Maevie komentáře u knih
Sto let stará kniha a tolik aktuálních myšlenek. Jsme zavedeni do světa, kde lidé ztratili svou osobní svobodu a individualitu, kde nekriticky přijímají rozhodnutí jedné vládnoucí osoby a kde vzepření systému a projevení pochyb je tvrdě trestáno. Stejně jako Orwell přišel Zamjatin s dílem, které nás upozorňuje na systém, ke kterému je lehké sklouznout. Zajímavé je, že autor pracuje stejně s pamětí národů a že stejně jako v díle 1984 si lidé na minulost nepamatují nebo jim přijde neuvěřitelná a zvrácená. Zamjatin i Orwell tak pokládají čtenáři stejnou otázku – Je opravdu lidská paměť tak ovlivnitelná?
Chuck Palahniuk dohnal osobní krizi z prázdného moderního světa do absurdních rozměrů. Rozerval jednoho člověka na dvě části, jednu se dál nechat pachtit za nevýznamnými statky a druhé poskytl volné ruce k uskutečnění všech jeho nápadů k osvobození od konzumního života. Nechal založit Kluby rváčů, místa, kde mohli lidé znovu pocítit "syrový" život a na chvilku přestat myslet na to, jak si nechávají vlastní život proklouzávat mezi prsty. Nálepka kultovní knihy Klubu rváčů dozajista patří.
Básně mladé básnířky, které jsou plné emocí a zvláštních metaforických obratů. Z básní čiší nespokojenost, deprese i nesmírná touha vše přenést na papír, odkrývají ale také část příkoří, se kterými se autorka nedokázala vyrovnat. Doporučuji si před čtením básní přečíst něco málo o autorčině životě, alespoň z části to pomůže porozumět jejím pocitům i básním.
Fredrik Backman mě v každé své knize udivuje svými dopodrobna propracovanými postavami. Každá má svou minulost, negativní i pozitivní stránky, problémy i sny do budoucna. Při čtení jeho knih mám pocit, jako by šlo o skutečné lidi, jejichž příběhy Backman nevymyšlí, ale pouze vypráví. Ani Britt-Marie není jiná, rušily mě ale stále se opakující dialogy, kvůli kterým se dej zbytečně protahoval.
Asi každého někdy napadlo, jaké by to bylo - opustit veškeré své problémy, vydat se na cestu a svůj dosavadní život nechat daleko za sebou. Ať je tato představa jakkoli lákavá, jen málo lidí dokáže sebrat odvahu a opustit své pohodlí vybudované v moderním světě. Cheryl ve své knize vyvrací veškeré mýty o putování. Vyvrací iluzi o romantické procházce ve stínu stromů a přiznává všechny útrapy, fyzickou bolest, strach i nástrahy divoké přírody. Přesto je pro ni putování očišťujícím procesem, cestou, která ji pomůže pochopit a odpustit. Cestou, která jí ukáže, že život je tajemný, neodvolatelný a posvátný.
Za (prozatímní) vrchol autorovy tvorby považuji Medvědín a My proti vám. Přesto této knížce dávám čtyři hvězdičky. Ani ne za vtip a už vůbec ne za jazykovou stránku, o kterých vím, že je autor dokáže zvládnout mnohem lépe, ale za cit a emoce v příběhu. Díky těmto dvěma věcem je příběh dojemný, smutný, veselý a po všech stránkách lidských. Dokazuje také, jak moc jsme v našich činech i myšlení ovlivňováni minulostí a jak těžké (byť ne nemožné) je z kruhu vystoupit.
Samozřejmě jsou některé komiksy povedenější, některé stylem i námětem opravdu připomínají původní Foglarovu tvorbu, v některých pak autoři popustili uzdu fantazii a ztvárnili příběh svým vlastním uměleckým rukopisem. Ale mělo by to vadit? Cílem knihy není navázat na dílo Jaroslava Foglara, ale vzdát pětici kamarádů hold. A doplnění knihy o historická fakta, souvislosti i současnost spojenou s kultovním českým komiksem, bylo více než vhodné. Nelze jen souhlasit se závěrem knihy: Vznik těchto komiksů jen dokazuje, že Rychlé šípy jsou stále aktuální.
Válečný román, který není ani tak o válce, jako o lidech, které zasáhla. Bomby zde nelítají vzduchem (s výjimkou konce) a postavy neumírají na každé druhé stránce, přesto je válka z knížky cítit. Vyprávění o slepé francouzské dívce Marie-Laure a německém chlapci Wernerovi vás přitáhne. Jestli si ale kniha za něco zaslouží pět hvězdiček, je to nesmírně bohatý a poetický jazyk, kterým je psána.
Je až děsivé, nakolik se Ray Bradbury přiblížil ve svém díle skutečné podobě budoucnosti. Stačí si místo mušliček do uší a rodinek dosadit sluchátka, sociální sítě a reality show. Stejně jako Orwell ve svém románu 1984 ukazuje, jak jednoduché je pomocí moderních technologií změnit minulost a ovlivnit myšlení mas. A jak snadno se společnost vzdá vlastního myšlení výměnou za pohodlí a zábavu.
Autor udržel vysokou laťku, kterou si nastavil v prvním díle. Vracíme se na nehostinný ostrov Lewis a sledujeme řešení dalšího neobvyklého případu. Na jedné straně nám autor předkládá nevlídný skotský ostrov, který je bičován všemi možnými přírodními živly, na druhé straně je nám nabídnut zajímavý rodinný příběh vyprávěný pestrým jazykem.
Jestli s něčím ohledně Skály nesouhlasím, tak je to její zařazení mezi detektivky nebo thrillery. Skála je totiž spíše románem s detektivní zápletkou, kde více času strávíte mezi obyvateli nehostinného ostrova, posloucháte jejich příběhy tvrdě zkoušeném počasím i ostrovními zvyky, než u pitevního stolu. Krásně napsaný potemnělý příběh, který se nebojí zkoumat důvody lidského počínání.
Stephen King má na kontě řadu lepších hororů, ale ani Zhubni není bez nápadu a proslulého kingovského dějového spádu. Rychlost čtení může akorát brzdit absence sympatické postavy, kterou by čtenář musel hledat lupou.
Jeden z mála případů, kdy seriálové zpracování je mnohem lepší než knižní předloha. Divákovi totiž umožňuje, především díky mnoha detailům a rozšíření děje, proniknout hlouběji do světa, kdy lidstvo přišlo o svou svobodu. Mezi obě zpracování ale nemůžeme automaticky dávat rovnítko. Zatímco seriál nám podává ucelený příběh, kniha je stále především deníkem jedné služebnice, jejíž myšlenky logicky skáčou ze současnosti do minulosti.
Probudím se na Šibuji je rozhodně zajímavá prvotina. Několik dějových linií, hovorová čeština, dvě naprosto odlišné kultury, romance, mystično… Autorka si nebála naložit a s dílem se dle mého poprala se ctí. V knize najdete nápad, lásku i vtip.
Princ Ládík je nadšen stopařským uměním. Nadšení je to pochopitelné, bohužel medailonky všech lidí, kteří byli ochotni zastavit, tak nějak vzaly místo samotnému cestování. O jednotlivých místech se toho moc nedozvíme, jako sonda do cizích kultur jsou setkání moc krátká a vtipem autor už také příliš nehýří. Naštěstí ilustrace jsou opravdu nádherné.
Knihu jsem četla opravdu dlouho a to přesto, že se mi zvířecí svět líbil. Možná to bylo jazykem, tím, že nejsem povídkový typ, nebo tím, že jsem na pohádky už moc stará, kdo ví...
Po nadšení z Honu na ovci musím konstatovat, že Norské dřevo u mě nepadlo na úrodnou půdu. Celá kniha byla spíše depresivním mučením, které nabízelo jen malé posuny v ději a postavy balancující mezi nevyspělými teenagery a hloubavými filozofy.
Milá knížka pro ženy z 19. století o tom, jak být lepší. Styl psaní je z pohledu dnešní doby samozřejmě trochu jednoduchý a místy naivní, ale hlavní hodnoty jako skromnost, pracovitost a pokora zůstávají stále aktuální.
Odložte předsudky a sáhněte po téhle knížce. Můžete si být jisti, že vás nečeká žádné poučování ani složité medicínské vysvětlování, ale popis těch nejběžnějších věcí (byť si to neradi přiznáváme a ještě víc neradi o tom mluvíme) vtipnou formou plnou zábavných přirovnání a slovních obratů.
Připravte se na to, že v Osamělosti prvočísel nenajdete ani jednu šťastnou postavu. Ani jednu jedinou. Nejde jen o hlavní postavy Alici a Mattia, každý, kdo se v příběhu mihne, má nějaké své trápení. Bohužel příběh u žádné z postav nedospěje do bodu, kdy se vše zlomí, a my bychom si mohli říct, že svět není tak depresivní. Řešení při tom autor několikrát naznačuje – stačilo by se otevřít a se svým trápením se svěřit.