Maevie komentáře u knih
Darrell Standing je vězeň odsouzený na smrt, je mu sebrána svoboda, budoucnost i naděje. Je mučen a ponižován. Přesto zůstává jeho duch nezlomen. Vyzrává nad krutostí i nespravedlností, dokazuje, že síla vůle je silnější než fyzično.
London v knize upozorňuje na vězeňskou krutost, celým příběhem ale rezonuje jiné sdělení - naděje. Protože “Není smrti. Život je duch a duch nemůže zemřít.”
Jak popíšete hrůzu války a holocaustu jen pár měsíců po tom, co skončila? Většina válečných výpovědí vznikla o mnoho let později, v době, kdy bolest trochu ustoupila a kdy sdílet vzpomínky bylo pro přeživší zvladatelné. Wladyslaw Szpilman se ze svých prožitých pěti let děsu vypsal hned po návratu. Jeho vyprávění je surové, psané s nevídanou neutralitou a nezúčastněností, jako by se události nestaly autorovi.
Příběh otce poznamenaného životní ztrátou, zklamáním a společenskou deziluzí a dcery bojující s nezájmem a lhostejností své rodiny. Až po dlouhých letech si uvědomí, že pocit osamělosti, se kterým bojují každý zvlášť, mají společný. Autorka nám opět předkládá příběh, který je ve své podstatě neuvěřitelně prostý i zatraceně složitý, jak jen rodinné vztahy mohou být. Síla vyprávění Aleny Mornštajnové vyplývá z jejího vcítění do postav a jazyku, který je lidský a citlivý, a u Tichých roků tomu není jinak.
Pro všechny čtenáře chtivých podrobných popisů exotických míst by na první stránce mělo stát upozornění: Saudade není cestopis! Je to autenticky vyprávěný tříletý úsek života velkého individualisty a mladého chlapa zaseknutého v bývalém vztahu, který popadne staré kolo a rozjede se do světa hledat sám sebe a odpovědi na otázky. A jak můžeme čekat od někoho, kdo ujede tisíce mil na bazarovém kole a chvíle odpočinku tráví čtením Jacka Kerouaca, Antoina de Saint-Exupéryho, Paula Coelha a Jacka Londona, je to vyprávění filozofické, upřímné a zatraceně lidské.
King opět nezklamal. Nejdřív vám představí milou sympatickou rodinu. Nechá vás je poznat, oblíbit si je a pochopit jejich myšlení. A při tom postupně, nenápadně a jen jakoby mimochodem plní děj náznaky, útržky dávného příběhu, detaily. Drobnosti, které samy o sobě zas tak děsivé nejsou. Zavede vás na místa a popíše je tak, že si je vybavíte i dlouho po dočtení knížky. A pak vše vygraduje do velkého finále, King si mistrně pohraje s psychikou postav a jednotlivé střípky poskládá do jednoho kompaktního a dávno tušeného konce.
King nás zavede do malého obyčejného městečka, představí nám jeho obyvatele se všemi jejich vlastnostmi, zkušenostmi, strastmi a přáními a přesvědčí nás, že udělat jeden malý žertík za nejlepší věc, kterou kdy můžeme vlastnit, je obhajitelné a neškodné. Zahrne nás tisíci drobnostmi a detaily, které ve druhé části románu najednou dostanou svůj smysl a vše zapadne na své místo jako skládačka.
Nezbytné věci není jeden příběh, je to několik osobních mikro příběhů postav, které nám King předkládá s celým jejich životem. Chápeme je, rozumíme jim a snad se na ně za ty malé žertíky ani nezlobíme. Dokážeme pochopit, jak jsou tyhle pro jiné bezcenné věci pro ně nezbytné. A není to vlastně obraz skutečného světa?
Z postapokalyptického světa Cormaca McCarthyho kape strach, chlad a všudypřítomný šedivý prach. Netíží nás ani tak myšlenka, že nevíme, co se stalo, ani jak se jmenují ty dva, co sledujeme na jejich cestě, ale že by opravdu mohli být jediní dobří lidé na světě. Že ze světa, který známe, by opravdu mohla vzniknout neúrodná šedivá koule, kde udržet se na životě, znamená každodenní boj. Přesto v téhle temné atmosféře přežívá otcovská láska a naděje.
Příběh startuje pomalým, rozvláčným stylem, aby čtenáře na konec k sobě připoutal a nepustil ho, dokud se nedostane na poslední stránku. Ano, opravdu je to ve srovnání s dnešními detektivkami bichle. Ale také je to skvěle vybudovaný příběh s promyšlenými dialogy a propracovanými postavami.
Knihu jsem četla před dlouhou dobou, nicméně doteď se mi vybaví pocity, které jsem při čtení měla – nesouhlas s jednáním Marty a očekávání, že takový přístup k řešení problémů nemůže dopadnout dobře. Souznění s hrdinkou bylo na bodě mrazu, bohužel jsem však na stránkách sledovala události, kterých jsem byla mnohokrát svědkem ve skutečném životě. Situace, kdy člověk vlivem svého psychického rozpoložení odkládá řešení problémů na další dny, ale problém mezitím narůstá do mnohem větších rozměrů, se nejspíš vyskytovaly vždy. Dnešní uspěchaná doba plná nároků to možná jenom zhoršuje a zasahuje mladší ročníky.
Autor nás vtáhne do fantastického, napínavého příběhu, kde mladý hoch bojuje o svůj život s rozbouřeným oceánem, hladovým tygrem a svojí vlastní hlavou, a jako bonus nám nabídne životní moudra, se kterými musíme jen souhlasit. Nakonec nám nabídne dvě verze příběhu. Jednu fantaskní, neuvěřitelnou, magickou a druhou krutou, nelítostnou a lidskou. Která verze příběhu je pravdivá? A není spíše důležitější, čemu chceme v životě věřit? Nebo se raději přikloníme k první verzi, protože zvířecí vraždy můžeme obhájit pudy, ale zabití lidskou rukou můžeme přisoudit pouze krutosti a sobeckosti?
Dialogy, narážky, odkazy. Výborně napsaná divadelní hra, která při čtení kolikrát pobaví. Jenže pak si člověk uvědomí paralely se skutečností a situace vlastně už nejsou tak zábavné.
Vracíme se do Medvědína a autor nám předkládá další silně emotivní příběh. A jak se odvíjí, nutí nás klást si všechny ty otázky, na které neznáme odpověď. Jak bychom se zachovali my? Můžeme někoho za jeho činy odsoudit? Jak je možné, že se kladná postava zachová tak bezmyšlenkovitě špatně? Backman je mistr ve vykreslení postav. A tady udělal opět dobrou práci, ani jedna jeho postava totiž není ani bílá, ani černá.
Těžké přísně hodnotit knížku, která není smyšleným příběhem, ale popisuje prožitky skutečné osoby po tragické události. Po celou dobu čtení mě však neopouštěl pocit, že textu by více posloužilo, kdyby zůstalo tam, kde bylo – na blogu. A opravdu, když jsem si následně vyhledala internetový blog vdovce se všemi fotografiemi a komentáři, dostal smutek a těžké chvíle, ze kterých se autor snažil vypsat, nový rozměr.
Celou knihu jsem čekala, kdy se autor přestane klouzat po povrchu a dá více prostoru ději, pronikne do svých myšlenek nebo zabrousí do příběhů spolupacientů. Místo toho ale rychle přišel konec. Formánek často přeskakuje z deníkových zápisků, svého vyprávění a vyprávění o sobě ve třetí osobě. Je těžké hodnotit knihu, která není smyšlená, ba naopak se jedná o sondu do těžkého životního období. Autor je ale také spisovatel, a tak jsem od knihy očekávala mnohem více.
Vypadá to jako knížka o hokeji. Ale on je to silný příběh o obyčejných lidech jako jsme my. O lidech se svými starostmi, strachy, tajemstvími. O lidech, kteří dělají dobrá i špatná rozhodnutí a kteří mají tendenci si vybírat tu snadnější cestu. Život není černobílý a lidé také ne. Některé můžeme obdivovat za to, čím byli, a některé za to, čím se stali.
Je až neuvěřitelné, že se nejedná o českého autora. Mawerovi se podařilo vystihnout uvolněnou atmosféru a naději, která v lidech dřímala před začátkem sovětské okupace. Sledujeme příběhy dvou párů, které spojil jiný příběh - nešťastný příběh jedné malé země.
Povídka je královská disciplína. Jen opravdoví spisovatelé dokáží vystavět nový úžasný svět na několika málo stránkách a Ray Bradbury rozhodně stojí v první řadě těchto autorů.
Škoda že každý z Máje zná jen pár veršů, protože tahle báseň nabízí mnohem více!
Velké překvapení! Žítkovské bohyně jsou magický krimi příběh. S každým koncem kapitoly jsem byla napjatá a zvědavá, co se stane dál. Sledujeme Doru, jak pátrá po minulosti své rodiny, ale také nahlížíme do jejího života, tak neobvykle spojeného s čarovnou mocí, a zjišťujeme, jak několik generací žen ovlivňovaly vesnické vztahy, láska i slídění STB. Dora se v knížce snaží najít odpovědi na spoustu svých otázek, nám jich po přečtení hodně zůstane.
Fantasy pro děti, které asi spíš nadchne jenom děti. Nápad zajímavý, jen ten autorův styl psaní je někdy takový prapodivný. Doplnit knihu fotografiemi je vždy zpestřující, ale tyhle jsou děsivější než bych si přála.