12.10.2023

Kolektivní bytost Apollo Papadopulos měl být kapitánem vesmírné lodi Konsenzus při její výpravě Trhlinou k neznámým světům, místo toho odhaluje tajemství, které si s sebou odnesli příslušníci první Komunity. Její členové spáchali hromadný exodus, devět desetin lidstva tak zmizelo neznámo kam. Na Zemi zůstal pouze poslední z nich - Malcolm Leto, a ten rozhodně není úplně v pořádku. Pro Paula Melka je Prstenec singularity vstupem do hvězdné společnosti autorů sci-fi (prestižní ocenění za nejlepší debut roku). A je to vstup plnohodnotný, originální a celistvý. Zúročil v něm všechno své nadšení pro velké sci-fi opusy a dokázal ho naládovat souvislou, plnokrevnou myšlenkou. Možná proto, že je to jeho první dlouhometrážní pokus, je jeho dílko úžasně svěží a napínavé. A také trochu klame tělem. Na začátku to vypadá, že půjde o space operu, multifunkční let do vesmíru a izolovanou komunitu, místo toho se příběh rozvine do dobrodružné odysei skrz amazonskou džungli, pouštní Kongo a vesmírný Prstenec, obkružující Zemi. Do toho problematika kolektivního vědomí, genetických manipulací a odpovědnosti jedince vůči skupině, lidem okolo a světu. Když jsem knihu otevíral, nic moc jsem od ní nečekal, když jsem ji zavíral, bylo mi líto, že je už konec.

8 12.10.2023

Čtveřice novel od čtyř předních britských autorů je nabita až po okraj neuvěřitelnou energií, představivostí a úžasnými nápady. Ať už se jedná o koketování s nesmrtelností v podivuhodném metasvětě na jednom ze Saturnových měsíců (Prach reality), vyšetřování několik set let staré vraždy oxfordského studenta (Jak rostou stromy), historii revoluce na Dione (Jak se tvoří historie), nebo mimozemské zamoření východní Afriky, které přetváří všechno, co lidstvo znalo, k obrazu svému (Příběh Tendeléo), můžete se vsadit, že nudit se nebudete. Každý z těchto příběhů z budoucnosti je jiný, originální, přesto mají jeden rys společný: jsou napsány s neutuchající touhou objevovat nové věci, nové obzory, nové výzvy. Uznávaný editor Peter Crowther dal dohromady to nejlepší, co může žánr nabídnout. Je to čistokrevná sci-fi, která se klene od generační detektivky po space operu, od faraónských přisluhovačů rasy Qaxů po africkou dívku Tendeléo, zasaženou mimozemským zamořením, od slumů k diplomatickým čtvrtím, od jednoho nápadu ke druhému, pokaždé s entuziasmem, vysokou dávkou profesionality a plným zásobníkem napínavých scén. Sbírka Budoucnosti je perla mezi drahokamy.

7 12.10.2023

Ramon Espejo narazil v podhůří Sierry Hueso na tajné jeskyně mimozemšťanů. Ti se tady ukrývají před svými nepřáteli a je nad slunce jasnější, že nepohodlný svědek musí zemřít. Jenže tomu se podařilo uniknout. Ramon Espejo zoufale prchá divočinou a v jeho stopách se vydávají lovci. Román Hon na lovce vznikl spoluprací tří autorů a práce na jeho dokončení se rozklenula přes dlouhých třicet let. Na první pohled se jedná o dobrodružnou sci-fi s řadou dramatických momentů. Při bližším zkoumání je však pod touto vrchní vrstvou možno objevit ještě jednu o něco dospělejší a filozofičtější rovinu, která si s tou dobrodružnou v ničem nezadá. Konfrontace Ramona se svým klonovaným já má hloubku i spád. Jejich twainovská odysea na řece je strhující, a to jak z pohledu napětí, tak i v úrovni zamyšlení. Každý z autorů dal příběhu něco svého a přitom udrželi kontinuitu vyprávění na tak vysoké úrovni, že není poznat, kde jeden začíná a druhý končí. Hon na lovce neláká na extrémně vypjaté akce, zášlehy vědeckého poznání či technokratickou dokonalost, místo toho dává přednost zkoumání hranic mezi dobrem a zlem v syrových podmínkách světa, v němž není nic zadarmo.

11 12.10.2023

Pětadvacet let udržovala Imperiální flotila Třískany v karanténě, s otevřením nového přístupového bodu se však izolace začíná hroutit a hrozba ovládnutí lidského sektoru nekontrolovatelně se množícími Třískany je znovu na programu dne. Na vydání pokračování Třísky v Božím oku si čtenáři museli počkat dlouhých osmnáct let (česká vydání od sebe dělí šest let), nicméně na výsledku to není téměř poznat. Věroslavu Ončákovou na místě překladatele vystřídal Josef Studený, kterážto změna lehce pozměnila některé pojmy, výrazové prostředky a používané názvosloví, ale na pochopení a kontinuitu to žádné kritické dopady nepřineslo. Drtivá ruka tak přináší další porci mimozemsky orientované sci-fi, s rozsáhlými vojensko-politickými přehledy, do nichž není tak docela snadné proniknout. Přestože jsem byl plně soustředěný a připravený na všechny záludnosti komplikovaných strategických manévrů, nejednou jsem se v textu ztratil a záměry jednotlivých bojujících skupin nepochopil. Dialogy jsou jak z jiného světa a není tu ani žádný hrdina, kterého bych se mohl držet. Létá se tam a zase zpátky, z jednoho konce na druhý, beze smyslu, bez napětí, bez jakéhokoli očekávání. Vlastně si ani nejsem jistý, že bylo na konci dosaženo vítězství, ať už si pod tím pojmem člověk představuje cokoli.

7 04.10.2023