Margherita_N komentáře u knih

Strhující, dokonale vymyšlený, naprosto skvělý.

(spoilery)

To, co se odehrává hlavním hrdinům v mysli, jak z ní vystupují, jak se vzájemně v hlavě navštěvují, je úžasný, nemám slov. Nebo ta projekce těla na jiném místě, přenos substance mrtvého člověka ve vlastním břiše... Bylo to až trochu lynchovský. Ani mě moc nezajímalo, jak se v životě vede Danovi, ale je dobře, že Kingovi to nedalo spát a napsal kvůli tomu tuhle fantastickou knížku, která podle mě napínavostí a promyšleností předčí nejen původní Osvícení, ale rozhodně Řbitov zviřátek a podle mě i To.

9 22.06.2019

Ty jo, nevím, jestli tohle bude můj hrdina. Na mě je v téhle knize Zaklínač asi příliš vážná postava s vnitřními démony, na konci to navíc vypadá, že bude ovládanej láskou ke komplikovaný ženě, toho se bojím nejvíc. A člověk si nemůže Zaklínače v představě ani moc vylepšit fyzickou atraktivitou, když se tam píše, že je bělovlasej. Ale je to skvěle napsaný! Za popis čerta vyloženě tleskám, a vůbec, o příšerách se člověk málokdy dočte takhle autenticky, jako by do světa opravdu přirozeně patřily. A bylo tam pár fakt vtipných momentů, který většinou způsobila nějaká Zaklínačova hláška, a to bylo velmi vítaný osvěžení. Vždycky jsem si řekla, uf, přece to v něm je, nebude celou dobu tak posmutnělej – jenže těch momentů bylo málo a byly kratičký. Nicméně koupila jsem si e-book druhé povídkové knihy, přece jen celá tahle sága má super hodnocení, tak bych ji nerada předčasně uzavřela.

9 20.05.2019

Moje srdeční. Šumava se mění neustále - a takovou, jak ji znal Klostermann, si ji dnes už těžko umíme představit. Drsný, ale krásný kraj, kde život obyvatel určovaly přírodní živly, počasí, boje s pytláky... Pro člověka, který přijde zvenčí, je těžké si zvyknout.

9 19.11.2018

(SPOILER) Hokej jako střed vesmíru na maloměstě někde na zmrzlém severu. Stejně jako je drsné počasí, jsou takoví i místní lidé, kteří vidí jen budoucí úspěch juniorského týmu a o ničem jiném se nebaví. Ti, kteří se do Medvědína přistěhovali, to mají těžké, protože jsou vnímáni jako narušitelé. Nejsou stoprocentně oddaní místnímu klubu, nežijí jeho úspěchy a dovolují si proti němu třeba i něco říct. Taková je i rodina sportovního ředitele Petera, který se sice v Medvědíně narodil, pak ale odešel do zahraničí za kariérou a vrátil se sem s manželkou a dvěma dětmi. Ti nemají v žilách medvědínskou krev a hokej vnímají jako něco, co jim bere otce rodiny a co je přestěhovalo do nehostinných končin, se kterými se neumí sžít. Rozdílných pozic v medvědínském společenství využije hvězdný hráč juniorského týmu Kevin a surově na party napadne Mayu, Peterovu patnáctiletou dceru. Třebaže existuje svědek znásilnění, který vypovídá na policii, je mnohem víc těch, kteří viděli vyzývavě oblečenou holku, která se s Kevinem dobrovolně bavila, takže jestli se něco stalo, je to její vina. Medvědín je semknutý a pevný v názoru, že nejlepší hokejové hráče, kteří můžou tohle zapadlé město konečně dovést k úspěchu, nebude nikdo obviňovat. Pro Mayinu rodinu tak nastává peklo, plné výhrůžek, a taky dalšího přímého násilí. Je to silná kniha a jsem ráda, že ji napsal muž, a velmi dobře.

8 05.01.2025

V předchozích dílech Zeměplochy se Pratchett už strefoval do všeho možného, tady se pustil rovnou do náboženství. Boha Oma nechal převtělit se nedobrovolně do želvy, kterou s sebou všude vláčí vyvolený Bruta, prostý negramotný pěstitel melounů, který má být klíčem k obnovení Omovy síly, a jakkoliv neuvěřitelně to zní, vydávají se spolu na pouť plnou filozofických otázek a dilemat. Během ní vyvstávají otázky manipulace vírou, osobní svobody, odpovědnosti církevních autorit nebo následování dogmat. Je to asi nejvážnější díl Zeměplochy (četla jsem zatím prvních třináct), přestože je normálně vtipnej jako vždycky.

8 11.12.2024

(SPOILER) Super knížka, ale být dítětem, připadalo by mi to dlouhý a zamotaný, to je stejný problém, jako mám s Ikabogem. Vánoční prasátko řeší v jedné rovině osobní problémy chlapečka v jeho rodině, pak v další vztah k milované staré hračce, pak jeho vztah k nové náhradní hračce, pak přejdeme do světa hraček a tam se musí čtenář prokousat složitým mnohovrstevnatým prostředím několika měst s různými pravidly a nelehkými vztahy hraček mezi sebou a k jejich majitelům. Nakonec přejdeme do jakéhosi posledního kruhu pekla, kde se to nebohé dítě snaží zachránit co nejvíc starých předmětů před monstrem, které je likviduje. Autorka má úžasnou představivost a fantazii, ale asi bych tuhle knížku doporučila až dětem ve vyšším věku, které budou schopné to všechno pobrat.

8 13.11.2024

(SPOILER) Čekala jsem milé vyprávění dětského herce o natáčení Harryho Pottera. Toho je sice v knize hodně, ale jejím druhým velkým tématem je to, proč snad všechny celebrity píšou své životopisy, tedy drogy a léčebna. Tom měl vážně ve třiatřiceti letech za sebou tolik životních zkušeností, že to na knihu vydalo, osobně bych si ale vystačila se čtením o zákulisí Harryho Pottera. Možná proto, že jsem poměrně nedávno četla životopisy prince Harryho a Matthewa Perryho a teď jsem jen si říkala, cože, i ty, Draco?

Co mě překvapilo, je, že Toma Feltona nejspíš miluje Emma Watson a on ji. Knihu uvádí její předmluva, kde Toma opěvuje jako jednoho z nejlepších lidí, jaké kdy potkala, vyzdvihuje jejich vzájemné výjimečné pouto a přitažlivost, která je prý tak viditelná, že se jich lidi neustále ptají, jestli spolu někdy něco neměli, aspoň v opilosti. Emma Watson chce možná čtenářům knihy mrk mrk naznačit, že spolu opravdu něco měli. Následně se Tom rozepisuje o tom, jak ji poprvé potkal už na konkurzu, jak spolu uprostřed noci točili scénu s Hagridem v lese a ona tam mezi natáčením spala pod stromem, nebo taky jak mu v jednom z dalších dílů měla podle scénáře dát pěstí a fakt se jí to povedlo. Následuje pasáž o tom, jak za ním jako už za dospělým jezdila do jeho domu v Los Angeles na návštěvu. Ty jo, a já měla dodnes za to, že Dramione jsou jen ujeté fanfikce. Jinak je ale zajímavý, že Tom Felton se aspoň krátce zmíní o většině hlavních potterovských herců a o všech mluví hrozně hezky. Všichni jsou úžasní, inspirativní, výjimeční, od všech se toho tolik naučil. Z jeho vyprávění se zdá, že herci byli fakt prototypy svých postav, on sám si rozuměl s těmi dvěma, co hráli Crabbeho a Goyla, a kdyby herce Crabbeho pro průšvihy a vzrůstající nezájem o natáčení nevyhodili, byli by pevná trojka až do konce. Felton sám přiznává, že konkurz nejspíš vyhrál proto, že působil jako drzej kluk už proto, že na rozdíl od ostatních natěšených dětí přišel nepřipravenej a nevěděl, co je to Harry Potter. A tak si režisér řekl, jo, tohle je ideální Malfoyovic synek.

Pro fanoušky Harryho Pottera je to suoer čtení, se spoustou zákulisních informací. I když, jak jsem psala na začátku, Feltonův životopis není jen o HP, pořád dostal v knize největší prostor. A oceňuju osobnostní vývoj autora :)

8 02.10.2024

Bylo dobrý rozhodnutí si Sapiens přečíst těsně před tím, než jsem se vydala do bolzanského muzea obdivovat Ötziho. Dost mi to prohloubilo muzejní zážitek. Tyhle stručné dějiny mě donutily přemýšlet o mnohém, i když ze stránek občas čiší radikálnější naladění autora. Zemědělská revoluce ho, zdá se mi, opravdu nepotěšila. A po ní už bylo všechno horší. Nejlíp se měli lovci a sběrači, nezávislí na jedné plodině, nemusející se starat o přírodní cykly ani hospodářství - sebrali si a snědli, co zrovna rostlo, jen pro sebe a jen pro přítomnou potřebu, žádný plánování, žádný zotročení kohokoliv nebo čehokoliv, tralalala, prostě si spokojeně sbírali, když měli zrovna chuť nebo hlad, a pak šťastní s lehkou hlavou umřeli. Pak někoho napadlo stát se zemědělcem a tím všechno podělal, protože od té doby sapiens musí plánovat dopředu, vybrat si jen jednu plodinu, která postupně je samotné zotročuje, takže když jeden rok nevyjde počasí nebo přijde na jejich území nějaká katastrofa, mají hlad. To by se lovcům a sběračům nestalo, ti by prostě popošli jinam nebo si dali k jídlu něco jiného. Pozdější kapitoly z moderní historie nekomentuju, nejvíc mě zaujala tahle pravěká část.

8 25.05.2024

(SPOILER) Tuhle knížku jsem si ambiciózně půjčila v knihovně někdy v 16 letech a pak jsem na ni měsíc koukala na poličce, až jsem usoudila, že na ni nemám čas. Teď konečně jsem si řekla, že 800 stran přemítání nad plynutím času a života asi zvládnu. A asi zvládla, vlastně jsem čekala, že to bude těžší čtení, že to bude víc drhnout. Ale on je Hans vlastně docela veselej chlapík, někdy to bylo vážně vtipný. Třeba když už byl v sanatoriu asi rok a přijel za ním jeho strýček s tím, že ho postrádají ve firmě, a tak vůbec zvědavě se šel podívat, proč že mu tam na tom kopci zůstávají příbuzní a nikdo se nevrací dolů. A Hans, zcela už očarovaný místním nicneděláním, dny krájenými do tří hlavních jídel a tří odpočinků mezi nimi, začal strýce hned ponoukat, aby si v sanatoriu taky poležel. Tak strýc zdráhavě zkusí mezi touhle podivnou společností, působící jako sekta lenochů s částečně vymyšlenými nemocemi, strávit jednu dvě noci, aby viděl. Pořád má ale příliš zdravou mysl a nějak se mu nezdá, že by tam měl zůstat ještě další noc, co by tam dělal? A Hans na něj pomrkává a říká, jen počkej, dneska to ještě nechápeš, ale za chvíli pochopíš, co tady na tom všichni máme, a už nikdy nebudeš chtít dolů do nížin. Do bezčasí na kouzelném vrchu občas vtrhnou takovéhle ozvěny událostí z opravdového světa, občas přijde nějaký příbuzný či zprávy od něj, které se dožadují propuštění nějakého pacienta, jenž by se měl vrátit do života a začít snad nějak fungovat ve společnosti. Když se takhle musí vrátit Joachim, Hansův bratranec, za kterým původně přijel jen na návštěvu, Hansem to značně otřese. Jakýmsi zadostiučiněním je, že Joachim se po několika měsících vrací nahoru v ještě horším stavu. Dvěma spolupacienty, kteří Hanse názorově nejvíce ovlivňují, protože i na politické debaty se po večeři najde čas, jsou humanista a demokrat a na druhé straně radikální jezuita a cynický demagog. Kouzelný vrch jsem si v některých jeho částech poměrně zamilovala, působil na mě možná podobně hypnoticky jako na Hanse, kterému se stal pravým domovem. Uvažuju, že se pokusím do své jarní dovolené dostat zastávku v Davosu a projít si cestu Thomase Manna, která obsahuje několik zastavení k téhle knize a k vidění by mělo být i samotné bývalé sanatorium. Ještě popřemýšlím, jestli mi to za 2,8kilometrovou procházku stojí, ale asi jo.

8 03.02.2024

Toyen mám moc ráda, před pár lety jsem byla v Praze na její výstavě a byla jsem nadšená. Její osobnost ke mně v něčem velmi promlouvá, jak byla uzavřená a přitom nebojácná, jak si šla po své cestě, přestože se narodila do rodiny s ráznou matkou, kde se předpokládalo, že se po škole vdá a zdědí barák a hotovo. Místo toho se velmi mladá Marie začala scházet v kavárně s uměleckou skupinou a zakrátko už seděla ve vlaku do Paříže. Prostě si neuměla představit, že by se nutila do něčeho jiného, tak jela jen tak na blind se stejně nepřipraveným kamarádem a vidinou Montmartru v hlavě. Samozřejmě se začala stýkat s malíři a umělci, proto tam taky přijela. A tak to samozřejmě vyšlo. Působivá, silná žena, které byl dopřán dlouhý a plodný život.

8 09.01.2024

(SPOILER) Audiokniha dává tomuhle příběhu další rozměr, právem byla oceněná. První polovina knihy se mi líbila snad ještě víc než první díl Příběh služebnice, ale pak když začalo být naprosto jasné, co spřádá teta Lydie a kdo je kdo, se vytratilo napětí i věrohodnost. A útěk s pádlováním na širém moři v podání polomrtvé holky s otravou krve a druhé, která je naprosto slabá zase z toho důvodu, že celý život seděla poslušně s rukama v klíně, nebyl vůbec uvěřitelný. Nemluvě o úplně závěrečném happy endu, kde se dozvídáme, že se Agnes v novém světě zařadila do společnosti, tedy vdala se a měla děti. Přitom Agnes je holka, která v Gileádu po traumatickém sexuálním obtěžování ve třinácti letech zrušila domluvené zásnuby a dala se na dráhu celibátní vychovatelky.

Je to skvěle rozehraný svět, při čtení mě trochu obcházel mráz, protože taková společnost by klidně mohla nastat. A stejně tak jako ve Svědectví by ji brzy někdo podkopal zevnitř, protože tak to s totalitními režimy je. Ale druhá polovina knihy, kde všechno jen spěje k ukvapenému konci, se povedla míň.

8 08.12.2023

Moc se mi líbilo, jak je to napsaný, ta paní má velkej talent nejen na tanec. Ale jinak tu knihu prostě nechápu, pro mě to byl příběh jako z jinýho světa. Jak mohla tenhle styl života ona a její spolužačky přežít? Baletní tréninky samy o sobě jsou přece strašná námaha pro tělo i hlavu. K tomu ta zodpovědnost, když je člověk sám v Praze a rodiče ho na dálku podporujou a živí. Tíha toho, že je na prestižní škole. Nedokážu si představit, jak mohly být při tomhle všem ty holky pořád v lihu nebo sjetý, kouřit, hulit. Že ten život nějak nesedí k baletním konzervatoristkám, je další věc, asi ta míň podstatná. Na druhou stranu když člověk žije v takovým stresu, jaký jim vytvářeli vyučující, je asi přirozený, že bude náchylnější k rychlým únikům z vlastního života, kterej podle všech dospělých okolo nemá nadějný vyhlídky. Je to celý smutný a název knihy působí děsně ironicky.

8 25.11.2023

Tahle série je fakt skvost, zejména pro ty, kteří se zajímají o historii Prahy v evropských souvislostech. Baví mě, jak postavy nejsou černobílé, jak na ně vypravěč nahlíží z pohledů různých lidí z rozmanitých vrstev. Nejvíc nohama na zemi je stará pradlena, u které se střídají jemnostslečny s milodary a ona si myslí, zase jde nějaká s krajkama, co já s tím, člověk aby si tu pomalu otevřel vetešnictví. A nahlas jemnostslečně poděkuje a vyprovodí ji s úsměvem, aby odjela a nezacláněla v chudém domku, protože nechoď Vašku, s pány na led, jak se o tom přesvědčil stařenin syn. A jemnostslečna má pocit, že udělala dobrý skutek, jedna si svými odloženými hadry a starými hračkami vyléčila svědomí a druhá si tam šla rovnou pro informace na pana Nedobyla, aniž by prokoukla, že stařena o něm nic špatného neřekne, protože u něj na zahradě může bydlet. Učeného nepraktického otce slečny Marie mi bylo líto, ale když on se té svojí filozofie a fajnového života prostě nevzdal ani v nejhorším a radši strčil dcery těm dvěma nelítostným chlapům, aby měl klid a peníze na svoje psaní. Ještě bych zmínila Bětuši - jak byla pyšná na to, že je první žena v Praze, která se nechala zaměstnat, což demonstruje svým účetním místem u Borna, načež jí její jediný nápadník za dlouhou dobu odpoví: „A co ty stovky dělnic?“ Ta kniha je tak mnohovrstevnatá a nabitá historií Evropy, které jsou tihle obyčejní lidé součástí, autor ale nestraní žádné společenské vrstvě, žádnému myšlenkovému směru, a navíc je ve svém vyprávění vtipný i jemně ironický.

8 24.09.2023

Kdybych měla vybrat nejsilnější knihu z Carterovy série, byla by to tahle. Poprvé autor napsal pokračování jedné ze svých knih a vybral si k tomu charakter nejsilnější - naprosto šíleného vraha Luciena Foltera, kterému už jeho někdejší spolubydlící Robert Hunter jednou přerušil jeho životní (nebo smrtelný) výzkum. Tenkrát to Robert navzdory nereálné obtížnosti úkolu sfouknul za dva týdny, zatímco byl García na dovolené (a sám tam měl být po náročném vyšetřování taky, ale Robert Hunter nepotřebuje nikdy dovolenou, takže letenky na Havaj klidně nechá propadnout) a svému parťákovi se touhle mezihrou ani nepochlubil. García se tedy zapojil až do druhého kola s Lucienem, a rovnou se svým zčistajasna nabytým sebevědomím doprovázeným sarkastickým vtipkováním. Dobrý.

8 04.03.2023

Četla jsem ji na koleji před státnicema celý večery. Byla zamýšlená jako středoškolská, ale na běžnýho středoškoláka je to přece jen trochu moc informací. Oceňuju přehlednou strukturu i dobový dagerotypie a fotky, dodnes ji mám v knihovně a věřím, že pro osvěžení nějaký kapitoly český literatury ještě využiju.

8 01.10.2021

Tíživá Elena... Víc než v jiných knihách jde Ferrante na dřeň hlavní hrdinky, která zmítaná nevyrovnanou psychikou koná nesmyslné věci a motá se mezi muži a komplikovaným vztahem k matce. V něm občas převáží fyzický nebo psychický odpor, občas vytryskne trocha lásky. Expresi tentokrát Ferrante podpořila i tekoucími nejrůznějšími tělesnými šťávami... Hlavní hrdinka Delia je pětačtyřicetiletá žena pátrající po minulosti mrtvé matky, jenže sotva přijede do Neapole a otevře dveře matčina bytu, zamotá se do vlastních smyšlenek o příběhu matky a jejího milence, pak se tam ještě objeví jeho syn, s nímž zažila Delia nějaké to dětské traumátko, ale možná si to taky vymyslela, občas jsem nedokázala úplně odlišit "realitu" a hrdinčino horečnaté fantazírování. Pak tam taky proběhne podivná honička, kterou odstartuje Deliina návštěva obchodu se spodním prádlem, kam chce kdovíproč vrátit kalhotky, který našla u matky na podlaze. (Varování: spodní prádlo a menstruace jsou významnými hráči tohohle románu.) Je to ale opět mistrovsky napsané, spisovatelsky se tomu fakt nedá vytknout nic. A i když je Delia malinko bláznivá, je tak opravdová, že umí sáhnout až na dno duše.

8 27.09.2021

(SPOILER) Tolik mě to nevtáhlo jako Pýcha a předsudek a chyběl mi tam vtip. Marianna je velká citlivka, vlastně mi trochu nepříjemně připomínala mě. Elinor je rozumná a umí se ovládat - i když je stejně zklamaná v lásce jako její sestra, tak zatímco Marianna se hroutí v horečkách, Elinor se ani nepochlubí, aby neobtěžovala ostatní, kteří mají svých starostí dost. Svého nakonec dosáhne Elinor, Marianna se jakž takž uklidní a přijme, co jí osud nabídl, a vlastně je šťastná. Hezky napsaný, ale chyběla mi aspoň u některé z postav trochu živost - Rozum a cit je pro mě na jedný straně chlad na druhý zbytečný drama.

8 18.08.2021

(SPOILER) Mám takovej pocit, že je to skvělý, ale nedokážu to obhájit, protože sci-fi nerozumím. Abych pochopila, co všechno vlastně lidstvu hrozí, protože si začalo s těmi z planety Össe, musela bych si Jantarové oči přečíst tak třikrát. Tuším, že spory nitrožilních hub a různé drogy budou jejich hlavní zbraní proti jednotlivcům, dál tu máme lidské oběti jejich bohu... Tragický hrdina, ale přesto cynik, kterému to pálí, Lucas Hildebrand tohle všechno vidí jako první a hledá, jak by se společnost mohla ze závislosti na Össe vymanit. Brzy se dozvídáme, že za to zaplatí vysokou cenu, což úspěšně skrývá před svou sestrou, méně úspěšně před svou dívkou, poněkud hysterickou Pinkertýnkou, která ho po dvaceti letech konečně sbalila. Na konci prvního dílu myceliární ságy Lucas nejspíš objevuje jakési tajemné skupenství... A teď si jdu přečíst komentáře, třeba mi to někdo vysvětlí líp.

8 28.07.2021

(SPOILER) První polovina knihy mě natolik vyčerpala, že odkládám do nedočtených… Faust se dostal do průšvihu, protože celý život seděl nad knihami a nakonec seznal, že z nich stejně není možné vyčíst všechno poznání. Veškerá radost mládí mu zatím utekla – a co on teď se sebou. Tak uzavře smlouvu s ďáblem a už se veze. Ďábel Fausta omladí a on hned svede holku, zařídí jí nemanželské dítě a ona, pokořená a zoufalá, dítě zabije a je odsouzena k popravě. Faustovu nabídku pomoci hrdě odmítá a ten ji nechá svému osudu a odchází. Druhý díl začínající Faustovým setkáním s lehkomyslným císařem jsem prozatím nechala být já, ale ač si na něm vylámali zuby i překladatelé a mnozí ho rovnou zatratili jako nekvalitní, věřím, že se k němu ještě odhodlám. Verše jsou to bezesporu nádherné a to, že na nich Goethe neúnavně pracoval celý život, je obdivuhodné a nepředstavitelné.

8 10.07.2021

Indie a Pákistán, to je pro mě vzdálená realita i co se týče současného dění, natož před sedmdesáti lety. Oceňuju Rushdieho vypravěčský styl, ty pasáže, kdy se vševědoucím Salímem prolítneme Indií napříč, jsem četla jedním dechem. Naopak v jiných částech knihy jsem měla značné čtenářské záseky, hlavně v druhé polovině, nebo možná poslední třetině, kdy se dostal do boje a já jsem nedokázala pořádně pochytit, na jaké že to straně stojí a co to znamená pro osud národa a proč je s ním tak moc spjaté Salímovo nadání. Děti půlnoci jako společenství vůbec byly podle mě málo vytěžené, ocenila bych více konkrétnějších příběhů, které jim jejich dary v životě zařídily. Salímův "bratr" Šiva byl teda děsnej kruťák, doufám, že mě ty jeho kolena nebudou strašit ve spaní.