Maevie komentáře u knih
Princ dvojí krve stojí, co se týče příběhu a gradace děje, hned vedle Vězně z Azkabanu. Každá kapitola posunuje děj rychlým spádem dál, atmosféra je stále temnější a dusivější, čarodějnické společenství nervóznější a Harry pod čím dál větším tlakem. Příběh se blíží ke svému konci a Rowlingová si připravuje půdu pro závěrečný souboj i odtajnění celého příběhu lorda Voldemorta. Zatímco ale odhalujeme minulost Pána zla, nechává autorka ostatní postavy dál vyvíjet a dospívat a v mnoha případech nám bere poněkud černobílý pohled na ně.
Pátý díl Harryho Pottera je pro mě především o vztazích a emocích. Harry jako pravý puberťák hýří všemi možnými emocemi – ke svým nejlepším kamarádům, Cho, Brumbálovi i Umbridgeové. Ani ostatní postavy ale nezůstávají bez citu a dál se vyvíjejí – Rona trápí žárlivost a malé sebevědomí, o profesorovi Snapeovi zjistíme něco z dětství, Hagrid se potýká s rodinnými vztahy a Brumbál přizná, že není neomylný. To vše společně s neuvěřitelně napínavým koncem dělá z Fénixova řádu další parádní díl.
Mohlo by se zdát, že v knížce se řeší především smrt, ale opak je pravdou. Nosným tématem je život a jeho skutečné uvědomělé prožívání. Kniha shrnuje fakta, která všichni tak nějak známe, ale málokdo se jimi řídí. Skutečnost, že nemá cenu se pachtit za nesmyslnými cíli, které nás nedělají šťastné, je neustále omílaná. Ovšem slyšet to z úst umírajícího člověka, který skutečně žil a který těmto zásadám opravdu věřil, má mnohem větší sílu, než to číst v kdejaké motivační příručce.
Kniha je reflexí jedné části amerických dějin, bez obalu ukazuje nejkrutější jednání otrokářů i vlastní pravidla a řád, které si černošské vesnice zavedly. Společně s utíkající hlavní hrdinkou poznáváme různé druhy útlaku, setkáváme se s veřejnými ukázkami násilí i promyšleným plánem na podmanění Afroameričanů. Dát podzemní železnici fyzickou podobu byl bezpochyby zajímavý autorský nápad, v tomto případě by mi ale bylo příjemnější, kdyby se v tomto bodě kniha přiblížila realitě a popsala skutečné fungování tajných cest.
Po přečtení skvělé knihy Pí a jeho život jsem se chtěla o tvorbě Yanna Martela dozvědět víc. Sáhla jsem po Portugalských velehorách a překvapily mě tři neobvyklé a trochu absurdní příběhy s náboženskou polemikou, kde autor opět nechal popustit uzdu fantazii a které spojuje téma víry, putování a – kupodivu – šimpanze.
Ohnivý pohár je první kniha ze série, u které by mi nevadilo, kdyby byla o několik desítek stránek kratší a rozvleklý děj by se tak trochu zhutnil. Nicméně je to také první kniha, která už úplně opouští kategorii nevinné dětské literatury a pouští se na mnohem temnější led, kde se na scénu dostávají kromě kouzelnických zapeklitostí i politické vztahy a hlubší lidské pohnutky.
Vězeň z Azkabanu už není žádná knížka pro malé děti. Stejně jako Harry dospívá, rostou i schopnosti Rowlingové a její talent pro psaní. Tentam je dětský jazyk a vyprávění přizpůsobené malým čtenářům, třetí díl je čtivé, kvalitně napsané a napínavé dobrodružství, které si užijí i dospělí. Třetí pokračování má navíc ještě jedno specifikum – jako poslední z „krátkých“ dílů je nabyto neuvěřitelným množstvím nových motivů, zvratů a překvapení.
Po prvním díle, ve kterém ještě byla cítit nejistá ruka autorky, je Tajemná komnata literárně i příběhově zajímavější. Děj příjemně graduje, přináší řadu zajímavých událostí a díky dětskému jazyku se snadno a rychle čte. Je těžké hodnotit knížku, která se stala kultovní, přece jen bych ale vytkla časté opakování faktů z prvního dílu, které mělo nejspíš sloužit jako připomenutí pro zapomnětlivé čtenáře.
Poprvé se mi Farma zvířat dostala do rukou jako čerstvě náctileté. Tenkrát jsem mohla stěží ocenit, o jak výbornou knihu jde, ale pamatuji si na nepříjemný svíravý pocit nespravedlnosti, který jsem po přečtení měla. Byť byly Orwellovou předlohou politické a lidské vtahy za stalinismu, je kniha satirou jakéhokoli totalitního režimu. Ukazuje se totiž, že lidstvo se chová neustále stejně, vždy se najdou ti, kteří baží po moci jako prasata, ti, kteří se zmůžou jen na hloupé papouškování jako ovce, i ti, kteří jsou příliš slabí, aby se odhodlali zlu postavit.
Počtvrté přečteno, počtvrté silný čtenářský zážitek. Román 1984 je o světě, kde je minulost promyšleně ohýbána, překrucována a mazána a kde jsou osobní život, vztahy a emoce jednotlivého člověka potlačovány. Orwell načrtl svět, kde jedna skupina mocných dokázala pomocí řady promyšlených kroků potlačit individualitu člověka i jeho kritické myšlení a z obyvatelstva udělat samostatně neuvažujících masu. Ojedinělé projevy svobody jsou tvrdě trestány, a to nikoli okamžitou smrtí, ale promyšleným mučením vedoucí k úplnému psychickému rozkladu člověka.
Není pochyb, že 1984 je díky tématům svobody a demokracie nadčasovou knihou. Přesto si troufám říct, že význam knihy se s technologickým vývojem posouvá. Zatímco s totalitními režimy už zkušenosti máme, kam až může vést rozšíření technologií, se teprve dozvíme.
Šestatřicet svižně napsaných fejetonů, které se pěkně a rychle čtou. Všem těm podivným běžeckým libůstkám, které autor (a vášnivý běžec) stačil vypozorovat, je věnováno vždy několik stránek napsaných s větším či menším humorem. I přes nadsázku a lehkou ironii, se kterou autor píše, mám z knížky mírně trpký pocit. Rozumování a předkládání, co je dobře a špatně, či dokonce názor, že běžci, co zaběhnou maraton za čtyři hodiny (a nedej bože více!), prakticky na trať nepatří, mi kazily zážitek ze čtení.
Smrt malého kluka, stoletá babička, jejíž život by vystačil na samostatnou knížku, zdrcená matka a otec, který ke svému synovi nikdy nenašel cestu… Kniha slibuje silný lidský příběh, který vás zasáhne přímo do srdce, její potenciál je ale bohužel nevyužitý. Jeden kluk z milionu je tak pro mě další knížkou, která se sice příjemně čte, hlouběji vás ale nezasáhne.
Povídky z knihy Smrt krásných srnců jsou tak krásně napsané, že je kolikrát snadné zapomenout, o jak temnou dobu šlo. Ota Pavel dokázal do příběhů promítnout všechnu radost i veselí z dětství a to i v povídkách, které jsou spíše bolestné. Naopak v Jak jsem potkal ryby se Ota Pavel vrací ke svému dětství, životu a hlavně milovanému rybolovu. A vypráví o tom tak hezky, mile, nostalgicky a s láskou, že by mu člověk ty chvíle u Berounky snad i záviděl (i když nerybaří).
Obě knihy jsou skvělé. V Rosemary má děťátko dokázal autor na necelých 200 stránkách vyšvihnout napínavý, čtivý příběh s temnou atmosférou. Stepfordské paničky také není žádná zdržovačka. Rovnou vtrhnete do víru děje a už z něj nevypadnete. Byť je Levin skromný na slova a paničky patří mezi literární jednohubky, dokázal autor vykreslit městečko i všechny jeho obyvatele tak, jako byste tam žili s nimi. Mrzí mě pouze jediné – chybějící odpověď na otázku Proč?
Edith Eva Eger se jako žena, která přežila holocaust, rozhodla ve své biografii zaměřit zejména na období po osvobození Osvětimi. Byť se jako čtenáři nevyhneme bolestnému osudu její rodiny i popisu hrůz koncentračního tábora, těžiště knihy leží někde jinde – v části věnované jejímu psychickému uzdravování. Autorka popisuje malá i velká rozhodnutí, která dovedla její mysl na svobodu a umožnila jí odpustit sama sobě. Prostřednictvím svého příběhu ale také varuje všechny, kteří by odmítli převzít vládu nad svým životem a zůstali by v roli oběti. Podle Edith totiž prohráváme pouze tehdy, když se my sami začneme za oběti považovat.
Kdybych fejetony četla v časopise, asi by ve mně žádný dlouhodobější efekt nezanechaly. Jako kniha ovšem vytvářejí deník, prostřednictvím kterého můžeme s autorkou sdílet zážitky, myšlenky i pocity, které za pět let zažila. Psaní Geislerové je typické svou rozvláčností, množstvím přirovnání a přívlastků a především zmínkami o jídle, kdo však hledá pohodové a milé čtení (především pro ženy), bude spokojen.
Český název přesně popisuje, co vás čeká – vzpomínky. Ty jsou od své podstaty odlišné od skutečnosti, protože čas a vzdálenost dokáží těžké momenty přesunout v mysli do pozadí, zatímco ty krásné získají nebývalé důležitosti. Vzpomínání Karen Blixen je přesně takové – idealizované, milé a poetické. A je také neuvěřitelně lyrické, díky tomu divoká Afrika na počátku kolonizace, do které se autorka zamilovala, na stránkách doslova ožívá.
Na první pohled banální vyprávění o jedné české rodině. Na druhý pohled příběh o rodině, která se snažila žít co nejlépe, přestože byla bičována jednou historickou událostí za druhou. Přestože se Slepá mapa nemůže pochlubit tak strhujícím příběhem jako Hana, čte se velmi svižně a poskytuje nádherný obrázek, jak první i druhá světová válka, nucené vystěhování Němců z pohraničí, sovětská okupace a socialismus ovlivnily osudy obyčejných lidí.
Kde zpívají raci – tam, kde je příroda ještě divoká, nepoznamenaná… Už komentáře a recenze naznačovaly, že Kde zpívají raci nabídne jedinečný příběh. Takový, kde je hlavní postavou příroda – samotná divočina plná života, krásy a svých pravidel, která poskytne bezpečný úkryt i láskyplnou náruč všem tvorům, kteří se ji naučí vnímat, respektovat a chránit. Na stránkách románu se odvíjí jak bolestivý lidský příběh o ztrátě, potřebě milovat i umění věřit a odpouštět, tak příběh o houževnatosti a neuvěřitelné odvaze. Lidské společnosti plné malosti a lhostejnosti nastavuje zrcadlo přehlížená bažina, která malé opuštěné dívce poskytne domov. Přes všechny bolestivé momenty je ale Kde zpívají raci především o lásce ke všemu živému, k divoké přírodě a její neuvěřitelné rozmanitosti.
Skvělá povídková antologie propojující historii nevalně proslulého Cejlu se současnými českými autory. Sbírka se může pochlubit neuvěřitelnou rozmanitostí, díky které je sbírka povídek skvělou ukázkou současné české tvorby, ve které si každý čtenář najde své oblíbence a oblíbenkyně.