Madluska komentáře u knih
Dobrá knížka v pravý čas. Kupodivu mi nepřipadala autorova snaha o pohled na život a svět "ženskýma očima" trapná nebo prvoplánová. Snad proto, že si za svou hrdinku vybral téměř vždy racionální až chladnou soudkyni. Oceňuji množství témat, která na tak malém rozsahu dovedl nastolit - dlouhodobý vztah se všemi šrámy a bolestmi nastřádanými za dobu vlastní existence, skloubení rodiny a kariéry, souboj ega úspěšné ženy a úspěšného muže, honbu za ztraceným mládím, právo na rozhodování o vlastním životě i vlastním přesvědčení, náboženská svoboda a tolerance,... Dalo by se ještě pokračovat, hlavní ale je, že McEwanovi se daří to všechno slepit do jakžtakž soudržného celku, u něhož navíc čtenáře zajímá, jakým směrem se bude ubírat dál. A zase jako vždy si čtenář může užít jednu situaci z několika perspektiv, díky čemuž nakonec váhá, komu má vlastně fandit, a koho má odsoudit. Místy hodně silné a náročné, ale určitě stojí za přečtení a vstřebání.
Další McEwan, další výživný námět a další přesah někam za dílo. Myslím si, že v tom tkví síla McEwanových próz - že se v nich alespoň z malé části najde každý, i když třeba neřeší tutéž situaci jako protagonisté. Prostě proto, že autor vidí až na dno svých postav a snad i lidí kolem sebe. Takže pro mě milá jednohubka, na kterou jsem se s blížícím se zhlédnutím filmu (mimochodem, považuji jej za docela dobré zpracování, až na ty odchylky od předlohy) těšila jak malá. Potěší tradiční prvky jako (nejen klasická) hudba či detaily ze života Angličanů (viz poznámky o kulinářství v 60. letech). A opět se zde řeší na pozadí "velkých" dobových událostí (studená válka, jaderné od/zbrojení) i události střední (tedy generační ve smyslu mladí nerozumí starým, ale nesou jejich dědictví) i malé a ryze soukromé (jak asi dopadne svatební noc a po ní zbytek společného života). Až do konce jsem napjatě čekala, jestli přece jen nepřijde happyend. Prostě klasika, ale jsem za ni ráda.
Váhala jsem mezi 3 a 4 hvězdami. Mezi plusy řadím čtivost a svižnost či netradiční formu epistolárního románu, mezi mínusy zase skoro celou Emmi Rothnerovou. :-) Chtělo by se říct, že podobné nezávazné mailování se zcela neznámou osobou zažil asi každý, ale možná to není pravda a v době chatů už asi ani nebude. Nicméně podstata zůstává stejná - bude asi i nadále přibývat lidí, kteří se zdráhají otevřít lidem vedle sebe a místo toho budou hledat štěstí v anonymitě a bezpečí monitorů. A řekla bych, že přesně o tom tahle knížka je. Jakkoliv mi byl Leo Leike celkem sympatický a Emily celkem protivná (třebaže si někdy role prohodili), nějak jsem se nemohla do jejich romance vpravit. Poslední hvězdu tedy přihazuji za celkem povedený závěr, který jsem opravdu odhadnout nedokázala. Jsem zvědavá na pokračování.
Každá alespoň chvíli nezadaná dívka/žena ve věku 20-30 se v tom více či méně najde. :-) Vtipné postřehy ze života single lady s úžasnými obrázky. Škoda jen, že jsem čekala nějaký ucelený příběh. Nicméně celkem úspěšně jsem knihu poslala i po známých. :-)
Chvíli jsem si na tuhle partičku obejdů zvykala, ale nakonec jsem si Stenibecka i v téhle rovině zamilovala. A smála se nahlas. A obtěžovala své okolí předčítáním těch nejvtipnějších pasáží. :-) Oslava života nezatíženého zbytečnými úvahami o možných či nemožných zítřcích prostě pohladí po duši, třebaže život uvnitř knihy jistě není lehký, spíš je s lehkostí nazírán a přijímán. Uvažovala jsem o drobné "bodové srážce" za místy hluchá (nebo přinejmenším nahluchlá) místa, ale i to k životu patří. A vyvážil to jazyk celého vypravování (díky tomu i ty mé bezkontextové předčítané pasáže občas někoho pobavily) - moc mě bavil překlad Martina Hilského a také jeho doslov, díky němuž jsem ledacos pochopila (např. podobnost s Artušovou družinou by mě ani ve snu nenapadla). Škoda překladatelovy politické úlitby v doslovu, ale aspoň díky ní člověk dospěje k tomu, jak mohlo "zápaďácké dílo" vyjít i u nás, to víte, když Američan kritizuje dopady kapitalismu, odpustí se kdeco...
Přiznám se - po prvním přečtení jsem všechno nevstřebala. Množství odkazů a citací je až omračující, ale fakt moc MOC se mi líbí ta představa ekonomie propojené s etikou a vlastně se všemi společenskými vědami (pokud tedy něco, co zkoumá společnost a živého člověka jednajícího mnohdy neracionálně, modelům navzdory, může být vědou - jak by možná podotkl sám autor). Sedláček obratně skáče z myšlenky na myšlenku a působí to nesmírně elegantně a promyšleně, dobře se to čte. Ale budu muset po Ekonomii sáhnout zřejmě ještě alespoň jednou.
P.S. Kouzlo nezamýšleného - knihu o ekonomické krizi jsem si zakládala lístečkem s Buddhovým citátem: "Ať byl včerejšek jakkoliv komplikovaný, můžeš dnes, teď hned, začít znovu." :-)
Ze začátku jsem se lekla (ono když na první stránce najdete slova jako katafalk, pohřeb, smuteční síň, není se čemu divit), ale mé nadšení rostlo s tím, jak se přede mnou v různých retrospektivních útržcích odvíjel příběh nikdy nepojmenovaného (!) státníka se všemi jeho ctnostmi i neřestmi. Podle mě největší hodnotou celé knížky je vystižení atmosféry doby (i když je to samosebou pouze odhad - osobně jsem ji nezažila), která dovedla přetavit kdysi schopného člověka v slabošského, ustrašeného a unaveného muže s neslavným koncem. Mrzel mě jen závěr (poněkud rozvleklý a nadbytečný - jako by Mňačko potřeboval naplnit nějakou normu rozsahu) a až překombinované vztahy (nejen) se ženami (skutečně musela být každá - Margita, Judita, Licka, případně vdova "blonďatá lasice" - v nějakém 3- a víceúhelníku?). Jinak ovšem opravdu velice vydařené a (bohužel) nadčasové. Myslím, že při čtení v kterékoliv době může člověk najít paralely...
Ukázky:
Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho "škrt pera" přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady.
Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se.
(1990, s. 65)
Patřil k těm, kteří objevili nepřítele ve straně. Uhnízdili se v ní kdejací úchylkáři, kariéristé, intelektuálové, měkkýši, agenti... Ven s nimi než se jim podaří zničit revoluci.
Čistil. Čistil a vymetal. Osvědčil se. Poslali ho vyčistit zasviněný kraj. Žádali od něho - buď rozhodný, pevný, tvrdý, neúplatný. A nesentimentální. Neboj se tvrdě zasáhnout a pamatuj, že když se kácí les, lítají třísky. Pro třísku tě nikdo nebude volat k odpovědnosti.
Kácel tedy. Třísky lítaly. Vykácel kraj, povolali ho výš. Prosekával se odspodu. Podtínal pozici "doktorského kabinetu". Myslel už tenkrát na to, že by mohl jednou stanout v čele jiného, nedoktorského kabinetu, o němž by mohl s pýchou prohlašovat, že ani jeden z jeho spolupracovníků nemá akademický titul?
Les se ovšem vykácí rychle, ale nový dorůstá hrozně pomalu. Nebyla jeho tragédie, že se najednou ocitl na holé pasece? Rozmáchlý dřevorubec neměl do čeho zatít. Velikáni padli. Žádný kmen už mu neclonil slunce. Tyčil se nad okolím, sám velikán. Velikány podťal. To znamená, že velikány je možno podtínat. Také jeho, velikána, je možno podtít.
(1990, s. 114)
+ v 17. kapitole jsou hezké úvahy o smyslu života, co pomáhá člověku dojít naplnění - zda moc, láska, dobře vykonané dílo, sláva... Stojí za přečtení.
Na historických románech si nijak neulítívám (zejména nejspíš proto, že mám tendence je přijímat jako historická fakta), ale osud nehezké a neohrabané Anny z Cleves mě zaujal. Ještě aby ne, když je to vlastně taková variace na Popelku, jen s tím rozdílem, že princ byl poněkud nestálého naturelu, a tak žili šťastně až po rozvodu? :-) V každém případě plné zajímavých detailů a postav, které se nedají tak snadno zaškatulkovat do přihárdek "černá" a "bílá".
Výborná hra - ať už díky (pro Češku) exotickému nářečí, nebo pro perfektní vykreslení charakterů. Moc se mi líbí, jak Mrštíci nepředkládají čtenářům nic úplně černobíle (ačkoliv z některých zjednodušujících obsahů by se to neznalému mohlo zdát), a tak čtenář chvílemi i lituje Lízala, který kvůli jednomu chybnému kroku zničí existenci svou i své dcery. A Maryša je jednou z nejsilnějších hrdinek, jaké znám. Paráda a labůžo.
P.S. Několik citací Strouhalky jako malá ochutnávka venkovské mentality (částečně přežívajíci dodnes): "Ba, milá děvčíco, vdé se, dokud seš mladá – shrbacenó si tě žádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk – nikdo o ňu nezavadí, každé do ní kopne."; "Každá si udělá z muža, co sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna."; "Ostatně, co se budem přít! Na všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, že seš enem hlópý děvčisko."
Naprosto výborná kniha! Smekám před obsahem i formou, Čapek zvládal obojí. Díky!
U této hry se nemůžu rozhodnout, jestli mě víc bavila, nebo iritovala. Na jednu stranu je totiž Shakespeare (ať už to byl kdokoliv :-)) mistr slova a jeho slovní přestřelky by mohly ranit i současné pisálky, na druhou stranu je mi ale krajně nepříjemné celé rozuzlení knížky, přestože se za feministku nepovažuji. Vím, že doba se změnila, vím, že Kateřina se řadila mezi osoby, které bych ve svém okolí s radostí oželela, ovšem ani to mě nepřinutí, abych si chrochtala blahem nad tím, jak s ní Petruccio hezky zatočil. Prostě nevím, no...
Ze začátku jsem si říkala, že cena Magnesia Litera se asi uděluje za citové vydírání - ono totiž Vyhnání není úplně pozitivní čtení, navíc rýpe v českých dějinách a starých křivdách, i když ukazuje i "ty zlé Němce". Vadila mi hlavně rovina postav: Gerta mi připadala maličko natvrdlá (v 15 letech o válce přemýšlela dost dětinsky, alespoň z pohledu čtenáře 21. století), otec zase ztvárňoval ztělesněné zlo. A ejhle, ukázalo se, že knížka mě nakonec sebrala víc, než jsem si byla zpočátku ochotna připustit. Nelehký životní úděl vykořeněné Gerty i dalších Němek, paradoxní osud Friedricha či soudruha Nováka, surovost, syrovost, detailní pohled a přehled autorky v dobových i místních reáliích, to všechno knize nakonec vysloužilo silné 4*. A Kateřina Tučková má můj obdiv za zmapování skoro celého století! Nejvíc na mě zapůsobil jednak pobyt v Perné u babičky Zipfelové, jednak dvojí pohled na pouto matky Gerty a dcery Barbory - to se skutečně povedlo a těším se, až se začtu do Žítkovských bohyní.
Byť by kvůli hlavní hrdince všechny feministky z modrých punčoch vzteky vyskočily a tváře by se jim zbarvily doruda (Jana totiž působí, jako by sama do pěti napočítat neuměla), dvě věci se Jarmile Glazarové ve Vlčí jámě upřít nedají: výborná práce s prostředím (hrozně se mi líbila ta mnohými čtenáři zatracovaná slezská hatmatilka!) a neméně skvěle lyricky podané psychické stavy většiny zúčastněných. Dokonce bych si troufla tvrdit, že se touto knihou pasovala na rytířku lyrického popisu. Takže za mě nakonec 4* i přes na můj vkus snad až kýčovitý konec.
Nádherné lyrické dílko s Madlou. A pak taky ještě s několika tragédiemi. Ale i ty v životě mají smysl, byť ho mnohdy (stejně jako postavy u J. Šrámkové) nevidíme. Myslím, že kdyby bylo zapotřebí vystihnout knížku jedním slovem, napsala bych "něžné". Nikoliv však běžné.
Skvělé, perfektní, báječné, bengalózní, čupr neboli epes rádes, tak nějak bych ohodnotila tuto knížku, jejíž kouzlo neohlodal ani zub času. Smála jsem se dokonce nahlas (což se stává málokdy) a bavila jsem se nesmírně pohledům z obou stran. Jak velice pravdivé jsou řádky, kde autor popisuje situaci začínajícího kantora, jenž se cítí býti spíše studentem než páně profesorem, avšak po několika neúspěšných pokusech se stavem študáckým po dobrém vycházeti, stává se z něj lítý tygr a kanonýr dělostřeleckého pluku nemilosrdnější než zbytek eskadry! Laskomina pro ducha znaveného kolotočem všedních dní.
Přestože bych se s Máchou jako člověkem nejspíš nikdy setkat nechtěla, mám pro něj v jistém ohledu pochopení, či lépe řečeno: lituju ho čím dál víc. Kvůli povinné četbě totiž jeho dílo musí číst i lidé, kteří by za jiných okolností o poezii ani traktorem nezavadili. A takhle vzniká zarytý odpor.
U téhle knížky mě překvapuje snad jediné - že ji zatím ještě nikdo nezfilmoval! Celá zápletka mi připadá jako scénář k bláznivým americkým filmům z padesátých šedesátých let, ale okořeněné britskými slovními přestřelkami, kde zejména sluhové dávají všem ostatním krutě na frak. Při cestě autobusem jsem asi musela vypadat jako exot s knížkou v ruce, ale nesmějte se, když čtete Woodehousovy hlody! A mimochodem: poklona překladateli - ono přeložit knížku a zachovat v ní ducha a vtip jejího autora, to už chce notnou dávku umu.
Zajímavý námět, který odhaluje nechutné choutky odlidštěných mas a v němž King zvědavě nahlíží do hlav mladých ambiciózních sebevrahů, zkoumá jejich motivaci i cíle a celkově se snaží zalézt jim pod kůži, u mě sráží konec. Autor nás celou dobu připravuje na onen fantastický závěr pochodu a ono je to přitom tak... No, nechť se čtenář nechá překvapit, ale čekala jsem trochu originálnější, nečekanější vyústění. Na 63. nejlepší knihu tady na databázi to ani přes sondu do hroutící se lidské duše vskutku nevidím...
Kosmovy kroniky jsem se děsila a vyhýbala jsem se jí, co to jen šlo. :-) Kupodivu se ale dá přečíst, ba co víc - čtenář si při ní uvědomí, že se lidstvo vlastně úplně zásadně nemění a že příběhy zde popsané se opakují dokolečka dokola. A výroky o tom, že klepání na královu bránu nezmůžou nic, zato ruce podmazané otevřou všude, platí taky pořád. ;-) Přiznávám však, že v historických faktech a v záplavě jmen jsem se ztrácela, a tak Kosmova kronika nikdy nepřibude do "knih srdce mého". :-)
Kdyby Jan Lehár nesepsal předmluvu k této knize, považovala bych ji za nějakou nudnou legendu o světici. Díky oné předmluvě však text získal jiný rozměr, dokonce i symbolika barev mě zaujala. :-) Navíc když si člověk uvědomí, že tohle dílo vzniklo ve 14. století, kdy ještě čeština nebyla na kdovíjaké úrovni, musí si sednout na zadek. Kdo si oblíbil lyrickoepické verše, toho by mohla zaujmout i Legenda o sv. Kateřině.