Maevie komentáře u knih
Dlouhodobě mám problém s nálepkami bestselleru, které kolikrát ve čtenáři vzbudí jenom velké očekávání. Ani u této knížky nemám po přečtení pocit nějakého velkého nadšení a vlastně kromě toho, že je knížka čtivá a autorka měla dobrý nápad, k ní nelze nic dalšího říct.
Zápletka je zajímavá a knížka se čte svižně. I tu nálepku bestselleru si díky velké marketingové kampani zaslouží. Ale že by to byl thriller, který se musí přečíst, to zase ne.
Jak již bylo mnohokrát řečeno, nejedná se o jednoduché čtení, ať už tématem nebo jazykem, který může být pro němčinou nepolíbeného čtenáře poměrně oříškem. Vykreslit zpětně život Schindlera, a to navíc objektivně bez příkras kladných vlastností a zveličování, aby výsledkem byl skutečný člověk se svými chybami i klady, nebyl jednoduchý úkol. Myslím ale, že se ho autor zhostil více než dobře.
Lustig dokázal na několika málo stránkách vykreslit příběh holocaustu se vším, co najdeme i v mnohem rozsáhlejších dílech - v krutosti se vyžívajícími nacisty i obyčejnými Židy, kteří se zdráhají pohlédnout pravdě do očí a zoufale lpí na každičké naději, že se jim podaří přežít.
Detektivní povídky ze staré dobré Anglie, které jsou jak dělané k čaji o páté. Zvlášť postava slečny Marplové je naprosto dokonalá.
Druhá šance pro Bábovky a několikátá pro Třeštíkovou, ale opět přečteno bez velkého nadšení. Autorčin styl psaní mi připomíná dvanáctiletou holku, co se snaží mermomocí napsat hezkou slohovku. Snaží se o to tak moc, že počet jejích hrdinek přesáhne únosnou mez. Což by se přežít ještě dalo, kdyby většina nebyla hloupoučkými pipinami.
Jednoduchý milostný román psaný trochu rozvlekle, ale zas ne tak moc aby vám přečtení zabralo více jak jedno odpoledne. Konec je zřejmý hned na začátku, ale to snad u každého milostného románu, ne?
Alchymista patří ke knížkám s určitým poselstvím, které si musíte přečíst v určitém věku a ve správnou chvíli. Leč uznávám, že autor moudry nešetří a na čtenáře je valí jedno za druhým, což může u někoho vyvolat otravný pocit zaseknutého kolovrátku. Mně se knížka líbila, ale taky jsem možná jen ve "správné" etapě života pro tuhle knihu.
Krutý životní příběh z doby, o které mnozí nechtějí slyšet a ti, kteří ji přežili, nechtějí mnohdy vyprávět. Jsem ráda, že Viola Stern sebrala odvahu a sepsala své hrůzné zážitky pro ty, kteří chtějí vědět.
Můj problém u postapokalyptických knížek je, že děj je většinou dost obdobný. Sice i zde se vyskytuje klasický scénář útěku z civilizace na venkov a boj o záchranu lidstva, ale oceňuji skvělý nápad s trifidy a především myšlenky o lidstvu a jeho jednání, do kterých se autor nebál pustit. Doufejme, že nic z toho se nevyplní.
Ota Pavel se v povídkách vrací ke svému dětství, životu a hlavně milovanému rybolovu. A vypráví o tom tak hezky, mile, nostalgicky a s láskou, že by mu člověk ty chvíle u Berounky snad i záviděl (i když nerybaří).
Orwell dokázal vystihnout rozpoložení, myšlenky a přání určitě mnoha obyčejných lidí před válkou - strach, prázdnotu a především touhu po klidu, domově a možnosti se svobodně "nadechnout". Hlavní hrdina se právě tyto věci snaží znovu objevit a vrací se proto do míst svého dětství. Bohužel zjišťuje, že nejenom současná společnost, ale i všechna krásná místa z jeho vzpomínek jsou zničena.
Orwella obdivuji za nadčasové myšlenky, které můžeme v jeho dílech najít. A kniha Nadechnout se není jiná.
Úchvatná novela - skoupá na slova, ale plná moudrých slov. Nutno přečíst. Je jedno kdy, tahle knížka se může číst pořád.
"Kolik srdcí bylo zlomeno v časech minulých, kolik srdcí je zlomeno v časech nynějších, a kolik srdcí bude zlomeno v časech, které nadejdou."
Opět severská krimi jak má být. Kepler to prostě umí a vlastně mu dávám vždy čtyři nebo pět hvězdiček. Tentokrát čtyři, ale je to spíš tím, že samotná zápletka mě osobně tolik nezaujala. A Saga... no policejní víla je fajn, ale Joona Linna je Joona Linna.
S Joonou Linnou nasednete do vlaku a vystoupit budete chtít až na konečné. A není to žádný courák, ale pořádný rychlík. Parádní čtení na max dvě noci (nebo jeden den jako u mě).
Nádherná kniha, která se dotýká strašného tématu. Jak už to tak u těch nejlepších knih bývá...
Je to opravdu tak zásadní kniha? Možná v době vydání, dnes jsme díky všem krvavým severským kriminálkám otupělý. Nebyla to perverze, která se mě dotkla, ale popis pocitů a světa z pohledu kluka, který přešel z podivného rodinného uskupení do naprostého bezvládí.
Všechny Keplerovy knížky s Joonou Linnou jsou skvělé, ale tenhle díl mi přišel ještě o chlup lepší než první Hypnotizér nebo třeba poslední Lovec králíků.
Melancholické dílko, ve kterém hlavní hrdina marně hledá své místo a cestu, po které se má v životě vydat. Knížka ale prakticky postrádá děj, prim zde hrají pocity, neuvěřitelné poetické popisy přírody a také otázky (hodně otázek), které v člověku zůstanou po dočtení.
Povídky jsou tak krásně napsané, že je kolikrát snadné zapomenout o jak temnou dobu šlo. Ota Pavel dokázal do příběhů promítnout všechnu radost i veselí z dětství a to i v povídkách, které jsou spíše bolestné.