Maanna
komentáře u knih
Vypravěčka
Jodi Picoult
Je to má druhá kniha Jodi Picoult a mám s ní podobný problém jako s tou první - je to na mě přeplácané, překombinované a nevěrohodné. O autorce se říká, že se na téma vždy detailně připravuje, a přijde mi, že pak má problém si vybrat, co použije, tak se snaží do knihy nacpat vše: příběh z Osvětimi by možná úplně postačil, popis genocidy židů na Ukrajině byl trochu zbytečný apod. Kromě toho mě v této knize ruší větší počet nevěrohodných a nelogických událostí: opravdu by německý důstojník umyl za židovskou dívku z ghetta okna? To by se minimálně nebál, že ho v tom okně důstojnické ubytovny někdo uvidí? Mladík uteče z transportu tak, že požádá dozorce o cigaretu a využije zmatku, když se přidají další - mám za to, že by už po té žádosti byl po smrti. Sage je líčena jako někdo, kdo žije v noci a téměř jinak nevychází z domu, a najednou má sexy opálené nohy... Příběh Minky a Josefa by byl sám o sobě silný (byť nechápu, proč se jedna postava vydává za někoho jiného), ale kolem je na mě příliš rušivých elementů, abych se příběhem dokázala nechat unést.
Jetotak
Taras Prochasko
Mám obdobné pocity jako komentující přede mnou - v prvních povídkách byl určitě velmi zajímavý jazyk, který tak nějak lehce plynul, i některé obrazy mě dost vtáhly, ale celek mi naprosto unikl - bylo to skutečně až příliš experimentální pro mou přízemnost... Zbytek už ale opravdu stál zato. Užívala jsem si autorovu hravost i humor a pokud se u nás od něj ještě něco objeví, rozhodně mne to bude zajímat.
Krizová intervence v kazuistikách
Daniela Vodáčková
Kniha je dobrá pro ujasnění toho, jak krizová intervence funguje, jak do ni zapracovat různé techniky a jaká je její struktura. Na druhou stranu - protože jsem měla knihu půjčenou jen na krátkou dobu a musela jsem přečíst jednotlivé kazuistiky celkem rychle za sebou - mne po určitě době štvala její jistá idyličnost - klienti i přes počáteční rozpaky na vše reagovali vstřícně, měli hned fungující nápady atd. Interventi zase nedělali chyby. Asi by mi přišlo lepší, kdyby vše nešlo tak hladce - aby bylo potřeba s klientem víc pátrat, případně by se mohlo občas interventovi něco nepovést a pak by se dalo ukázat, jak z toho vybruslit. Jinak je ale znát velká zkušenost a erudice autorů. Jen to prostě při větší koncentraci kazuistik nevyznívalo úplně reálně (což ale autoři přiznávají).
Mapa kostí
Jane Yolen
Autorka chtěla napsat příběh z války jako paralelu pohádky O perníkové chaloupce, ale podle mě napsala pohádku, do které si vypůjčila nějaké ty válečné kulisy, což mě ve výsledku neskutečně štvalo. Myslím, že pokud už je příběh situován do nějaké doby, bylo by fajn její reálie více respektovat - opravdu existovalo tak málo pracovních táborů, že bylo třeba vymýšlet další? A navíc plno věcí naprosto postrádá logiku.
Začalo to už zmínkou, jak čtyřčlenná rodina žije v ghettu "v malém pětipokojovém bytě," pak je tu "hlava popraveného rozstřílená mnoha kulkami" (pokud vím, byly popravy buď 1 kulkou do hlavy zblízka, nebo více, ale pak se mířilo na tělo). Dobře, dalo by se říci, že jsem hnidopich. Nicméně pak partyzánská skupina doprovází pár dětí několik měsíců (věřím, že partyzáni při záchraně dětí pomáhali, ale viděla bych to na krátká převádění z místa na místo) do bezpečí v Sovětském svazu (kde zrovna zuří Velká vlastenecká válka a Židé se tam ve velkém střílí a upalují), přičemž se ani na tento podnik nevybaví trvanlivými potravinami (o konzervách asi neslyšeli), takže si v lese vyrábějí saláty. Když jsou v lese chycené židovské děti, neodvedou je na nejbližší gestapo, aby je poslali dál - ne, ti, kdo je chytili, s nimi jdou pěšky až do pracovního tábora. V táboře to pak najednou vypadá, že další židovské děti nejsou k dispozici, takže pokud vypukne epidemie tyfu, přijede významný lékař, aby vězně léčil, vězni dostávají dočasně dobrou stravu a velká část dělníků je z výroby zbraní přesunuta na ošetřování nemocných... A když jedna postava zešílí a vydává nesmyslné příkazy, všichni si vystačí se slovy, že jde o "příkaz z Berlína", aniž by chtěli nějaké pověření nebo si to telefonicky ověřili.... A to už vůbec nemluvím o absurdní závěrečné scéně.
Básně jsou pěkné, ale nějak mi nesedne, že je údajně napsal dvanáctiletý kluk - za války děti dospívaly rychleji, ale nevím, jestli to mělo i takový vliv na bohatost jazyka a obraznosti... Ale budiž. Jak jsem se dočetla v autorčině životopise, napsala přes tři sta knih - trochu se obávám, že v tomto množství se člověk zkrátka reáliemi moc zabývat nestihne... Tento přístup jsem schopná tolerovat u detektivek a podobných žánrů, ale ne při pokusu zachytit jednu z velkých dějinných tragédií.
Pršení je super, tati!
Benjamin Brooks-Dutton
Tahle kniha zoufale chtěla spoluautora nebo aspoň razantního editora. Autor přišel se silným a aktuálním tématem, obdivuhodná je jeho odvaha sdílet své emoce s veřejností, ale spisovatel je bohužel celkem špatný a chybí mu nutný odstup, aby vybral úvahy a události, které skutečně čtenáře osloví, a naopak vypustil to, co nemá potenciál dotknout se někoho dalšího. Navíc se některé myšlenky a situace dost opakují, takže i když čtenář vnímá, že jde o silné osobní prožitky, je to vlastně otravné. Třeba i samotná Dess mi kvůli neustálému omílání některých povahových rysů, které v rámci vztahu mohly být roztomilé, byla vlastně nesympatická... Básně také mohly zůstat v soukromí, protože nemají úplně kvalitu na publikování, a moc mi neseděly ani pokusy psát jménem dvouletého syna, kde do něj autor projektuje trochu moc svých vlastních pocitů a myšlenek. Dovedu si představit, že to mohla být velmi silná kniha. Bohužel, tady jsem už v polovině tak trochu počítala stránky, kdy to celé skončí, a to nikdy není dobře.
Císařský oheň
Robert Lyndon
Dojem z této knihy je takový nejednoznačný - v zásadě mě bavila, v mnoha aspektech je neotřelá, nicméně má svá mnohá ale... Z postav mě nejvíc bavil Vallon díky své nejednoznačnosti, kdy si mě dokázal naprosto získat i mi lézt na nervy, ale motivy pro mě byly pochopitelné. Hero měl jasnější roli než minule a Wayland fungoval proti Vallonovi jako dobrá živelná protiváha. Na druhou stranu velmi nevyvážený byl Lukas - dějová linka, kterou přináší, patří k nejlepším, ale neumím si představit, že by ho kvůli jeho chování z armády rychle nevyhodili... Ženské postavy jsou takové podivné, pro mě obtížně pochopitelné.
Co se putování týče, bavily mě různé intriky, diplomatická vyjednávání a taktické manévry, v podstatě i bitvy byly dobré, i když někdy možná až moc stručně popsané. Na druhou stranu mi moc nesedla linka s Vikingy a Waylandovo samostatné dobrodružství, tam jsem příběhu nedokázala věřit... Ale jako celek to Lyndonovi celkem baštím. Ovšem doufám, že bude ještě nějaké dokončení, protože situace, kdy výprava odplouvá a ani nevím, jestli na východ nebo na západ, mi nějak nestačí...
Gabra a Málinka 1. a 2. díl
Amálie Kutinová
Dobrodružství dvou děvčátek z Valašska jsou takovou příjemnou zastávkou v čase. Plno zážitků člověku zarezonuje s vlastními vzpomínkami na dětství, určitá idyličnost celého vyprávění není na škodu. Jen ve druhém díle mi občas některé reakce děvčat přišly až moc dětské na to, že už byly v primě na gymnáziu - spíš by odpovídaly pětiletým dětem...
Mlčení jehňátek
Thomas Harris
Znala jsem film, ale i tak jsem si knihu užila a dokonce se i strachovala o život oběti a agentky Starling... Přitom má kniha příjemný rozsah a excelentní dialogy. Navíc si tu člověk může užít i úvahy postav a některé věci mi vyšly v knize jasněji. Myslím, že klasika žánru ani nemohla být špatnou volbou.
Věčně zpívají lesy
Trygve Gulbranssen
Je to trochu starosvětské, ale ten svět drsných nemluvných mužů, obětavých žen a hlubokých lesů má něco do sebe a vlastně mě celkem baví, i když se tu nekoná moc nepředvídaných zvratů a postavy jsou někdy trochu typologicky šablonovité.
Sůl moře
Ruta Sepetys
Ruta Sepetys mě vždy dokáže zcela vtáhnout do příběhu. Střídání úhlů pohledu a subjektivní pohled jen posilují pocit, že je člověk přímo svědkem tragických událostí. Všechny postavy mají za sebou prožité hrůzy a další se na ně valí. Nemají čas příliš se hroutit, protože bojují o své životy i životy těch, na kterých jim záleží. Líbí se mi, že u Ruty Sepetys není prostor na sentiment. Z postav mě nejvíc oslovila Emilia a její osud. Alfred je prostě opravdu slizký a u Floriana a Joany je možná romantická linka trochu na škodu životnosti postav, protože překrývá ostatní aspekty jejich chování. To ale nic nemění na tom, že se mi kniha opravdu hodně líbila.
Rozum a cit
Jane Austen
Mám ráda atmosféru světa s jasnými pravidly, kdy chovat se ohleduplně a správně bylo ještě běžnou společenskou normou, a samozřejmě mám někdy ráda i příběhy s happy endem... I když se toho zase tolik nestane, rozdíly mezi oběma sestrami mě baví a byť bych se v dané době asi v postavení Elinor a Marianny ukousala nudou k smrti, dobře se mi o nich čte a ráda se k nim vracím. Jen tedy překlad Ottova nakladatelství, který vlastním, obsahuje o něco víc překlepů, než zvládnu bez potíží tolerovat - ale za to autorka opravdu nemůže.
Příběhy z vnitřního města
Shaun Tan
"Vylovili jsme kosatku z moře a umístili ji na oblohu. Tak krásně se tam vyjímala, byla tak inspirativní! Jenže její matka ji nepřestávala volat. Z hlubin studeného a vzdáleného moře vysílala skrz beton, ocel i velkoměstský hluk podprahové vlny, které se rozléhaly potrubím i kanály, nenechaly nás spát a lámaly nám srdce. Věděli jsme, že jsme provedli něco neodpustitelného. Slíbili jsem, že to napravíme. Ale uběhlo už spoustu let a matka pořád volá. Uběhlo už spoustu let a kosatka je pořád na obloze. My prostě nevíme, jak ji dostat dolů. Nikdy jsme to nevěděli."
Líbí? Tak mohu jen doporučit....
Josefíně všichni lžou
Kateřina Pantovič
Moc se mi líbila autorčina práce s jazykem i nápad podávat situace pohledem různých postav (přičemž se pohledy postav opravdu lišily, nemysleli všichni stejně). Ze začátku knihy jsem byla nadšená, pak tedy nadšení trochu opadlo - myslím, že těch postav, které prezentovaly svůj pohled na život a události, bylo trochu moc: klidně by stačili rodiče, Josefína, Lucie a Pavel. Také by za mne logičtěji končil příběh dříve, poté, co Emílie přijde domů (str. 196). Přišlo mi, že výborný nápad se ke konci autorce nějak rozplizl a také zdrakoničtěl. Ale dělám si čárku, že se jedná o autorku, která má pro mne perspektivu.
Cesta ze schizofrenie
Jindřich Jašík
Silná osobní zkušenost předávaná s velkou pokorou a také reflexí. Jsem ráda, že alternativy k farmakologické léčbě se aspoň občas začínají připouštět. Autorovi i knize moc fandím, snad se v pravý čas dostane k těm, kteří ji potřebují. Vytkla bych snad jen pár hrubek...
Krizová intervence
kolektiv autorů
Velmi obsažná a pro praxi užitečná publikace, ze které se dá stále čerpat, i když některé informace ohledně sítě pomoci samozřejmě trochu zastarávají. Nicméně převážná část knihy je stále aktuální a autorům se daří vyvážit teoretickou i praktickou část. Nezahlcují detaily a zároveň pokrývají širokou škálu situací. Snad se jen jednotlivý autoři mohli ještě o trochu lépe dohodnout na struktuře zpracování témat, ale to je skutečně jen drobnost.
Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním
Martina Venglářová
Kniha je psaná srozumitelně a přístupně i pro laiky, ale na můj vkus je pojatá poněkud zabíhavě. Než se přes obecné pojmy a postupy sociální práce dostaneme k avizované cílově skupině, je třetina knihy pryč a pak se zase celkem zeširoka věnujeme cílovým skupinám, kde je duševní nemoc jen jedním z aspektů problému, takže čistě na práci s lidmi s duševní nemocí zase tolik místa nezbylo. Navíc různí autoři pojímají problematiku do různé hloubky. Jako úvod do problematiky sociální práce to není špatné, ale k problematice duševního onemocnění se kniha dostává jen někdy.
Čas riskovat všechno
Clodagh Finn
Je dobře, že lidé jako Mary Elmes neupadli v zapomnění. Také bylo zajímavé získat zase trochu jiný pohled na válečnou situaci ve Španělsku a ve Francii. Škoda jen, že autorka není zdatnější spisovatelka. Shromáždila úctyhodný materiál, ale nedokázala z něj vytáhnout silný příběh. Mary se často dostává na vedlejší kolej a určitě by neškodilo, kdyby autorka fakta trochu zredukovala - kdybych nevěděla, jakou soutěž Maryn bratr vyhrál ve škole v deseti letech, nijak by mě to neochudilo... Přesto nelituji, že jsem tuhle knihu přečetla.
Kameník
Camilla Läckberg
Některé linky nejsou úplně dotažené, bez některých bych se asi obešla (tady myslím hlavně příběh Eričiny sestry - buď bych uvítala větší rozvedení, nebo nic, takhle to bylo trochu na sílu), některé postavy sklouzávají do karikatury (Ernst nebo Mehlberg), ale příběh s prolínáním minulosti a přítomnosti pro mě opět fungoval a bavil mě. Navíc, jak už jsem zmínila u předchozích dílů, tým vyšetřovatelů, kde nikdo není alkoholik, sociopat, autista ani génius, je pro mě v současném trendu detektivek vlastně osvěžující, takže za čas si zase nějaké "rande s Camillou" dám...
Nepřátelé: Příběh lásky
Isaac Bashevis Singer
Není to úplně kniha na dovolenou, kam jsem si ji vzala. patří ale k těm, na které nikdy nezapomenu. Atmosféra židovské komunity po válce v New Yorku je podle mě skvěle vylíčená - mísí se v ní snaha znovu začít žít, ztráta iluzí i neustálá otázka, proč zrovna my jsme přežili a jiní ne. Dny plné aktivity se střídají s bezesnými nocemi plnými nočních můr... Postavy by se rády v životě někam pohnuly, ale vlastně nemohou, minulost je drží pevně spoutané.
Hlavní postava Herman je místy na zabití, nakonec ublíží všem, i když vlastně má všechny své ženy rád a chtěl by pro ně jen to nejlepší. Nebylo to lehké čtení, ale stálo zato, i když budu o Hermanovi, Tamar, Jadwize i Maše ještě dlouho přemýšlet.
Princ Kaspian
C. S. Lewis (p)
Pohádka pro děti z křesťanským podtextem, ze které ale ten náboženský rozměr nijak zběsile netrčí. Je v ní napětí i vtip, obejde se bez potoků krve, navíc svět fantazie který Lewis vytváří, působí velmi životně. Putování po Narnii mám zkrátka ráda, i když pro milovníky rychlé akce může být trochu rozvláčné. Já si užívám barvitý svět se sympatickými postavami, jako Trumpkin, myšák Rípčíp nebo medvědi Břicháči. Z dětí mě nejvíc baví Edmund. Petr a Lucka jsou přece jen tak trochu prkenní, ale i chroničtí správňáci do dětských knížek patří....
