Malarkey
komentáře u knih
Ve stínu slunce
Jakub Mařík
Asi jsem ještě nezažil lepší a údernější scifárnu, než Ve stínu slunce. Myšleno v tom smyslu, že krom toho, že se jedná o space operu, je tu akce tak požehnaně, že opravdu od začátku do konce máte pocit, jak kdybyste byli svědky nějakého sci-fi filmového spektáklu. Tohle se Jakubovi Maříkovi absolutně povedlo. Četl jsem, četl a dokud jsem nedočetl, tak jsem neměl klid v duši. Přitom celý ten děj začíná poměrně komorně – vraždou. Jenže na ní se pak nabaluje celý ten okolní svět, který nemá chybu a vy jste vlastně svědky příběhu, který už z kraje spěje k záhubě a to Vás vlastně nutí číst dál a dál. Souhry okolností totiž vytvoří tak zajímavý děj, že se nebudete chtít odtrhnout. A já tak vesele můžu začít přemýšlet nad tím, kdy se pustím do dalšího dílu…
Fakt hustej nářez
František Kotleta (p)
První díl skončil tak, že když bych na něj čekal další půl rok, tak bych se toho třeba ani nemusel dožít. Začít jsem tedy musel okamžitě, to pro jistotu, kdyby náhodou přišel nějaký ten covidgeddon. Autor stejný, psané slovo stejné, ale přeci jen jsou tu trošku rozdíly od prvního dílu. Jednak autor ubral na lechtivých scénách. Pak také musím říct, že mi chyběly víc české reálie, kterých jsem se vlastně ani moc nedočkal. Také už tu František Kotleta tolik nepopisuje minulost upírů, vše zřejmě bylo řečeno v knize první. Více si tu ale diktuje podmínky akce...a to tak, že mimořádně. Navíc postava Diana je naprosto perfektní a jakákoliv diskuze s Gerhardem k nezaplacení. Jelikož je ale závěr ještě brutálněji utnut, než v díle prvním, neváhám a pokračuji v rozjetém kolotoči. Tuhle sérii prostě dočíst musím.
Nadace
Isaac Asimov
Těšil jsem se na legendární sci-fi příběh a dočkal se těžkotonážního příběhu, který na pouhých 220ti stránkách řekne víc, jak kdejaká dnešní detektivka se 600ti stranami. Problém u Nadace jsem měl především s tím, že příběh nevypráví konzistentně, ale formou kapitol, které jsou v podstatě epizodami ze života Nadace. Počítejte tedy s tím, že každá kapitola rovná se jiné postavy. A postav je tu opravdu kvantum. Chvíli jsem si na to musel zvykat a chvíli to opravdu trvalo. Na obranu Nadace ale musím říct, že je fascinující, co v roce 1951 Isaac Asimov dokázal mít v hlavě. Sice se rozhodně nejedná o jednoduché čtení, ale místy si budete říkat, jak kniha v mnoha myšlenkách předběhla dobu. Když je někdo vizionář jako Isaac Asimov, tak holt neexistuje konkurence. Nakonec ale končím u tří hvězd a jdu do dalšího dílu. Jsem zvědavý, jak se ten námět bude vyvíjet a doufám v ucelenější děj.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Tématicky velice zajímavá kniha, která do příběhu Žítkovských bohyní místy jde až moc do hloubky, ale na druhou stranu ji to vlastně ani nemám za zlé. Sice ta hloubka knihu notně prodlužuje, což mě místy vysloveně nebavilo (celá řada podrobných spisů ať už komunistických nebo nacistických), ale v tomto případě vše má své opodstatnění. V hodnocení sice dávám tři hvězdy, ale za zajímavé téma a silný závěr si kniha svoji pozornost rozhodně zaslouží.
Ostrov Entry
Peter May
Peter May se díky Lewiské trilogii stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů. A já jsem rád, že se podobně laděných „detektivek“ drží i po jejím ukončení. Hebridy zaměnil za Magdaleniny ostrovy a v podstatě je to úplně to samé. Akorát s jinými postavami a s jinou vraždou. Vražda je poměrně obyčejná a vyšetřování se váže nejenom na samotný ostrov Entry, ale i na hlavní postavu, která má s manželkou zavražděného společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. Kniha se, jak je u Maye zvykem, dělí na dvě části. První část je z minulosti, která je naprosto úžasná a četla se prakticky sama. Druhá je z přítomnosti, ve které se řeší právě ona vražda a také neměla chybu. Závěr je naprosto perfektní a vysloveně mě mrzelo, že je konec knihy. Doufám, že to není první, ani poslední případ Simeho, protože jsem si na jeho neobvyklou osobnost dokázal hodně rychle zvyknout.
Inferium
Roman Bureš
K autorovým povídkám jsem se v tomto případě dostal dříve, než k samotné knize. Nicméně už ty povídky mě naprosto uchvátily, takže jsem se na Inferium ve své knihovně nemohl vynadívat a jak byla příležitost, okamžitě jsem se do něj pustil. No a výsledek? Exkluzivní. Autor využívá svoji znalost historie, kterou umě podkresluje celý příběh odehrávající se ve dvou perfektně a poměrně podrobně popsaných světech. Světě démonů a světě lidí v době právě probíhající druhé světové války. Téma je hodně zajímavé a skýtá celé množství originálních nápadů, se kterými si autor dal práci.
Crota
Owl Goingback
Už Běsnění kojota vnímám jako jeden z nejlepších překladových románů Golden Dogu. Na Crotu jsem se tak logicky velice těšil. Výsledek je pak k mé spokojenosti dobrý. V rámci filmové terminologie by Crota byl naprosto klasický vyvražďovací horor s klasickou zápletkou a neklasickou zrůdou, kterých je tu sto a jeden kus za rok. Jenže Crota je, jako když si poprvé pustíte Věc od Carpentera. Výborně napsaná a fantasticky využívající indiánskou mytologii, takže Vám do těch klasických hororových prvků přidá něco navíc a čtení tak díky tomu všemu baví od začátku do konce.
Na dně
Rachel Caine (p)
Výborný a ve skrze perfektně čtivý thriller z prostředí středozápadu USA. Počítat můžete s mrtvolami, ale trošku jinak, než byste byli třeba u detektivky standardně zvyklí. Zde postava detektiva je až na druhé koleji. Na té první je rodina, která se, a to především, snaží ve světě přežít, protože byla, aniž by to věděla, součástí manželových vraždících praktik. Chvílemi je to pěkně drsné, pak zase rodinně, až ledově, klidné. Jedno ale tyto odlišné pocity spojuje. Skvělý autorčin rukopis, který si s příběhem jednoznačně perfektně pohrál.
Polibek Choroby
Tom Gottwald
Jako debut musím sklonit autorovi poklonu. Do Polibku Choroby jsem se totiž naprosto okamžitě začetl. A přitom stačilo málo. Otevřít první stránku.
Autor si přichystal zajímavé téma, které je svým pojetím napínavé hned od začátku. Deníkové zápisky, vyšetřovačka, mystično kolem toho. A pak najednou bum, šok, výbuch a z celého námětu se stává úplně jiný žánr. Zajímavé, promyšlené a originální.
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Na rovinu hlásím, že nebýt Pevnosti, asi bych se k této knize v životě nedostal. A musím se přiznat, že se jednalo o velice milé a zábavné čtení.
Dům v blankytně modrém moři není vůbec složité čtení. Vypráví příběh Linuse Bakera, který celý život jezdí kontrolovat sirotčince pro nebezpečné čarodějné děti a žije poměrně smutný život. Žije ho ale především proto, že ví, že je jiný, ale nějak to nemůže pojmenovat. A tak se raději uzavře do sebe a pasivně se staví ke všemu, co vyjadřuje jakoukoliv emoci.
Jenže pak se mu naskytne příležitost dostat se do sirotčince, odřízlém na ostrově, který mu změní život. Doslova.
Celá kniha je poměrně čitelná, ale nesmírně poutavá. Navíc pokud máte strach z LGBT témat, tak vězte, že zásadní to bude až na závěr knihy. A tam to bude všechno tak přirozené a upřímné, že to vezmete za absolutní samozřejmost.
Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih
Matthew Perry
Oceňuji každého herce nebo herečku, která se rozhodne své pocity sdělit formou knihy nadšenému čtenáři. My je známe věčně usmívající, bavící nás, ale mnohdy je realita úplně jiná a je dost těžké se dostat do hlavy těchto herců a hereček, které máme tak rádi.
U Matthew Perryho by kde kdo mohl po přečtení říct, kéž bych tuto knihu nikdy neotevřel, protože Matthew se tu otevírá veřejnosti se všemi svými démonya že jich má. Seznam všeho, co mu postupně kopalo hrob, by dalo na několik stran a stejně je tu mezi námi, což zřejmě o něčem svědčí. Minimálně o jeho tuhém kořínku.
I přesto jsem ale rád, že jsem si tuto knihu mohl přečíst. Pravda, asi na něj už nikdy při sledování Přátel nebudu koukat stejně, ale ono si to časem sedne a přijmu to jako holý fakt. Přeci jen, hoďte kamenem, koho netrápí nějací vnitřní démoni. A jsou mezi námi i tací, kteří jich mají více, než jsou schopni vůbec unést. I z nich je ale možné se učit a i proto jsem rád, že Matthew tuto knihu napsal.
Napsal jí totiž veskrze dobře, i když se tu občas děsně opakuje, časově přeskakuje a samotný předklad z nakladatelství plný chyb tomu také nepomáhá. Čtyři hvězdy ale přesto zaslouženě.
Krvavé pohraničí
Vladimír Šlechta
Příběhy z Krvavého pohraničí nevadí, jak budete číst. Každá kniha je samostatný příběh a ne jinak je tomu i u tohoto vlastně prvního románu ze samotné série.
Dal jsem si od tohoto fantasy světa asi rok odstup. Když jsem se tedy začítal do této knihy, připomínal jsem si, co jsem se vlastně o tomto světě už dozvěděl. To jsem ale ve výsledku nemusel, protože autor mi to zde opět všechno hezky shrnul a čtivě mě do světa uvedl tak, že jsem byl okamžitě pohlcen.
Jediný kámen úrazu u této knihy je asi ten, že nemá úplně nosný příběh. Vlastně se toho v ní moc neděje, ale zároveň je toho pořád dost na to, aby Vás uhranula a museli jste číst až do samotného konce. Děj je totiž takový jako když hrdinové přijdou do města a v tom městě jsou a v průběhu toho jejich stanování se v něm dějí různé nepřístupnosti, jejichž jsou bohužel součástí.
I to málo ale stačí, abych byl spokojen. Vladimír Šlechta píše krásně čtivě a živě. Jeho Krvavé pohraničí je prostředí, které mi z českých fantasy světů přirostlo opravdu hodně k srdci a vždy se budu těšit na další příběh z tohoto světa.
S kouzelnickou hůlkou: Magické dospívání filmového čaroděje
Tom Felton
Pokud jste si prožili celé dětství s Harry Potterem, tak jako já, tak tahle kniha je mířená přesně pro Vás. A přidá ještě jedno poselství navíc.
Tom Felton v roli Draca Malfoye byl, coby úhlavní nepřítel Harryho Pottera, vždy trnem v oku všech fanoušků Harryho Pottera. Když jsem se ale dozvěděl, že chystá knihu, kde sesumíruje všechny dosavadní vzpomínky a zkušenosti, docela jsem se na samotnou knihu těšil. Už jsem totiž věděl, že Tom Felton je vlastně docela sympaťák, že se mu líbí Praha, a že má takovej volnější přístup k životu, který vypadá tak, že nemá problém na Karlově mostě vytáhnout kytaru a hrát tam pro radost kolemjdoucím. No, na tohle já vždycky slyším…
Horší už to bylo s jeho životním příběhem, který se asi i jako určitá forma terapie rozhodl vyprávět touto knihy. V podstatě to ale není nic objevného. U těch, kteří se proslaví už jako děti, tak nějak počítáte, že to bude na úkor něčemu. A v této knize to Tom hrozně hezky popisuje.
Vypráví tu o dětství, o natáčení Harryho Pottera, o tom, jak se mu spolupracovalo s velkými hereckými hvězdami, ale i o tom, co se dělo po natočení posledního dílu. Někdy úsměvné, někdy náročné, v mnoha ohledech ale dobře napsané.
Nová tajemství Prahy
David Černý
Nádherná kniha, jak obrazově, tak textem. Autor má Prahu evidentně hodně rád, protože o ní dokáže živě mluvit a má chuť čtenářům představit řadu zajímavých míst, o kterých třeba neměl ani tušení.
Samotného mě česká historie hodně zajímá, moc rád se Prahou procházím a objevuji zákoutí, o kterých jsem neměl ani tušení. Historické centrum Prahy má takových míst nepřeberné množství, stačí se jen zamyslet a občas vstoupit tam, kam by Vás to na první pohled netáhlo...v tu chvíli se totiž otevírají netušené možnosti stověžaté Prahy.
No a pokud tomuto objevování chcete podlehnout a trošku to i podpořit, tak zkuste tuto knihu o nějakých těch náhodných tajemstvích staré Prahy. Stojí to za to!
Ateliér špičatých klobouků 1
Kamome Širahama
„Rychle, rychle, rychle…“
Asi nejhezčí a nejmilejší manga komiks, co jsem za poslední léta četl. Konečně něco, co je hezky namalované, miloučké, zábavné a zároveň s námětem, který umí chytnout za srdce.
Hodně mě to překvapilo. Hlavní hrdinka Coco je taková miloučká holčička, co by chtěla čarovat, ale úplně k tomu nemá predispozice. Nebo si to minimálně všichni kolem ní myslí. Souhrou různých okolností ale narazí na čaroděje a ten jí nabídne cestu čarodějnictví, čímž vlastně popře celý ten do té doby fungující kouzelnický svět, ve kterém kouzlit mohou údajně jen ti, kteří to mají vrozené.
Celá knížka je hrozně hezky namalovaná. Zároveň je ale i krásně přeložená. Tak jako dětsky, ale zároveň s krásnou, až noblesní češtinou, která je milá, zábavná a přesně vystihuje nulovou trpělivost hlavní hrdinky. Ta by totiž za pár chvil ráda uměla úplně všechno.
Moc se mi tento nápad líbil. Jednoznačně ho řadím mezi jedny z nejlepších manga komiksů, ke kterým jsem se přes časopis Pevnost dostal.
Ozvěny záhrobí
Veronika Fiedlerová
Na pokračování příběhu Benedicta Klausnera jsem se osobně moc těšil. Přiznám se, že jsem za ten rok zapomněl, kde kniha vlastně skončila. Jakmile jsem ale začal druhý díl číst, okamžitě jsem se v tom našel a život hlavního hrdiny tak v mé hlavě postupně plynul dál.
Líbilo se mi, kam se děj ubírá. Líbilo se mi to tak moc, že mě kniha absolutně pohltila. Na autorce je znát, že u druhého dílu už věděla, co přesně chce a kam děj celé trilogie postupně směřuje. Celé je to vlastně, ve vší jednoduchosti, o složitém životě nekromanta Bena, ke kterému se minulost vrací jak bumerang a on jí musí řešit. K tomu ale musí dál dělat práci pojišťováka a řešit případy i tam. Takže tyto dvě linky se postupně míchají, až se místy spojí i v jedno.
Je znát, že autorka má ráda ono ponuré prostředí záhrobí. Sleduji ji na instagramu a líbí se mi, jak si jezdí různě na výlety na hřbitovy. Osobně mám atmosféru hřbitovů také rád, takže pro její nadšení mám pochopení. Mají v sobě mnohdy hutnou atmosféru skrytou v náhrobcích zemřelých, která se Vám otevírá o to víc, o kolik čtete pasáží na náhrobních kamenech. Čím starší, tím samozřejmě lepší. V celkovém kontextu je pak hrozně znát, jak jí to pomáhá při psaní, protože podobně ponurá atmosféra je skrytá i v jejich příbězích.
Druhý díl se mi líbil o to víc. I proto, že finále tu nabralo totálních, až biblických, rozměrů, což musí čtenáře vždycky potěšit. Posledních sto stran jsem se nedokázal odtrhnout a to je pro mě vždycky jasný důkaz kvalitního čtiva. Na třetí díl už se teď moc těším.
Jednou se to stane
Milan Skála
Strašně zvláštní kniha, zvláštní už svojí podstatou. Když jsem se na ní chystal, tak jsem z popisu nedokázal ani určit, co vlastně budu číst a na internetu ani nedokázal vyčíst s čím mám co dočinění. Prostě nula. Na nakladatelství Golden Dog dost nezvyk.
Očekávání tak byla nijaká, jediný bonus pro mě byl akorát v tom, že jsem od autora četl již tři detektivní novelky z knihy Vymazlené vraždy, které se mě líbily, a to je vlastně vše.
Ihned z kraje jsem se ale docela slušně začetl. Reálné prostředí, nereálné postavy, ale to by úplně nevadilo. Prvních sto stran jsem teda vůbec netušil o čem to je. Prostě jsem jenom četl a četl, dozvídal se něco o záhadném Petrovi, který toho za život zažil víc, než deset lidí v řadě nebo se vzdělával některými kapitolami, ze kterých mi autor dokázal, že má neuvěřitelný přehled a disponuje mnohými veskrze zajímavými informacemi.
Kniha jich totiž byla plná.
Možná je ale škoda, abych tu popisoval o čem příběh vlastně je. Ten moment překvapení tu na mě působil hrozně neotřelým dojmem. I když se to mnohdy svým veskrze obšírným a popisným stylem velice těžce četlo, pořád jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem stránku za stránkou zvědavý, co se bude dít dál.
Nakonec nemůžu zhodnotit jinak, než jako nesmírně originální sci-fi záležitost s realistickými prvky běžné současnosti. Když bych řekl, že kniha pracuje s evolucí člověka, řekl bych toho pořád hrozně málo. Na jednu knihu je těch myšlenek, informací a dějů tak strašně moc, že čtyři hvězdy je asi to jediné, co můj mozek dokáže pobrat.
Jestli bych do dnešního dne měl jmenovat jednu knihu, kterou bych si za život chtěl přečíst ještě jednou, byl by to román Jednou se to stane.
Jihočeský horor
* antologie
Důkaz, že Jižní Čechy jsou ideální pro všechny spisovatele hororové literatury. Je totiž až s podivem, že jsem před lety o české hororové scéně četl snad jen z pera Svatopluka Doseděla a nyní tomuto žánru v roce 2021 vychází i samotná povídková sbírka cílící právě na tuto část České republiky. Každopádně za mě super a když těchto sbírek bude víc, vůbec se nebudu zlobit.
Všechny povídky měly něco do sebe. Osobně jsem se nesetkal s jedinou, která by mě vysloveně nebavila. Sestupně je popisuji níže:
KALVÁRIE od Svatopluka Doseděla, která mě opět bavila i po těch letech. Autor by měl daleko víc psát...
HEDVIKA od Václava Votruby, která nádherně pracuje jak s tamním prostředím, ale i s nemrtvými, což já osobně moc rád
PŘÍCHOZÍ TISÍCE OTCŮ od Honzy Vojtíška, která mě asi naučila v českém hororu přijímat sexuální scény, pač jsem se u ní strašně nasmál
HOVOŘÍCÍ BYTOST WEBSTER od Miroslava Pecha, která mě hned v úvodu uzemnila drsnou atmosférou, odpornými scénami a parádní pointou
MALÁ RYBA, VELKÁ RYBA od Jiřího Sivoka, která je hodně úchylná, ale silně čtivá
UKOLÉBAVKA od Václava Křenka, která byla nejkratší, ale zato správně úderná
Povídky BAZÉN, NÁVRAT DOMŮ, POD ZVONEM, PODSVĚT pak hodnotím zhruba stejně. Přiznám se, že mě natolik nezaujali, ale nemůžu říct, že by byly špatné. V knize se perfektně doplňují a nepotkáte tak dvě podobné.
Lockdown
* antologie
Sborník povídek, který vznikl v době lockdownu. Zřejmě měl takový úspěch, že ho i otiskli (to ještě nebyl nedostatek papíru jako dnes) a vydali nejdřív v časopise Pevnost a následně jej poslali i na volný trh. Standardně se v něm skrývají lepší i horší povídky. Obecně bych ale řekl, že je to reklama na autory nakladatelství Fantastická Epocha, protože každý, který tu má povídku, už zde vydal nějakou tu zajímavou knihu, ke které jsem se ještě pořádně nedostal a tak to prozatím činím alespoň formou tohoto sborníku. Obecně vzato zde nebylo špatného textu. Některé byly vlažnější, pár jich bylo s parádní pointou. No a mezi ty nejlepší řadím jednoznačně Staří přátelé od Míši Merglové, Panenka od Romana Bureše a Tlesknutí jedné dlaně od Petra Schinka. Tak a teď už jen začít se samotnými knihami autorů…
Tvorové světla a temnoty
Roger Zelazny
"Mezi námi dvěma
jsou slova
jak malta
a dělí i navzájem spojují
ty kousky, ze kterých máme svá těla."
Tak tohle bylo něco. Noční můra překladatelů, náročná četba pro čtenáře. Roger Zelazny se vybláznil a okusil kus surrealismu. Nic nedává smysl, vše je absurdní. Měl jsem co dělat, abych ty krátké kapitoly dal. Dokonce se nebojím tuto knihu označit za jednu z těch nejtěžších, co jsem kdy vůbec četl. A jak pak to muselo být pro překladatele, když jsem si na konci přečetl dovětek pana Bronce ze Strak. Neuvěřitelný. Jestli někdo začal s weird fantasy, tak to musel být Roger Zelazny.