Malarkey
komentáře u knih
Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech
Karin Novotná
Od Karin Novotné jsem už četl povídky ve sbírce Červi v hlavě a tak jsem tušil, do čeho jdu. Určitě jsem počítal s tím, že tato novela bude čtivá a řádně hororová. Což se bez potíží splnilo.
Líbí se mi, že zde nejsou žádné vulgarismy. Nic, co by bylo vysloveně nechutné. Prostě se tu pracuje s mladou hlavní postavou a ta žije v čistě reálném, mnohdy pro mladé těžkém, prostředí. Moment překvapení ale přichází ve chvíli kdy se setká s neznámem. V tu chvíli jsem z knihy prosycené popkulturními prvky cítil atmosféru jak ze Stranger Things a po dobu pár kratších hodin si to tu vysloveně užíval.
Sudetenland
Leoš Kyša
Představte si, že k Benešovým dekretům vůbec nedošlo. Po druhé světové válce odešel z pohraničí jen ten, kdo odejít opravdu chtěl. Nebo pro to minimálně měl důvod. Ti ostatní zůstali, komunisti tu společnost jaksi taksi pod tlakem drželi a jak došlo k Sametové revoluci, rozjelo se parádní lidské peklo plné hyen a hnusu.
Leoš Kyša alias František Kotleta touto knihou představil alternativní svět, kde v prostředí bez existence Benešových dekretů pracuje s přesmyčkou, která tu do dnes před mnohými otevírá řevnivost české národnosti a pospolitosti. To vše ale založené na skutečných událostech a reáliích. Zajímavé, hodně zajímavé.
Největší kámen úrazu této knihy nicméně vnímám v tom, že vlastně nevím, co je realita a co fikce. Co je představivost autora a kde svůj námět zakládá na skutečných událostech. Některé názory nebo historické popisy jsou až k neuvěření a dokud jsem se nedočetl o průmyslníkovi Fiedorovi (po kterém je pojmenovaná Fidorka), tak jsem ani neuvěřil.
I tak se ale jedná o hodně zajímavou myšlenku a nejen zajímavé zpracování. Klidně bych si podobných příběhů z tohoto prostředí dovedl představit víc.
Městečko
Łukasz Radecki
Jak z Golden Dogu Honzu Vojtíška už tak trošku znám, je mi úplně jasné, proč si na první jeho překladovou knihu vybral právě Městečko polských autorů.
Městečko má totiž téma. A tou je slovanská mytologie a jedna z tamních nestvůr. Přitom na první dobrou byste to za žádných okolností neřekli.
Začátek totiž je hodně civilní, čtivý. Postupem děje ale hlavní postavy dorazí do městečka Morwany, jehož zašlá sláva je cítit nejen ve vzduchu, ale i na čerstvě zvedlých chlupech nejen na rukou, ale i nohou.
Postupem času převládá brutalita, sex, extrém. Mnohdy jsem si říkal, jestli ještě pořád čtu mytologický horor nebo sexuální horor. Nechutenství tu místy opravdu vládne a kdyby nebylo akčního závěru, asi bych i zvrátil.
Takže už vidíte tu paralelu u Honzy Vojtíška? U jeho příběhů je to totiž často dost podobné. Ale stejně jako on, tak i Poláci zde mě dokázali svým námětem uhranout. A i proto si zaslouží jednoznačně pozornost.
Čas Růže
Věra Mertlíková
Na nejnovější román Věry Mertlíkové jsem se po přečtených Třech kobylách vysloveně hodně těšil. Čas růže je ale v mnoha ohledech dost odlišný román, přesto i tento má velký historický základ.
Historický základ si autorka totiž vzala z dobové Neapole konce 15. století. A k tomu nabalila opět překrásný příběh.
Třeba odkaz na namalování Zrození Venuše od Botticelliho je tu věru takřka dokonalé.
Nicméně zpátky k příběhu. Ten je opravdu skvělý, ale má rozdělení na tři kvalitně různorodé části. V prvních dvou jsem místy, musím se přiznat, bojoval s tím, že autorka rozlišuje klasickou kostru románu - tedy popis a přímou řeč - a kurzívou pak píše myšlenky konkrétních postav. Těch myšlenek je tu navíc zatraceně hodně. A i když jsem si zvykl, mnohdy jsem to dost kousal. Kde jsem si ale zvyknout nedokázal, tak jak sladkobolně je kniha mnohdy psána. Chvíli jsem měl pocit, jak kdybych četl milostný příběh o Angelice a sultánovi, a ne něco co má psanou formou připomínat právě Tři kobyly, které mě tenkrát totálně odzbrojily. Ten ženský motiv tady mnohdy byl nejen naivní, ale i dost neuvážlivý.
Zajímavé nicméně je, že ve třetí části šel dost do pozadí a jak se začalo schylovat k finále, námět mě hodně vtáhnul do sebe a vyplivnul vyřízeného až při přečtení poslední stránky.
Čas růže má totiž opravdu epický příběh a byla by obrovská škoda ho i přes různé nesrovnalosti vyignorovat. Pořád je to Věra Mertlíková, která má na příběhy dar a i když do knihy dala více ženských motivů, než by bylo potřeba, v poslední třetině mě přesvědčila, že to tu stálo za to. Navíc Straky si tradičně pohráli s obálkou a obsahem, takže si můžete být jisti, že budete držet v ruce jedno z nejhezčích knih posledních let.
Čtvrtá děvka
EV Knight
Další z přeložených knih z nakladatelství Golden Dog je Čtvrtá děvka, která láká nejen názvem, ale i poměrně extravagantní obálkou, které si chtě nechtě musíte v knihkupectví všimnout. Jak je ale na tom samotný příběh?
No, je to docela nářez. Jedním slovem. Taková hulvátsky agresivní middle adult hororová prasárna s příměřenou dávkou hnusu a vulgarity.
Určitě je to ale kniha, která má poměrně přímočarý děj a čtivost, která se jí nedá upřít. Popravdě mi hodně připomínala českou Daemonicu od Martiny D. Antonína. Minimálně tím peklem a ďábly jako takovými. Jinak je to ale jednoznačně kousek, který čtenáře nestihne udivovat, a kde každou další stránkou nebudete ani tušit, co Vás bude čekat.
Zajímavý kousek.
Jejich moře
James L. Cambias
Na nakladatelství Planeta9 jsem pokukoval už řádku měsíců. Nicméně až s knihou Jejich moře jsem tento vztah protrhl a okamžitě si knihy z nakladatelství oblíbil.
Měl jsem ostatně pocit, že zde jdu na jistotu. Nádherný obal, zajímavý námět. Ten navíc opravdu zajímavý, protože tu autor popisuje tři různé děje, které se zároveň prolínají. Jeden z pohledu lidstva, dva z pohledu mimozemšťanů. Jedněch, které lidstvo objevuje a druhých, se kterými ty první lidstvo objevuje.
A vlastně kniha o tom, jak může být obtížné, když tři různé bytosti spolu komunikují a v rámci komunikace si nerozumějí. No a co si budeme povídat, nemusíme být u různých bytostí, abychom si nerozuměli. Nemusíme být ani u národností, aby si lidé mezi sebou nerozuměli. A ta premisa je tady jasná a musím říct, že baví od začátku do konce.
Reg Dolls: Dejchej nebo se udus
Lenka Limberk
Na rovinu zde přiznávám, že když bych Lenku neznal, pravděpodobně se k této knize vůbec nedostanu. Jelikož se ale známe léta z ČSFD, bylo mi velikou ctí vyjít ze své knižní bubliny a zkusit něco, co jde úplně mimo můj žánr. Občas totiž není od věci otevřít nějaký pro mě neznámý příběh a vpravit si ho do života. Občas totiž i to, z čeho nevíte, co čekat, může vzejít velice milé překvapení. Znám to převážně z filmového světa a nyní už i z toho knižního.
Lenka tu otevřela příběh tří hlavní postav, které na první dobrou nemají vůbec nic společného. Snad jen akorát rok, ve kterém jejich knižní příběh začíná. Jak to ale tak bývá, k nějakému tomu prolnutí tu postupem času dochází a vyvrcholení je vysloveně vydařené. Autorka tu děj těchto tří postav situuje ve třech časových rovinách a především v různých prostředích, kde v každé se skví určité její zkušenosti a je velice milé to pročítat a zamýšlet se nad tím, co je autorčinou fantasií a co čirými zkušenostmi.
Obecně musím říct, že se podle mě jedná spíše o ženské čtení. Hodně se tu pracuje s emocemi, se vztahy, s děním kolem hlavních postav. Málo se popisuje prostředí, což mě docela překvapilo. Ale v kontextu celého děje je to přesto velice čtivé a zajímavé v momentě, kdy k Vám postavy nějak přilnou a Vy máte tendenci a chuť zjistit, jak to s nimi vlastně dopadne.
Jako knižní debut tedy musím říct, že skláním pomyslný klobouk a děkuji Lence za hezký a neotřelý zážitek. Myslím si, že tato má vycházka z mého knižního standardu stála za to a moc jsem si ji užil. Děkuji! :-)
Přemyslova krev
Jitka Svobodová
Na tuto knihu jsem se hodně těšil, především pro svůj obsah. Pocházím totiž ze Staré Boleslavi a doba Přemyslovců je téma, které mě hodně zajímá, byť tolik faktických informací z té doby nepochází.
Autorka si tak vzala hodně velké sousto, co Vám budu povídat.
Výsledek je ale více než adekvátní. Jen je třeba si na knihu vzít hodně času. Když totiž tento komentář stočím ke knize jako takové, tak Straky si s ní daly krásnou práci. Pevná vazba, vnitřní vazba s mapou tehdejšího Českého státu, překrásná obálka, vnitřní ilustrace dobové. No, na první dobrou prostě bichle, u které Vám musí být patrné, že toto je kus, který se v knihovně bude krásně vyjímat.
Výjimečná je i svým obsahem. Kniha totiž v rozmezí cirka 40 let vypráví, co kapitola, to rok, dění na scéně českého státu. A to přesně v duchu dobových her o trůny, kterým by i americký spisovatel Her o trůny mohl v lecčems závidět. Dobová divočina, ale zároveň i velká práce s představivostí a domýšlení si faktů a atmosféry doby. Osobně jsem třeba měl hodně co dělat, abych si na někoho z knihy zvykl a měl ho rád.
Když jsem třeba stál pod tisíciletým dubem v Peruci a rozmýšlel nad tím, jak Oldřich potkal Boženu, když tam prala sukno, představoval jsem si to o dost romantičtější, než jak je to popsané zde. Autorce to ale nemám za zlé, pracuje s informacemi, které jsou k dispozici a mnohdy to jsou právě teorie, na základě kterých vytváří děj.
Největší a asi jediný kámen úrazu na knize vidím v tom, že pracuje s dobou, ale ne s kdovíjak nosným příběhem. Popisuje dění v Českém státě za vlády Přemyslovců, ale nevypráví kdoví jak výpravný příběh. To, co ale zde vypráví dělá s takovým zaujetím a přesností, že jsem stránku za stránkou hltal ten dobový svět. Jen si říkám, jestli je taková kniha s tolika informacemi pro každého.
P.S. Finále knihy je jednoznačně úchvatné.
Farma zrůd
Martin Štefko
Martin Štefko mě za těch pár let dokázal přesvědčit o tom, že drsná detektivka je žánr, který mu jde hodně dobře. Jsem tedy rád, že v tom pokračuje, a že dál odvíjí příběh neobvyklého vyšetřovatele a asociála Hanka Goirgia.
Pokračování s názvem Farma zrůd kvalitou nezanedbává před Mrtvými ženami. Drsný, hutný noir příběh plný brutalit, který se čtenářovi průběžně vyvíjí stránku po stránce, neodložíte, dokud jej nedočtete.
Přitom si tu autor dovoluje v kontextu celé knihy zajímavý nápad, kde hlavní děj začíná odvíjet v přítomnosti, pak pro pochopení děje vrací děj do minulosti na poměrně dlouhou dobu v ní plave, aby finále opět vrátil do přítomnosti. Je to jako když byste četli dvě různé knihy, dva různé příběhy, ale v kontextu s tím děním v obou z nich se Vám to sleje do luxusního finále, které brutalitou a emocemi nešetří. Chvílemi jsem sice měl pocit, že ten prvotní děj hodně upozadil, ale po návratu do aktuální reality mě rychle uvedl v omyl a já si tak mohl tento knižní zážitek v pohodě užít.
Mariňáci
Robert Fabian
Robert Fabian mě vlastně dokázal přesvědčit hned na první dobrou a od té doby se na každou jeho knihu vysloveně těším. Třetím příběhem z jeho pera se mi tak do ruky dostali jeho debutoví Mariňáci.
A ano, je to vzorový příklad military sci-fi. Hned z kraje Vás totiž uvede do akce. Ta je sice tréninkem, ale okamžitě je patrné, že popisovat akci autorovi jde sakra dobře. Četa mariňáků následně v čase klidu na ubikacích dostane za úkol vypátrat co se stalo na vzdálené těžební stanici stalo, když tam náhle přestali s centrálou komunikovat. No a při příletu na planetu začíná fantastická atmosféra, kterou by čtenář mohl krájet. Ano, můžeme tu polemizovat nad tím, že to tu hodně připomíná Vetřelce. Pravda ale je, že to je vlastně pochvala. Ono to totiž opravdu jen připomíná. Vývoj děje se totiž postupem času posune úplně někam jinam.
Trošičku mě mrzelo, že někdy v půlce knihy atmosféra vzala akcí za své. Jakmile se totiž samotná akce rozjela, nebrala konce a místy opravdu byla hooooodně dlouhá. To je vlastně i ten důvod, proč jsem nakonec jednu hvězdičku od jinak skvostného příběhu ubral. To a vlastně i fakt, že tu je hrozně moc hlavních/vedlejších postav a tak jsem to prostě pojal tak, že jsem si jen k některým udělal vztah a těmi jsem si průběh dění v knize řídil. Pořád se ale jedná o výborný román, exkluzivní žánrovku, která svými hrdiny odkazuje na největší drsňáky osmdesátkových akčních filmů. A k tomu se já vždycky moc rád vracím.
Píseň severu
Michaela Merglová
Moc jsem s druhým dílem série Píseň oceli neotálel. Dal jsem tomu slabých půl roku a na sklonku téhož roku jsem se do ní opřel. Přeci jen jsem chtěl skončit něčím....dobrým.
A přání se opravdu splnilo. Druhý díl s názvem Píseň severu pokračuje v podobném ražení jako její první díl. Autorka nám tu vypráví životní etudy Cuchenana a Minangara v šesti jednotlivých příbězích, které nemají úplně hlavní děj (byť poslední příběh nás jednoznačně nasměřuje na třetí knihu), ale které mají časovou souvislost a tak to působí, že jste se s touto knihou pozvali k jednomu hrdinovi a jednomu bardovi...a s nimi zažíváte to, co byste ve středověkém fantasy světě chtěli zažívat sami.
Úžasné jsou především dialogy mezi nimi. Často jsou opravdu dlouhé, ale čtení je jako když se napijete nějakého dobrého piva a nechcete přestat, tak pijete, dokud ten půllitr nedopijete. Pak si ale vyžádáte další a celý ten krok s chutí opakujete. Prostě dokud se neopijete.
Já takových momentů s pivem za rok pár mám a musím říct, že si na ně pokaždé pamatuju a pamatuju si i ta místa, kde se mi ta radost v hlavě urodila. Stejně tak to mám ale i s touto knihou a jsem rád, že jsem na sklonku roku 2022 mohl skončit něčím, co je zároveň tím nejlepším, co jsem letos četl. Děkuji! :-)
V rozkvětu
Kristina Haidingerová
Zrnka temnot z Golden Dogu neberou konce a neustále si udržují svojí kvalitářskou formu. Důkazem budiž i tento kousek s názvem V rozkvětu.
Od Kristiny Haidingerové jsem ještě nic pořádně nečetl. Byl jsem tedy hodně zvědavý, co se zde bude dít. Domnělý, poměrně běžný, start běžného života. Nějaké to rande, setkání v klubu…a pak to přijde. Bizzaro jak vyšité. Hlavní hrdinka se probere v jistém psychedelicky znějícím světě a začíná ta správná sranda…nebo děs. Záleží, jak k tomu chcete přistupovat.
Autorka skvěle popisuje. Bavilo mě číst to, jak umě si tu textařsky hraje ve světě, který tu popisuje tak precizně, jak kdyby ho sama po konzumaci houbiček zažila. Fakt šílenost jak vyšitá. I když, pravda, šílenost to úplně pro každého není. K těm bizarním motivům se tu totiž vetře ještě trošičku násilnický a hlavně sexuální motiv, což na klidu čtenářovi opravdu nedodá.
Třeba u mě to ve výsledku způsobilo, že po přečtení jsem vůbec nevěděl, co si myslet. Být znechucen nebo fascinován? Nakonec jsem byl oboje.
Den zesnulých: Podzim komisaře Ricciardiho
Maurizio de Giovanni
Poslední zde přeložený román komisaře Ricciardiho a praporčíka Maioneho uzavírá pomyslný rok v Neapoli 30. let minulého století obdobím podzimu, které je na jihu Itálie depresivnější, než byste vůbec čekali.
Vzhledem k tomu, že jsem všechny čtyři romány přečetl na jeden zátah, můžu s ledovým klidem říct, že tento díl je bezesporu nejlepší. Kvalitou příběhu je srovnatelný dokonce i s těmi nejlepšími skandinávskými detektivkami, což bych od italského autora vůbec nečekal. Možná i proto, že jsem dosud žádné jiné italské detektivky nečetl.
Příběh se totiž točí kolem dítěte – sirotka, který náhle umře na schodech u jednoho z náměstí. Komisaři se ale ta smrt nezdá a rozhodne se ji na vlastní triko ve své dovolené vyšetřovat. Během vyšetřování se dostává do smutného prostředí dobové Neapole, které nepřispívá ani neustále trvající podzimní déšť. Prostě je to depka na druhou, co Vám budu povídat. Kromě komisaře, poručíka a pár lidí kolem tu nenarazíte na dobráka od kosti. Všichni tu kopou sami za sebe a mnohdy je opravdu hrůza to číst a zamýšlet se nad tím, jaká ta Neapol v té době asi opravdu byla.
Pravda, autor by si mohl odpustit těch pár kapitol s těmi dívčinami, co po komisařovi tak pálí. Nedává to moc logiku a zároveň je to zbytečně natahované.
Jádro příběhu je ale jednoduše skvělé. Dokonce tak skvělé, že i svůj dar, který komisař má, tedy vidět mrtvé lidi v posledních vteřinách a cítit jejich myšlenky, zde získá úplně nový rozměr. Na rozdíl třeba od třetího dílu. Zde je originality úplně přehršel a drží se to až do samotného závěru, kde jsem ani nedýchal a čekal, jak se to nakonec všechno vyvrbí.
No a vyvrbilo se to tak, že bych okamžitě chtěl pátý díl, protože ač je případ dokončen, plno témat je zde otevřených. Tak třeba někdy dojde k dopřeložení dalších knih. Byl bych za to opravdu rád.
Místo pro každého: Léto komisaře Ricciardiho
Maurizio de Giovanni
Třetí pokračování, pro mě již, oblíbeného komisaře Riccardiho, kterého jsem se rozhodl dát na jeden zátah. A vyplatilo se. Místo pro každého je dalším případem, který rozhodně stojí za pozornost.
Tenkrát tu totiž komisař Ricciardi a jeho parťák praporčík Maione řeší případ smrti šlechtičny z váženého neapolského rodu. Jenže ne všechno je tak vznešené, jak se tváří a za smrtí se skrývá temnota, která se vláčí rodem napříč lety.
Na této detektivce, a ostatně i na těch předchozích, je pěkné to, že autor vypráví příběh různých postav. Někdy záměrně, někdy jen pro podpoření atmosféry. Postupem času ale máte pocit, že šlechtičnu zavraždil snad každý v okolí. Každý měl minimálně důvod. Postupem času se tak rozplétají důvody, názory, pocity a emoce a vyústění nakonec není takové, jak se na první, druhý a ani třetí pohled zdá.
Pravda, zde to vyšetřování bylo trošičku plitké. Závěr to ale všechno vynahradil. Když už totiž máte pocit, že je hotovo, tak Vás semele poslední kapitola a je vymalováno.
Moc povedená záležitost. Série Komisaře Ricciardiho je super a začínám si skoro říkat, jaká je škoda, že o něm více lidí neví, a že nedošlo k dalším překladům. Kór, když těch dílů je daleko více než jen ty čtyři přeložené a nakladatelstvím Epochou vydané.
Hranice impéria
Jan Kotouč
Jan Kotouč je pro mě spisovatel, o kterém již nějakou dobu vím, ale chtělo to moment, kdy se konečně i do nějaké jeho knihy pustím. Ten moment nakonec nadešel a já tak měl tu čest otevřít první stránky Hranice impéria...
...a bylo to dobré. Výborné, čtivé military sci-fi, které si bere to nejlepší z filmových Hvězdných válek a herní série Mass Effect. No a k tomu samozřejmě přidává velký kus sebe. Neotřelé prostředí galaxií, národů, planet, politiky, vesmírných technologií. No prostě všeho, co si pod pojmem military sci-fi z o stovky let starší doby představíte a co si jeden autor dokáže vysnít.
Pravda, po přečtení jsem hodně dumal, jestli dát čtyři nebo pět hvězd. Pro dokonalost mi asi vadilo, že je tu opravdu dost postav, u kterých jsem měl co dělat, abych se vyznal. Nějaký strom hodností na vesmírné lodi někde označený v přílohách by asi vůbec nebyl na škodu. Asi bych se k němu rád a často vracel. Stejně tak i hlavní postavy na mě působily mírně povrchně. Hlavní hrdina je prostě hrdina se vším všudy, jeho parťačka je zase pro změnu sexy kost k zulíbání, co taky jiného, že? Pravda, občas v jednoduchosti je krása a zde to vlastně docela i sedlo.
Také tu nebylo akce natolik, abych mohl říct, stejně jako třeba u Fabiánových knih, že jsem se tu nestihl ani pořádně nadechnout. Celé to tu na pomezí necelých 400 stran bylo naopak poměrně v klidu. Jen závěr byl řádně epický a okamžitě mě nalákal na další díl série Centrálního impéria. Závěr opravdu jak kdyby si autor šetřil celou tu dobu, aby to na čtenáře vytasil a totálně ho sejmul.
Jo, Jan Kotouč si s tím světem budoucnosti zde parádně vyhrál. Jen co je pravda. Bylo vidět, že hraje vabank. Buď zajde za hranice představivosti, přidá tomu kus navíc a bude to super. A nebo se to nepovede. Stejně tak jako když celý děj přirovnává k pokeru, k situacím v něm, ke kterým se právě ten vesmírný děj neskutečně hodí. No a ta all-in strategie mu zde vyšla na výbornou.
Doufám, že se nějak dostanu ke knižnímu druhému dílu, protože tenhle příběh bych nechtěl mít neuzavřený. Jen tedy škoda, že v nejbližší době dotisk v plánu není.
Vzácný druh
Erik Hofstatter
Druhé Zrnko temnoty s názvem Vzácný druh si Golden Dog ušetřil pro spisovatele, který se narodil v Československu, ale jinak je takřka "rodilý" Angličan. Znát to tak je i na této novele...
Jde především o prostředí, ve kterém se odehrává - ryzí britské, ze spíš nižší třídy. Ne už tolik o ději, který tato novela vypráví. Ten už je víc univerzální a decentně brakový.
Na množství cirka 80ti stránek vypráví poměrně zkratkovitý příběh, který je rychlý, úderný, docela i zajímavý, ale místy i dost odporný. Je pravda, že splňuje základní předpoklady pro to, aby šokoval, což žánr horor má obecně rád.
Dělá to ale tak rychle, že než se stačíte nadát, je už konec. Proto bych se snad i nebál označit tento příběh spíš za povídku, než jako novelu samotnou. Jako jednohubka tu ale opět plní formu zrnka naprosto adekvátně.
Mrtvé ženy
Martin Štefko
Martin Štefko mě už mnohdy přesvědčil s jeho spisovatelským umem a tak, ač je tato kniha již z roku 2020, jsem tak nějak tušil, že si čtení užiju. To, na co jsem si musel zvykat, je fakt, že kniha nevypráví konkrétní příběh. Spíš prochází určitým časovým úsekem emočně nevyrovnaného vyšetřovatele Hanka, který když Vás rozbrečí (a navíc budete žena), tak kapesníček od něj určitě nedostanete. Zde jdou emoce stranou a možná i proto je Hank tak zajímavá a čtivá postava. Zajímavé na této knize je ale to, že ač nějak začíná, chvíli trvá, než se dostanete k jádru pudla o čem to vlastně vůbec je. Jednoduše řečeno se tu vraždí jak na stříbrném podnose, vraždy nemají ani kdovíjakou souvislost, až nastane moment, kdy se začne něco dít, a i když vraždy pořád nebudou mít souvislost, vy už budete tušit, co je hlavním námětem celé knihy. Jediné, co celý ten děj spojuje je fakt, že probíhá v rámci nějakého časového úseku, u kterého se podivíte minimálně tím, že těch hnusných vražd je na jedno město až nebývale hodně. Autor se navíc lehce vyžívá i v sexuálních a brutálních scénách, takže pokud si zvyknete i na to, máte vyhráno. Mrtvé ženy se pro Vás stanou zážitkem poslední doby a dopadnete na tom stejně jako já.
Běsnění Kojota
Owl Goingback
Prvně se setkávám s knihou autora s indiánskými předky, který umně kombinuje současný svět s duchovním světem Čerokíů. Četlo se to fakt skvěle. Sice tu dochází k nezvyklé kombinaci pohádkové atmosféry zvířat, trošičku vyprávěním připomínající bajky, s hororovým krvákem, ale kupodivu to dohromady velice obstojně funguje.
Úsvit černého slunce
Tomáš Bandžuch
Po přečtení jsem hodně přemýšlel, jestli zde knihu ohodnotit slabšími čtyřmi hvězdami nebo silnějšími třemi hvězdami. Je to takové na hraně a já dlouho nevěděl, k čemu bych se přiklonil. Nakonec ale vyhrála historická přesnost obou autorů, kteří si s tou alternativní historií okultisticky neskutečně vyhráli (a je dobré o té historii alespoň něco málo vědět, jinak budete v čudu jak Baťa s dřevákama). Jen škoda, že kniha nemá kloudného hrdinu, ke kterému bych jako divák přilnul a celé je to psané spíš formou kroniky, než výpravného románu. Krátké kapitoly, kde se každá každou chvíli odehrává na jiné straně zeměkoule je vzorným příkladem ne úplně pro diváka přizpůsobivého díla. I tak ale neskutečně zajímavý a hodně promáklý kousek. Jsem zvědavý na další díly.
Otvírač cest
Vladimír Zajíc
Na první dobrou mě kniha okamžitě zaujala. Kelti žijící v oblasti naší krajiny je období natolik zahaleno tajemstvím, že jakýkoliv příběh z tohoto období a prostředí prostě automaticky musí vyvolat zájem. Dopředu jsem nevěděl, co od knihy čekat, a to dost možná byl pro mě její dost největší problém. Autor tu každou kapitolu, která je i samostatným příběhem, začíná faktickými informacemi, aby na ně následně navázal příběhem. Některé příběhy se četly lépe (hlavně ty poslední), jiné hůře. Obecně jsem ze začátku měl hodně pocit, že náměty jsou až abstraktního charakteru, než aby se jednalo o nějaký fyzicky hmotný příběh. To se ke konci naštěstí začalo trošku měnit. Hodně zajímavý kousek, nedivil bych se, kdybych se k němu ještě jednou vrátil. Znalost historie je zde žádoucí a věřím, že mi dost věcí uteklo.
